ECLI:CZ:NS:2002:29.ODO.150.2002.1
sp. zn. 29 Odo 150/2002
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobkyně „K. s. r. o.“, proti žalovanému J. S., o zaplacení 7.200,- Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5, pod sp. zn. 17 C 114/99, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. listopadu 1999, čj. 54 Co 464/99 - 30, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 5 rozsudkem ze dne 18. května 1999 čj. 17 C 114/99 - 16 uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku 7.200,- Kč a náhradu nákladů řízení ve výši 5.199,30 Kč.
K odvolání žalovaného Městský soud v Praze shora označeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a současně rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Dovoláním napadl žalovaný rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu. Přípustnost dovolání spatřoval v naplnění podmínek §239 odst. 1 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), za dovolací důvod označil důvod uvedený v ust. §237 odst. 1 písm. f) o. s. ř. Namítl, že postupem odvolacího soudu mu bylo znemožněno před tímto soudem jednat a předložit důkazy, které nemohl uvést v řízení před soudem prvního stupně, neboť odvolací rozsudek byl vynesen v jeho nepřítomnosti na jednání, o kterém nevěděl. Dovolatel se domnívá, že předvolání na jednání před odvolacím soudem mu nebylo doručeno ani formou náhradního doručení, když od pošty neobdržel oznámení o uložení zásilky. Dovolatel měl již v minulosti několikrát poškozenou poštovní schránku, popř. z ní měl písemnosti vytažené. Často se podle něj stává, že poštovní doručovatelka nechává oznámení o uložení písemnosti pouze v poštovních schránkách, aniž by se adresáta snažila zastihnout. Proto dovolatel navrhl, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a vrátil věc tomuto soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud nejprve konstatoval, že dovolání bylo podáno za podmínek a s náležitostmi stanovenými v §240 odst. 1 a §241 odst. 1 a 2 o. s. ř. ve znění platném do 31. 12. 2000 s ohledem na část dvanáctou, hlavu I., bod 17. zák. č. 30/2000 Sb., podle kterého dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu je dovolání přípustné pouze za podmínek taxativně stanovených v §237 odst. 1, 238 odst. 1 písm. b) a §239 odst. 1 a 2 o. s. ř.
Napadenému rozsudku nepředcházel dřívější rozsudek odvolacího soudu, a proto dovolání není přípustné podle ust. §238 odst. 1 písm. b) o. s. ř. Dovolací soud ve výroku rozsudku nevyslovil, že dovolání je přípustné a dovolatel ani návrh na vyslovení přípustnosti dovolání nepodal. Dovolání není proto přípustné ani podle ust. §239 odst. 1 a 2 o. s. ř.
Zbývalo posoudit přípustnost dovolání podle ust. §237 odst. 1 o. s. ř., jehož ustanovení pod písm. f) se žalovaný dovolával, když tvrdil, že mu jako účastníku řízení byla v průběhu řízení nesprávným postupem odvolacího soudu odňata možnost jednat před tímto soudem. Odnětím možnosti jednat před soudem se rozumí postup soudu, jímž znemožnil účastníku řízení realizaci procesních práv, která mu občanský soudní řád dává (např. právo účastnit se jednání, činit přednesy, navrhovat důkazy, vyjádřit se k návrhům na důkazy a k provedeným důkazům, apod.), jestliže postup soudu se projevil v průběhu řízení, tedy nikoliv při rozhodování, a jestliže současně šlo o postup nesprávný z hlediska postupu určeného soudu zákonem nebo dalšími obecně závaznými předpisy. Dovolací důvod podle §237 odst.1 písm. f) o. s. ř. je dán zejména tehdy, jestliže soud rozhodl bez nařízení jednání, přestože mělo být ve věci jednáno, nebo jestliže soud projednal věc v rozporu s §101 odst. 2 o. s. ř. v nepřítomnosti účastníka.
Podle ust. §101 odst. 2 o. s. ř. soud pokračuje v řízení, i když jsou účastníci nečinní. Nedostaví-li se řádně předvolaný účastník k jednání, aniž nepožádal z důležitého důvodu o odročení, může soud věc projednat v nepřítomnosti takového účastníka; přihlédne přitom k obsahu spisu a dosud provedeným důkazům.
Podle ust. §46 odst. 2 o. s. ř. nebyl-li adresát zastižen, ačkoliv se v místě doručení zdržuje, doručí se jiné dospělé osobě bydlící v témže bytě nebo v témže domě a nebo zaměstnané na témže pracovišti, je-li ochotna obstarat odevzdání písemnosti. Není-li možno ani takto doručit, uloží se písemnost na poště nebo u orgánu obce a adresát se vhodným způsobem vyzve, aby si písemnost vyzvedl. Písemnost se považuje za doručenou dnem, kdy byla uložena, i když se adresát o uložení nedozvěděl.
Z obsahu spisu se podává, že žalovaný byl odvolacím soudem k jednání nařízenému na den 10. listopad 1999 řádně předvolán (srov. vrácená zásilka na čl. 25). Na doručence zásilky, obsahující předvolání na toto jednání, je uvedeno: „Protože adresát, ačkoli se v místě doručení zdržuje, nebyl zastižen, a písemnost nemohla být doručena ani jinému příjemci, byla uložena na poště - obecním úřadě. Adresát byl o uložení této zásilky písemně vyrozuměn a poučen o tom, že si ji má ve vlastním zájmu co nejdříve vyzvednout. Zásilka uložená dne 24.9.1999.“ Na této doručence je dále uvedeno s datem 9. 10. 1999, že si adresát v úložní době zásilku nevyzvedl. Poštou vrácená zásilka došla zpět odvolacímu soudu dne 13. 10. 1999, jak o tom svědčí podací razítko na rubu obálky.
Příslušnou poštou vystavená doručenka, zachycující postup při doručení [srov. body 18. - 20. přílohy č. 5 tehdy platné vyhl. č. 78/1989 Sb., ve znění vyhl. č. 58/1991 Sb. (poštovní řád)], včetně údajů vyžadovaných §47 odst.2 o. s. ř., je listinou, jež má povahu veřejné listiny. To znamená, že je na účastníku, který tvrdí opak (oproti údajům obsaženým v doručence), aby ke svým tvrzením nabídl důkazy a jejich prostřednictvím toto opačné tvrzení prokázal (§134 o. s. ř.).
K tomu, aby mohla být vyvrácena správnost údajů o doručení obsažených v doručence, musí účastník řízení především tvrdit skutečnosti, jež vedou k závěru, že údaje v doručence nejsou pravdivé. Jde-li o tzv. náhradní doručení písemnosti, která není určena do vlastních rukou účastníka, jsou tvrzeními, jež v případě, že jsou prokázána, mohou vyvrátit závěr o doručení dokladovaném doručenkou, v podstatě jen tvrzení, že se nezastižený adresát v době pokusu o doručení písemnosti v místě doručení nezdržoval, případně tvrzení, že pošta při doručování zásilky nedodržela postup předepsaný občanským soudním řádem a poštovním řádem. Vzhledem k tomu, že doručenka má povahu veřejné listiny, je účastník, který zpochybňuje správnost údajů uvedených na doručence, povinen nabídnout soudu důkazy k prokázání těchto tvrzení. Není-li totiž prokázán opak, potvrzuje doručenka pravdivost toho, co je v ní osvědčeno nebo potvrzeno (§134 o. s. ř.). Bylo tedy na dovolateli, aby tvrdil a prokázal, že údaje uvedené na doručence o tom, že adresát v místě doručení nebyl zastižen, že písemnost nemohla být doručena jinému příjemci a že adresát byl o uložení zásilky písemně vyrozuměn s poučením, že si ji má ve vlastním zájmu co nejdříve vyzvednout, jsou nesprávné.
Skutečnosti, které by byly způsobilé vyvrátit domněnku pravdivosti údajů na doručence, však dovolatel netvrdil, natož prokazoval. Sám v dovolání uvedl, že se pouze domnívá, že mu nebylo doručeno oznámení pošty o uložení zásilky, přičemž svoji domněnku opírá o dřívější případy doručování písemností v souvislosti se stavem poštovní schránky a z ní vytaženými písemnostmi. K tomu je třeba uvést, že není pro posouzení řádnosti doručení rozhodující, zda se vyrozumění či výzva pošty následně nedostanou do rukou adresáta např. z důvodu jejich ztráty z poštovní schránky, nebo z důvodu poškození schránky.
Nejvyšší soud na základě výše uvedeného dospěl k závěru, že při doručování předmětné zásilky žalovanému byl dodržen předepsaný postup podle §46 odst. 2 o. s. ř. a citovaných ustanovení poštovního řádu a při jednání odvolacího soudu dne 10. 11. 1999 pak dodržen postup podle §101 odst. 2 o. s. ř. v návaznosti na §211 o. s. ř. V uvedených otázkách proto nelze spatřovat nesprávný postup odvolacího soudu, kterými by byla žalovanému odňata možnost jednat před tímto soudem.
Protože rozsudek odvolacího soudu není vadou uvedenou v §237 odst. 1 písm f) o. s. ř. postižen, přičemž dovolatel netvrdí a z obsahu spisu nevyplývá, že by trpěl jinými vadami uvedenými v §237 odst. 1 o. s. ř., není dovolání přípustné ani podle tohoto ustanovení.
Dovolání není rovněž přípustné do výroku o nákladech odvolacího řízení, který má podle ust. §167 odst. 1 o. s. ř. povahu usnesení, neboť rozhodnutí odvolacího soudu nelze podřadit žádnému z usnesení, proti nimž zákon připouští dovolání v §238a o. s. ř.
Protože dovolání směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není přípustné, musel Nejvyšší soud podle §243b odst. 4 ve spojení s §218 odst. 1 písm. c) o. s. ř. dovolání odmítnout.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanoveními §142 odst. 1 o. s. ř., §243b odst. 4 a §224 odst. 1 o. s. ř., neboť žalovaný neměl v dovolacím řízení úspěch a žalobci žádné prokazatelné náklady dovolacího řízení nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně 9. dubna 2002
JUDr. Ivana Štenglová , v. r.
předsedkyně senátu