ECLI:CZ:NS:2002:29.ODO.230.2002.1
sp. zn. 29 Odo 230/2002
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Faldyny, CSc. a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a JUDr. Miroslava Galluse ve věci konkursu dlužnice H. e., spol. s r.o., zastoupené , advokátem, o návrhu věřitelky S. B. T., s.r.o., zastoupené , advokátem, na prohlášení konkursu na majetek dlužnice, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 96 K 68/2000, o dovolání dlužnice proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 25. června 2001, č.j. 1 Ko 276/2001-107, takto:
Dovolání se odmítá.
Odůvodnění:
Vrchní soud v Praze shora označeným usnesením potvrdil usnesení ze dne 17. dubna 2001, č.j. 96 K 68/2000-79, jímž Městský soud v Praze na návrh věřitelky prohlásil konkurs na majetek dlužnice. Odvolací soud přisvědčil závěru soudu prvního stupně o tom, že byl osvědčen úpadek dlužnice, neboť ke dni prohlášení konkursu měla více věřitelů a nebyla schopna uhradit své splatné závazky.
Dlužnice podala proti usnesení odvolacího soudu dovolání, ve kterém snesla argumenty na podporu svého tvrzení, že v řízení nebyl prokázán její úpadek. Proto navrhla, aby dovolací soud napadené usnesení odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Jelikož rozhodnutí soudů obou stupňů byla vydána po 1. lednu 2001, uplatní se pro dovolací řízení – v souladu s body 1., 15. a 17. hlavy I, části dvanácté, zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád ve znění pozdějších předpisů a některé další zákony – občanský soudní řád ve znění účinném od 1. ledna 2001, (dále též jen „o. s. ř.“).
Dovolání není přípustné.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Přípustnost dovolání proti usnesení odvolacího soudu upravují ustanovení §237 až §239 o. s. ř.
Ustanovení §238, §238a odst. 1 písm. b) až g) a §239 o. s. ř. nezakládají přípustnost dovolání proto, že napadené rozhodnutí nelze podřadit žádnému z usnesení, proti nimž zákon v uvedených ustanoveních připouští dovolání.
Podle §238a odst. 1 písm. a) o. s. ř. je dovolání přípustné také proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno nebo změno usnesení soudu prvního stupně, kterým bylo rozhodnuto ve věci konkursu a vyrovnání. Podle §238a odst. 2 o. s. ř. pak ustanovení §237 odst. 1 a 3 o. s. ř. platí obdobně.
Podle §237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu,
a) jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé,
b) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, kterým dřívější rozhodnutí zrušil,
c) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písm. b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Ustanovení §238a o. s. ř. zakládá přípustnost dovolání proti v tomto ustanovení vyjmenovaným rozhodnutím za shodných podmínek uvedených v §237 odst. 1 o. s. ř. s tím, že omezení formulovaná v §237 odst. 2 o. s. ř. se neuplatní. I když v konkursním řízení patří k usnesením ve věci samé též usnesení o prohlášení konkursu podle §12a odst. 1 a 2 zákona č. 328/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů (jak Nejvyšší soud uvedl již v usnesení uveřejněném pod číslem 53/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), není napadené usnesení odvolacího soudu usnesením měnícím a ač jím bylo v konkursní věci potvrzeno usnesení soudu prvního stupně, nepředcházelo usnesení o prohlášení konkursu na majetek dlužnice jiné rozhodnutí soudu prvního stupně, které by odvolací soud dříve zrušil. Proto dovolání v této věci nemůže být přípustné podle §238a odst. 1 písm. a) o. s. ř. ani [za použití §237 odst. 1 písm. a) a b) o. s. ř.].
Nejvyšší soud pak neshledal dovolání přípustným ani za použití ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť napadenému rozhodnutí nepřisuzuje po právní stránce zásadní význam.
Nejvyšší soud proto, aniž ve věci nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání dlužnice odmítl [§243b odst. 5, §218 písm. c) o. s. ř.].
Odvolací soud účastníky poučil, že „podle §238a občanského soudního řádu lze ve lhůtě dvou měsíců od doručení tohoto rozhodnutí podat proti němu dovolání, a to u soudu, který rozhodoval v prvním stupni“, ač výše formulovaným závěrům odpovídalo – ve shodě s ustanovením §157 odst. 1 o. s. ř., ve spojení s ustanovením §167 odst. 2 o. s. ř. – poučení, podle kterého „proti tomuto rozhodnutí není přípustné dovolání, ledaže na základě dovolání podaného do dvou měsíců od doručení rozhodnutí k Nejvyššímu soudu prostřednictvím Městského soudu v Praze, dospěje dovolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí ve věci samé po právní stránce zásadní význam“. Nesprávné poučení odvolacího soudu o tom, že dovolání je přípustné bez dalšího, však přípustnost dovolání nezakládá (srov. mutatis mutandis též usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 73/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek; toliko vedlo k tomu, že lhůta k podání dovolání dlužnici doběhla (v intencích ustanovení §240 odst. 3 věty druhé o. s. ř.) až uplynutím čtyř měsíců od doručení napadeného usnesení (posledním dnem lhůty k podání dovolání byl u dlužnice 19. listopad 2001).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 28. srpna 2002
JUDr. František Faldyna, CSc., v.r.
předseda senátu