ECLI:CZ:NS:2002:29.ODO.321.2001.1
sp. zn. 29 Odo 321/2001
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobců A) I. M., B) Z. K., proti žalovanému Z. H., o zaplacení částky 1,148.200,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 7 C 76/97 a 7 C 285/97, o dovolání žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. října 2000, čj. 39 Co 327/2000 – 160 a 39 Co 328/2000 - 160 takto:
I. Dovolání se odmítají.
II. Žalobce A) je povinen uhradit žalovanému náklady dovolacího řízení ve výši 7.537,50 Kč, do 3 dnů od právní moci tohoto rozhodnutí do rukou advokátky žalovaného.
III. Žalobce B) je povinen uhradit žalovanému náklady dovolacího řízení ve výši 7.537,50 Kč, do 3 dnů od právní moci tohoto rozhodnutí do rukou advokátky žalovaného.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze jako soud odvolací výše uvedeným rozsudkem potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 9. února 2000, čj. 7 C 76/97 – 126 a 7 C 285/97, doplněný rozsudkem téhož soudu ze dne 14. 4. 2000, čj. 7 C 76/97 – 134 a 7 C 285/97. Ve výroku o nákladech řízení ve vztahu mezi účastníky navzájem, odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně zrušil a v tomto rozsahu věc vrátil k dalšímu řízení.
Soud prvního stupně žalobu, aby byl žalovaný uznán povinným zaplatit žalobci A) částku 799.100,- Kč se 17% úrokem z prodlení od 1. 3. 1994 do zaplacení a aby byl dále uznán povinným zaplatit žalobci B) částku 349.100,- Kč se 17% úrokem z prodlení od 16. 5. 1995 do zaplacení, zamítl. Vedle toho zavázal žalobce A) k povinnosti nahradit žalovanému na nákladech řízení před soudem prvního stupně částku 167.837,50 Kč a žalobce B) částku 28.262,50 Kč k rukám právní zástupkyně žalovaného.
Odvolací soud po doplňujícím výslechu žalobců dospěl k závěru, že odvolání není důvodné. Žalobci shodně uvedli, že smlouva o sdružení, jejímž účelem bylo dosažení zisku z nákupu a prodeje dozerového materiálu, byla uzavřena v červnu 1993 a ke zrušení sdružení došlo tak, že žalobce B) skončil k 31. 12. 1993, zatímco žalobce A) ještě po nějakou dobu do sdružení docházel. Soud prvního stupně provedl všechna rozhodující skutková zjištění, ze kterých vyvodil správné právní závěry. Došel k závěru, že žalobci neunesli důkazní břemeno, že mezi účastníky byla uzavřena smlouva o sdružení podle ust. §829 a násl. zákona č. 40/1964 Sb. občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „obč. z.“), neboť z důkazů nebylo prokázáno, co bylo obsahem smlouvy. Pokud mezi účastníky probíhala obchodní spolupráce, nebyla na základě smlouvy o sdružení. Jestliže nebyl prokázán konkrétní obsah smlouvy o sdružení, není možné žalobu na vypořádání podílů z ní považovat za důvodnou.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání, kterým napadají všechny výroky rozsudku odvolacího soudu, z důvodů uvedených v ust. §241 odst. 3 písm. b), c) a d) zákona č. 99/1963 občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů („dále též jen „o. s. ř.“). Za vadu, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, považují dovolatelé neprovedení jimi navrhovaného výslechu svědkyně Z. M., která měla být slyšena k otázce, zda byla či nebyla mezi účastníky řízení uzavřena smlouva o sdružení. V podrobném odůvodnění dovolatelé nesouhlasí se skutkovými zjištěními a také s právními závěry učiněnými soudy obou stupňů. Namítají, že soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly v řízení najevo. Tyto důkazy soud nehodnotil v jejich souvislosti. Dovolatelé také uvádějí několik příkladů nesprávného hodnocení důkazů soudem prvního stupně a též odvolacím soudem. K prokázání důvodů dovolání navrhují provedení listinného důkazu – odvolání ze dne 4. 5. 2000, kde byla jako svědkyně navržena paní Z. M.. Navrhují, aby Nejvyšší soud České republiky po provedeném řízení rozsudky soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil k dalšímu projednání Obvodnímu soudu pro Prahu 5 s tím, aby jim byly přiznány náklady dovolacího řízení. Podané dovolání dovolatelé doplnili o důkaz listinou - výpovědí žalovaného, kterou učinil u Policie ČR v rámci přestupkového řízení. Tímto důkazem chtějí dovolatelé poukázat na nevěrohodnost výpovědi žalovaného v rámci předmětného sporu a podpořit tvrzení o nesprávnosti hodnocení důkazů soudy obou stupňů.
Žalovaný se dne 17. 5. 2001 prostřednictvím právního zástupce vyjádřil k doplnění dovolání s tím, že se nejedná o žádný nový důkaz, ale o domněnky a spekulace. V rámci přestupkového řízení vypovídal pouze k úzce vymezené problematice a nemusel obsáhle vysvětlovat vztahy mezi účastníky jiného sporu. Z důvodů hospodárnosti navrhuje provedení dovolateli navrženého důkazu „zamítnout“.
Podle bodu 17., hlavy první, části dvanácté, zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů, se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (to jest podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. lednem 2001).
Podle ust. §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti rozsudku upravují ustanovení §237, §238 a §239 o. s. ř. Zmatečnostní vady ve smyslu §237 odst. 1 o. s. ř., jež dovolací soud posuzuje z úřední povinnosti, nebyly dovoláním namítány a z obsahu spisu nevyplývají. V posuzovaném případě však přípustnost dovolání nezakládá ani ustanovení §238 odst. 1 písm. a) o. s. ř. (rozsudek odvolacího soudu není rozsudkem měnícím, nýbrž potvrzujícím) ani ustanovení §238 odst. 1 písm. b) o. s. ř. (rozsudek ze dne 9. 2. 2000 je prvním rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 ve věci). Podle §239 odst. 1 o. s. ř. není dovolání přípustné též, neboť odvolací soud přípustnost výrokem potvrzujícího rozsudku nevyslovil.
Zbývá tudíž posoudit přípustnost dovolání podle §239 odst. 2 o. s. ř. Podle tohoto ustanovení nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku, je dovolání podané tímto účastníkem přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.
Dovolání může být ve smyslu cit. ustanovení přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právní otázky (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění, přípustnost dovolání neumožňují) a jde-li zároveň o právní otázku zásadního významu. Přípustnost dovolání pak není založena pouhým tvrzením dovolatele, že rozhodnutí odvolacího soudu zásadní význam po právní stránce má, nýbrž až zjištěním (závěrem), že tomu tak vskutku je.
Pokud výtky žalobců v dovolání směřují i proti skutkovým zjištěním, z nichž odvolací soud při rozhodnutí vycházel, jedná se o námitku týkající se zjišťování skutkového stavu věci, tedy o dovolací důvod podle §241 odst. 3 písm. c) o. s. ř., a nikoliv o námitku týkající se nesprávného řešení otázky právní. Proto se jimi dovolací soud dále nemohl zabývat.
Právním posouzením je činnost soudu, při níž aplikuje konkrétní právní normu na zjištěný skutkový stav, tedy dovozuje ze skutkového zjištění (skutkové podstaty), jaká mají účastníci podle příslušného právního předpisu práva a povinnosti. Při aplikaci práva jde tudíž o to, zda byl použit správný právní předpis a zda byl také správně vyložen. Ve výše uvedeném smyslu musí mít rozhodnutí odvolacího soudu zásadní význam po právní stránce především z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (co do obecného dopadu na případy obdobné povahy). Rozhodnutí odvolacího soudu má z tohoto pohledu zásadní význam zpravidla tehdy, jestliže řeší takovou právní otázku, která judikaturou vyšších soudů (tj. dovolacího soudu a odvolacích soudů) nebyla vyřešena nebo jejíž výklad se v judikatuře těchto soudů dosud neustálil (vyšší soudy při svém rozhodování řeší takovou otázku rozdílně, takže nelze hovořit o ustálené judikatuře), nebo jestliže odvolací soud posoudil určitou právní otázku jinak, než je řešena v konstantní judikatuře vyšších soudů, tedy představuje-li v tomto směru odlišné („nové“) řešení této právní otázky (srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. září 1997, sp. zn. 2 Cdon 1339/96, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 13, ročník 1997, pod číslem 101).
Žalobci před vyhlášením rozsudku odvolacího soudu považovali za právně významnou otázku, zda sdružení ve smyslu §829 a násl. občanského zákoníku mohou uzavřít mezi sebou pouze osoby mající podnikatelské oprávnění podle obchodního zákoníku. Přestože se v dovolání otázkou účastníků smlouvy o sdružení dovolatelé nezabývají, pouze odkazují na podané odvolání, a smlouvu považují za platně uzavřenou, nezbylo dovolacímu soudu než se s touto námitkou vypořádat.
Dovolací soud dovodil, že řešení předmětné právní otázky, jak je žalobci formulovali, je z hlediska právního posouzení věci irelevantní. Jestliže oba soudy vycházely ze závěru, že smlouva o sdružení nebyla uzavřena, je nadbytečné posuzovat právní otázku postavení účastníků případné smlouvy o sdružení.
Dovolací soud neshledal v mezích podaných dovolání žádnou právní otázku zásadního významu, kterou by se měl v intencích ust. §239 odst. 2 o. s. ř. zabývat a přípustnost dovolání podle cit. ustanovení není proto dána.
Proti zrušujícímu výroku, kterým odvolací soud ve výrocích o nákladech řízení ve vztahu mezi účastníky navzájem zrušil rozsudek soudu prvního stupně a věc mu vrátil v tomto rozsahu k dalšímu řízení - není dovolání rovněž přípustné (proti zrušujícímu usnesení je dovolání přípustné jen v případech podle §238a odst. 1 písm. b/ a c/ o. s. ř.).
Dovolání směřují proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný. Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobců - aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení §243 odst. 4, věty první, a §218 odst. 1 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením ust. §146 odst. 2 věta první (per analogiam), v návaznosti na §224 odst. 1 a §243b odst. 4 o. s. ř. Žalobce procesně zavinil, že dovolání muselo být odmítnuto a nemá proto na náhradu nákladů řízení o dovolání právo, a je povinen nahradit žalovaným náklady jejich právního zastoupení. Náklady žalovaných sestávají z odměny advokáta za zastupování před soudem v jednom stupni (vyjádření k dovolání) vůči každému ze žalobců uplatňujících samostatné nároky ve výši 7.500,- Kč (výše odměny je určena podle ustanovení §10 odst. 3, §3 odst. 1 bod 6, §14 odst. 1 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb.) a jedné náhrady paušálních výdajů ve výši 75,- Kč (dle vyhlášky č. 177/1996 Sb.), celkem tedy 7.537,50 Kč.
O případném vrácení přeplatku soudního poplatku z dovolání rozhodne ve smyslu ust. §12 zákona č. 549/1991 Sb. o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů, soud prvního stupně.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný, co mu ukládá toto vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat soudního výkonu rozhodnutí.
V Brně 15. května 2002
JUDr. František Faldyna, CSc., v.r.
předseda senátu