ECLI:CZ:NS:2002:29.ODO.337.2001.1
sp. zn. 29 Odo 337/2001
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Ing. Jana Huška a soudců JUDr. Františka Faldyny, CSc. a JUDr. Miroslava Galluse v právní věci žalobce O. – společnost s ručením omezeným (spol. s r. o.), zastoupeného, advokátem, proti žalovanému U., společnost s ručením omezeným (zkr. U., s. r. o.) , o zaplacení částky 235.690,- Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 22 Cm 41/95, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 7. listopadu 2000, č. j. 12 Cmo 376/99-55, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá nárok na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 7. listopadu 2000, č. j. 12 Cmo 376/99-55 změnil rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 1. listopadu 1999, č. j. 22 Cm 41/95-33 tak, že žalobu o zaplacení částky 235.690,- Kč s příslušenstvím zamítl. Odvolací soud dále rozhodl o nákladech řízení.
Z odůvodnění rozsudku soudu druhého stupně vyplývá, že žalobce se na žalovaném domáhal zaplacení částky 235.690,- Kč z titulu náhrady škody způsobené porušením povinností žalovaného vyplývajících ze zasílatelské smlouvy o obstarání přepravy banánů z B.
Na základě této smlouvy zajistil žalovaný přepravu banánů prostřednictvím dopravce Č. V. s.p. Část dodávky byla určena pro společnost příjemce L. M., M.. Dle tvrzení žalobce k předání zboží uvedené společnosti nikdy nedošlo, neboť ve skutečnosti převzaly v překladišti Č. H. K. zásilku blíže neurčené osoby. Ani na základě šetření Policie ČR se nepodařilo tyto osoby zjistit a vyšetřovatel trestní věc usnesením odložil.
Povinnost žalovaného k náhradě škody dovozoval žalobce ze skutečnosti, že žalovaný nesplnil svou povinnost doručit zboží příjemci.
Odvolací soud - na rozdíl od soudu prvního stupně - dospěl k závěru, že přeprava byla provedena dle pokynů žalovaného a v souladu s příkazy žalobce podle ust. §601 obchodního zákoníku – zákon č. 513/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále „obch. zák.“ V řízení nebylo prokázáno, že by tvrzená škoda vznikla žalobci porušením závazků žalovaného ze zasílatelské smlouvy.
Přepravu banánů provedl dopravce Č. V., s.p., o čemž svědčí i mezinárodní list CMR. Uvedený doklad je opatřen otiskem razítka příjemce (M.) a podpisem ze dne 8. 8. 1992, přičemž potvrzení převzetí zásilky lze podle odvolacího soudu považovat za dostačující. Z právních předpisů nevyplývá povinnost dopravce k ověření osoby příjemce. Navíc z usnesení Policie ČR není zřejmé, že by předmětná zásilka nebyla vydána sjednanému příjemci. Předmětným usnesením byla pouze odložena trestní věc, protože šetřením nebylo zjištěno, kdo předmětnou zásilku banánů odebral.
Odvolací soud proto změnil rozhodnutí soudu prvního stupně tak, že žalobu zamítl.
Dovoláním ze dne 16.1.2001 napadl žalobce rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu a uvedl, že dovolání je podáno z důvodů uvedených v §241 odst. 3 písm. c/ a d/ o. s. ř. Přípustnost dovolání žalobce opírá o ust. §238 odst. 1 písm. a/ o. s. ř.
Podle dovolatele byl mezi účastníky spor pouze o právní posouzení věci. Skutkový stav byl mezi nimi nesporný, včetně skutečnosti, že zásilka nebyla předána zástupcům příjemce, ale neznámým osobám. Interpretace usnesení vyšetřovatele Okresního úřadu vyšetřování v P. odvolacím soudem je v rozporu s tím, jak jej chápali účastníci i soud prvního stupně. Jestliže odvolací soud dospěl k jinému skutkovému závěru než soud prvního stupně, aniž by provedl nějaký další důkaz, byl tento postup v rozporu s ustanovením §220 odst. 1 a 2 o. s. ř.
V daném případě nedošlo k předání zboží podle smlouvy, tj. příjemci. Zasilatel tedy nesplnil svoji smluvní povinnost a musí nést právní důsledky. Dovolatel proto navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí odvolacího soudu a vrátil mu věc k dalšímu řízení.
Žalovaný se k dovolání žalobce – jak vyplývá ze spisu – nevyjádřil.
Podle bodu 17., hlavy I, části dvanácté zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. lednem 2001 – dále též jen „o. s. ř.“). Dovolání žalobce se proto projedná a rozhodne podle dosavadních právních předpisů, tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2000.
Nejvyšší soud dále posoudil dovolání žalobce podle ust. §240 odst. 1 a §241 odst. 1, 2 o. s. ř. a konstatoval, že dovolání bylo podáno včas, oprávněnou osobou, obsahuje zákonem stanovené náležitosti, dovolatel je řádně zastoupen advokátem a jím bylo dovolání též sepsáno.
Dovolání proti rozsudku soudu druhého stupně je přípustné podle §238 odst. 1 písm. a/ o. s. ř., není však důvodné.
Dovolací soud se v první řadě zabýval otázkou, zda rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241 odst. 2 písm. d/ o. s. ř.) a dospěl k závěru, že tomu tak není.
Nesprávným právním posouzením podle §241 odst. 3 písm. d/ o. s. ř. je pochybení soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav. O takový případ se jedná, jestliže soud použil jiný právní předpis, než který měl správně použít nebo aplikoval sice správný právní předpis, ale nesprávně jej vyložil. Nesprávné právní posouzení je způsobilým dovolacím důvodem jen tehdy, bylo-li rozhodující pro výrok rozhodnutí odvolacího soudu.
Ze skutkových zjištění provedených soudy v předchozím řízení, které nebyly účastníky zpochybňovány a z nichž dovolací soud vychází, zejména vyplývá, že žalobce uzavřel se žalovaným zasílatelskou smlouvu, přičemž přepravu zásilky provedl jako dopravce třetí subjekt (Č. a. d. V., s.p.).
Jak vyplývá ze spisu, odvolací soud dospěl k závěru, že přeprava byla dopravcem provedena dle pokynů žalovaného v souladu s příkazy žalobce ve smyslu §601 a násl. obch. zák. a v řízení nebylo žádnými důkazními prostředky prokázáno, že tvrzená škoda vznikla žalobci porušením závazků žalovaného ze zasilatelské smlouvy.
Nejvyšší soud se s těmito závěry ztotožňuje.
Zasílatelskou smlouvou se zavazuje zasílatel příkazci, že mu vlastním jménem na jeho účet obstará přepravu věcí z určitého místa do určitého jiného místa, a příkazce se zavazuje zaplatit zasílateli úplatu.
Podle §603 odst. 1 obch. zák. je při splnění závazku zasílatel povinen s vynaložením odborné péče sjednat způsob a podmínky přepravy odpovídající co nejlépe zájmům příkazce, jež vyplývají ze smlouvy a jeho příkazu nebo jež jsou zasílateli jinak známé. Odpovědnost zasílatele tak vzniká zejména při nevčasném obstarání přepravy, neplnění pokynů příkazce, neudělení správných dispozic k provedení přepravy, neupozornění příkazce na zjevnou nesprávnost jeho pokynů, nedodržení ceny nebo nepožádání o doplnění pokynů.
V daném případě žalobce jako příkazce uplatňoval svůj nárok na zaplacení žalované částky z titulu náhrady škody způsobené nesplněním smluvního závazku, když v rozporu s objednávkou nebylo zboží dopraveno a předáno určenému příjemci, ale někomu jinému (neznámým osobám).
V posuzovaném případě k předání zásilky zasílateli nedošlo, přepravu provedl dopravce Č. V., s.p., se kterým žalovaný uzavřel v souladu se zasílatelskou smlouvou příslušnou smlouvu o přepravě, která se ve smyslu §765 obch. zák. řídí vyhl. č. 11/1975 Sb., Úmluvou o přepravní smlouvě v mezinárodní silniční nákladní dopravě (CMR).
Ze skutkových zjištění vyplývá, že žalovaný sjednal zejména způsob a podmínky přepravy v souladu s příkazy žalobce a neporušil tak svoje povinnosti vyplývající pro něho z předmětné zasilatelské smlouvy (§603 odst. 1 obch. zákoníku).
Pokud se žalobce domáhá náhrady škody vzniklé nesplněním smluvního závazku, tj. zasílatelské smlouvy, jde o obchodní závazkový vztah. Škodu vzniklou porušením povinnosti vyplývající z tohoto závazkového vztahu je třeba posuzovat podle ust. §373 a násl. obch. zákoníku.
Předpokladem vzniku odpovědnosti za škodu je v uvedeném případě zejména porušení povinnosti ze závazkového vztahu (protiprávní úkon), vznik škody a příčinná souvislost mezi tímto porušením povinnosti a vznikem škody. Jak již bylo uvedeno, žalovaný neporušil povinnosti vyplývající pro něho z předmětné zasílatelské smlouvy a proto za vznik žalobcem uplatňované škody nemůže odpovídat, neboť nebyl splněn jeden z předpokladů vzniku odpovědnosti za uplatněnou škodu.
Z uvedeného je zřejmé, že dovolání není důvodné ani z hlediska dalšího uplatněného důvodu dle §241 odst. 3 písm. c/ o. s. ř.
Vada řízení podle citovaného ustanovení spočívá v tom, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování. O tuto vadu řízení jde zejména tehdy, jestliže výsledek hodnocení důkazů soudem neodpovídá ustanovení §132 o. s. ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly ani jinak nevyšly za řízení najevo, protože soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo, nebo protože v hodnocení důkazů, popř. poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, event. věrohodnosti je logický rozpor.
Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro posouzení věci z hlediska hmotného (případně i procesního) práva.
Pokud dovolatel dovolací důvod uvedený v §241 odst. 3 písm. c/ o. s. ř., spatřoval v tom, že skutkové zjištění týkající se příjemce zásilky nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování, je ze shora uvedeného zjevné, že skutečnosti, které měly podle žalobce z provedených důkazů vyplynout, jsou pro závěr o náhradě škody vzniklé ztrátou zásilky v posuzovaném případě nevýznamné, neboť zjištění, zda došlo či nikoliv k řádnému převzetí zásilky, nemohlo mít již vliv na posouzení odpovědnosti žalovaného za škodu vzniklou tvrzeným vydáním zásilky neznámým osobám.
Jak již bylo uvedeno, žalobce svůj nárok na zaplacení částky 235.960,- Kč dovozoval z odpovědnosti zasílatele za škodu na zásilce, ke které mělo dojít tím, že přepravované zboží převzaly neznámé osoby a nikoliv označený příjemce (L. M., M.). Jiné důvody vzniku odpovědnosti žalovaného za škodu (např. pro zanedbání odborné péče při sjednávání podmínek přepravy či udělení nesprávných přepravních dispozic) žalobce netvrdil a neuplatňoval.
Dovolatel se nesprávně domnívá, že žalovaný jako zasílatel odpovídá ze smlouvy o přepravě věci, tedy za provedení přepravy. Jeho odpovědnost ale vyplývá pouze ze smlouvy zasílatelské. Žalovaný proto nemohl odpovídat žalobci za tvrzenou škodu na zásilce při obstarávání přepravy podle §603 odst. 2 obch. zák., jak ve svém rozhodnutí dovozuje soud prvního stupně, neboť přepravovanou věc nepřevzal.
Případný jiný skutkový závěr odvolacího soudu ohledně převzetí zásilky osobami vydávajícími se za zástupce příjemce se tak netýká skutečností, které byly významné pro posouzení věci z hlediska hmotného práva, a nemohl způsobit jiné rozhodnutí, než jaké tento soud učinil. Důvod dovolání uvedený v ust. §241 odst. 3 písm. c/ o. s. ř. není proto dán.
Jestliže dovolatel namítal porušení ust. §220 odst. 1 a 2 o. s. ř. odvolacím soudem, nelze jeho námitce přisvědčit již proto, že - jak vyplývá ze shora uvedeného - případné pochybení odvolacího soudu v tomto směru nemohlo mít vliv na správnost jeho rozhodnutí, neboť se týkalo pouze skutkového závěru o převzetí zásilky neoprávněnou osobou.
Protože nebylo zjištěno (a ani žalobcem tvrzeno), že by rozsudek odvolacího soudu byl postižen vadou uvedenou v ust. §237 odst. 1 o. s. ř. nebo jinou vadou, která by měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud dospěl k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu je správné.
Dovolací soud proto podle §373 a násl. a §603 odst. 2 obch. zák. a §243b odst. 1 o. s. ř. rozhodl tak, že dovolání žalobce zamítl pro nedůvodnost.
Žalobce se svým dovoláním úspěšný nebyl, ve smyslu §243b odst. 4, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř. má tudíž povinnost nahradit žalovanému náklady dovolacího řízení; protože však u žalovaného žádné prokazatelné náklady dovolacího řízení zjištěny nebyly, platí, že na jejich náhradu nemá právo žádný z účastníků.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně 15. října 2002
JUDr. Ing. Jan Hušek, v.r.
předseda senátu