ECLI:CZ:NS:2002:29.ODO.352.2001.1
sp. zn. 29 Odo 352/2001-180
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Ing. Jana Huška a soudců JUDr. Františka Faldyny, CSc. a JUDr. Miroslava Galluse v právní věci žalobkyně D. p. h. m. P., akciové společnosti, proti žalovanému Z. d. Z., v likvidaci, se sídlem ve Z., zastoupenému JUDr. V. Ř., advokátem , o bezplatné odstranění vad, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 3 Cm 500/93, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 30. května 2000, č. j. 1 Cmo 56/99 - 152, takto:
Rozsudek Vrchního sudu v Praze ze dne 30. května 2000, č. j. 1 Cmo 56/99 - 152 se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Vrchní soud v Praze shora označeným rozsudkem změnil rozsudek Krajského obchodního soudu v Praze ze dne 16. listopadu 1998, č. j. 3 Cm 500/93 - 126 ve výroku o věci samé tak, že žalobu s návrhem, aby žalovanému bylo uloženo do šesti měsíců odstranit vady generální opravy střechy haly D 11 provozovny žalobce Praha 6 - Řepy, R. 4, a to výměnou hydroizolačních pásů v místech jejich poškození a v místech, kde jsou odtrženy od podkladu, a dále výměnou poškozeného podkladního betonu, včetně výměny vodou znehodnocené tepelné izolace, zamítl a ve výroku o náhradě nákladů řízení tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně. Současně rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Podle odvolacího soudu soud prvního stupně sice úplně a přesně zjistil skutkový stav, avšak jím provedené právní posouzení věci správné není. Vycházeje z platně uzavřené hospodářské smlouvy o dodávce stavebních prací, z toho, že hmotněprávní vztahy účastníků je třeba z důvodů uvedených v ustanovení §763 obchodního zákoníku posuzovat podle hospodářského zákoníku (zákon č. 109/1964 Sb. ve znění pozdějších předpisů, posledně zák. č. 103/1990 Sb. - dále jen „hosp. zák.“), jakož i s přihlédnutím k době zahájení řízení (4. října 1993) a k době uskutečněných reklamací (4. září 1992 a 13. ledna 1993), dospěl odvolací soud k závěru o zániku žalobkyní uplatněného práva z odpovědnosti za vady marným uplynutím šestiměsíční prekluzivní lhůty stanovené v §131e odst. 2 písm. a) hosp. zák. a počítané od odeslání, resp. předání reklamace. Později uplatněné reklamace neměly podle odvolacího soudu žádné právní účinky, neboť v nich žalobkyně nepopsala jiné vady než ty, které reklamovala již v zápise o odevzdání a převzetí stavebních prací ze dne 4. září 1992, tedy vady zatékání do haly D 11.
Dále odvolací soud poukázal na to, že žaloba a její petit nereflektují dvě zásady - jednak tu, že odběratel může žádat bezplatné odstranění vad jen v přímé návaznosti na dříve učiněnou řádnou a včasnou reklamaci, jakož i tu, že nelze po dodavateli požadovat konkrétní způsob odstranění vad, neboť pouze dodavateli náleží zvolit způsob a technologii odstranění vady.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně včasné dovolání, jež má za přípustné dle ustanovení §238 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. lednem 2001 (dále jen „o. s. ř.“). Uvedla přehled úkonů a jednání, které byly rozhodné pro posouzení věci a které vyplývaly z provedených důkazů, k nimž odvolací soud v celém rozsahu nepřihlédl. Dále vznesla námitky ke skutkovým a právním závěrům odvolacího soudu k otázce reklamací rozhodných pro počátek běhu prekluzivní lhůty pro uplatnění práva z odpovědnosti za vady, jakož i k otázce náležitostí žalobního petitu a jeho vztahu k uplatněným reklamacím, přičemž v tomto směru vytkla odvolacímu soudu zanedbání poučovací povinnosti podle §5 a §43 o. s. ř.
V závěru dovolatelka označila reklamace, kterými uplatnila vady prací, jejichž odstranění se po žalovaném domáhala a shrnula, že dovolání podává pro důvody uvedené v ustanovení §241 odst. 3 písm. b), c) a d) o. s. ř. Proto navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a vrátil mu věc k dalšímu řízení.
Podle bodu 17., hlavy I., části dvanácté zák. č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. lednem 2001).
Dovolání je přípustné podle §238 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a je i důvodné, i když z jiných důvodů, než které dovolatelka vymezila.
Nejvyšší soud nejprve zkoumal z úřední povinnosti podle §242 odst. 3, věty druhé o. s. ř., zda řízení není postiženo vadami uvedenými v ustanovení §237 odst. 1 o. s. ř. nebo jinými vadami, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Existenci vad uvedených v §237 odst. 1 o. s. ř. dovolatelka netvrdila a Nejvyšší soud ji z obsahu spisu neshledal. Zjistil však, že řízení trpí jinými vadami, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Závěry odvolacího soudu o tom, že vady generální opravy střechy haly D 11, spočívající v poškození a odtržení hydroizolačních pásů, poškození podkladního betonu a ve znehodnocení tepelné izolace vodou, byly reklamovány již v zápise o odevzdání a převzetí prací ze dne 4. září 1992 tím, že v něm žalobkyně uvedla „konstatuje se zatékání do haly“, resp. v dopise žalobkyně ze dne 3. ledna 1993 tím, že v něm označila vadu „odtržení krytiny FREXOPER“, jakož i o tom, že v řadě dalších reklamací žalobkyně již jiné (nové) vady než vady zatékání nereklamovala a proto tyto pozdější reklamace nemají žádné právní účinky, a v důsledku toho i konečný závěr odvolacího soudu o prekluzi žalobkyní uplatněného práva z odpovědnosti za vady, jsou i nepřezkoumatelné.
Prvně zmíněné dva závěry odvolací soud pouze konstatoval, aniž uvedl, z jakých skutečností vycházel a jakými úvahami se řídil (srov. §157 odst. 2 o. s. ř.). Jeho zjištění, že vady, jejichž odstranění se žalobkyně domáhala, byly reklamovány již v zápise o předání a převzetí a nikoliv pozdějšími, jinak formulovanými reklamacemi, kterými se pouze sledovalo odstranění vady zatékání do haly, postrádá jakékoli přesvědčivé zdůvodnění, u něhož nelze vyloučit potřebu odborných znalostí. Ačkoliv „řadu dalších písemností“, jimiž měly být reklamovány vady stavebních prací, odvolací soud v odůvodnění rozsudku vůbec nijak neoznačil a neuvedl jejich obsah, přesto je posoudil jako úkony bez právních účinků.
Rozsudek odvolacího soudu je proto z důvodu vymezených dovolatelkou podle §241 odst. 3 písm. c), d) o. s. ř. v otázce reklamací vad rozhodných pro posouzení běhu lhůty k uplatnění práva z odpovědnosti za vady nepřezkoumatelný a trpí tak vadou uvedenou v ust. §243 odst. 3 písm. b) o. s. ř.
Dovoláním zpochybněnému právnímu názoru odvolacího soudu o tom, že bezplatné odstranění vad lze úspěšně uplatnit žalobou jen v přímé návaznosti na dříve učiněnou řádnou a včasnou reklamaci, nelze vytknout žádné pochybení, neboť je v souladu s ust. §136, §131e a §294 odst. 1 hosp. zák., přičemž reklamace s popisem vady nebo toho, jak se projevuje, je úkonem nezbytným k zachování práva z odpovědnosti za vady. Nelze však již souhlasit s názorem, že žalobní petit na plnění povinností z odpovědnosti za vady musí obsahovat i přesnou identifikaci reklamace, neboť takový požadavek nelze z předpisů hmotného ani procesního práva dovodit.
Ovšem i žalobní petit na povinnost k bezplatnému odstranění vad v režimu hospodářského zákoníku musí splňovat podmínky materiální vykonatelnosti rozhodnutí v úplnosti, určitosti a srozumitelnosti. Nelze se ztotožnit s názorem odvolacího soudu, (který dovolatelka rovněž napadla), že při uplatnění práva na bezplatné odstranění vad nelze úspěšně žádat, aby dodavateli bylo uloženo provést nějaké konkrétně specifikované práce, neboť by tím byl omezen ve volbě způsobu a technologie odstranění vady, která náleží jen jemu. Požadovala-li žalobkyně odstranění vad výměnou poškozených či znehodnocených částí, domáhala se pouze uvedení stavu vzniklého v důsledku vady prací do stavu předpokládaného smlouvou, což v žádném případě nelze považovat za zásah do práva dodavatele rozhodnout o způsobu odstranění vad, které mu náleželo i nadále (tedy právo zvolit způsob a technologii výměny vadných částí za bezvadné). Ostatně, domníval-li se odvolací soud, že návrh žalobkyně v tom, čeho se domáhá, je nesprávný nebo neúplný, měl dbát o jeho opravu postupem soudu prvního stupně podle §43 o. s. ř. Podle Nejvyššího soudu lze neurčitost návrhu žalobkyně spatřovat pouze v tom, že se v něm neuvádí rozsah a místa poškození jednotlivých prvků.
Protože poučení podle ustanovení §43 odst. 1 o. s. ř. poskytuje soud účastníku jen tehdy, vyzývá-li jej k odstranění vad podání, přičemž v naznačeném směru soud takovou výzvu neučinil, nemohl se dopustit pochybení, jakého se dovolávala žalobkyně s odkazem na §5 a §43 o. s. ř., dovozujíc naplnění dovolacího důvodu podle ustanovení §241 odst. 3 písm. b) o. s. ř.
Ze shora uvedených důvodů nelze považovat rozsudek odvolacího soudu za správný, a proto jej Nejvyšší soud podle §243b odst. 1, věty za středníkem o. s. ř. zrušil.
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud (soud prvního stupně) závazný, o náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§243d odst. 1, věta druhá a třetí o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 20. března 2002
JUDr. Ing. Jan Hušek, v. r.
předseda senátu