ECLI:CZ:NS:2002:29.ODO.428.2001.1
sp. zn. 29 Odo 428/2001-78
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobce Ing. J. A., proti žalovanému Š. L., o zaplacení částky 139.000,- Kč s příslušenstvím, vedené Městského soudu v Praze pod sp. zn. 50 Cm 257/2000, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 20. března 2001, čj. 9 Cmo 54/2001-63, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Odvolací soud napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek Krajského obchodního soudu v Praze ze dne 7.9.1999, čj. 50 Cm 182/99-21, kterým soud prvního stupně ponechal v platnosti směnečný platební rozkaz ze dne 27.4.1999, čj. Sm 231/99-5, jímž byla žalovanému uložena povinnost zaplatit do tří dnů od doručení platebního rozkazu částku 139.000,- Kč s 6% úrokem ročně za dobu od 1.7.1998 do zaplacení, odměnu ve výši 463,- Kč a útraty ve výši 6.300,- Kč.
Žalovaný podal proti rozsudku odvolacího soudu včas dovolání. Podle názoru žalovaného je dovolán přípustné dle ustanovení §239 odst. 1 o. s. ř. Důvodnost dovolání žalovaný dovozuje z ustanovení §241 odst. 3 písm. b) a c) o. s. ř. Konkrétně napadá závěr odvolacího soudu, že svoje námitky proti směnečnému platebnímu rozkazu nedoložil žádnými důkazy, ani se jich nedovolával. Dle žalovaného tak soud požaduje, aby žalovaný prokazoval tvrzení žalobce, což odporuje zásadám občanského soudního řádu. Vzhledem k výše uvedenému navrhuje dovolatel, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudu odvolacího i soudu prvního stupně a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Podle části dvanácté, hlavy první, bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů, se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (to jest podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. 1. 2001).
Dovolání není přípustné.
Podle §239 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku nebo usnesení odvolacího soudu ve věci samé, jímž bylo rozhodnutí soudu prvního stupně potvrzeno, jestliže odvolací soud ve výroku rozhodnutí vyslovil, že dovolání je přípustné, protože jde o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu. Přípustnost dovolání může odvolací soud vyslovit i bez návrhu. V tomto případě však odvolací soud přípustnost dovolání ve výroku svého rozhodnutí nevyslovil. Přípustnost dovolání tak o ustanovení §239 odst. 1 o. s. ř. nelze opřít.
Protože Nejvyšší soud nezjistil ani jiný důvod přípustnosti, aniž by nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání podle ustanovení §243b odst. 4 a §218 odst. 1 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením §243b odst. 4, §224 odst.1 a §146 odst. 2 věty první o. s. ř. (per analogiam), neboť žalovaný, který z procesního hlediska zavinil, že dovolání bylo odmítnuto, nemá na náhradu těchto nákladů právo a žalobci v souvislosti s dovolacím řízením náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně 4. února 2002
JUDr. Ivana Š t e n g l o v á , v. r.
předsedkyně senátu