ECLI:CZ:NS:2002:29.ODO.488.2001.1
sp. zn. 29 Odo 488/2001-430
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobců A) J. J., B) M. F., proti žalovanému Z. d. V. B. okres K., o zaplacení částky 106.756,- Kč a 25.542,- Kč, vedené u Okresního soudu v Klatovech pod sp. zn. 9 C 133/94, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 2. května 2001, čj. 5 Co 215/2001-405, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci A) na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 5.032,50 Kč do 3 dnů od právní moci usnesení k rukám jeho zástupce JUDr. J. V.
III. Žalobkyně B) a žalovaný nemají proti sobě právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Klatovech rozsudkem ze dne 20. prosince 2000, č.j. 9 C 133/94–347 zastavil řízení ohledně částky 75.757,- Kč (výrok I), zavázal žalovaného zaplatit prvému žalobci 106.756,- Kč (výrok II), zamítl žalobu v rozsahu nároku na zaplacení 16 % úroku z prodlení z částky 106.756,- Kč (výrok III), uložil žalovanému zaplatit druhé žalobkyni 25.542,- Kč (výrok IV), vyslovil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok V) a konečně rozhodl o povinnosti zaplatit soudní poplatek (výrok V) a nahradit státu náklady řízení (VII). Dospěl k závěru, že v posuzovaném případě mají žalobci právo na vypořádání majetkového podílu podle §13 zákona č. 42/1992 Sb. v penězích, neboť věcné plnění nabízené žalovaným bylo nepřiměřené.
Odvolací soud shora označeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v části napadané odvoláním, tj. ve výroku II do částky 76.656,-Kč a dále ve výrocích IV, V, VI a VII. Současně rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení a nevyhověl návrhu žalovaného na připuštění dovolání. Shodně se soudem prvního stupně uzavřel, že pokud mezi účastníky nedošlo k dohodě o způsobu, jakým bude majetkový nárok žalobců vypořádán, bylo možno vycházet z uspokojení nároků žalobců ve věcech. Pokud však žalovaný určil k uspokojení žalobců věci takového charakteru, že nelze žádat, aby je převzali, nic nebrání, aby soud s odkazem na §3 odst. 1 občanského zákoníku přiznal žalobcům plnění ve finanční formě.
Proti rozsudku odvolacího soudu, a to v celém jeho rozsahu, podal žalovaný včasné dovolání, jehož přípustnost opíral o ustanovení §239 odst. 2 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) a za dovolací důvod označil důvod uvedený v §241 odst. 3 písm. d) o. s. ř., jehož prostřednictvím namítal, že rozhodnutí odvolacího soudu v otázce způsobu vypořádání majetkových podílů spočívá na nesprávném posouzení věci. Uvedl věcné i právní důvody, pro které trval na svém právu uspokojit oprávněné osoby při vypořádání jejich podílu věcmi ze svého majetku a navrhl, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a vrátil mu věc k dalšímu řízení.
Ve vyjádření k dovolaní se prvý žalobce zcela ztotožnil s právními závěry odvolacího soudu, přičemž s ohledem na jejich soulad s publikovanou judikaturou v otázce vypořádání majetkových podílu z transformace družstev dovozoval, že napadené rozhodnutí nemůže být po právní stránce zásadně významné.
Podle části dvanácté, hlavy I, bodu 17., zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. lednem 2001). O takový případ jde i v této věci, jelikož odvolací soud věc ve shodě s bodem 15., hlavy I, části dvanácté zákona č. 30/2000 Sb. rovněž projednal podle dosavadního znění občanského soudního řádu.
Dovolání není přípustné.
Podle §239 odst. 2 o. s. ř. nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku nebo před vyhlášením (vydáním) usnesení, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé, je dovolání podané tímto účastníkem přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam. Předpokladem přípustnosti dovolání podle tohoto ustanovení je závěr dovolacího soudu, že rozhodnutí odvolacího soudu nebo některá v něm řešená právní otázka, mají po právní stránce zásadní význam. Přitom otázku, zda dovoláním napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam, řeší dovolací soud jako otázku předběžnou. Teprve kladným závěrem dovolacího soudu se stává dovolání přípustným.
O rozhodnutí odvolacího soudu, které má po právní stránce zásadní význam, se jedná, jestliže je v rozhodnutí řešena právní otázka významná nejen pro rozhodnutí projednávané věci. Přitom musí jít o otázku, která dosud není řešena v rozhodovací praxi vyšších soudů (a nebo v ní není řešena jednotně) a která není řešena ani v rozhodnutí nižšího soudu publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ani ve stanovisku Nejvyššího soudu, popřípadě o případ, kdy napadené rozhodnutí řeší určitou právní otázku v rozporu s publikovanou judikaturou. Naopak za otázku zásadního právního významu nelze považovat takovou otázku, která byla v napadeném rozhodnutí řešena v souladu s ustálenou soudní praxí. Tak tomu bylo i v tomto případě, neboť závěr odvolacího soudu v otázce způsobu vypořádání majetkového podílu je v souladu s již ustálenou judikaturou vyšších soudů (srov. rozhodnutí uveřejněné pod číslem 65/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 28. listopadu 2001, sp. zn. 29 Odo 530/2001 a ze dne 10. října 2001 sp. zn. 169/2001), a to i přesto, že odůvodnění rozhodnutí citované judikatuře zcela neodpovídá.
Podmínky přípustnosti dovolání stanovené v §239 odst. 2 o. s. ř. nejsou proto dány, přičemž jiné důvody přípustnosti dovolání Nejvyšší soud neshledal (a dovolatel je ani netvrdil). Nejvyšší soud proto podle §243b odst. 4 a §218 odst. 1 písm. c) dovolání odmítl jako nepřípustné.
Výrok o povinnosti žalovaného k náhradě nákladů dovolacího řízení prvému žalobci je odůvodněn ustanoveními §243b odst. 4, §224 odst. 1 a §146 odst. věty první o. s. ř. (per analogiam), když žalovaný z procesního hlediska zavinil, že dovolání bylo odmítnuto. Náklady dovolacího řízení vzniklé prvému žalobci sestávají ze sazby odměny za zastupování advokátem v částce 4.957,50 Kč podle §3 odst. 1, §10 odst. 3, §14 odst. 1, §15 a §18 odst. 1 vyhl. č. 484/200 Sb. ve znění pozdějších předpisů a z paušální částky 75,- Kč připadající na jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání) podle §13 odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb. ve znění pozdějších předpisů.
Výrok o náhradě nákladů řízení mezi druhou žalobkyní a žalovaným je odůvodněn rovněž ustanoveními §243b odst. 4, §224 odst. 1 a §146 odst. 2 věty první o. s. ř. (per analogiam), neboť žalovaný zavinil, že dovolání bylo odmítnuto, druhé žalobkyni však v odvolacím řízení žádné prokazatelné náklady nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní–li povinný, co mu ukládá toto vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný navrhnout výkon rozhodnutí.
V Brně 6. února 2002
JUDr. Ivana Štenglová, v.r.
předsedkyně senátu