ECLI:CZ:NS:2002:29.ODO.502.2002.1
sp. zn. 29 Odo 502/2002
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobce J. P., proti žalovanému J. P., o zaplacení směnečné pohledávky ve výši 107.500,- Kč, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 3 Cm 23/99, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 5. února 2002, čj. 4 Cmo 688/99-61, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Napadeným rozsudkem potvrdil Vrchní soud v Olomouci rozsudek Krajského obchodního soudu v Brně ze dne 19.5.1999, čj. 3 Cm 23/99-24, kterým soud prvního stupně ponechal v platnosti svůj směnečný platební rozkaz ze dne 4.3.1999, čj. 3 Sm 33/99-8.
Žalovaný podal proti rozsudku odvolacího soudu dovolání, ve kterém namítá, že je dán dovolací důvod uvedený v §241 odst. 3 písm. a) o.s.ř., neboť mu byla, dle jeho názoru, v průběhu řízení nesprávným postupem soudu odňata možnost jednat před soudem a je tak dána přípustnost dovolání dle §237 odst. 1 písm. f) o.s.ř. Konkrétně namítá, že odvolací soud nepřihlédl k jeho omluvě z jednání a žádosti o odročení jednání nařízeného na 5.2.2002 v 9,00 hod, jednal v jeho nepřítomnosti a rozhodl v jeho neprospěch. Důvodem omluvy žalovaného byla skutečnost, že při cestě na jednání svým osobním automobilem uvízl v dopravní zácpě na dálnici V. – O. Tuto skutečnost sdělil kanceláři soudu, požádal o omluvu z jednání a posléze i o odročení jednání. Na osobní účasti při jednání trval. Když se pak žalovaný dostavil kolem 11,30 hod. do sídla soudu, bylo mu sděleno, že jednání již proběhlo. S ohledem na výše uvedené žalovaný navrhuje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení.
Dovolání není přípustné.
Podle části dvanácté, hlavy první, bodu 17., zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. 1. 2001). O takový případ jde i v této věci, neboť odvolací soud odvolání projednal a rozhodl o něm ve shodě s bodem 15. hlavy první, části dvanácté, zákona č. 30/2000 Sb. podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. 1. 2001.
Odnětím možnosti jednat před soudem dle §237 odst. 1 písm. f) o.s.ř. se rozumí takový postup soudu, jímž znemožnil účastníku řízení realizaci procesních práv, která mu občanský soudní řád dává (např. právo účastnit se jednání, činit přednesy, navrhovat důkazy apod.). O vadu ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. f) o.s.ř. jde přitom jen tehdy, jestliže šlo o postup nesprávný z hlediska zachování postupu soudu určeného zákonem nebo dalšími obecně závaznými právními předpisy a jestliže se takový nesprávný postup projevil v průběhu řízení a nikoliv také při rozhodování.
V tomto případě nejde o odnětí možnosti jednat před soudem, neboť postup odvolacího soudu je v naprostém souladu s ustanovením §101 odst. 2 o.s.ř. Podle §101 odst. 2 o.s.ř., jež platí i pro odvolací řízení (§211 o.s.ř.), soud pokračuje v řízení, i když jsou účastníci nečinní. Nedostaví-li se řádně obeslaný účastník k jednání ani nepožádá z důležitého důvodu o odročení, může soud věc projednat v nepřítomnosti takového účastníka; přihlédne přitom k obsahu spisu a dosud provedeným důkazům.
Žalovaný sice svoji neúčast u jednání konaného 5.2.2002, jak je patrné z úředních záznamů ve spisu na čl. 56 a 57, řádně omluvil, avšak o odročení jednání nepožádal. Z výše uvedených úředních záznamů je zřejmé, že manželka žalovaného pouze omlouvala jeho pozdní příchod na jednání. Ze záznamu na čl. 67 spisu pak vyplývá, že jednání ve věci sp. zn. 4 Cmo 688/99, nařízené na den 5.2.2002 v 9,00 hod započalo, z důvodu omluvy žalovaného, ve skutečnosti až v 10,00 hod a že žalovaný se dostavil k Vrchnímu soudu v Olomouci až v 11,30 hod, kdy výše uvedené jednání již bylo skončeno. Žádný jiný důkaz prokazující tvrzení dovolatele, že požádal o odročení jednání ve spisu obsažen není a dovolatel ani žádný jiný důkaz k prokázání svého tvrzení (kromě úředních záznamů na čl. 56, 57 a 67 spisu) soudu nenavrhl, ač byl k tomu dovolacím soudem vyzván.
Pouhá omluva nepřítomnosti u jednání nezahrnuje žádost o odročení jednání z důležitého důvodu ve smyslu §101 odst. 2 o.s.ř. Jestliže odvolací soud projednal věc v nepřítomnosti žalovaného, postupoval v souladu s ustanovení §101 odst. 2 o.s.ř. a nelze dovodit, že by žalovanému byla nesprávným postupem soudu odňata možnost jednat před soudem (srov. Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30.05.96, sp. zn. 2 Cdon 369/96, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 3, ročník 1998, pod číslem 25).
Protože Nejvyšší soud nezjistil ani jiný důvod přípustnosti dovolání, podle ustanovení §243b odst. 4 a §218 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením §243b odst. 4, §224 odst.1 a §146 odst. 2 věty první o.s.ř. (per analogiam), neboť žalovaný, který z procesního hlediska zavinil, že dovolání bylo odmítnuto, nemá na náhradu těchto nákladů právo a žalobci v souvislosti s dovolacím řízením náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně 17. prosince 2002
JUDr. Ivana Štenglová, v.r .
předsedkyně senátu