ECLI:CZ:NS:2002:29.ODO.520.2002.1
sp. zn. 29 Odo 520/2002
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobkyně U. b., a.s., proti žalované A. Š., o zaplacení částky 388.851,- Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 50 Cm 346/99, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 9. ledna 2001, čj. 5 Cmo 354/2000-52, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Odvolací soud napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek Krajského obchodního soudu v Praze ze dne 14.3.2000, čj. 50 Cm 346/99-37, kterým soud prvního stupně ponechal v platnosti svůj směnečný platební rozkaz ze dne 29.9.1999, čj. Sm 723/99-12, jímž bylo žalované uloženo zaplatit do tří dnů od doručení platebního rozkazu žalobkyni částku 388.851,- Kč s 6% úrokem ročně ode dne 17.6.1999 do zaplacení, odměnu ve výši 1.296,- Kč a náhradu nákladů řízení ve výši 16.256,- Kč.
Žalovaná podala proti rozsudku odvolacího soudu včas dovolání s tím, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Konkrétně dovolatelka namítá, že nebyly vzaty do úvahy skutečnosti, které předcházely uzavření předmětné úvěrové smlouvy, a že se v dané věci jedná o vztah mezi žalobcem a společností Š., s.r.o., neboť žalovaná nepodepsala směnku jako fyzická osoba, ale jako jednatelka posledně jmenované společnosti. Vzhledem k výše uvedenému dovolatelka navrhuje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Podle části dvanácté, hlavy první, bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (to jest podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. 1. 2001 - dále též jen „o. s. ř.“).
Přesto, že rozsudek odvolacího soudu byl vydán 9.1.2001, Nejvyšší soud je povinen - ve shodě s posledně citovaným ustanovením - podle dosavadních právních předpisů projednat a rozhodnout i dovolání v této věci, neboť řízení před odvolacím soudem proběhlo (v souladu s bodem 15., hlavy první, části dvanácté, zákona č. 30/2000 Sb.) dle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. 1. 2001.
Dovolání není přípustné.
Dle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. V případě dovolání směřujícího proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu lze obecně přípustnost dovolání opřít o ustanovení §237, 238 odst. 1 písm. b) o. s. ř. nebo o ustanovení §239 o. s. ř.
O případ podřaditelný ustanovení §238 odst. 1 písm. b) o. s. ř. nejde, neboť potvrzený rozsudek soudu prvního stupně je prvním rozsudkem tohoto soudu ve věci.
Podle §239 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku nebo usnesení odvolacího soudu ve věci samé, jímž bylo rozhodnutí soudu prvního stupně potvrzeno, jestliže odvolací soud ve výroku rozhodnutí vyslovil, že dovolání je přípustné, protože jde o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu. Přípustnost dovolání může odvolací soud vyslovit i bez návrhu. V tomto případě však odvolací soud přípustnost dovolání nevyslovil. Přípustnost dovolání tak nelze opřít o ustanovení §239 odst. 1 o. s. ř. a zbývá posoudit, zda ji lze dovodit z ustanovení §239 odst. 2 o. s. ř.
Podle §239 odst. 2 o. s. ř., nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku nebo před vyhlášením (vydáním) usnesení, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé, je dovolání podané tímto účastníkem přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam. V tomto případě však dovolatelka návrh, který je podmínkou pro uplatnění přípustnosti dle §239 odst. 2 o. s. ř., nepodala.
Zbývá tedy posoudit podmínky přípustnosti určené v ustanovení §237 o. s. ř. Vady řízení ve smyslu tohoto ustanovení, k nímž je povinen dovolací soud přihlížet z úřední povinnosti (§242 odst. 3 o. s. ř.) a jejichž existence činí zmatečným (s výjimkami zakotvenými v §237 odst. 2 o. s. ř.) každé rozhodnutí odvolacího soudu, dovoláním namítány nejsou a z obsahu spisu rovněž nevyplývají.
Nejvyšší soud proto, aniž by nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání podle §243b odst. 4 a §218 odst. 1 písm. c) o. s. ř. usnesením odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením §243b odst. 4, §224 odst.1 a §146 odst. 2 věty první o. s. ř. (per analogiam), neboť žalovaná, která z procesního hlediska zavinila, že dovolání bylo odmítnuto, nemá na náhradu těchto nákladů právo a žalobkyni v souvislosti s dovolacím řízením náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně 20. srpna 2002
JUDr. Ivana Š t e n g l o v á, v. r .
předsedkyně senátu