ECLI:CZ:NS:2002:29.ODO.538.2002.1
sp. zn. 29 Odo 538/2002
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobce Ing. L. P., proti žalovanému O. K., o zaplacení 63.885,- Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 50 Cm 96/99, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 17. září 2001, čj. 9 Cmo 1010/99-104, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Vrchní soud v Praze napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek Krajského obchodního soudu v Praze ze dne 30.6.1999, čj. 50 Cm 96/99-82 (ve znění opravného usnesení z téhož dne čj. 50 Cm 96/99-88), kterým soud prvního stupně zamítl žalobu na zaplacení v záhlaví uvedené částky.
Žalobce podal proti rozsudku odvolacího soudu včas dovolání s tím, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování a dále, že spočívá na nesprávném právním posouzení. Dle jeho názoru jsou tedy dány dovolací důvody dle ustanovení §241 odst. 3 písm. c) a d) občanského soudního řádu (dále též jen „o.s.ř.“). Přípustnost dovolání pak opírá o svůj závěr, že rozhodnutí odvolacího soud má zásadní právní význam. Ten spatřuje v posouzení otázky, „… jaký význam má institut směnky – zda takový, jaký předpokládá směnečný a šekový zákon, nebo zda se jedná o institut z hlediska vymahatelnosti hluboko pod prostým uznáním dluhu tak, jak jej chápou prvostupňový i odvolací soud“. S ohledem na výše uvedené dovolatel navrhuje, aby Nejvyšší soud zrušil jak rozhodnutí odvolacího soudu, tak i rozhodnutí soudu prvního stupně a vrátil věc posledně jmenovanému soudu k dalšímu řízení.
Podle části dvanácté, hlavy první, bodu 17., zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů (právě o takový případ jde nyní, s ohledem na ustanovení části dvanácté, hlavy první, bodu 15. výše uvedeného zákona) se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (to jest podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. lednem 2001).
Dovolání není přípustné.
Dle §236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. V případě dovolání směřujícího proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu lze obecně přípustnost dovolání opřít o ustanovení §237, 238 odst. 1 písm. b) o.s.ř. nebo o ustanovení §239 o.s.ř.
O případ podřaditelný ustanovení §238 odst. 1 písm. b) o.s.ř. nejde, neboť soud prvního stupně žalobu zamítl i svým prvním rozhodnutím ve věci ze dne 29.10.1997, čj. 50 Cm 1/97-41, které bylo následně změněno odvolacím soudem a zrušeno soudem dovolacím.
Podle §239 odst. 1 o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku nebo usnesení odvolacího soudu ve věci samé, jímž bylo rozhodnutí soudu prvního stupně potvrzeno, jestliže odvolací soud ve výroku rozhodnutí vyslovil, že dovolání je přípustné, protože jde o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu. Přípustnost dovolání může odvolací soud vyslovit i bez návrhu. V tomto případě však odvolací soud přípustnost dovolání nevyslovil. Přípustnost dovolání tak nelze opřít o ustanovení §239 odst. 1 o.s.ř.
Podle §239 odst. 2 o.s.ř. nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku nebo před vyhlášením (vydáním) usnesení, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé, je dovolání podané tímto účastníkem přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam. V tomto případě však dovolatel návrh, který je podmínkou pro uplatnění přípustnosti dle §239 odst. 2 o.s.ř., nepodal.
Zbývá tedy posoudit podmínky přípustnosti určené v ustanovení §237 o.s.ř. Vady řízení ve smyslu tohoto ustanovení, k nímž je povinen dovolací soud přihlížet z úřední povinnosti (§242 odst. 3 o.s.ř.) a jejichž existence činí zmatečným (s výjimkami zakotvenými v §237 odst. 2 o.s.ř.) každé rozhodnutí odvolacího soudu, dovoláním namítány nejsou a z obsahu spisu rovněž nevyplývají.
Nejvyšší soud proto, aniž by nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.), dovolání podle §243b odst. 4 a §218 odst. 1 písm. c) o.s.ř. usnesením odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením §243b odst. 4, §224 odst.1 a §146 odst. 2 věty první o.s.ř. (per analogiam), neboť žalobce, který z procesního hlediska zavinil, že dovolání bylo odmítnuto, nemá na náhradu těchto nákladů právo a žalovanému v souvislosti s tímto řízením náklady nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně 17. prosince 2002
JUDr. Ivana Štenglová,v. r.
předsedkyně senátu