ECLI:CZ:NS:2002:29.ODO.569.2001.1
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobce Č. k. a. , (jako právního nástupce K. b. , s. p. ú.) proti žalovaným: 1) F. P., 2) W. spol. s r. o., 3) L. spol. s r. o. , 4) B. spol. s r. o. , 5) S. spol. s r. o. , 6) K. – T., spol. s r. o., 7) V. D., o 15,896.957,40 Kč s přísl., vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 35 Cm 240/98, o dovolání žalovaných 5) a 6) proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 21. března 2001, čj. 9 Cmo 723/2000 – 151, takto:
I. Dovolání se odmítají.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Krajský obchodní soud v Praze rozsudkem ze dne 17. 2. 2000 čj. 35 Cm 240/98 – 112, uložil ve výroku I. žalovaným 1), 2), 3), 4), 5) a 6) povinnost zaplatit žalobci 15,896.957,40 Kč se 17% úrokem z prodlení z částky 12,165.712,60 Kč od 1. 11. 1997 do zaplacení a nahradit mu náklady řízení ve výši 653.880,- Kč, tak, že plněním jednoho zanikne v rozsahu splnění povinnost k plnění ostatních. Ve výroku II. soud zamítl žalobu ve vztahu k žalovanému 7). Ve výroku III. soud uznal žalobce povinným nahradit žalovanému 7) náklady řízení a konečně ve výroku IV. soud řízení v rozsahu 500,- Kč zastavil.
Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl shora označeným rozsudkem v předmětné věci, že rozsudek soudu prvního stupně se v části proti pátému a šestému žalovanému potvrzuje (výrok I.) a že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
Odvolací soud k odvolání žalovaných 5) a 6) podle §212 odst. 1 občanského soudního řádu (zákon č. 99/1963 Sb., ve znění účinném do 31. 12. 2000 - dále též jen „o. s. ř.“) v souladu s bodem 15, hlavy I., části dvanácté zákona č. 30/2000 Sb.-, přezkoumal ve vztahu k žalovaným 5) a 6), tj. v napadeném rozsahu, a dospěl k závěru, že odvolání nejsou důvodná.
Odvolací soud měl za to, že skutečnosti důležité pro rozhodnutí byly soudem prvního stupně zjištěny a byl z nich vyvozen správný právní závěr. Na straně prvního žalovaného vznikl co do důvodu i rozsahu závazek ze smlouvy o úvěru podle §497 a násl. obchodního zákoníku (zákon č. 513/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále též jen „obch. zák.“) zaplatit žalobci poskytnutý úvěr včetně úroku podle bodu I. a V. smlouvy, přičemž z bodu 1. smlouvy se nepodává, že by poskytnutí úvěru bylo vázáno na zapsání změny v předmětu činnosti do obchodního rejstříku. Odvolací soud proto neakceptoval námitku, že úvěr byl prvnímu žalovanému vyplacen v rozporu se smlouvou.
Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že ručitelské závazky žalovaných 5) a 6), vzniklé na základě písemných prohlášení z 19. 11. 1993, jsou platné, je v nich identifikována úvěrová smlouva a ručitelský závazek se vztahuje na všechny finanční závazky vzniklé z této smlouvy o úvěru.
Odvolací soud dovodil, že majetkové poměry žalovaného 5) a 6) v době převzetí ručitelského závazku nemají vliv na povinnost ručitelů, jíž je zajištěna povinnost z hlavního závazku. Na rozdíl od úpravy obsažené v ust. §546 občanského zákoníku (zákon č. 40/1964 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále též „obč. zák.“), vzniká ručení podle obchodního zákoníku jednostranným prohlášením ručitele (§303 obch. zák.) a nelze proto ani uvažovat o jakékoli odpovědnosti věřitele za vznik ručení. Není správný ani poukaz na ust. §549 obč. zák., ježto právní úprava v obchodním zákoníku je zcela samostatná.
Odvolací soud souhlasil i se závěrem soudu prvního stupně, že nebylo potřebné v dané věci vyčkat na výsledek příp. trestního řízení, když ust. §135 odst. 1 o. s. ř. na tento případ nedopadá. V této věci jde o posouzení platnosti smlouvy o úvěru a ručitelských závazků, nikoliv o to, zda byl spáchán trestný čin. Nebylo proto třeba přerušovat řízení podle §109 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Odvolací soud z těchto důvodů rozhodnutí soudu prvního stupně v napadeném rozsahu podle §219 o. s. ř. jako věcně správné potvrdil.
Proti tomuto rozsudku podali dovolání žalovaní 5) a 6).
Žalovaný 6), právně zastoupen, opírá přípustnost dovolání o ust. §237 odst. 1 písm. f) o. s. ř. a zejména o ust. §238 odst. 1 písm. a) o. s.ř . s tím, že odvolací soud rozhodl na základě odlišného právního posouzení oproti soudu prvního stupně. Vytýká, že napadené rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování a dále spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Řízení je také postiženo procesními vadami, když mimo jiné došlo k porušení dvouinstančnosti řízení, čímž byla fakticky dovolateli odňata možnost účinně jednat před soudem Odvolání proto dovolatel podává z důvodů uvedených v §237 odst. 1 písm. f) a v §241 odst. 3 písm. a) až d) o. s. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2000.
Podle názoru dovolatele z protokolu z ústního jednání ze 17. 2. 2000 sice vyplývá, že soud prvního stupně provedl důkaz smlouvou o postoupení pohledávky, to však ještě neznamená, že zjištěný skutkový stav se o tento důkaz opírá. V odůvodnění rozsudku chybí údaj o tom, jak se soud s tímto důkazem vypořádal a jak jej hodnotil a tato vada nebyla odstraněna ani soudem odvolacím. Soudy vůbec neměly dojít ke skutkovému závěru, že k postoupení pohledávky došlo, neboť z odůvodnění jejich rozhodnutí není patrné, na jakém důkazním základě takový závěr činí. Skutková zjištění se proto nezakládají v podstatné části na provedeném dokazování. Pokud odvolací soud nevrátil věc soudu prvního stupně s tím, že smlouvu o postoupení pohledávky je třeba zhodnotit, došlo k porušení zásady dvouinstančnosti řízení a v této části byla žalovanému 6) odňata možnost jednat před soudem.
Dovolatel dále namítá, že výklad ust. §526 a násl. obč. zák., provedený odvolacím soudem, je nesprávný. Podle názoru odvolacího soudu má cit. ustanovení pouze ten dopad, že není-li dlužníku oznámeno postoupení pohledávky relevantním způsobem, může se povinnosti zprostit plněním postupiteli, což neznamená, že se svého práva na plnění může domáhat i postupník.
Dovolatel v tomto směru poukazuje na doktrinální výklad v Komentáři k občanskému zákoníku, nakl. C. H. Beck 1997, vztahující se k ust. §526 obč. zák., z něhož vyvozuje, že nedojde-li k relevantní notifikaci, nejen že dlužník může plnit postupiteli, ale postupník, vůbec není oprávněn se plnění domáhat. V takovém případě není postoupení vůči dlužníkovi právně účinné.
V tomto bodě dovolatel shledává přípustnost dovolání ve smyslu §237 odst. 1 písm. a) (zjevně §238 odst. 1 písm. a) o. s. ř.), protože soud prvního stupně se k otázce účinnosti postoupení pohledávky vůbec nevyjadřuje, přestože to bylo namítáno a soud odvolací dospěl k názoru odlišnému od výše uvedeného doktrinálního výkladu. Proto nebylo ani namístě žádat o připuštění dovolání podle §239 o. s. ř. Podle názoru dovolatele lze dovodit, že odvolací soud rozhodl na základě jiného právního posouzení než soud prvního stupně a proto je dovolání přípustné. Opačný názor by znamenal zásah do zásady dvouinstančnosti řízení a spravedlivého procesu. Lze proto uvažovat o dovolacím důvodu podle §237 odst. 1 písm. f) o. s. ř.
Dovolatel setrvává i na dalších dvou odvolacích námitkách. Ust. §549 obč. zák. lze na daný případ aplikovat z důvodu ochrany dobrých mravů a dobré víry na straně ručitele. Odvolací soud měl i tuto otázku, byť ji žalovaný 6) vznesl až v odvolání, nechat posoudit soudu prvního stupně a pokud tak neučinil, je opět dána přípustnost dovolání podle §238 odst. 1 o. s. ř., neboť zde opět dochází k odlišnému právnímu posouzení mezi soudy obou stupňů.
Dovolatel trvá též na tom, že výrok o tom, zda byl či nebyl spáchán trestný čin a kdo jej spáchal, může mít vliv na posouzení platnosti úvěrové smlouvy i ručitelských závazků.
Žalovaný 6) proto navrhuje zrušení napadeného rozsudku a vrácení věci odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný 5) ve svém dovolání napadá rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu a má za to, že je dána přípustnost dovolání ve smyslu §239 odst. 1 o. s. ř. Dovolání odůvodňuje tím, že rozhodnutí odvolacího soudu i soudu prvního stupně vycházejí ze skutkového zjištění, které nemá oporu v dokazování a dále spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Žalovaný 5) namítá, že soudy měly provést navrhovaný důkaz žádostí o úvěr prvního a dalších žalovaných, k jakému účelu byl úvěr poskytnut, jak byl vyjádřen podnikatelský záměr a z jakých výnosů dlužníků měl být úvěr splácen. Soudy neuznaly námitku, že úvěr byl minimálně zčásti poskytnut neoprávněně, v rozporu s podnikatelským záměrem s tím, že poskytnutí úvěru nebylo vázáno na zápis změny v předmětu činnosti do obchodního rejstříku. S tímto posouzením se nelze ztotožnit, protože Č. s. se v úvěrových smlouvách zavázala výnos úvěru převést k platbě dle smlouvy o převodu obchodního podílu. Úvěry měly být vráceny z provozování ubytovací činnosti u žalovaných 1) a 2) a z provozování hostinské činnosti u žalovaných 3) a 4). Podle úvěrových smluv bylo 30% výplaty úvěrů vázáno na zapsání uvedených činností do obchodního rejstříku, avšak žalovaní 1) až 4) změnu zápisu v obchodním rejstříku neprovedli. Žalobce resp. jeho právní předchůdce Č. s. a. s. tak vyplatila 30% z úvěrových částek v rozporu s úvěrovými smlouvami. Z dokladů i z trestního spisu lze dovodit, že pracovníci příslušné pobočky Č. s. se na tomto protizákonném chování minimálně z nedbalosti podíleli. Soud tak nesprávně zhodnotil po právní stránce důkaz prováděný úvěrovou smlouvou ve vazbě na smlouvy o převodu obchodního podílu.
Dovolatel dále namítá, že úvěrové prostředky ve výši čtyřikrát 10 mil. Kč nikdy nebyly použity na nákup obchodního podílu, i když dle smluv o převodu obchodního podílu z 8.10.1993, uzavřených žalovanými 1) až 4) s žalovaným 5), měly být použity na nákup obchodního podílu s. r.o. K. T., tj. žalovaného 6). Podle sdělení Č. s. z 21.11.1995, byly poskytnuté úvěry převedeny na účet žalovaného 5) a odtud bylo ihned 40 mil. odesláno na účet a.s. G. u B. A., kde je v hotovosti vyzvedl jednatel žalovaného 4). Účet žalovaného 5) byl ihned po této finanční transakci zrušen.
Podle názoru žalovaného 5) jde o rozpor s dobrými mravy i o rozpor se zásadami poctivého obchodního styku, jestliže věřitel – ať úmyslně nebo z nedbalosti - uzavře úvěrovou smlouvu a následně akceptuje ručitelský závazek, když od počátku měl a mohl rozpoznat, jak mu ukládá zákon, že společné ručení povede k bezvýslednému zadlužení a k nemožnosti splatit úvěr. Proto žalovaný 5) namítá neplatnost prvotního i zajišťujícího závazku pro rozpor s uvedenými zásadami s důsledky podle §39 obč. zák.
Dovolatel má za to, že základem ručení nemůže být závazek vzniklý z deliktu, tj. z trestněprávního jednání. K tomu navrhoval důkaz trestním spisem Policie ČR, oba soudy se tím však odmítly zabývat.
Konečně žalovaný 5) vytýká, že oba soudy se nezabývaly tím, že při převodu 100% obchodního podílu s.r.o. S. ručitelský závazek nebyl ani zmíněn, ani cedován. C. sporných závazků přitom žalovaný 5) bývalému 100% podílníkovi s.r.o. S. odmítl po provedení auditu společnosti K. T., jak vyplývá z dokladů založených ve spise. Soud prvního stupně a odvolací v řízení neřešily otázku, kdo je odpovědný z ručitelského závazku s.r.o. S., pokud by přes shora uvedené námitky byl ručitelský závazek považován za platný.
Ze všech uvedených důvodů žalovaný 5) navrhuje, aby Nejvyšší soud zrušil napadené rozhodnutí odvolacího soudu.
Žalovaný 6) ve vyjádření k dovolání žalovaného 5) ze dne 24.7.2001 uvádí, že se všemi námitkami vznesenými žalovaným 5) v jeho dovolání souhlasí a domnívá se, že by napadené rozhodnutí mělo být zrušeno a věc vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalobce ve vyjádření k dovolání žalovaných 5) a 6) se zabývá především otázkou procesního nástupnictví na straně žalující a uvádí, že předmětná pohledávka za žalovaným 1) byla platně postoupena Č. s., a.s. na žalobce smlouvou ze dne 30.11.1999 a o tomto postoupení byl žalovaný 1) vyrozuměn postupitelem dopisem z 15.12.1999, který podle doručenky převzal 23.12.1999. Žalovanému 6) jako věřiteli bylo oznámeno postoupení pohledávky dopisem z 15.12.1999, který převzal jednatel D. dne 29.3.2000. Tím byly splněny zákonné podmínky ust. §526 odst. 1 a §528 odst. 1 obč. zák. pro postoupení předmětné pohledávky.
Žalobce podotýká, že zajištění závazku ručením upravuje obchodní zákoník komplexně a proto se na obchodní závazkové vztahy nepoužije ust. §546 až 550 obč. zák. Žalobce upozorňuje na to, že výnos poskytnutého úvěru 10 mil. Kč byl v souladu se smlouvou o úvěru ze dne 19.11.1993 na základě smlouvy o převodu obchodního podílu mezi žalovaným 5) a žalovaným 1) převeden na účet žalovaného 5) a tak žalovaný 1) je od 1.12.1993 společníkem s.r.o. K. – T., tj. žalovaného 6) s vkladem ve výši 10 mil. Kč. Ostatní žalovaní 2) až 4) vystupují jako ručitelé zajišťující závazek žalovaného 1) a nikoliv jako dlužníci z dalších úvěrových smluv, na které žalovaný 5) ve svém dovolání poukazuje.
Žalobce se plně ztotožňuje se závěry soudů obou stupňů a je toho názoru, že dovolání není podle ust. §237 až 239 o. s. ř. přípustné.
K dovolání žalovaného 6) se vyjádřil písemně žalovaný 5), který současně s tímto podáním doplňuje své dovolání. Souhlasí s námitkami žalovaného 5) s tím, že se vztahuje i na něj. Doplňuje, že dovolání je přípustné podle §237 odst. 1 písm. f) a §238 písm. a) o. s. ř., když odvolací soud věc oproti soudu prvního stupně jinak právně posoudil a rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování. Soud prvního stupně ve svém rozsudku neuvedl, že provedl důkaz smlouvou o postoupení pohledávky a jak jej hodnotil a tuto vadu neodstranil ani odvolací soud. Pokud odvolací soud nevrátil věc soudu prvního stupně, byla tak porušena zásada dvouinstančnosti řízení.
Neprokáže-li žalobce, že dostatečně a relevantním způsobem jako postupník notifikoval (zasláním smlouvy o postoupení pohledávky) dlužníkovi, že vstoupil do práv postupitele, nemá právo se plnění domáhat (ust. §526 obč. zák.). Ustanovení §549 obč. zák. je pro tento případ aplikovatelné, neboť jde o ochranu dobré víry na straně ručitele.
Žalovaný 5) poté podal ještě doplnění č. 2 ze dne 29. 7. 2002 ke svým předcházejícím podáním, týkající se doplnění dokazování.
Podle bodu 17., hlavy I., části dvanácté zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu, vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů, se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1.1.2001).
Zákonem č. 239/2001 Sb., o České konsolidační agentuře a o změně některých zákonů, byla s účinností ke dni 1.9.2001 zřízena Česká konsolidační agentura se sídlem v P.. Podle ust. §19 odst. 1 cit. zákona je tato právnická osoba právním nástupcem původní žalobkyně K. b. P., státního peněžního ústavu, která byla ke stejnému datu zrušena. Nejvyšší soud proto jako se žalobkyní dále jednal s Českou konsolidační agenturou.
Nejvyšší soud jako soud dovolací, po zjištění, že obě dovolání vykazují obsahové a formální náležitosti podle zákona (ust. §240 odst. 1, §241 odst. 1 a 2 o. s. ř.), se nejprve zabýval přípustností obou dovolání, poněvadž podle §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
V daném případě byl k odvolání žalovaných 5) a 6) napadeným rozsudkem odvolacího soudu rozsudek soudu prvního stupně ve vztahu vůči žalovaným 5) a 6) potvrzen (výrok I.) a u dovolání žalovaných 5) a 6) připadá proto v úvahu přípustnost dovolání podle ust. §238 odst. 1 písm. b) a ust. §239 odst. 1 a 2 o. s. ř.
Procesní situace ve smyslu ust. §238 odst. 1 písm. b) o. s. ř. v tomto případě nenastala a žádný z dovolatelů to ani netvrdí, takže přípustnost dovolání podle cit. ustanovení pro žádného z dovolatelů dána není.
Nepřichází v úvahu ani přípustnost dovolání podle ust. §239 o. s. ř., protože odvolací soud proti svému potvrzujícímu rozsudku přípustnost dovolání nevyslovil a žádný z dovolatelů to ani nenavrhl.
Pro úplnost dovolací soud ve vztahu k oběma dovoláním poznamenává, že nejsou splněny ani podmínky přípustnosti dovolání podle ust. §237 odst. 1 o. s. ř. pro tzv. zmatečnost řízení, kterou představují zvlášť hrubé vady řízení, poněvadž takové vady dovolatelé neuplatňují, s výjimkou přípustnosti podle ust. §237 odst. 1 písm. f) o. s. ř., jíž se dovolává žalovaný 6) a s níž se vypořádává dovolací soud níže.
Dovolává-li se žalovaný 6) přípustnosti dovolání s odkazem na ust. §238 odst. 1 písm. a) o. s. ř. s tím, že odvolací soud rozhodl na základě odlišného právního posouzení oproti soudu prvního stupně, nelze se s tímto hodnocením ztotožnit v prvé řadě proto, že i kdyby k takovému odlišnému právnímu posouzení v tomto případě došlo, nenaplňuje přípustnost dovolání podle cit. ustanovení, pokud nedošlo ke změně rozsudku soudu prvního stupně ve věci samé, tj. nebyla-li práva a povinnosti účastníků ve výrokové části rozsudku odvolacího soudu vymezena odchylně od rozsudku soudu prvního stupně. Tak tomu v daném případě nebylo.
Žalovaný 6) jako dovolatel se pokouší dovodit, že k závěru o procesním nástupnictví na straně žalobce z Č. s., a.s. na K. b. P., s.p.ú. na základě smlouvy o postoupení pohledávek z 30.11.1999 vůbec neměly oba soudy dospět, resp. že právní názor odvolacího soudu v tomto směru je opačný, než soudu prvního stupně. Rozdílné právní posouzení oběma soudy pokládá dovolatel za porušení zásady dvouinstančnosti řízení s tím, že závěr odvolacího soudu byl pro něj zcela nepředvídatelný.
Tato námitka dovolatele – žalovaného 6) však neobstojí. Soud prvního stupně smlouvu o postoupení pohledávek, shora uvedenou, jako důkaz vedl při ústním jednání a v prvním odstavci odůvodnění svého rozsudku konstatuje procesní nástupnictví na základě předmětné smlouvy. Z tohoto závěru vycházel i odvolací soud a dospěl ke stejnému právnímu názoru (srov. odůvodnění jeho rozsudku na str. 4, odstavec 6). Z toho, jak dovolatel popisuje otázku procesního nástupnictví v dovolání, plyne jiná otázka, a to, zda postoupení pohledávek bylo právně účinné. To je však již otázkou právního posouzení, nikoli vady řízení.
Pokud se dovolatel snaží dovodit, že při nedostatku notifikace postupník vůbec není oprávněn se plnění domáhat, nejde o otázku zásadního právního významu, kterou by měl dovolací soud řešit, poněvadž Nejvyšší soud již judikoval, že neexistence oznámení popř. nedostatečnost v oznámení dlužníkovi o postoupení pohledávky nemá na samotnou pohledávku žádný vliv, když oznámení postoupení pohledávky, popř. prokázání tohoto postoupení smlouvou ve vztahu ke dlužníkovi, má jen význam notifikační v tom smyslu, aby dlužník věděl, komu má plnit; povinnost dlužníka plnit ovšem nadále trvá a nesplnění notifikační povinnosti nemá na povinnost dlužníka plnit žádný vliv ( I případná neplatnost či neúčinnost postoupení pohledávky by měla pro dlužníka jen ten právní důsledek, že by měl povinnost plnit věřiteli, jemuž byl jako dlužník předtím zavázán - srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2002 sp. zn. 29 Odo 329/2001). Uvedená námitka dovolatele neobstojí tedy ani v rovině jeho vlastní argumentace.
Z uvedeného vyplývá, že v předmětné právní otázce posouzení postoupení pohledávek a procesního nástupnictví u dovolacího soudu k žádné nepředvídatelné „změně právního náhledu“, která by představovala zásadní a nepředvídanou změnu právní kvalifikace nároku (srov. též nález Ústavního soudu ze dne 24.9.1998 sp. zn. III. ÚS 139/98) nedošlo a nelze tudíž dovodit ani dovolatelem tvrzenou vadu řízení ve smyslu ust. §237 odst. 1 písm. f) o. s. ř., tj., že účastníku řízení byla v průběhu řízení nesprávným postupem soudu odňata možnost jednat před soudem. V takovém případě by muselo být účastníkovi znemožněno, aby mohl v řízení uplatňovat procesní práva, která mu občanský soudní řád poskytuje, porušení žádného z procesních práv však dovolatel v tomto řízení neprokázal.
Z uvedeného plyne, že nelze dovodit přípustnost dovolání dovolatele – žalovaného 6) ani podle tvrzeného ustanovení §237 odst. 1 písm. f), ani podle ust. §238 odst. 1 písm. a) o. s. ř. Dovolací soud pro úplnost opětovně zdůrazňuje, že přípustnost podle posledně uvedeného ustanovení, tj. že odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, je dána tehdy, pokud došlo skutečně ke změně ve výrokové části rozsudku, jíž se zakládají práva a povinnosti účastníků řízení. Změna odůvodnění rozsudku, která nemá vliv na práva a povinnosti účastníků, vyplývající z výrokové části rozsudku, není změnou rozsudku ve věci samé.
Pokud se žalovaný 5) dovolává v doplňujícím podání ke svému dovolání týchž důvodů přípustnosti, jaké uplatnil žalovaný 6), odkazuje dovolací soud na své shora uvedené vývody k přípustnosti podle ust. §237 odst. 1 písm. f) a §238 odst. 1 písm. a) o. s. ř., vztahující se k dovolání žalovaného 6).
Ze všech uvedených důvodů se podává, že dovolání nejsou přípustná; proto je Nejvyšší soud podle ust. §218 odst. 1 písm. c) o. s. ř. ve vazbě na ust. §243b odst. 4 o. s. ř odmítl.
Výrok o nákladech dovolacího řízení je odůvodněn ust. §146 odst. 2 věta prvá (per analogiam) o. s. ř. v návaznosti na ust. §224 odst. 1 a §243b odst. 4 o. s. ř. Oba dovolatelé procesně zavinili, že jejich dovolání byla odmítnuta, žalobkyni popř. dalším účastníkům pak žádné náklady v řízení o dovolání podle obsahu spisu nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně 21. srpna 2002
JUDr. František Faldyna, CSc., v. r.
předseda senátu