ECLI:CZ:NS:2002:29.ODO.590.2001.1
sp. zn. 29 Odo 590/2001
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobce J. V., proti žalované 2. s. p. i. f., a. s., o neplatnost usnesení valné hromady, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 32 Cm 347/99, o dovolání žalobce proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 5. dubna 2001, čj. 7 Cmo 35/2001-56, takto:
Dovolání se odmítá.
Odůvodnění:
Vrchní soud v Praze potvrdil napadeným usnesením usnesení Krajského obchodního soudu v Praze ze dne 23.10.2000, čj. 32 Cm 347/99-38, kterým soud prvního stupně rozhodl tak, že se řízení zastavuje.
Žalobce zastoupený advokátem podal proti usnesení odvolacího soudu včasné dovolání. Důvodnost tohoto dovolání opírá o ustanovení §241 odst. 3 písm. b), c) a d) o. s. ř. Pokud jde o přípustnost dovolání odkazuje na ustanovení §239 odst. 2 o. s. ř. Konkrétně namítá, že odvolací soud pochybil, když poté, co zjistil, že došlo k zániku žalované, bez toho, že by zjišťoval, zda existují konkrétní osoby – procesní nástupci, kteří automaticky mají vstoupit do práv a povinností žalované, rozhodnutí prvoinstančního soudu o zastavení řízení potvrdil. Dle názoru žalobce došlo v tomto případě k univerzální sukcesi, kdy majetek i závazky žalované přešly na její akcionáře, resp. podílníky, kteří drželi ve svém majetku akcie žalované k datu jejího výmazu z obchodního rejstříku. Dále žalobce vytýká odvolacímu soudu, že přestože z rejstříkového spisu žalované zjistil, že proti rozhodnutí rejstříkového soudu o výmazu žalované z obchodního rejstříku podal žalobce odvolání, řízení nepřerušil, ale sám toto odvolání posoudil a dospěl k závěru, že k němu nelze přihlížet.
Podle části dvanácté, hlavy první, bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (to jest podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1.1.2001).
Dovolání není přípustné.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. V případě dovolání směřujícího proti usnesení odvolacího soudu lze obecně přípustnost dovolání opřít o ustanovení §237, 238a nebo §239 o. s. ř.
Podle ustanovení §238a odst. 1 písm. a) o. s. ř. není dovolání přípustné, protože odvolací soud usnesení soudu prvního stupně nezměnil, ale potvrdil. Napadené rozhodnutí nelze podřadit ani případům vyjmenovaným v §238a odst. 1 písm. b) až f) o. s. ř. Podmínky stanovené v §239 o. s. ř. daná věc také nesplňuje, neboť odvolací soud nerozhodoval ve věci samé. Zbývá tedy posoudit podmínky přípustnosti určené v ustanovení §237 o. s. ř. Vady řízení ve smyslu tohoto ustanovení, k nímž je povinen dovolací soud přihlížet z úřední povinnosti (§242 odst. 3 o. s. ř.) a jejichž existence činí zmatečným (s výjimkami zakotvenými v §237 odst. 2 o. s. ř.) každé rozhodnutí odvolacího soudu, dovoláním namítány nejsou a z obsahu spisu rovněž nevyplývají.
Nejvyšší soud proto, aniž by nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání podle §243b odst. 4 a §218 odst. 1 písm. c) o. s. ř. usnesením odmítl.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně 17. dubna 2002
JUDr. Ivana Štenglová, v.r.
předsedkyně senátu