ECLI:CZ:NS:2002:29.ODO.617.2002.1
sp. zn. 29 Odo 617/2002-149
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobce J. C., proti žalovanému B. d. K., o určení členství v družstvu, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 22 Cm 246/96, o dovolání žalobce proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 16. ledna 2002, čj. 7 Cmo 249/2001-108, takto:
Dovolání se odmítá.
Odůvodnění:
Napadeným usnesením Vrchní soud v Praze uložil žalobci pořádkovou pokutu ve výši 5.000,- Kč za jeho výrok pronesený po vyhlášení rozsudku odvolacího soudu dne 16. ledna 2002 směrem k senátu „jste všichni tuneláři, nedržíte názor, který jste měli v předchozí části řízení“.
Žalobce podal proti výše uvedenému usnesení vrchního soudu podáním ze dne 20. května 2002 „odvolání“ adresované Nejvyššímu soudu. Toto „odvolání“ bylo téhož dne osobně doručeno Městskému soudu v Praze.
Podle části dvanácté, hlavy první, bodu 17., zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (to jest podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. lednem 2001 - dále též jen „o.s.ř.“).
V souladu s ustanovením §41 odst. 2 o.s.ř. posuzoval Nejvyšší soud výše uvedené podání žalobce podle obsahu a dospěl k závěru, že obsahuje náležitosti uvedené v ustanovení §241 odst. 2 o.s.ř. Podání tedy Nejvyšší soud posuzoval jako dovolání i přesto, že je žalobce nesprávně označil jako „odvolání“. Pokladem pro tento závěr je i názor vyjádřený v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. února 1998, ve věci sp. zn. 2 Cdon 1037/97 (publikovaném v časopise Soudní judikatura pod číslem 102/98), že také usnesení, kterým odvolací soud v průběhu řízení o odvolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně uložil účastníku řízení pořádkovou pokutu, je ve smyslu §236 odst. 1 o.s.ř. usnesením odvolacího soudu.
Podle §240 odst. 1 o.s.ř. může účastník podat dovolání do jednoho měsíce od právní moci rozhodnutí odvolacího soudu u soudu, který rozhodoval v prvním stupni. Zmeškání lhůty k podání dovolání nelze prominout, lhůta je však zachována, bude-li dovolání podáno ve lhůtě u odvolacího nebo dovolacího soudu (§240 odst. 2 o.s.ř.).
Usnesení vrchního soudu bylo, jak vyplývá z doručenky založené ve spisu (čl. 108), zástupci žalobce doručeno dne 1. března 2002 a žalobci dne 8. března 2002. Vzhledem k jednoměsíční lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř. je zřejmé, že dovolání podané žalobcem až 20. května 2002 je opožděné. Závěr žalobce o aplikaci tříměsíční lhůty k podání opravného prostředku dle ustanovení §204 odst. 2 o.s.ř. není správný, neboť citované ustanovení se týká pouze lhůty k podání odvolání.
Nejvyšší soud proto podle §243b odst. 4 a §218 odst. 1 písm. a) o.s.ř. opožděné dovolání odmítl.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně 30. října 2002
JUDr. Ivana Štenglová, v. r.
předsedkyně senátu