ECLI:CZ:NS:2002:29.ODO.620.2001.1
sp. zn. 29 Odo 620/2001-101
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobce N. I. – i. S. a. s., proti žalovanému G. G. v. o. s., o zaplacení částky 10,739.560,- Kč s přísl. ze směnky, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 12. března 2001, č. j. 5 Cmo 756/99-76, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Vrchní soud v Praze shora označeným rozsudkem potvrdil rozsudek Krajského obchodního soudu v Praze ze dne 20. října 1999, č. j. 50 Cm 310/99-29, který ponechal v platnosti směnečný platební rozkaz vydaný Krajským obchodním soudem v Praze ze dne 17. června 1999, č.j. Sm 184/99-17.
V odůvodnění svého rozsudku odvolací soud předně uvedl, že jednání u odvolacího soudu se uskutečnilo v nepřítomnosti řádně obeslaného žalovaného, neboť důvody uvedené v žádosti o odročení nemají povahu důležitých důvodů. Navíc řízení bylo zahájeno v roce 1999 a bylo několikrát odročováno, takže dalším odročením by vznikaly neodůvodněné průtahy v řízení.
Vrchní soud dále provedl důkaz rozhodnutím Komise pro cenné papíry č. j. 212/12 375/R/2000 a konstatoval, že na straně žalobce došlo k procesní nástupnictví, a proto bylo v dalším řízení pokračováno se žalobcem.
Odvolací soud uvedl, že žalovaný teprve při jednání soudu prvního stupně výslovně namítal nesvobodu vůle při podpisu směnky. V původně a včas vznesených námitkách však žalovaný jen obecně a neurčitě odkázal na rozpor právního úkonu na směnce s §37 a násl. obč. zák. Smyslem zkráceného směnečného řízení ovládaného principem koncentrace řízení je to, aby veškeré námitky bylo výslovně uvedeny písemně ve lhůtě stanovené zákonem. Není představitelné, aby námitky byly vyjádřeny jen obecným odkazem na celou řadu ustanovení zákona s tím, že teprve v průběhu řízení by jim žalovaný dával konkrétní obsah. K námitce nesvobody podpisu již proto odvolací soud nepřihlédl.
Při posouzení námitek, které byly vzneseny v zákonné lhůtě, odvolací soud uvedl, že se ztotožňuje se závěry soudu prvního stupně. Názor žalovaného, že účastník nemusí tvrdit a namítat neplatnost právního úkonu a soud je povinen z úřední povinnosti zkoumat všechny důvody absolutní neplatnosti, není správný. Ve směnečném řízení jsou náležitosti vůle zkoumány jen na základě včasné námitky žalovaného.
Vrchní soud proto rozsudek Krajského obchodního soudu jako věcně správný potvrdil.
Včas podaným dovoláním napadl žalovaný výše uvedený rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu. Při formulaci dovolacích důvodů žalovaný odkázal na ust. §241 odst. 3 písm. a) a d) o. s. ř. Dovolání je podle žalovaného přípustné proto, že tak rozhodl Vrchní soud v Praze.
Dovolatel ve svém dovolání zejména uvedl, že odvolací soud nařídil jednání na den 12. 3. 2001. Žalobce se z důvodu pracovní neschopnosti omluvil a požádal odvolací soud o odročení nařízeného jednání na jiný termín. Téhož dne se k tomuto návrhu připojil i žalovaný, protože měl zájem na tom, aby byl při jednání u odvolacího soudu přítomen zástupce žalobce. Pokud odvolací soud jednání neodročil na jiný termín, přestože pro to byly na straně účastníků vážné důvody, byl jeho postup nesprávný. Odvolací soud nesprávně aplikoval §101 odst. 2 o. s. ř. a tím odňal účastníkům možnost jednat před soudem a využít svých procesních oprávnění.
Dovolatel dále uvedl, že odvolací soud nezkoumal námitku absolutní neplatnosti právního úkonu týkajícího se žalované směnky, ačkoliv žalovaný jako účastník řízení navrhoval za tímto účelem provedení důkazů. V případě právních úkonů týkajících se směnek, platí i pro tyto úkony obecná ustanovení o náležitostech právních úkonů; postup odvolacího soudu byl proto nesprávný.
V doplnění svého dovolání žalovaný dále uvedl, že do doby doručení dovoláním napadeného rozhodnutí vůbec nevěděl o tom, že na straně žalobce došlo k právnímu nástupnictví. K důkazu, který za tímto účelem provedl Vrchní soud (rozhodnutí Komise pro cenné papíry), neměl možnost se vyjádřit.
Dovolatel proto navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozsudek Vrchního soudu i rozsudek Krajského obchodního soudu a vrátil věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobce se k dovolání – jak vyplývá ze spisu - nevyjádřil.
Podle bodu 17., hlavy dvanácté, zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. lednem 2001 - dále též jen „o. s. ř.“). O takový případ jde i v této věci, jelikož odvolací soud ve shodě s bodem 15., hlavy I,. části dvanácté zákona č. 30/2000 Sb. ji rovněž projednal podle dosavadního znění občanského soudního řádu.
Nejvyšší soud jako soud dovolací dále posoudil dovolání žalovaného z hledisek ustanovení §240 odst. 1, §241 odst. 1, 2 o. s. ř. a konstatoval, že dovolání bylo podáno včas, oprávněnou osobou, obsahuje stanovené náležitosti, dovolatel je řádně zastoupen advokátem a jím bylo dovolání též sepsáno.
Dovolací soud se dále zabýval tím, zda je v posuzovaném případě dovolání přípustné.
Proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu je dovolání přípustné za podmínek stanovených v §238 odst. 1 písm. b) nebo §239 odst. 1, 2 o. s. ř.
Podmínky uvedené v §238 odst. 1 písm. b) o. s. ř. v daném případě nebyly splněny, neboť potvrzujícímu rozsudku nepředcházelo zrušující usnesení odvolacího soudu (rozhodnutí Krajského obchodního soudu v Praze je prvním rozhodnutím soudu ve věci).
Podle prvého odstavce §239 o. s. ř. není dovolání přípustné proto, že jeho přípustnost nezaložil odvolací soud výrokem svého rozhodnutí. Přípustnost dovolání totiž nemůže být založena - jak se mylně domnívá dovolatel - pouhým poučením připojeným na závěr rozhodnutí odvolacího soudu, které obecně vymezuje podmínky, za nichž je možno dovolání podat.
Je-li odvolací soud názoru, že je třeba vyslovit přípustnost dovolání, protože jde o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu, může tak učinit jedině ve výroku svého rozhodnutí; jelikož však o takový případ v daném řízení nejde, dovolání podle ustanovení §239 odst.1 o. s. ř. přípustné není. Podle druhého odstavce téhož ustanovení pak není přípustné proto, že jím předpokládaný návrh na vyslovení přípustnosti dovolání žalovaný nevznesl.
Zbývá posoudit podmínky přípustnosti dovolání určené v §237 o. s. ř.
Ustanovení §237 odst. 1 o. s. ř. spojuje přípustnost dovolání proti každému rozhodnutí odvolacího soudu (s výjimkami zakotvenými v odstavci druhém) s takovými hrubými vadami řízení a rozhodnutí, které činí rozhodnutí odvolacího soudu zmatečným. Přípustnost [a ve shodě s ustanovením §241 odst. 3 písm. a) o. s. ř. i důvodnost] dovolání však není založena již tím, že dovolatel příslušnou vadu řízení tvrdí, ale až zjištěním, že řízení takovou vadou skutečně trpí.
Protože jiné vady řízení podle §237 odst. l o. s. ř. tvrzeny nebyly a z obsahu spisu nevyplývají, je pro závěr přípustnosti (a současně důvodnosti) dovolání rozhodující, zda řízení trpí vadou, na niž poukazuje dovolatel.
Podle §237 odst. 1 písm. f) o. s. ř. je dovolání přípustné, jestliže účastníku řízení byla v průběhu řízení nesprávným postupem soudu odňata možnost jednat před soudem. Odnětím možnosti jednat před soudem ve smyslu citovaného ustanovení rozumí takový postup soudu, jímž soud znemožnil účastníku realizaci těch procesních práv, která mu občanský soudní řád přiznává (např. právo účastnit se jednání, činit přednesy, navrhovat důkazy, vyjadřovat se k návrhům na důkazy a k provedeným důkazům apod.).
Ve shodě s konstantní judikaturou Nejvyššího soudu jde o odnětí možnosti jednat před soudem i tehdy, jestliže soud věc projednal v rozporu s ustanovením §101 odst. 2 o. s. ř. v nepřítomnosti účastníka.
Taková situace však v dané věci nenastala.
V posuzovaném případě nebylo postupem soudu žalovanému znemožněno v průběhu řízení realizovat jeho procesní práva. Z obsahu spisu vyplynulo, že dovolatel i žalobce byli ke všem jednáním, tedy i k jednání odvolacího soudu, konanému dne 12. 03. 2001, řádně obesláni.
Podáním ze dne 8.3.2001, doručeným odvolacímu soudu dne 12. 3. 1999, se zástupkyně Investiční společnosti L. A., a.s., Mgr. A. S., procesního předchůdce žalobce, omluvila z jednání nařízeném na den 12. 3. 2001 z důvodů pracovní neschopnosti a požádala o odročení jednání. Faxovým podáním ze dne 8. 3. 2001 (později písemně doplněným) žalovaný oznámil, že se „k tomuto podání připojuje a současně omlouvá svoji neúčast na jednání dne 12. 3. 2001 z těchto důvodů“.
Ze spisu (č.l. 62 a 64) vyplývá, že právním zástupcem žalobce, resp. jeho procesního nástupce, se stal JUDr. P. K., advokát, jak o tom svědčí plná moc z 23.2.2001, doručená soudu 28.2.2001, přičemž ve stejném rozsahu uvedeného advokáta zastupovala JUDr. N. I. (č.l. 69), která se dostavila k jednání odvolacího soudu dne 12.3.2001.
Podle §101 odst. 2 o. s. ř. soud pokračuje v řízení, i když jsou účastníci nečinní. Nedostaví-li se řádně předvolaný účastník k jednání ani nepožádal z důležitého důvodu o odročení, může soud ve věci jednat v nepřítomnosti takového účastníka; přihlédne přitom k obsahu spisu a dosud provedeným důkazům. Důležitost důvodu, pro který účastník žádá o odročení, posuzuje soud se zřetelem ke všem okolnostem.
Postup odvolacího soudu, pokud dospěl k závěru, že v dané věci lze jednat v nepřítomnosti žalovaného, byl zcela v souladu s ustanovením §101 odst. 2 o. s. ř. Pracovní neschopnost bývalé zástupkyně (obecné zmocněnkyně) procesního předchůdce žalobce nemohla s ohledem na výše uvedené procesní nástupnictví a předtím udělenou plnou moc jiné osobě představovat oprávněný důvod pro odročení jednání.
Pro úplnost lze dodat, že v těchto souvislostech je bez právního významu skutečnost, že se řádně vyrozuměný zástupce žalovaného, který žádné vlastní důvody pro neúčast na odvolacím jednání neuvedl, k tomuto jednání nedostavil a bez dalšího předpokládal, že na základě žádosti obecné zmocněnkyně bude odvolací jednání odročeno. Omluva neúčasti u jednání, spočívající jen v tvrzení, že se k tomuto jednání z jakéhokoli důvodu nedostaví druhý účastník (žalobce), nemůže být nikdy důležitým důvodem pro odročení jednání. Ve sporném řízení jde zásadně k tíži nedostavšího se účastníka, že soud je oprávněn jednat a provádět dokazování (např. o právním nástupnictví účastníka řízení) v jeho nepřítomnosti.
Dovolací soud proto neshledal na postupu odvolacího soudu vadu, která by zakládala přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. f) o. s. ř. Z toho vyplývá, že přípustnost dovolání nelze opřít ani o §237 odst. 1 písm. f) o. s. ř.
Pokud jde o dovolatelem namítaný důvod, pro který lze podat dovolání podle §241 odst. 3 písm. d) o. s. ř. je nutno uvést, že k němu může dovolací soud přihlédnout jen u dovolání, které je přípustné podle ustanovení §238 či §239, což v posuzované věci, jak již bylo vysvětleno, splněno není.
Dovolací soud proto, aniž se mohl zabývat přezkumem rozsudku odvolacího soudu podle uplatněného dovolacího důvodu dle §241 odst. 3 písm. d) o. s. ř., dovolání žalovaného odmítl (§243b odst. 4 a §218 odst. 1 písm. c) o. s. ř.).
O nákladech řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 4 o. s. ř. v návaznosti na ust. §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř. tak, že žádnému z účastníků nebyla náhrada těchto nákladů přiznána, neboť žalovaný neměl úspěch ve věci a žalobci podle spisu žádné náklady dovolacího řízení nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně 26. února 2002
JUDr.Ing. Jan Hušek, v
předseda senátu