ECLI:CZ:NS:2002:29.ODO.622.2001.1
sp. zn. 29 Odo 622/2001
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Františka Faldyny, CSc. a soudců JUDr. Pavla Vosečka a JUDr. Miroslava Galluse v právní věci žalobce D. a.s., proti žalovanému P. I., s.r.o., o zaplacení částky 134.459,- Kč, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 29 Cm 384/95, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 12. října 2000, čj. 2 Cmo 38/99 – 134, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Výše uvedeným rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci jako soudu odvolacího byl potvrzen rozsudek ze dne 7. 9. 1998, čj. 29 Cm 384/95 - 94, jímž Krajský obchodní soud v Brně jako soud prvního stupně uložil žalovanému zaplatit žalobci částku 134.459,- Kč. Odvolací soud zamítl návrh žalovaného na připuštění dovolání a zavázal žalovaného zaplatit žalobci náklady odvolacího řízení v částce 4.225,- Kč.
Odvolací soud vyšel z důkazů provedených soudem prvního stupně, které doplnil a přisvědčil závěru soudu prvního stupně o důvodnosti žaloby. Ze smlouvy o prodeji podniku č. … ze dne 1. 7. 1994, kterou uzavřel F. n. m. České republiky se společnostmi P. s.r.o. a T. B. s.r.o., a smlouvy o prodeji části podniku z téhož dne, uzavřené mezi společnostmi P. s.r.o. a T. B. s.r.o. na straně prodávající a žalovaným na straně kupující dovodil, že na žalovaného přešla kromě majetku i veškerá práva a povinnosti související s majetkem, který sloužil k provozování státního podniku S. B. V průběhu řízení před soudem prvního stupně přešly práva a povinnosti z původně žalovaného státního podniku S. B. na žalovaného a došlo tak na jeho straně k procesnímu nástupnictví. Na základě listiny ze dne 5. 10. 1993 označené jako seznam neuhrazených faktur, kde je výslovně uvedeno že „S. B. s.p. uznává pohledávky dle seznamu v plné výši, avšak v důsledku nedostatku finančních prostředků není v současné době schopna pohledávky uhradit“ - aplikuje ust. §763 odst. 1 zákona č. 513/1991 Sb. obchodního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „obch. z.“) - dospěl soud k závěru, že právní předchůdce žalovaného svůj dluh vůči žalobci uznal podle ust. §132 odst. 1 zákona č. 109/1964 Sb. hospodářského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „hosp. z“). Námitku nedostatku formy právního úkonu a přechodu práva hospodářské arbitráže daného ust. §24a odst. 2 hosp. z. (rozhodnutí o platnosti právního úkonu při nedodržení jeho písemné formy) posoudil soud jako nedůvodnou vzhledem k ustanovení bodu 9 písm. a) článku III. zákona č. 519/1991 Sb. kterým se mění a doplňuje občanský soudní řád a notářský řád, podle kterého pokud se v obecně závazných právních předpisech vydaných před nabytím účinnosti tohoto zákona stanoví, že určité věci rozhodují orgány hospodářské arbitráže, rozumí se tím nadále soudy. Pokud mohla o nahrazení písemné formy právního úkonu hospodářská arbitráž rozhodnout, přešlo toto její právo na soud. Jelikož žalovaný subjekt svůj dluh uznal, má odvolací soud za to, že hospodářská smlouva byla uzavřena, byť ne písemně a že právní předchůdci účastníků řízení na základě této smlouvy jednali (právní předchůdce žalobce materiál dodal a právní předchůdce žalovaného jej přijal). Taktéž námitku promlčení shledal odvolací soud nedůvodnou, neboť řízení je zahájeno doručením návrhu na zahájení řízení soudu podle ust. §82 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb. občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „o. s. ř.), nikoli okamžikem upřesnění žalobních tvrzení.
Odvolací soud dále uzavřel, že otázka singulární sukcese v průběhu řízení, otázka tzv. tvrzené pohledávky a otázka možnosti aplikace ust. §24a hosp. z. soudy, jsou soudní praxí již sjednoceny a nepřipustil pro jejich řešení dovolání.
Proti tomuto rozhodnutí podal žalovaný včas dovolání. Přípustnost odvozuje z ust. §239 odst. 2 o. s. ř. a jako dovolací důvod uplatňuje, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241 odst. 3 písm. d) o. s. ř.). Dovolatel namítá nesprávnost aplikace ust. §24a hosp. z., protože hospodářská smlouva platně nevznikla a pravomoc daná hospodářské arbitráži na soud nepřešla, což dokládá komentář ohledně prodeje zástavy (Bureš, Drápal, Mazanec, Občanský soudní řád, C.H.Beck, 2.vydání, s. 1004), když zánikem hospodářské arbitráže se toto ustanovení stalo obsolentním. Žádná ústní smlouva nebyla v průběhu řízení prokázána. Postupem podle ust. §24a hosp. z. také nelze zhojit to, že ústně uzavřené smlouvy, pokud byly vůbec uzavřeny, neuzavíraly osoby oprávněné uzavírat za S. B. s.p hospodářské smlouvy. Pro účely ust. §24a hosp. z. nelze vycházet z fikce ust. §132 hosp. z. Odvolací soud také nesprávně posoudil domněnku existence závazku, neboť ta byla vyvrácena již neexistencí smlouvy, ale také dodacími listy, které obsahují nečitelné podpisy a žalobce sám neví, komu zboží předal. Hospodářský zákoník vychází z kogentních ustanovení o vzniku závazku a vzniku hospodářské smlouvy. Odvolací soud však založil svůj rozsudek na domněnce existence závazku, ačkoli skutečnosti, které vyšly v řízení najevo, nasvědčovaly tomu, že přiznání nároku je v rozporu s kogentními ustanoveními hospodářského zákoníku. Dovolatel poukazuje na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 1998, sp. zn. 2 Cdon 994/97, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 15, ročník 1998, pod č. 103. Pokud soud vycházel z toho, že soulad či rozpor s kogentními právními předpisy nemusí v případě uznání zkoumat, je toto právní posouzení nesprávné. Za nesprávné považuje dovolatel taktéž posouzení uznání závazku podle ust. §132 hosp. z., a to z hlediska přechodu uznané pohledávky na žalobce. Uznání závazku s.p. S. B. neobsahovalo také důvod závazku, což bylo v rozporu s ust. §132 hosp. z. Dovolatel taktéž soudu vytýká nesprávné právní posouzení v tom, že nepřihlédl k námitce promlčení. Navrhuje proto zrušit rozsudky soudů obou stupňů a odložit vykonatelnost napadeného rozhodnutí odvolacího soudu.
Podle bodu 17., hlavy první, části dvanácté, zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů, se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (to jest podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. lednem 2001).
Dovolání bylo podáno včas, subjektem k tomu oprávněným, tj. účastníkem řízení řádně zastoupeným advokátem (§240 odst. 1, §241 odst. 1 o. s. ř.) a splňuje obsahové i formální znaky předepsané ustanovením §241 odst. 2 věty prvé o. s. ř.
Dovolání je mimořádným opravným prostředkem; dovolací soud se proto vždy musí v prvé řadě zabývat jeho přípustností. Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Z obsahu spisu nevyplývá, že by rozsudek odvolacího soudu trpěl některou z vad uvedených v ustanovení §237 odst. 1 o. s. ř.
Žalovaný se výslovně dovolává přípustnosti dovolání podle §239 odst. 2 o. s. ř. Podle tohoto ustanovení nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku, je dovolání podané tímto účastníkem přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.
Dovolání může být ve smyslu cit. ustanovení přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právní otázky (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění, přípustnost dovolání neumožňují) a jde-li zároveň o právní otázku zásadního významu. Přípustnost dovolání pak není založena pouhým tvrzením dovolatele, že rozhodnutí odvolacího soudu zásadní význam po právní stránce má, nýbrž až zjištěním (závěrem), že tomu tak vskutku je.
Pokud výtky žalovaného v dovolání směřují i proti skutkovým zjištěním, z nichž odvolací soud při rozhodnutí vycházel, jedná se o námitku týkající se zjišťování skutkového stavu věci, a nikoliv o námitku týkající se nesprávného řešení otázky právní. Proto se jimi dovolací soud nemohl zabývat.
Právním posouzením je činnost soudu, při níž aplikuje konkrétní právní normu na zjištěný skutkový stav, tedy dovozuje ze skutkového zjištění (skutkové podstaty), jaká mají účastníci podle příslušného právního předpisu práva a povinnosti. Při aplikaci práva jde tudíž o to, zda byl použit správný právní předpis a zda byl také správně vyložen.
Ve výše uvedeném smyslu musí mít rozhodnutí odvolacího soudu zásadní význam po právní stránce především z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (co do obecného dopadu na případy obdobné povahy). Rozhodnutí odvolacího soudu má z tohoto pohledu zásadní význam zpravidla tehdy, jestliže řeší takovou právní otázku, která judikaturou vyšších soudů (tj. dovolacího soudu a odvolacích soudů) nebyla vyřešena nebo jejíž výklad se v judikatuře těchto soudů dosud neustálil (vyšší soudy při svém rozhodování řeší takovou otázku rozdílně, takže nelze hovořit o ustálené judikatuře), nebo jestliže odvolací soud posoudil určitou právní otázku jinak, než je řešena v konstantní judikatuře vyšších soudů, tedy představuje-li v tomto směru odlišné („nové“) řešení této právní otázky (srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. září 1997, sp. zn. 2 Cdon 1339/96, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 13, ročník 1997, pod č. 101).
Pokud se jedná o námitku dovolatele, že ustanovení §24a odst. 2 hosp. zák. soudy nesprávně aplikovaly, je třeba dovolateli přisvědčit. Nejvyšší soud již v rozhodnutí ze dne 14. 7. 1998, sp. zn. 2 Cdon 1341/96 judikoval, že „nic neopravňuje soudy, aby namísto bývalé hospodářské arbitráže podle již zrušeného ustanovení hospodářského zákoníku rozhodovaly“.
Podstata věci však tkví v jiné otázce, a to v otázce uznání závazku podle ust. §132 hosp. zák., které určuje, že uzná-li povinná organizace co do důvodu a rozsahu písemně svůj závazek, třeba i promlčený, má se za to, že v rozsahu uznání závazek v době uznání trvá.
Odvolací soud nepochybil, pokud považoval v tomto případě předmětné uznání závazku ve smyslu cit. ustanovení za náležitě a platně učiněné. Důvod plnění je specifikován odkazem na faktury a je proto dostatečně vymezen nejen rozsah (výše), ale i důvod závazku. Důvod nemusí být v uznání určen právním titulem (např. smlouva), nýbrž postačí důvod vymezený jako hospodářská kauza (např. cena dodávky, bez zřetele na to, zda dodávka se uskutečnila jako smluvní či bezesmluvní).
Z uvedeného plyne, že dovolání není důvodné, když důvod podle ust. §241 odst. 3 písm. d) o. s. ř., záležející v nesprávném právním posouzení věci, není naplněn.
Dovolací soud proto dovolání jako nedůvodné zamítl (ust. §243b odst. 1 věta před středníkem o. s. ř.).
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ust. §142 odst. 1 a §151 odst. 1 ve vazbě na §224 odst. 1 a §243b odst. 4 o. s. ř. Žalovaný jako neúspěšný dovolatel nemá na náhradu těchto nákladů právo, žalobci pak náklady v řízení o dovolání podle obsahu spisu nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně 4. prosince 2002
JUDr. František Faldyna, CSc., v.r.
předseda senátu