ECLI:CZ:NS:2002:29.ODO.676.2001.1
sp. zn. 29 Odo 676/2001
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobce J. V., proti žalovanému P. F., o zaplacení 48.586,65 Kč s příslušenstvím a o 48.586,65 Kč, vedené u Okresního soudu v Lounech pod sp. zn. 7 C 146/96, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 27. října 2000, č.j. 17 Co 238/99-77, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Ústí nad Labem shora označeným rozsudkem změnil rozsudek ze dne 8. března 1999, č.j. 7 C 146/96-46, kterým Okresní soud v Lounech uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci 32.720,- Kč s příslušenstvím, zamítl žalobu ve zbývající části a přiznal náhradu nákladů řízení žalovanému proti žalobci, tak, že zavázal žalovaného zaplatit žalobci částku 48.586,65 Kč, přičemž ve zbývajícím rozsahu rozsudek soudu prvního stupně zrušil a vrátil mu věc k dalšímu řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu v celém jeho rozsahu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost opíral o ustanovení §237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“) zřejmě ve znění účinném od 1. ledna 2001. V dovolání snesl argumenty, jimiž zdůvodňoval nesprávnost právního posouzení věci odvolacím soudem a navrhl, aby dovolací soud napadený rozsudek zrušil.
Podle bodu 17., hlavy I, části dvanácté, zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. lednem 2001).
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Rozsudek odvolacího soudu je zčásti rozsudkem měnícím (co do částky 15.866,65 Kč), zčásti rozsudkem potvrzujícím (do částky 32.720,- Kč) a zčásti rozsudkem zrušujícím (ve zbývajícím rozsahu).
Proti zrušujícímu rozsudku odvolacího soudu je dovolání přípustné pouze za podmínek taxativně vymezených v §237 odst. 1 o. s . ř. Existence vad řízení uvedených v tomto ustanovení však z obsahu spisu nevyplývá a dovolatel ji ani netvrdil. Z toho plyne, že dovolání směřující proti té části rozsudku, v níž odvolací soud zrušil rozsudek soudu prvního stupně a vrátil mu věc k dalšímu řízení, není přípustné.
Přípustnost dovolání proti rozsudku odvolacího soudu může být posuzována jen podle ustanovení §237 odst. 1, §238 odst. 1 a §239 o. s. ř., přičemž existenci zmatečnostních vad Nejvyšší soud již výše vyloučil. I kdyby předpoklady přípustnosti stanovené v §238 odst. 1 a §239 o. s. ř. byly jinak splněny, není dovolání proti rozsudku odvolacího soudu přípustné v případech uvedených v §238 odst. 2 a §239 odst. 3 o. s. ř., tedy i v případě, když dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím v obchodních věcech 50.000,- Kč. Protože jde nepochybně o obchodní věc (spor mezi podnikateli při jejich podnikatelské činnosti o nároky ze smlouvy o nájmu dopravního prostředku) a dotčeným měnícím, resp. potvrzujícím výrokem odvolacího soudu bylo rozhodnuto o částce nepřevyšující 50.000,- Kč, není dovolání přípustné ani podle §238 odst. 1 písm. a) o. s. ř.
V této souvislosti je třeba poukázat na mylný názor dovolatele, zakládající přípustnost dovolání s ohledem na omezující podmínky §238 odst. 2 písm. a) o. s. ř. na součtu výše obou nároků. Především za výrok dotčený dovoláním ve smyslu §238 odst. 2 písm. a) je třeba v tomto případě považovat pouze výrok měnící resp. potvrzující, nikoli zrušující, navíc přípustnost dovolání z hlediska tohoto ustanovení je třeba zkoumat ve vztahu k jednotlivým nárokům samostatně bez ohledu na to, zda jejich součet převyšuje částku 50.000,- Kč (shodně srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. června 1999, sp. zn. 2 Cdon 376/96, uveřejněné v časopise Soudní judikatura, sešit 1, ročník 2000, pořadové číslo 33 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. září 1999, sp. zn. 25 Cdo 2136/99, uveřejněné v tomtéž časopisu, sešit 5, ročník 2000, pořadové číslo 55).
Tento závěr sebou nese konečné posouzení podaného dovolání jako nepřípustného. Nejvyšší soud je proto podle §243b odst. 4 a §218 odst. 1 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Žalovaný zavinil (tím, že podal nepřípustné dovolání), že dovolání bylo odmítnuto, žalobci však v souvislosti s dovolacím řízením náklady nevznikly. Této procesní situaci odpovídá výrok o nákladech dovolacího řízení odůvodněný ustanoveními §146 odst. 2 věta prvá (per analogiam), §224 odst. 1 a §243b odst. 4 o. s. ř.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 7. května 2002
JUDr. František Faldyna, CSc., v.r.
předseda senátu