ECLI:CZ:NS:2002:29.ODO.687.2002.1
sp. zn. 29 Odo 687/2002
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Faldyny, CSc. a soudců JUDr. Miroslava Galluse a JUDr. Petra Gemmela v právní věci žalobkyně Č. k. a. , proti žalovanému V. – s. d. P., zastoupenému, advokátem, o zaplacení částky 16 210 143,04 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 25 Cm 148/99, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 5. června 2002, č. j. 9 Cmo 217/2001-59, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Vrchní soud v Praze shora označeným rozsudkem potvrdil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 25. ledna 2001, č. j. 25 Cm 148/99-33, kterým bylo žalovanému uloženo zaplatit původní žalobkyni (K. b. P., s. p. ú.) 16 210 143,04 Kč s úrokem z prodlení ve výši 14,5 % z částky 15 566 811,35 Kč od 19. dubna 1999 do zaplacení a na nákladech řízení 650 880,- Kč, to vše do tří dnů od právní moci rozsudku, a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
V odůvodnění rozsudku odvolací soud zejména uvedl, že žalobkyně se domáhá zaplacení nároku ze smlouvy z 11. dubna 1995, nikoliv nároků jiných, této smlouvě předcházejících, v důsledku čehož se zabýval (stejně jako soud prvního stupně) pouze platností zmíněné smlouvy včetně nároků z ní plynoucích a ne případnými nároky z hospodářskoprávních vztahů, které měly vztahu založenému uvedenou smlouvou předcházet.
Ztotožnil se se závěrem soudu prvního stupně, že smluvní strany projevily naprosto srozumitelně a určitě svou vůli nahradit dosavadní hospodářské závazky žalovaného závazky obchodními. V důsledku projevené vůle se tak v souladu s §125 odst. 1 hospodářského zákoníku dohodly na zrušení původních hospodářských závazků, dodatečně specifikovaných jako pohledávky z hospodářských smluv z úvěru na TOZ (rozuměj trvale se obracející zásoby) a též číslem úvěrového účtu a výší jistiny. Současně se dohodly na vzniku zcela nového závazku žalovaného, čemuž „žádné ustanovení občanského ani obchodního zákoníku nebrání“, a v souladu s §262 odst. 1 obchodního zákoníku se též dohodly, že se jejich právní vztah řídí obchodním zákoníkem. Ve smlouvě pak je konkrétně specifikována výše peněžitého závazku žalovaného ke dni 1. dubna 1995 a takto konkretizovaný závazek byl žalovaným ihned v souladu s §323 odst. 1 obchodního zákoníku uznán.
Odvolací soud (shodně jako soud prvního stupně) uzavřel, že smlouva z 11. dubna 1995 je platná, žalovanému z této smlouvy vznikl peněžitý závazek řídící se právní úpravou obchodního zákoníku a smlouva obsahuje uznání tohoto závazku žalovaným.
Dále odvolací soud zdůrazňoval, že vzhledem ke zrušení původních hospodářskoprávních závazků a vzniku závazků nových řídících se právní úpravou obchodního zákoníku lze v dané věci analogicky aplikovat ust. §585 a násl. občanského zákoníku. Ani případná neexistence původních (hospodářskoprávních) závazků by tak nezpůsobovala neplatnost uzavřené dohody (§586 odst. 2 občanského zákoníku), když žalovaný svá tvrzení o neexistenci dobré víry žalobkyně při sjednávání smlouvy z 11. dubna 1995 neprokázal, a naopak ze skutečností předcházejících uzavření smlouvy „se podává“, že oba účastníci v dobré víře byli (viz žádosti žalovaného o převzetí pohledávky z úvěrů na TOZ adresované K. b. P. s. p. ú., opakované odsouhlasování zůstatku dluhu z úvěru na TOZ činěné žalovaným v době předcházející uzavření smlouvy ze dne 11. dubna 1994 a dohody o postoupení pohledávek z úvěru na TOZ).
Žalovaným tvrzený zánik závazků z úvěrové smlouvy z důvodu prekluze odvolací soud považoval za irelevantní pro hodnocení existence závazku ze smlouvy o narovnání (to je smlouvy z 11. dubna 1995) a tímto se nezabýval.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný zastoupený advokátem … podáním učiněným osobně u Městského soudu v Praze dne 31. července 2002 včasné dovolání, a to „k právní otázce nedostatku dobré víry při uzavírání smlouvy“, když měl za to, že rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam i pro další podobné případy.
Namítal, že dle tvrzení žalobkyně pohledávka vznikla z úvěru na TOZ na základě úvěrových smluv ÚS r. č. … a ÚS r. č. … z 20. prosince 1990 a k jejímu postoupení „z K. b. na K. b., s. p. ú.“ došlo dohodou z 18. března 1991. Smluvními ujednáními těchto peněžních ústavů (dohodou z 18. března 1991, smlouvou z 1. března 1993 a zejména dohodou z 22. listopadu 1995) byly řešeny „převody pohledávek z úvěrů na TOZ ve výši zůstatku k 30. listopadu 1990“ a nikoli převody pohledávek jiných (zejména z běžných komerčních úvěrů) vzniklých po tomto datu. Dle žalovaného tak nemohlo dojít k postoupení pohledávky na K. b. s. p. ú. a nároky ze shora uvedených úvěrových smluv byla oprávněna uplatnit pouze „K. b.“.
V dalším dovolatel poukazoval na to, že dohodu o narovnání lze uzavřít mezi takovými účastníky, mezi nimiž existuje hmotně právní vztah, přičemž mezi žalobkyní a žalovaným žádný takový vztah neexistoval a neexistovala mezi nimi ani žádná sporná či pochybná práva. Jelikož žádnou „úvěrovou smlouvu o úvěru na TOZ“ neuzavřel, nemohl být neexistující smluvní vztah mezi dotčenými subjekty předmětem narovnání, jak to ze smlouvy z 11. dubna 1995 vyplývá.
Nesouhlasil rovněž se závěrem odvolacího soudu o neunesení důkazního břemene ohledně tvrzení, že žalobkyně nebyla při sjednávání smlouvy z 11. dubna 1995 v dobré víře, když listiny, na něž odvolací soud v této souvislosti odkazoval, nemohly mít za následek vznik platné hospodářské smlouvy, která by obsahově nahradila „úvěrové smlouvy na TOZ“ (natož úvěrové smlouvy na krytí přechodného nedostatku finančních prostředků) a v tomto směru upozorňoval, že úvěrové smlouvy ÚS r. č. … a ÚS r. č. … z 20. prosince 1990 jsou v držení žalobkyně, a tato musela jejich obsah znát.
V neposlední řadě dovolatel konstatoval, že byl žalobkyní uveden v omyl, pokud jde o existenci závazku, a žalobkyně tak nemohla předmětnou smlouvu „o narovnání vzájemných vztahů“ sjednat v dobré víře, to je v přesvědčení, že jí právo se zřetelem ke všem okolnostem jako věřitelce náleželo.
Z výše uvedených důvodů dovolatel považoval závěry soudů obou stupňů za chybné, neboť jejich rozhodnutí spočívá v nesprávném právním posouzení věci, a navrhoval, aby Nejvyšší soud dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu i rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Vyjádření k dovolání podáno nebylo.
V souladu s body 1., 15. a 17., hlavy I., části dvanácté, zákona č. 30/2000 Sb., který se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, se pro dovolací řízení uplatní občanský soudní řád ve znění účinném od 1. ledna 2001 (dále též jen „o. s. ř.“).
Dovolání není přípustné.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle ustanovení §237 odst. 1 o. s. ř. dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu,
a) jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé,
b) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil,
c) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Podle ustanovení §237 odst. 2, písm. a) o. s. ř. dovolání podle odstavce 1 není přípustné ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20.000,- Kč a v obchodních věcech 50.000,- Kč; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží.
Jak vyplývá z obsahu výroku rozsudku soudu prvního stupně a výroku rozsudku soudu odvolacího, je rozsudek odvolacího soudu ve věci samé rozsudkem potvrzujícím; dovolání proti němu proto není z hlediska §237 odst. 1, písm. a) o. s. ř. přípustné.
Přípustnost dovolání nelze dovodit ani z ustanovení §237 odst. 1, písm. b) o. s. ř., neboť rozsudek soudu prvního stupně potvrzený napadeným rozhodnutím soudu odvolacího, byl jeho prvním rozsudkem ve věci.
Zbývá posoudit přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1, písm. c) o. s. ř., jež zakládá přípustnost dovolání proti rozsudku (usnesení) odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [odst. 1, písm. c)] zejména tehdy, řeší-li otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Předpokladem přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 odst. 1, písm. c) o. s. ř. je, že řešená právní otázka měla pro rozhodnutí o věci určující význam, tehdy že nešlo jen o takovou otázku, na níž výrok odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení založen. Zásadní právní význam pak má rozsudek odvolacího soudu zejména tehdy, jestliže v něm řešená právní otázka má význam nejen pro rozhodnutí konkrétní věci (v jednotlivém případě), ale z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (pro jejich judikaturu), nebo obsahuje řešení právní otázky, které je v rozporu s hmotným právem. Přípustnost dovolání však není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam, ale teprve tehdy, dospěje-li k tomuto závěru soud dovolací.
Dovolatel přikládá zásadní právní význam řešení právní otázky nedostatku dobré víry žalobkyně při uzavírání smlouvy (rozuměj smlouvy uzavřené 11. dubna 1995 mezi K. b. P., s.p.ú. a žalovaným) a v této souvislosti se dovolává dovolacího důvodu dle §241a odst. 2, písm. b) o. s. ř. (rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci).
Podle ustanovení §586 odst. 2 občanského zákoníku narovnání sjednané v dobré víře nepozbývá platnosti ani v případě, že dodatečně vyjde najevo, že některá ze stran dohodnuté právo v době sjednání narovnání neměla.
Dobrá víra je vnitřní přesvědčení osoby, že nejedná bezprávně. Jde o psychický stav, vnitřní přesvědčení jednající osoby, které samo o sobě nemůže být předmětem dokazování. Na dobrou víru lze usuzovat z konkrétních vnějších skutečností, jejichž prostřednictvím se toto vnitřní přesvědčení projevuje navenek, a které dokazovány býti mohou. Dobrá víra při uzavření dohody o narovnání (jako podmínka její platnosti) musí být oboustranná a strana smlouvy, která nedostatek dobré víry tvrdí, má ohledně tohoto svého tvrzení důkazní břemeno.
Pokud odvolací soud při posuzování otázky důkazního břemene uzavřel, že důkazní břemeno tíží toho, kdo nedostatek dobré víry tvrdí, nelze než tento právní závěr považovat za správný. Samotné hodnocení, zda se žalovanému podařilo důkazní břemeno ohledně jím tvrzené skutečnosti unést či nikoli, není nesprávným právním posouzením věci, a zpochybnění správnosti tohoto hodnocení nemůže založit přípustnost dovolání dle ustanovení §237 odst. 1, písm. c) o. s. ř., nehledě na to, že otázka existence dobré víry jednajících osob při uzavírání konkrétní smlouvy upravující konkrétní práva a povinnosti smluvních stran nemá přesah do rozhodovací praxe jiných soudů.
Rozhodnutí odvolacího soudu pak neřeší právní otázku platnosti smlouvy z 11. dubna 1995 (z hlediska existence dobré víry) ani v rozporu s hmotným právem [konkrétně v rozporu s ustanovením §585 odst. 1 a §586 odst. 2 občanského zákoníku (per analogiam) – srov. rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 21. března 2001, sp. zn. 9 Cmo 601/2000, ve spojení s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 27. února 2002, sp. zn. 29 Odo 415/2001].
Dovolací námitka žalovaného, dle které byl žalobkyní uveden v omyl, pokud jde o existenci původního závazku (nahrazeného smlouvou z 11. dubna 1995), je pro účely posouzení přípustnosti dovolání dle §237 odst. 1, písm. c) o. s. ř. bez právního významu, když představuje námitku novou, na které žalovaný svou procesní obranu v řízení před soudem odvolacím (a soudem prvního stupně), a to ani zčásti, nezakládal (§241a odst. 4 o. s. ř.). Neplatnosti smlouvy pro omyl by se žalovaný navíc mohl dovolat pouze tehdy, jestliže by omyl o tom, co je mezi stranami sporné nebo pochybné, byl vyvolán lstí druhé strany (§586 odst. 1 občanského zákoníku), přičemž lest ze strany žalobkyně (její právní předchůdkyně) nebyla žalovaným tvrzena ani prokazována.
Dovolání tak není přípustné ani podle §237 odst. 1, písm. c) o. s. ř.
Vycházeje z výše uvedených závěrů, dovolací soud podle ust. §243b odst. 5 a §218 písm. c) o. s. ř. dovolání žalovaného pro nepřípustnost odmítl.
Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o ust. §243b odst. 5, větu první, §224 odst. 1 a §146 odst. 2 větu první (per analogiam) o. s. ř., když dovolatel po procesní stránce zavinil odmítnutí dovolání a žalobkyni podle obsahu spisu žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně 5. prosince 2002
JUDr. František Faldyna, CSc., v.r.
předseda senátu