ECLI:CZ:NS:2002:29.ODO.76.2001.1
sp. zn. 29 Odo 76/2001
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Františka Faldyny, CSc. a soudců JUDr. Miroslava Galluse a JUDr. Zdeňka Krčmáře v právní věci žalobce F. M., zast. advokátem, proti žalovanému T. T., zast. advokátem, o zpřístupnění nebytových prostor, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 7 C 172/98, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. října 2000, čj. 58 Co 203/2000 - 105, takto:
I. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 6. října 2000 čj 58 Co 203/2000-105, vyjma výroku I., se zrušuje a věc se vrací v tomto rozsahu tomuto soudu k dalšímu řízení.
II. Dovolání, pokud směřuje proti výroku I. tohoto rozsudku, se odmítá.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v předmětné věci výše uvedeným rozsudkem ve výroku I. tak, že změna žaloby se nepřipouští. Výrokem II. rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu se žádostí, aby žalovanému byla uložena povinnost zpřístupnit žalobci nebytové prostory situované v přízemí domu č.p. 3145, zapsaného v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu P. – město, k.ú. Z., sestávající z veřejných provozních místností o výměře 148 m2, technologického zázemí o výměře 83 m2, sociálního zařízení o výměře 17 m2, pomocných prostor o výměře 62 m2, kanceláře o výměře 5 m2 a zděného stánku situovaného mimo objekt o výměře 10 m2, zamítl. Vedle toho žalovanému nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů.
Žalobce se domáhal uložení povinnost zpřístupnit výše uvedené nebytové prostory s tím, že se žalovaným již šest let podnikají na základě smlouvy o sdružení a společně provozují restauraci. Nájemní smlouva na nebytové prostory, které jsou předmětem sporu, byla uzavřena dne 27.2.1998, kde jako pronajímatel je uvedena firma I. B. spol. s r.o. a jako nájemce T. T., IČ …, a přestože byla podepsána pouze jedním účastníkem sdružení, zavazovala podle názoru žalobce oba účastníky, neboť v době podpisu nájemní smlouvy byla smlouva o sdružení platná.
Soud prvního stupně vzal z důkazu provedeného smlouvou o sdružení z roku 1994, uzavřenou mezi F. M., IČ … a T. T., IČ …, za prokázané, že účastníci se dohodli společně provozovat pod společným názvem „T.“, hostinskou činnost. Každý z nich měl samostatnou způsobilost jednat za sdružení s tím, že k vytištěnému názvu sdružení připojí svůj samostatný podpis jeden z nich. Provozování společné hostinské činnosti nebylo časově omezeno. Společná činnost měla být ukončena na základě dohody, která vyžadovala písemnou formu. Ze smlouvy o sdružení soud nedovodil, že by se společná činnost účastníků týkala jen provozování restauračního zařízení v P. … – V. K písemné dohodě o ukončení činnosti sdružení nedošlo. Z nájemní smlouvy ze dne 14.8.1995, uzavřené mezi I. B. spol. s r.o. na straně pronajímatele a sdružením T. T., F. M., IČ … („T.-bar“) na straně nájemce soud zjistil, že účastníci smlouvy o sdružení společně provozovali restauraci v P.-…, Z., na ulici D., ve které jsou nebytové prostory specifikované v žalobním návrhu. Z nájemní smlouvy ze dne 27.2.1998, kde je jako nájemce uveden pouze žalovaný, který smlouvu podepsal, soud zjistil, že uzavřením této smlouvy zanikla smlouva o nájmu nebytových prostor ze dne 14.8.1995, která byla uzavřena mezi týmiž smluvními stranami. Z toho soud dospěl k závěru, že okruh smluvních stran se nezměnil a nová nájemní smlouva ze dne 27.2.1998 byla v souvislosti s prodloužením předchozí nájemní smlouvy ze dne 14.8.1995 uzavřena s tím, že nebytové prostory budou užívat účastníci sdružení společně. Do doby uzavření nájemní smlouvy ze dne 27.2.1998 nedošlo k ukončení činnosti sdružení, z čehož soud uzavřel, že nájemní smlouva ze dne 27.2.1998 se ve svých právních důsledcích vztahovala i na žalobce, kterému svědčí nájemní právo k předmětným nebytovým prostorám a jeho návrh byl proto shledán důvodným.
Odvolací soud z výsledků dokazování před soudem prvního stupně, které doplnil o přípis I. Ch. ze dne 9.4.1999 adresovaný žalobci, kterým žalovaný vypovídá smlouvu o sdružení z roku 1994 (ke dni 31. 7. 1999), dospěl k závěru, že odvolání žalovaného je důvodné. Soud nepřipustil změnu žaloby s ohledem na ust. §211 o. s. ř. a ust. §95 o. s. ř. s tím, že byla uplatněna v odvolacím řízení a pokud by soud takovou změnu žaloby připustil, rozhodoval by o ní jako soud I. stupně, což by bylo v rozporu se zásadou dvojinstančnosti soudního řízení. Odvolací soud konstatoval, že pokud nájemní smlouvu s pronajímatelem sporných nebytových prostor uzavřel žalovaný, který k tomu neměl zmocnění žalobce, uzavřel tuto nájemní smlouvu svým jménem, na vlastní účet, když v průběhu řízení nebylo prokázáno, že se účastníci smlouvy o sdružení dohodli na podepisování písemností jedním z nich i mimo podnikatelskou činnost, ke které se sdružili. Uzavření smlouvy o nájmu nebytových prostor nebylo součástí jejich podnikatelských aktivit a nelze na její uzavření vztáhnout ustanovení smlouvy o sdružení. Smlouva o nájmu nebytových prostor musí mít písemnou formu a k platnosti písemných právních úkonů, kromě jiných náležitostí, je třeba, aby je jednající osoby podepsaly. Pokud by jednající osoba vystupovala i za osobu další, jíž byla zmocněna k uzavření smlouvy o nájmu nebytových prostor, musela by jí být udělena plná moc v písemné formě. Nájemní vztah týkající se předmětných nemovitostí vznikl pouze mezi společností I. B. spol. s r.o. jako pronajímatelem a žalovaným jako nájemcem. Okolnost, že ve smlouvě ze dne 14.8.1995 se vyskytovalo v záhlaví jméno žalobce, mohla znamenat pouze to, že pronajímatel akceptoval v pronajatých nebytových prostorách společnou činnost účastníků, k níž se sdružili. Jediným podkladem, ze kterého by žalobci vznikl nárok na zpřístupnění nebytových prostor, byla smlouva o sdružení, kterou však žalovaný vypověděl a smlouva ke dni 31.8.1998 zanikla.
Proti tomuto rozhodnutí podal žalobce dovolání „v plném rozsahu“, a jeho přípustnost spatřuje v ust. §238 odst. 1 písm. a) o. s. ř. Dovolání podává z důvodů uvedených v ust. §241 odst. 3 písm. c) a d) o. s. ř. V dovolání napadá zejména meritorní závěr odvolacího soudu o tom, že v době rozhodování nebyl žalobce nájemcem nebytových prostor. Dovolatel považuje za nesprávný právní názor odvolacího soudu, který nemá oporu ve zjištěném skutkovém stavu, že žalovaný neměl k podpisu nájemní smlouvy za sdružení písemnou plnou moc. Účastníci smlouvy o sdružení si dohodli podepisování písemností jedním z nich, s účinky pro druhého účastníka smlouvy. Účinky mohly nastat jen ve vztahu k činnosti, ke které se sdružili, tj. k činnosti podnikatelské a uzavření nájemní smlouvy na nebytové prostory, ve kterých podnikali, bylo součástí podnikatelské činnosti. Článek 7. smlouvy o sdružení blíže nevymezuje okruh úkonů, na něž se ujednání o vázanosti účastníků úkony některého z nich vztahuje. Tento okruh nemůže být neomezený, úkony musí mít věcnou souvislost s provozem společného podniku a nelze je omezit pouze na úkony tvořící podnikatelskou činnost v užším slova smyslu, tj. úkony vedoucí k dosažení zisku v rámci provozu restaurace. Ostatní úkony včetně nákupu vybavení, nábytku, sjednávání smluv o dodávce energií apod., by museli účastníci sdružení činit společně. Soud měl zejména zkoumat, jaký byl obsah projevu vůle účastníků v době sepisu smlouvy o sdružení, tj. zda byl záměr účastníků takový, aby nájemní smlouvu mohl za oba účastníky uzavřít jeden z nich. Tento projev vůle účastníků je s dostatečnou jistotou prokázán okolnostmi pozdějších úkonů, především žalovaného. Pokud by smlouvu o sdružení účastníci nepodepisovali se záměrem, aby kterýkoli z nich mohl uzavírat nájemní smlouvy na nebytové prostory za oba, pak by jistě později v roce 1995 žalovaný nepodepisoval sám smlouvu, na níž jsou jako nájemci uváděni oba, jež předpokládá hrazení nájemného a souvisejících úhrad ze společných prostředků a v níž se uvádí podnikatelské oprávnění nájemce, které měl jen dovolatel. Žalovaný sám mohl podepsat nájemní smlouvu na nebytové prostory ze dne 27.2.1998, zavázal jí však oba účastníky sdružení. S ohledem na výše uvedené skutečnosti dovolatel navrhuje, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Ve vyjádření k dovolání se žalovaný ztotožňuje s právními závěry odvolacího soudu a podotýká, že v průběhu řízení bylo jednoznačně prokázáno, že uzavření nájemní smlouvy dojednal žalovaný, který v ní byl uveden jako jediný nájemce. Uvedení žalovaného jako jediného nájemce bylo na výslovné přání pronajímatele a žalobce o všech skutečnostech s tím souvisejících věděl. Žalovaný rozhodnutí odvolacího soudu považuje za správné a navrhuje zjevně bezdůvodné dovolání odmítnout.
Podle bodu 17., hlavy I., části dvanácté zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů, se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (to jest podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. lednem 2001).
Nejvyšší soud jako soudu dovolací, po zjištění, že podané dovolání má náležitosti, předepsané zákonem (ust. §240 odst. 1 a §241 odst. 1 a 2 o. s. ř.) se nejprve zabýval přípustností dovolání (ust. §236 odst. 1 o. s. ř.).
Pokud jde o výrok I. napadeného rozsudku jímž odvolací soud nepřipustil změnu žaloby, ten má – ač je součástí rozsudku – povahu usnesení. Přípustnost dovolání proti tomuto výroku je tudíž nutno poměřovat ust. §237, §238a a §239 o. s. ř. Vady podle §237 o. s. ř. ovšem dovolatel nenamítá a podle §238a odst. 1 o. s. ř. není dovolání přípustné, jelikož nejde o žádný z případů, v cit. ustanovení vyjmenovaných. Podle §239 o. s. ř. není dovolání proti tomuto výroku přípustné již proto, že není „potvrzujícím“ rozhodnutím odvolacího soudu. V tomto rozsahu proto musí být dovolání jako nepřípustné odmítnuto.
Ve vztahu k výroku II. napadeného rozsudku je dovolání přípustné podle ust. §238 odst. 1 písm. a) o. s. ř., poněvadž odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé.
Při úvaze, zda je dán dovolací důvod dle §241 odst. 3 písm. d) o. s. ř. dovolací soud vyšel ze skutkových zjištění, učiněných soudy prvního a druhého stupně, z nichž se především podává, že žalobce a žalovaný blíže neuvedeného dne v roce 1994 uzavřeli smlouvou o sdružení (ve spise č. l. 25-26) „v souladu s ustanovením §829 a násl. občanského zákoníku“, s názvem „T.“ za účelem „provozování společné činnosti v oblasti hostinské činnosti a koupě zboží za účelem jeho dalšího prodeje a prodej“, s tím, že „sídlem sdružení je P. … – V., N. l. 4“. Smlouva byla uzavřena na dobu neurčitou, s výpovědní lhůtou tří měsíců, byl dohodnut způsob dělení zisku i rozdělení pracovních činností, způsob financování a další záležitosti. Podle čl. 7 této smlouvy „podepisování za sdružení se děje tak, že k vytištěnému názvu sdružení, které není právním subjektem, připojí svůj samostatný podpis pan M. nebo pan T. Plné moci pro třetí osoby musí být podepsány oběma účastníky zároveň. Pokud nebude dohodnuto jinak písemně v individuálních případech, podpis jednoho účastníka zavazuje druhého účastníka společně a nerozdílně stejně jako podpis třetí osoby, které byly uděleny plné moci“.
První smlouva o nájmu nebytových prostor byla na straně „nájemce“ uzavřena s textem „2. sdružení T. T., r. č. …, Š. 4, …. P. …, F. M., r. č. …, bytem T. …, … P. … IČO …, účet … – P. …, tel. č……… (T. – BAR)“.Ve smlouvě je popsán předmět nájmu, účel nájmu je vymezen tak, že „nájemce je oprávněn užívat pronajaté prostory jen k podnikatelské aktivitě vyplývající z jeho živnostenského listu, který je přílohou této smlouvy, a to pro hostinskou činnost“. Doba nájmu byla stanovena na dobu určitou, a to 5 let, tj. od 1. 9. 1995 do 31. 8. 2000 s možností dřívější výpovědi. Smlouva je datována dnem 14. 8. 1995 a na straně nájemce je podpis „T. T.“.
Druhá nájemní smlouva ze dne 27. 2. 1998 je rovněž na straně nájemce podepsána T.T., ten je však uveden i v záhlaví smlouvy na straně nájemce sám, svým jménem, rodným číslem, bytem a identifikačním číslem („IČO …“). Předmět nájmu je totožný s předchozí smlouvou, také účel smlouvy je prakticky shodný, v čl. XIII. závěrečná ustanovení je však v bodě 2. stanoveno, že „touto smlouvou zaniká smlouva o nájmu nebytových prostor ze dne 14. 8. 1995, která byla uzavřena mezi týmiž smluvními stranami“ a v bodě 5 je poté pod písm. c) uvedeno „Příloha č. 3 – živnostenské listy nájemců“.
Napadený rozsudek v zamítavém výroku ve věci samé neobstojí především z pohledu dovolacího důvodu podle §241 odst. 3 písm. d) o. s. ř., jehož prostřednictvím lze dovolacímu soudu vytýkat, že jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný sutkový stav nedopadá nebo právní normu sice správně určenou nesprávně vyložil, příp. ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Odvolací soud založil právní posouzení věci především na úvaze, že musí-li mít smlouva o nájmu nebytových prostor písemnou formu (ust. §3 zákona č. 116/1990 Sb., o nájmu a podnájmu nebytových prostor, v rozhodném znění), je – se zřetelem k ust. §40 odst. 3 obč. zák. – zapotřebí, aby ji podepsaly jednající osoby a pokud by jednající osoba vystupovala nejen za sebe, nýbrž za další osobu, musela by být k uzavření takové smlouvy zmocněna na základě plné moci v písemné formě dle §31 odst. 4 obč. zák. Tyto úvahy – ač obecně správné – však neplatí tehdy, pokud se účastníci dohodli jinak.
V daném případě si však účastníci sjednali v čl. 7 smlouvy o sdružení způsob jednání a podepisování tak, že „podpis jednoho účastníka zavazuje druhého účastníka společně a nerozdílně“ (pokud se nedohodli jinak písemně pro individuální případ) a proto při uzavírání smlouvy o nájmu nebytových prostor jednal samostatně jednající účastník sdružení nejen za sebe, ale i za druhého účastníka sdružení. Uzavření smlouvy o nájmu nebytových prostor bylo nepochybně součástí podnikatelských aktivit obou účastníků předmětného sdružení, subsumovatelných smlouvě o sdružení, a i v této právní otázce tudíž odvolací soud věc posoudil nesprávně.
Jestliže tedy uzavřel první smlouvu o nájmu nebytových prostor (ze dne 14. 8. 1995) žalovaný i za žalobce, tj. za oba účastníky, nemohl pak týž účastník – žalovaný uzavřít druhou smlouvu o nájmu nebytových prostor (ze dne 27. 2. 1998) – a to ještě v době účinnosti smlouvy o sdružení – jen sám za sebe a s dovětkem že „touto smlouvou zaniká smlouva o nájmu nebytových prostor ze dne 14. 8. 1995, která byla uzavřena mezi týmiž smluvními stranami“. Jednal-li by totiž žalovaný ve druhém případě pouze sám za sebe, nemohl by „zrušit“ předchozí smlouvu za oba účastníky.
Dospěl-li odvolací soud k jiným právním závěrům, je jeho právní posouzení ve věci samé nesprávné a dovolací soud proto v tomto rozsahu napadený rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (ust. 243b odst. 1 in fine a odstavec 2 věta první cit. ustanovení o. s. ř.).
Pokud jde o dovolatelem namítaný dovolací důvod podle ust. §241 odst. 3 písm. c), že napadené rozhodnutí nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování, bylo již nadbytečné se tímto důvodem zabývat, jestliže zrušovací výrok je plně odůvodněn podle ust. §241 odst. 3 písm .d) o. s. ř.
Ve vztahu k výroku I. napadeného rozsudku dovolací soud dovolání v souladu s výše uvedeným odmítl (ust. §243b odst. 4 ve vazbě na ust. §218 odst. 1 písm. c) o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 24. dubna 2002
JUDr. František F a l d y n a , CSc., v. r.
předseda senátu