ECLI:CZ:NS:2002:29.ODO.782.2001.1
sp. zn. 29 Odo 782/2001
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobkyně Č. Z. s.r.o., proti žalované K. s.r.o., o zaplacení 1,357.446,- Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 17 Cm 644/95, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 26. ledna 2001, č.j. 8 Cmo 313/2000-107, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Vrchní soud v Praze shora označeným rozsudkem potvrdil rozsudek ze dne 23. prosince 1998, č.j. 17 Cm 644/95 – 85, ve výrocích I. a II., jimiž Krajský obchodní soud v Praze zamítl žalobu o zaplacení 1,357.446,- Kč s příslušenstvím a zavázal žalobkyni nahradit žalované náklady řízení. Současně rozhodl o nákladech odvolacího řízení a nevyhověl návrhu žalobkyně na připuštění dovolání.
Vycházeje ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, jakož i z výsledků dokazování provedeného v odvolacím řízení, dospěl odvolací soud k závěru, že žalobní nárok na vrácení kupní ceny, který žalobkyně uplatnila v důsledku svého odstoupení od kupní smlouvy uzavřené se žalovanou, není oprávněný, neboť odstoupení od smlouvy, učiněné žalobkyní v dopise ze dne 26. dubna 1995 adresovaném žalované, nesplňovalo podmínky stanovené v §437 odst. 5 obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“) a tudíž jako právně neúčinné nemohlo založit nárok žalobkyně z bezdůvodného obohacení. Výrok rozsudku, jímž zamítl návrh žalobkyně na vyslovení přípustnosti dovolání, odůvodnil odvolací soud tím, že v otázce „aplikace ustanovení dopadajících na řešený případ ve vztahu k ustanovení §265 obch. zák.“, vymezené žalobkyní, neshledal své rozhodnutí po právní stránce zásadně významným.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost opírala o ustanovení §239 odst. 2 občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), namítajíc dovolací důvod uvedený v §241 odst. 3 písm. d) o. s. ř. Trvala na tom, že dopisem ze dne 26. dubna 1995 od smlouvy uzavřené se žalovanou řádně odstoupila, a to nikoli jen ve vztahu k vadám, které se vyskytly v době před odstoupením od smlouvy, ale též i k vadám popsaným ve znaleckém posudku R., přičemž odvolacímu soudu vytýkala nesprávné právní posouzení otázky tvrzeného odstoupení od smlouvy z hlediska ustanovení §266 odst. 3, §350 odst. 1 a §265 obch. zák. Proto navrhla, aby dovolací soud napadený rozsudek zrušil a vrátil věc odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Podle bodu 17., hlavy I, části dvanácté, zák. č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1.lednem 2001). O takový případ jde i v této věci, jelikož odvolací soud ve shodě s bodem 15., hlavy I, části dvanácté, zák. č. 30/2000 Sb., věc rovněž projednal podle dosavadního znění občanského soudního řádu, což výslovně zmínil v důvodech rozsudku.
Dovolání není přípustné.
Podle §239 odst. 2 o. s. ř. nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku nebo před vyhlášením (vydáním) usnesení, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé, je dovolání podané tímto účastníkem přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.
Mimo předpokladu včasného návrhu na vyslovení přípustnosti dovolání, jenž byl v dané věci naplněn, může být dovolání ve smyslu citovaného ustanovení přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právní otázky a jde-li zároveň o právní otázku zásadního významu. Přípustnost dovolání pak není založena pouhým tvrzením dovolatele, že rozhodnutí odvolacího soudu zásadní význam po právní stránce má, nýbrž až závěrem dovolacího soudu, že tomu tak vskutku je.
Ve výše uvedeném smyslu musí mít rozhodnutí odvolacího soudu zásadní význam po právní stránce především pro rozhodovací činnost soudů vůbec. Řešení právní otázky v takovém rozhodnutí musí mít z hlediska interpretace a aplikace příslušné právní normy obecný dopad na případy obdobné povahy a nemůže být proto závislé pouze na skutkovém zjištění konkrétních podmínek a okolností, za nichž lze příslušné ustanovení právního předpisu v dané věci použit.
Tak tomu bylo i v tomto případě, neboť aplikace §437 odst. 5 obch. zák. byla podmíněna skutkovým zjištěním o tom, zda žalobkyně žalovanou upozornila ve vztahu k reklamovaným vadám na úmysl odstoupit od smlouvy, když nebude dodržena lhůta k odstranění vad, což odvolací soud výslovně v odůvodnění svého rozsudku vyjádřil.
Za této situace pak Nejvyšší soud stejně jako soud odvolací nemohl dospět k závěru o tom, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, a proto uzavřel, že podané dovolání podle §239 odst. 2 o. s. ř. přípustné není.
Protože Nejvyšší soud neshledal jiné důvody přípustnosti dovolání (a dovolatelka je ani netvrdila), dovolání podle §243b odst. 4 a §218 odst. 1 písm. c) o. s. ř. odmítl jako nepřípustné.
Žalobkyně zavinila (tím, že podala nepřípustné dovolání), že dovolání bylo odmítnuto, žalované však v souvislosti s dovolacím řízením náklady nevznikly. Této procesní situaci odpovídá výrok o nákladech dovolacího řízení odůvodněný ustanovením §146 odst. 2 věta prvá (per analogiam), §224 odst. 1 a §243b odst. 4 o. s. ř.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 26. června 2002
JUDr. Ivana Štenglová, v.r.
předsedkyně senátu