ECLI:CZ:NS:2002:29.ODO.822.2001.1
sp. zn. 29 Odo 822/2001
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobce B. Č., jako správce konkursní podstaty úpadkyně R., spol. s r. o., proti žalovaným 1) Z. K., 2) M. Z., a 3) T. K., o zaplacení částky 664.620,75 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 35 C 199/99, o dovolání žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. dubna 2001, čj. 53 Co 167/2001-66, takto:
Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. dubna 2001, čj. 53 Co 167/2001-66, se zrušuje a věc se tomuto soudu vrací k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Odvolací soud výše uvedeným usnesením odmítl jako opožděné odvolání žalobce proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 18.7.2000, čj. 35 C 199/99-45 (ve znění opravného usnesení ze dne 24.11.2000, čj. 35 C 199/99-55), kterým soud prvního stupně zamítl žalobu na uložení povinnosti žalovaným společně a nerozdílně zaplatit žalobci částku 664.620,75 Kč s 19% úrokem z prodlení ročně za období od 1.1.1994 do zaplacení.
Odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že v souladu s ustanovením §204 o.s.ř. se odvolání, obsahuje-li rozhodnutí soudu prvního stupně správné poučení, podává do 15 dnů od doručení rozhodnutí. Žalobci byl rozsudek soudu prvního stupně doručen postupem dle §47 odst. 2 občanského soudního řádu (dále též jen „o.s.ř.“) s účinky doručení nastalými dne 21.9.2000. Odvolání bylo žalobcem podáno dne 9.10.2000, ačkoliv posledním dnem, kdy mohlo být včas podáno, byl pátek 6.10.2000. Za tohoto stavu věci a bez ohledu na to, že si žalobce rozsudek vyzvedl až 25.9.2000, neměl odvolací soud jinou možnost, než odvolání jako opožděné odmítnout.
Proti usnesení odvolacího soudu podal žalobce včas dovolání s tím, že odvolání nepodal opožděně, neboť rozhodnutí soudu prvního stupně mu nebylo řádně doručeno. Předně mu bylo doručováno na adresu P. 4, T. 3, přičemž on na všech podáních uváděl adresu pro doručování P. 6, P. d. 2. Jako další argument dovolatel uvádí, že jako správce konkursní podstaty má postavení blížící se právnické osobě, a mělo mu být proto doručováno postupem dle ustanovení §48 o.s.ř. a ne náhradním způsobem dle ustanovení §47 odst. 2 o.s.ř. Tomu nasvědčuje i zařazení ustanovení o doručování písemností advokátům a notářům do §48 o.s.ř. Výše uvedeným postupem tak byla dovolateli odňata možnost jednat před soudem ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. f) o.s.ř., a proto navrhuje, aby Nejvyšší soud napadené usnesení odvolacího soudu zrušil.
Třetí žalovaný ve svém vyjádření k dovolání uvádí, že řízení není postiženo vadou ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. f) o.s.ř. a není dán ani žádný jiný důvod, pro který by bylo možné napadené usnesení odvolacího soudu zrušit. S ohledem na tuto skutečnost navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání jako nedůvodné zamítl.
Podle části dvanácté, hlavy první, bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (to jest podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1.1.2001).
Podle ustanovení §237 odst. 1 písm. f) o.s.ř. dovolání přípustné není. Jak již Nejvyšší soud v minulosti uvedl, je-li dovolání proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo odvolání odmítnuto, výslovně připuštěno ustanovením §238a odst. 1 písm. e) o.s.ř., nezakládá stejná okolnost přípustnost dovolání dle §237 odst. 1 písm. f) o.s.ř., a tudíž ani důvodnost dovolání pro existenci takové vady řízení (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24.10.1996, sp. zn. 2 Cdon 1007/96, publikované v časopise Soudní judikatura pod číslem 36/1997). Navíc hodnotící úsudek soudu, projevený v rozhodnutí, není nesprávným postupem soudu „v průběhu řízení“.
Dovolání je přípustné podle ustanovení §238a odst. 1 písm. e) o.s.ř. a je i důvodné.
Přestože dovolatel výslovně uvádí, že napadá rozhodnutí odvolacího soudu pro vadu dle ustanovení §237 odst. 1 písm. f) o.s.ř., a tedy uplatňuje dovolací důvod dle ustanovení §241 odst. 3 písm. a) o.s.ř., je z obsahu jeho dovolání zřejmé, že zpochybňuje právní posouzení věci odvolacím soudem, tedy uplatňuje dovolací důvod dle ustanovení §241 odst. 3 písm. d) o.s.ř.
Dovolatel napadá závěr odvolacího soudu týkající se opožděnosti odvolání. Svými námitkami se snaží zpochybnit skutečnost, že mu bylo rozhodnutí soudu prvního stupně řádně doručeno. Tyto námitky však nejsou opodstatněné.
Pokud jde o první námitku týkající se adresy, na kterou mu bylo doručováno, tak z doručenky založené ve spisu na čl. 44, jež má všechny předepsané náležitosti, je zcela zřejmé, že bylo doručováno na adresu B. Č., P. d. 2, …. P. 6, tedy právě na tu adresu, kterou dovolatel uvádí na všech svých podáních jako adresu pro doručování. Vzhledem k tomu, že doručenka má povahu veřejné listiny, měl dovolatel, pokud chtěl zpochybnit správnost údajů uvedených na doručence, nabídnout soudu důkazy k prokázání svých tvrzení. To však neučinil.
Ani druhá námitka dovolatele není důvodná. Pošta postupovala naprosto správně, když doručovala zásilku určenou do vlastních rukou adresáta podle ustanovení §47 o.s.ř. Postup podle ustanovení §48 odst. 1 a 2 o.s.ř. nepřicházel v úvahu, neboť se použije jen v případě doručování písemností státním orgánům a právnickým osobám a správce konkursní podstaty je osobou fyzickou. To, že na správce prohlášením konkursu přechází oprávnění vykonávat práva a plnit povinnosti, které podle zákona a jiných právních předpisů jinak přísluší úpadci, jestliže souvisí s nakládáním s majetkem patřícím do konkursní podstaty, na této skutečnosti nic nemění. Pokud jde o odkaz dovolatele na úpravu obsaženou v ustanovení §48 odst. 2 a 3 o.s.ř., zde je pouze upraven okruh osob oprávněných přijmout písemnost adresovanou advokátovi (notářovi). I na doručování písemností advokátovi (notářovi) do vlastních rukou se však jinak použije také úprava obsažena v ustanovení §47 odst. 2 o.s.ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17.9.1998, sp. zn. 25 Cdo 1226/98).
Zbývá určit, jaký vliv na včasnost odvolání měla skutečnost, že soud prvního stupně vydal 24. 11. 2000 usnesení, jímž opravil odvoláním žalobce výslovně napadený zamítavý výrok rozsudku ve věci samé (bod I. výroku). Podle ustanovení §164 o. s. ř. předseda senátu opraví v rozsudku kdykoliv i bez návrhu chyby v psaní a v počtech, jakož i jiné zřejmé nesprávnosti. Týká-li se oprava výroku rozhodnutí, vydá o tom předseda senátu opravné usnesení, které doručí účastníkům; přitom může odložit vykonatelnost rozsudku na dobu, pokud opravné usnesení nenabude právní moci.
Dle ustanovení §204 o.s.ř. se odvolání podává do patnácti dnů od doručení rozhodnutí u soudu, proti jehož rozhodnutí směřuje. Zákon stanoví že, bylo-li vydáno opravné usnesení, běží tato lhůta znovu od doručení opravného usnesení (odstavec 1). V tomto případě od 19. 12. 2000. Odvolání je podáno včas také tehdy, jestliže bylo podáno po uplynutí patnáctidenní lhůty proto, že se odvolatel řídil nesprávným poučením soudu o odvolání. Neobsahuje-li rozhodnutí poučení o odvolání nebo obsahuje-li nesprávné poučení o tom, že odvolání není přípustné, lze podat odvolání do tří měsíců od doručení (odstavec 2).
Opravné usnesení ze dne 24. 11. 2000 obsahuje toliko poučení o možnosti podat odvolání proti tomuto usnesení. Tím se ovšem rozsah poučení o odvolání ve smyslu §169 odst. 1 o. s. ř. nevyčerpává. Začíná-li doručením opravného usnesení znovu běžet lhůta k podání odvolání proti opravenému rozhodnutí nebo jeho opravené části (týká-li se oprava např. jen výroku o nákladech řízení, lhůta k podání odvolání proti výroku o věci samé již znovu běžet nezačíná), musejí být účastníci řízení též znovu poučeni o možnosti podat v příslušné lhůtě proti opravenému (výroku) rozhodnutí odvolání. Jestliže se tak nestane, je poučení o odvolání obsažené v opravném usnesení neúplné a tudíž i nesprávné.
Nesprávné poučení soudu o odvolání pak vede ve svých důsledcích vždy k tomu, že účastník není při podání odvolání omezen patnáctidenní lhůtou, stanovenou pro podání odvolání podle ustanovení §204 odst. 1 věty první o. s. ř. při poučení řádném (správném).
Nesprávnost poučení o odvolání ve smyslu jeho neúplnosti postihuje ustanovení §204 odst. 2 věty druhé o. s. ř., určující jinou (tříměsíční) lhůtu k podání odvolání, jestliže rozhodnutí soudu poučení o odvolání neobsahuje. Hypotéza této právní normy je ve smyslu výše řečeného naplněna nejen v případě, že poučení o odvolání v rozhodnutí zcela chybí, ale také tehdy, jestliže soud v rozhodnutí neuvede některou z podstatných částí zákonného poučení, jak je vymezuje ustanovení §204 odst. 1 o. s. ř. (srov. mutatis mutandis rozhodnutí uveřejněná pod čísly 37/1998 a 10/2002 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Jak bylo vysvětleno již v rozhodnutí Nejvyššího soudu uveřejněném pod číslem 57/1969 Sbírky rozhodnutí a sdělení soudů ČSSR, od jehož závěrů nemá Nejvyšší soud důvodu odchýlit se ani v této věci, lhůta k podání odvolání proti opravovanému rozhodnutí začne běžet účastníkům znovu od doručení opravného usnesení, i když toto bylo vydáno po právní moci opravovaného rozhodnutí. Lhůta k podání odvolání proti opravovanému výroku rozsudku tedy skončila v pondělí 19. 3. 2001. Odvolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně je přitom účinné i tehdy, jestliže bylo podáno po vyhlášení rozhodnutí dříve, než odvolateli bylo doručeno písemné vyhotovení tohoto rozhodnutí; není rozhodné, že v době podání odvolání ještě nezačala běžet odvolací lhůta (shodně srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 4. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1199/96, uveřejněné v časopise Soudní judikatura pod číslem 30/1997). Výše formulovaným zásadám odpovídá závěr, podle kterého, jestliže žalobce podal odvolání proti zamítavému výroku rozsudku (bod I. výroku) a závislému výroku o nákladech řízení (bod III. výroku) již 9. 10. 2000 a jestliže v důsledku opravného usnesení lhůta k podání odvolání proti těmto výrokům doběhla až 19. 3. 2001, pak bylo odvolání včasné.
Lze tedy uzavřít, že právní posouzení věci odvolacím soudem správné není a dovolací důvod dle ustanovení §241 odst. 3 písm. d) o. s. ř. byl uplatněn právem. Nejvyšší soud proto, aniž ve věci nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.) napadené usnesení zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§243b odst. 1, 2 a 5 o. s. ř.).
Právní názor dovolacího soudu o tom, že odvolání je včasné, je pro odvolací soud závazný (§243d odst. 1, věta druhá, o. s. ř.). V novém rozhodnutí bude znovu rozhodnuto o nákladech řízení, včetně řízení dovolacího (§243d odst. 1, věta třetí o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně 1. srpna 2002
JUDr. Ivana Štenglová, v. r.
předsedkyně senátu