ECLI:CZ:NS:2002:3.TDO.439.2002.1
sp. zn. 3 Tdo 439/2002
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 21. srpna 2002 o dovolání podaném obviněným L. V., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 10. 4. 2002, sp. zn. 8 To 40/02, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 33 T 8/2000, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 10. 12. 2001, sp. zn. 33 T 8/2000, jímž tento soud rozhodoval ve věci obviněných L. V., P. D. a M. J., byl obviněný L. V. uznán vinným pokusem trestného činu vydírání podle §8 odst. 1 tr. zák. k §235 odst. 1, 2 písm. a), b), c) tr. zák. a podle §235 odst. 2 tr. zák. odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání tří let, jehož výkon mu byl za podmínek §60a odst. 1, 2 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu čtyř let za současného vyslovení dohledu nad obviněným.
O odvolání, které proti tomuto rozsudku soudu prvního stupně podali obviněný a státní zástupce (v neprospěch obviněného P. D.) rozhodl Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 10. 4. 2002, sp. zn. 8 To 40/02, tak, že z podnětu podaných odvolání se podle §258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. tento rozsudek zrušuje ve zprošťujícím výroku ohledně obviněného P. D. a u obviněného L. V. v celém rozsahu. Za podmínek §259 odst. 3 tr. ř. odvolací soud sám znovu rozhodl, že obviněný L. V. je vinen pokusem trestného činu vydírání podle §8 odst. 1, §235 odst. 1, 2 písm. a), c) tr. zák., jenž po skutkové stránce spočíval v tom, že obviněný „poté, co se dohodl s dalšími jedenácti osobami, proti kterým je vedeno samostatné řízení, že společně zasáhnou ve prospěch B. B. proti P. D. a M. J., společně s nimi dne 21. června 1999 přišel do nočního klubu B., N. ul. č. 17, když část zasahujících byla ozbrojena krátkými střelnými zbraněmi, nejméně jeden z nich měl baseballovou pálku a část z nich do klubu B. vstoupila s hlavou zahalenou v kukle, chtěli tak donutit obžalované P. D. a M. J., aby zanechali vymáhání tvrzené pohledávky vůči B. B., svůj požadavek však nikdo nemohl vyslovit, neboť ihned došlo k přestřelce, při které byla jedna osoba usmrcena a tři osoby zraněny“. Podle §235 odst. 2, §60a odst. 1 tr. zák., za podmínek uvedených v §58 odst. 1 tr. zák. byl obviněnému L. V. uložen trest odnětí svobody v trvání tří let, s podmíněným odkladem výkonu na zkušební dobu čtyř let za současného vyslovení dohledu nad obviněným. Tento rozsudek nabyl právní moci dne 10. 4. 2002.
Proti shora citovanému pravomocnému rozsudku Vrchního soudu v Praze podal obviněný L. V. prostřednictvím své obhájkyně ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. dovolání. Tímto mimořádným opravným prostředkem napadl výrok o vině, když se neztotožnil s použitou právní kvalifikací skutku jako pokusu trestného činu vydírání podle §8 odst. 1, §235 odst. 1, 2 písm. a), c) tr. zák. (v dovolání nesprávně uvedeno „tr. řádu“), přičemž dovolání opřel o důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V odůvodnění dovolání obviněný uvedl, že nesouhlasí s extenzivním výkladem znaku pohrůžka násilí za předpokladu, že by zahrnoval situaci, v níž se jedná o manifestaci podpory kamarádovi, vůči němuž bylo ze strany obviněných M. J. a P. D. užito bezpráví. Podle názoru obviněného došlo k deformacím v užití právní kvalifikace z toho důvodu, že „nebyla celá trestní záležitost projednávána komplexně, ve všech jejích souvislostech“. V daném směru poukázal zejména na to, že pokud by řízení o trestném činu vydírání, kterého se měli dopustit obvinění D. a J. dne 16. 9. 1999 vůči B. B. (na jehož obranu obv. L. V. vystoupil) bylo vedeno současně s předmětnou trestnou činností z 21. 6. 1999, vyšlo by najevo, že vydírání ze strany obviněných J. a D. vůči B. B. bylo sice již dokonáno, ale nikoliv dokončeno. Uvedená okolnost je podle dovolatele významná z hlediska toho, že v okamžiku přestřelky v baru B. dne 21. 6. 1999 byli obvinění D. a J. stále pachateli trestného činu vydírání ve vztahu k osobě B. B., což znamená, že v inkriminovanou dobu nemohli jednat v nutné obraně. Jednání dovolatele naproti tomu zákonné znaky jednání v nutné obraně vykazovalo. Dovolatel dále zdůraznil, že pokud nedošlo ke společnému řízení o trestném činu obviněných J. a D. vůči B. B. ze dne 19. 6. 1999, měly být namítané okolnosti velmi pečlivě zjišťovány v nyní posuzované věci, což se ovšem nestalo a „ve svých důsledcích to vedlo k nesprávným právním kvalifikacím“.
V petitu svého dovolání proto obv. L. V. navrhl, aby dovolací soud napadené rozhodnutí Vrchního soudu v Praze zrušil a tomuto soudu pak přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Nejvyšší státní zástupce k dnešnímu dni nevyužil práva podat k dovolání obviněného písemné vyjádření (§265h odst. 2 tr. ř.).
Obviněný L. V. je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání současně splňuje obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení §265f odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud) jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle ustanovení §265a tr. ř. a shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé a směřuje proti rozsudku, jímž byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda uplatněný dovolací důvod lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, jehož existence je zároveň podmínkou pro provedení přezkumu dovolacím soudem.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod není možné se domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Skutkové vady totiž nejsou důsledkem nesprávného hmotně právního názoru. Nesprávné zjištění skutkového stavu má, aplikuje-li soud důsledně hmotné právo, samozřejmě vždy vliv i na nesprávné právní posouzení skutku. Poněvadž, jak je uvedeno výše, nelze se v řízení o dovolání domáhat přezkoumání skutkových zjištění, nelze v něm ani odstranit případnou právní vadu, je-li nesprávným skutkovým zjištěním podmíněna.
Východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tedy bude popis skutku obsažený v příslušném výroku napadeného rozhodnutí ve věci samé.
V důvodech uplatněných dovolatelem L. V., však nejsou obsaženy žádné námitky týkající se nesouladu mezi zjištěným skutkem, popsaným ve výroku napadeného rozsudku a užitou právní kvalifikací skutku. Z obsahu dovolání vyplývá, že vadné právní posouzení věci je dovozováno na základě toho, že věc nebyla řádně objasněna ve všech souvislostech, včetně otázky, zda dovolatel jednal v nutné obraně podle §13 tr. zák. Tyto vady pak měly mít za následek, že Vrchní soud v Praze předmětný skutek nesprávně kvalifikoval jako pokus trestného činu vydírání podle §8 odst. 1, §235 odst. 1, písm. a), c) tr. zák.
S přihlédnutím ke skutečnostem rozvedeným v předcházejících odstavcích dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání bylo podáno z jiných důvodů než uvedených v ustanovení §265b tr. ř. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je totiž dovolatelem spatřován ve skutkových vadách, jejichž důsledkem mělo být následné vadné hmotně právní posouzení věci. Podle názoru Nejvyššího soudu musí dovolatel na jedné straně v souladu s §265f odst. 1 tr. ř. odkázat v dovolání jednak na zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. a) – l) tr. ř., přičemž na straně druhé musí obsah konkrétně uplatněných dovolacích důvodů odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle §265b odst. 1 tr. ř.
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Poněvadž Nejvyšší soud v posuzované věci shledal, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 21. srpna 2002
Předseda senátu:
JUDr. Eduard Teschler