ECLI:CZ:NS:2002:3.TDO.464.2002.1
sp. zn. 3 Tdo 464/2002
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 24. září 2002 o dovolání obviněných S. P., a D. T., proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 25. 3. 2002, sp. zn. 3 To 141/2002, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Českém Krumlově pod sp. zn. 2 T 388/2001 takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu se obě dovolání o d m í t a j í .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Českém Krumlově ze dne 16. 1. 2002, sp. zn. 2 T 388/2001 byli obvinění S. P. a D. T. uznáni vinnými trestným činem loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák., kterého se dopustili tím, že společně dne 21. 6. 2001 v 11.15 hod. v K., okres Č. K., na ulici L. č. 348, vešli do směnárny cestovní kanceláře V., s. r. o., oba měli přes obličeje natažené úpletové masky černé barvy, jeden z nich držel v ruce větší pistoli, kterou mířil na pokladní směnárny J. B. a tuto žádal lámanou češtinou s ruským přízvukem, aby jim vydala peníze, druhý maskovaný muž oběhl pult a vybral z přihrádek pod stolem 1.100 USD, 650 DM, 9.870 ATS a 76.150,- Kč, které naházel do igelitové tašky, zatímco prvý maskovaný muž držel pokladní a tlačil jí hlavu ke kolenům, po odchodu mužů pokladní zapnula alarm a muži tak byli policejními orgány téhož dne v 11.40 hod. zadrženi policejní hlídkou v osobním automobilu tovární značky VAZ SPZ VBE 60-19 při silniční kontrole v Č. K. na autobusové zastávce u prodejny R. B. a byly u nich zjištěny všechny odcizené peníze a majiteli cestovní kanceláře V. P. J. tak způsobili škodu ve výši nejméně 157.101,40 Kč, tedy společným jednáním proti jinému užili pohrůžky bezprostředního násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci. Za to byli odsouzeni podle §234 odst. 1 tr. zák. každý k trestu odnětí svobody v trvání 5 roků nepodmíněně, pro jehož výkon byli podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. oba zařazeni do věznice s ostrahou a dále podle §57 odst. 1, 2 tr. zák. k trestu vyhoštění na dobu neurčitou. Podle §229 odst. 1 tr. ř. byla poškozená obchodní společnost Cestovní kancelář V., s. r. o. se sídlem Č. K., K. 62, odkázána s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Uvedený rozsudek nenabyl bezprostředně právní moci, neboť jej oba obvinění napadli odvoláním, kterým se zabýval Krajský soud v Českých Budějovicích, jako soud odvolací. Ten usnesením ze dne 25. 3. 2002, sp. zn. 3 To 141/2002 odvolání obou obviněných podle §256 tr. ř. zamítl jako nedůvodné.
Prostřednictvím svých obhájců podali obvinění ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. dovolání k Nejvyššímu soudu České republiky (dále jen Nejvyšší soud) proti výše citovanému usnesení odvolacího soudu. Tento mimořádný opravný prostředek oba obvinění uplatnili z důvodů uvedených v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť mají za to, že rozhodnutí obou soudů spočívají na nesprávném právním posouzení skutku a na jiném hmotně právním posouzení.
Podle námitek obou dovolatelů byly provedené důkazy pouze důkazy nepřímými. Další své námitky vznášejí ke způsobu provádění rekognice nalezených věcí a pachových stop, poukazují na rozpory mezi jednotlivými důkazy a vyjadřují názor, že okruh provedených důkazů neumožňuje nepochybný závěr o tom, že obvinění trestný čin spáchali a že tedy rozhodnutí soudů obou stupňů spočívá na nesprávném právním posouzení skutku. Za nesprávné považují i rozhodnutí soudů ve výroku o trestu, kde namítají, že oba soudy z hlediska hmotného práva nesprávně aplikovaly ustanovení trestního zákona o ukládání trestu, nesprávně posoudily konkrétní nebezpečnost trestného činu a rozhodly o nepřiměřeném trestu a tedy i v tomto směru považují rozhodnutí obou soudů (především soudu odvolacího) za výsledek nesprávné aplikace hmotného práva.
V petitu dovolání D. T. navrhuje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu přikázal k novému projednání a rozhodnutí; obviněný S. P. podává stejný návrh a alternativně navrhuje, aby Nejvyšší soud sám rozsudkem rozhodl tak, že jej obžaloby zprostí.
Ke dni projednání dovolání nebylo Nejvyššímu soudu doručeno stanovisko Nejvyššího státního zastupitelství. Prostřednictvím Nejvyššího státního zastupitelství však bylo Nejvyššímu soudu doručeno sdělení obhájce obviněného S. P., že jeho klient chce být přítomen při jednání dovolacího soudu.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle ustanovení §265a tr. ř. a shledal, že dovolání jsou přípustná podle §265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř., neboť napadají rozhodnutí soudu ve druhém stupni o vině a trestu a obvinění jsou podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobami oprávněnými k podání dovolání.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanoveních §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda uplatněné dovolací důvody lze považovat za důvody uvedené v citovaném ustanovení zákona, jejichž existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (§265i odst. 3 tr. ř.).
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Jak již bylo konstatováno, z odůvodnění dovolání vyplývá, že tento důvod spatřují dovolatelé ve skutečnosti, že nebylo jednoznačně prokázáno, že by spáchali skutek, pro který na ně byla podána obžaloba a že odvolací soud vycházel z řádně neobjasněného skutkového stavu věci. Těmito vadami mělo být podmíněno navazující právní posouzení skutku, které je třeba podle přesvědčení dovolatelů považovat za nesprávné ve smyslu výše uvedeného dovolacího důvodu. Obvinění tedy ve skutečnosti nevytýkají napadenému rozhodnutí konkrétní pochybení v právním posouzení skutku, tedy nesprávnou právní kvalifikaci již stabilizovaných skutkových zjištění, nebo jinak vadné hmotně právní posouzení věci, nýbrž prosazují odlišné hodnocení důkazů ve směru k jiné definici skutku, než k jaké dospěl nalézací a posléze i odvolací soud.
V této souvislosti je nutno připomenout, že případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je nutno důsledně odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění (skutkové vady totiž nejsou důsledkem nesprávného hmotně právního názoru). Zákon tak v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jednoznačně vymezuje předmětný dovolací důvod jako důvod hmotně právní. To znamená, že dovolací soud je povinen vycházet ze skutkového zjištění nalézacího resp. odvolacího soudu a v návaznosti na tento skutkový stav hodnotit správnost hmotně právního posouzení.
Podle názoru Nejvyššího soudu musí dovolatel na jedné straně v souladu s §265f odst. 1 tr. ř. odkázat v dovolání jednak na zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. a) – l) tr. ř., přičemž na druhé straně musí obsah konkrétně uplatněných dovolacích důvodů odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody uvedené v §265b odst. 1 tr. ř.
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Vzhledem k tomu, že Nejvyšší soud v posuzovaném případě shledal, že dovolání nebyla podáno z důvodů, uvedených v zákoně, rozhodl v souladu s výše citovaným ustanovením tak, že se dovolání obviněných S. P. a D. T. odmítají. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 24. září 2002
Předseda senátu:
Mgr. Josef Hendrych