ECLI:CZ:NS:2002:3.TDO.677.2002.1
sp. zn. 3 Tdo 677/2002
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 17. září 2002 o dovolání podaném obviněným J. S., proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 20. 2. 2002, sp. zn. 9 To 59/2002, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Nymburce pod sp. zn. 1 T 169/2001, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Nymburce ze dne 18. 10. 2001, sp. zn. 1 T 169/2001, byl obviněný J. S. uznán vinným dvěma trestnými činy zanedbání povinné výživy podle §213 odst. 2, 3 tr. zák., které spáchal skutky popsanými ve výrokové části rozsudku pod body 1) a 2). Podle §213 odst. 3 tr. zák. a §35 odst. 2 tr. zák. mu byl uložen souhrnný trest odnětí svobody v trvání tří roků nepodmíněně, pro jehož výkon byl za podmínek §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Podle §35 odst. 2 tr. zák. soud současně ohledně obviněného zrušil výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Nymburce ze dne 26. 10. 2000, sp. zn. 1 T 381/2000.
O odvolání, které obviněný proti tomuto rozsudku podal, rozhodl Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 20. 2. 2002, sp. zn. 9 To 59/2002, tak, že podle §258 odst. 1 písm. b), d) odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek částečně zrušil, a to ve výroku o vině pod bodem 2) a v celém výroku o trestu. Za podmínek §259 odst. 3 tr. ř., při nezměněném výroku o vině trestným činem zanedbání povinné výživy dle §213 odst. 2, 3 tr. zák. pod bodem 1) napadeného rozsudku, sám ohledně druhého skutku nově rozhodl tak, že obviněného uznal vinným trestným činem zanedbání povinné výživy dle §213 odst. 1 tr. zák. Podle §213 odst. 3 tr. zák., za použití §35 odst. 2 tr. zák. mu uložil souhrnný trest odnětí svobody v trvání třiceti měsíců a pro jeho výkon jej podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařadil do věznice s ostrahou. Současně zrušil výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Nymburce ze dne 26. 4. 2001, č. j. 1 T 381/2000-92, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Nezrušená část rozsudku soudu prvního stupně spolu s rozsudkem odvolacího soudu tak nabyly právní moci dne 20. 2. 2002 (§139 odst. 1 písm. a/ tr. ř.).
Shora citovaný rozsudek Krajského soudu v Praze napadl obviněný J. S. dovoláním, které podal prostřednictvím obhájce ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. Dovolání směřuje proti výroku odvolacího soudu, jímž byl zčásti zrušen rozsudek soudu prvního stupně a ponechán nezměněn výrok o vině trestným činem zanedbání povinné výživy podle §213 odst. 2, 3 tr. zák. ve skutku pod bodem 1). Uplatněným dovolacím důvodem byl důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., když podle přesvědčení dovolatele měl předmětný skutek být právně posouzen toliko jako trestný čin podle §213 odst. 1 tr. zák.
Dovolatel ve svém mimořádném opravném prostředku poukázal na pochybení odvolacího soudu, jestliže se ve skutku pod bodem 1) ztotožnil s právním posouzením skutku jako trestného činu zanedbání povinné výživy podle §213 odst. 2, 3 tr. zák, zatímco skutek pod bodem 2) sám kvalifikoval jako trestný čin podle §213 odst. 1 tr. zák., přesto, že předmětné skutky jsou podle jeho názoru po subjektivní stránce identické, když se staly ve stejné době a za identických sociálních poměrů dovolatele. Dovolatel dále upozornil na to, že v inkriminované době byl často nemocen a jen sporadicky zaměstnán, což dosvědčuje jeho zařazení v evidenci úřadu práce. Ač byl jeho příjem pod hranicí životního minima, snažil se přispívat na výživné právě k rukám matky V. K. Přitom pouze z nenahlášení jeho vyživovací povinnosti zaměstnavateli nelze bez dalšího dovozovat úmyslné vyhýbání se vyživovací povinnosti vůči nezletilým dětem. Takovému závěru konečně nenasvědčuje ani jeho snaha plnit svou vyživovací povinnost, alespoň zpočátku rozhodného období. Dovolatel v důsledku své tíživé sociální situace objektivně vyživovací povinnost plnit nemohl. V uvedené souvislosti pouklázal i na skutečnost, že podle výpovědi matky V. K. měla její rodina kromě příspěvku poskytovaného od OÚ T., měsíční příjem více než 11.000,- Kč. Uvedená okolnost zpochybňuje závěr, že by děti bez poskytovaného příspěvku byly vydány nebezpečí nouze.
Z výše uvedených důvodů proto dovolatel v petitu svého dovolání s odkazem na ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. navrhl, aby dovolací soud zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu v té části, kde krajský soud nezrušil výrok o vině trestným činem zanedbání povinné výživy dle §213 odst. 2, 3 tr. zák., uvedeným v rozsudku soudu prvního stupně pod bodem 1). Dále navrhl, aby dovolací soud sám rozhodl rozsudkem tak, že „J. S. se uznává vinným jednáním popsaným pod bodem 1) výroku nalézacího soudu, a to trestným činem zanedbání povinné výživy podle §213 odst. 1 tr. zák.“
K dovolání obviněného se písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství v Brně a uvedl, že skutková zjištění nalézacího soudu považuje za správná a odpovídající provedeným důkazům. Pokud jde o změnu právní kvalifikace skutku pod bodem 2) odvolacím soudem na trestný čin zanedbání povinné výživy podle §213 odst. 1 tr. zák., bylo tak učiněno proto, že v tomto případě nebyl na výživné veden výkon rozhodnutí a nebylo proto povinností obviněného výživné hlásit svému zaměstnavateli či na úřad práce a pro krátkost období, pro které bylo u nezletilého shledáno nebezpečí nouze. Na posouzení skutku pod bodem 1) neměly tyto skutečnosti vliv. Konečnou právní kvalifikaci obou skutků považuje státní zástupce za „přiléhavou“. Proto navrhl, aby dovolací soud podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné. Pro případ, že by dovolací soud dospěl k odlišnému názoru, vyslovil státní zástupce ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání, přičemž navrhl dovolání zamítnout jako nedůvodné podle §265j tr. ř.
Obviněný J. S. je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud) jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle ustanovení §265a tr. ř. a shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé a směřuje proti rozhodnutí, jímž byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod není možné se domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Skutkové vady totiž nejsou důsledkem nesprávného hmotně právního názoru. Nesprávné zjištění skutkového stavu má, aplikuje-li soud důsledně hmotné právo, samozřejmě vždy vliv i na nesprávné právní posouzení skutku. Poněvadž, jak je uvedeno výše, nelze se v řízení o dovolání domáhat přezkoumání skutkových zjištění, nelze v něm ani odstranit případnou právní vadu, je-li nesprávným skutkovým zjištěním podmíněna.
Východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tedy bude popis skutku obsažený v příslušném výroku napadeného rozhodnutí ve věci samé.
Ve věci obviněného J. S. směřují dovolací námitky především do oblasti skutkových zjištění, je-li dovolatelem poukazováno na existenci skutkových okolností, jež podle jeho přesvědčení vylučují právní kvalifikaci skutku pod bodem 1) jako trestného činu zanedbání povinné výživy podle §213 odst. 2, 3 tr. zák. S přihlédnutím k výkladu podrobně rozvedenému shora, nelze ovšem dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. spatřovat ve skutkových, tj. procesních vadách. Pokud by bylo dovolání uplatněno výlučně z těchto důvodů, bylo by nutno je odmítnout podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. s tím, že bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v ustanovení §265b tr. ř.
V posuzovaném případě však část dovolacích námitek směřuje též do právního posouzení skutku, jak byl zjištěn a popsán pod bodem 1) ve výroku rozsudku soudu prvního stupně. Podle dovolatele šlo o skutek charakterizovaný obdobnými skutkovými okolnostmi jako v případě pod bodem 2) a přitom bylo použito dvou rozdílných právních kvalifikací. Uvedenou námitku dovolatele lze z hlediska dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. považovat za relevantní, ovšem jen ve vztahu k výroku, který je dovoláním napadán a dovolatelem vymezen.
Trestného činu zanedbání povinné výživy podle §213 odst. 2, 3 tr. zák. se dopustí pachatel, který se úmyslně vyhýbá plnění své zákonné povinnosti vyživovat nebo zaopatřovat jiného a vydá oprávněnou osobu nebezpečí nouze. Z popisu skutku pod bodem 1) výroku rozsudku soudu prvního stupně, v němž soud vycházel ze zjištěného skutkového stavu, je podle názoru Nejvyššího soudu nepochybné, že tento popis zahrnuje všechny jednotlivé zákonné znaky skutkové podstaty shora uvedeného trestného činu, a to jak po subjektivní, tak i po objektivní stránce. Podle odůvodnění napadeného rozsudku odvolacího soudu, se tento soud plně ztotožnil se skutkovými a z nich vyplývajícími právními závěry soudu prvního stupně. Za tohoto stavu proto ponechal výrok o vině pod bodem 1) nedotčen.
Skutečnosti uvedené v předcházejících odstavcích tedy vylučují závěr, že v projednávané věci bylo právní posouzení skutku založeno na vadném hmotně právním názoru, a že tedy námitky dovolatele jsou ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v jakémkoli směru opodstatněné.
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora uvedené důvody Nejvyšší soud proto v souladu s citovaným ustanovením zákona dovolání obviněného J. S. odmítl, přičemž toto své rozhodnutí učinil za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř. ).
V Brně dne 17. září 2002
Předseda senátu:
JUDr. Eduard Teschler