ECLI:CZ:NS:2002:3.TDO.823.2002.1
sp. zn. 3 Tdo 823/2002
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 4. prosince 2002 o dovolání podaném obviněným M. G., proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 28. 5. 2002, sp. zn. 4 To 133/2002, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 3 T 114/2001, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 23. 1. 2002, sp. zn. 3 T 114/2001, byl obviněný M. G. uznán vinným trestným činem poškozování věřitele podle §256 odst. 1 písm. a), b), odst. 4 tr. zák. ve znění zák. č. 253/1997 Sb., kterého se dopustil tím, že „v době od 6. 1. 1997 do 31. 5. 1997 jako jednatel a jediný společník firmy G. A. spol. s r. o., se sídlem B., vystavil výdajové doklady v celkové výši 49 502 769,- Kč firmám N. S. spol. s r. o., se sídlem P., a M. Ltd., se sídlem P., i přesto, že uvedené firmy od roku 1995 neprováděly podnikatelskou činnost, byly nekontaktní a jejich registrace byla v mezidobí zrušena, přičemž firma G. A. nebyla schopna v té době plnit své dříve splatné závazky vůči dalším věřitelům, například D. L., ve výši 711 223,- Kč a OSSZ B. ve výši 4 446 230,- Kč na povinných platbách od 1. 2. 1994 do 16. 4. 1997. Obžalovaný pak dne 31. 10 1997 prodal společnosti P. spol. s r. o., bez souhlasu zástavního věřitele C. Banky a. s., B., nemovitosti v K. n. M., zapsané u k. ú. B. a s účinností od 7. 1. 1998 prodal společnost G. A. firmě I. spol. s r. o., smlouvou o převodu svého obchodního podílu ze dne 18. 12. 1997 na P. B., a svým jednáním tak způsobil svým věřitelům škodu minimálně ve výši 5 157 453,- Kč.“ Obviněnému byl podle §256 odst. 4 tr. zák. uložen trest odnětí svobody v trvání dvou roků, jehož výkon byl podle §58 odst. 1 tr. zák. a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání čtyř roků. Dále bylo rozhodnuto o náhradě škody.
Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 28. 5. 2002, sp. zn. 4 To 133/2002, bylo mimo jiné rozhodnuto tak, že odvolání obviněného bylo podle §256 tr. ř. zamítnuto.
Proti citovanému rozsudku krajského soudu podal obviněný v zákonné lhůtě dovolání prostřednictvím svého obhájce. Tento svůj mimořádný opravný prostředek opřel o důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. s tím, že Krajský soud v Brně zamítl odvolání obviněného proti rozsudku Městského soudu v Brně přesto, že rozhodnutí tohoto soudu spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení ve smyslu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Podle námitek obviněného vyjádřených v dovolání nebyl skutkový stav tak, jak je popsán v rozsudku soudu I. stupně správně právně posouzen a kvalifikován v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Konkrétně jednání spočívající ve vystavení výdajových dokladů firmám N. S., spol. s r. o. a M. Ltd. nepovažoval za protiprávní a nemohlo naplnit skutkovou podstatu žalovaného trestného činu. V této části považoval obviněný skutková zjištění za dostatečná. Pokud jde o prodej nemovitosti v K. n. M., obviněný připustil, že došlo z jeho strany k porušení smlouvy se zástavním věřitelem, avšak toto mělo být sankcionováno smluvní pokutou, tudíž bez trestně právních následků. Převodem obchodního podílu obviněného ve společnosti G. A. na I., spol. s r. o., nedošlo v žádném případě ke zmenšení majetku dlužníka, proto ani toto jednání nemůže být podle názoru dovolatele považováno za protiprávní. V závěru svého dovolání pak obviněný namítl nedostatek podmínky blízké časové souvislosti mezi jednotlivými jednáními, která proto nemohou tvořit jediný pokračující trestný čin ve smyslu §89 odst. 3 tr. zák.
V petitu mimořádného opravného prostředku dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky napadený rozsudek Krajského soudu v Brně v celém rozsahu zrušil, současně aby zrušil i řízení předcházející a věc přikázal Městskému soudu v Brně k novému projednání a rozhodnutí.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve svém vyjádření k podanému dovolání uvedl, že jeho obsah v podstatě tvoří argumenty již obviněným uplatněné v rámci dosavadní obhajoby a týkají se především skutkových závěrů meritorního rozhodnutí. Zjištěný skutek i jeho právní posouzení pak považoval ze správný včetně naplnění hledisek pro pokračující delikt a navrhl proto, aby Nejvyšší soud ČR podané dovolání odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. a aby tak učinil v neveřejném zasedání.
Obviněný M. G. je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud) jako soud dovolací nejprve zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle ustanovení §265a tr. ř. a shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř.
Dovolání lze podat jen z důvodů taxativně uvedených v ustanovení §265b tr. ř. Proto bylo dále třeba posoudit otázku, zda uplatněné dovolací důvody, označené jako důvody podle §265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř., lze považovat za důvody uvedené v citovaném ustanovení zákona, jejichž existence je zároveň podmínkou pro provedení přezkumu dovolacím soudem.
Důvodem dovolání podle ustanovení §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je existence vady spočívající v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí, nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k) citovaného ustanovení. V případě obviněného M. G. přichází v úvahu druhá alternativa citovaného ustanovení, kdy dle jeho názoru byl již v řízení před nalézacím soudem dán důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Dovolání z důvodu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dáno v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Toto ustanovení je tedy určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady záleží v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tímto dovolacím důvodem se tudíž nelze domáhat přezkoumání soudem učiněných skutkových zjištění. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. V dovolacím řízení proto nelze z citovaného důvodu hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Skutkové vady totiž nejsou důsledkem nesprávného hmotně právního názoru. Nesprávné skutkové zjištění má, aplikuje-li soud důsledně hmotné právo, samozřejmě vždy vliv i na nesprávné právní posouzení skutku. Odstranění případné právní vady, je-li podmíněna nesprávným zjištěním skutkového stavu, se však nelze v řízení o dovolání domáhat.
Východiskem pro posouzení existence dovolacího důvodu ve smyslu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. proto bude zejména popis skutku obsažený v příslušném výroku napadeného rozhodnutí ve věci samé.
Jak vyplývá z výše uvedeného, v předmětné věci směřují dovolací námitky převážně do oblasti skutkových zjištění. Dovolatelem je totiž zejména poukazováno na vadné hodnocení důkazů, z něhož soudy měly vyvodit nesprávná a neúplná skutková zjištění týkající se jak vystavení výdajových dokladů ve výši téměř 50 milionů Kč, tak i následného prodeje nemovitosti a společnosti G. A. spol. s r. o. Námitky obviněného ohledně konkrétních podnikatelských aktivit, jež vyústily v prodej samotné společnosti, totiž mají svůj podklad ve skutkových okolnostech, které tak měly ovlivnit jejich vadné právní posouzení. To platí i pro otázku právních vztahů mezi jednotlivými subjekty právních aktů. Takový druh námitek nemůže však dle výše uvedeného názoru Nejvyššího soudu zakládat existenci žádného z dovolacích důvodů taxativně vymezených v §265b odst. 1 tr. ř. Pokud by tedy dovolání v předmětné trestní věci bylo podáno výlučně z těchto (skutkových) důvodů, přicházelo by v úvahu jeho odmítnutí podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. jako podané z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř.
Část uplatněných dovolacích námitek však v posuzovaném případě směřovala i do právního posouzení skutku, jak byl zjištěn a popsán ve výroku rozsudku soudu I. stupně, a to v posouzení žalovaného jednání obviněného jako pokračujícího trestného činu poškozování věřitele podle §256 odst. 1 písm. a), b), odst. 4 tr. zák. Podle názoru dovolatele chybí pro splnění zákonných předpokladů pokračování ve smyslu §89 odst. 3 tr. zák. v dané věci blízká časová souvislost, a jednotlivé dílčí útoky měly být posouzeny jako samostatné skutky. V konstatovaném směru tedy lze považovat dovolací námitky z hlediska ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. za relevantní.
Podle §89 odst. 3 tr. zák. se pokračováním v trestném činu rozumí takové jednání, jehož jednotlivé dílčí útoky vedené jednotným záměrem naplňují stejnou skutkovou podstatu trestného činu, jsou spojeny stejným nebo podobným způsobem provedení a blízkou souvislostí časovou a v předmětu útoku. Dovolatel namítl neexistenci jednoho ze čtyř vyjmenovaných znaků zákonem definovaného pojmu pokračování v trestném činu, a to blízkou časovou souvislost. Toto své tvrzení však nijak blíže nerozvedl. Je zřejmé, že časovou souvislost nelze přesně vymezit nějakou maximální lhůtou, a je pak vždy nutné v konkrétním případě posuzovat jednání obviněného v souvislosti s povahou trestného činu, který měl spáchat, a tudíž se všemi okolnostmi, jež vyžadují naplnění všech zákonných znaků příslušné skutkové podstaty. Je proto nutné i zvažovat možnou dobu na přípravu jednotlivých útoků a dobu vzniku následku určitého trestného činu. (Srov. např. rozh. č. 15/1996 Sb. r. tr.) Posouzení jednání pachatele jako jediného skutku, který je spáchán více dílčími útoky, tedy předpokládá jednání, jehož meze jsou určeny trestněprávně relevantním následkem, jehož příčinou je jednání, a který je znakem konkrétního trestného činu. K jednání pak musí přistoupit zavinění a to v té formě, která je relevantní pro příslušnou skutkovou podstatu trestného činu.
Z výše uvedeného popisu skutku v napadeném rozhodnutí vyplývá, že obviněný v průběhu roku 1997 činil postupně kroky k odstranění majetku společnosti s ručením omezeným, jejíž byl výhradním vlastníkem, tak, aby se vyhnul plnění finančních závazků, které mu vznikly podnikatelskou činností, a to jak vůči svým obchodním partnerům tak i vůči finančním orgánům státu. Vzhledem ke zřejmému úmyslu vyhnout se možnému posouzení takového jednání jako protiprávního, došlo k určitému časovému prodlení mezi těmito jednotlivými kroky, které však směřovaly k jedinému následku, a to odstranění veškerého majetku, z něhož by mohly být věřitelé uspokojeni. Právní kvalifikace žalovaného jednání jako pokračujícího trestného činu poškozování věřitele podle §256 odst. 1 písm. a), b), odst. 4 tr. zák. tedy zcela odpovídá všem hlediskům vyjádřeným v ustanovení §89 odst. 3 tr. zák.
Uvedené skutečnosti tedy neumožňují učinit závěr, že by v trestní věci obviněného M. G. rozhodnutí spočívalo na nesprávném právním posouzení skutku či na jiném nesprávném hmotně právním posouzení, tudíž že byl dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. uplatněn důvodně.
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. Poněvadž stanovisko obviněného vyjádřené v dovolání ohledně naplnění znaků pokračování podle §89 odst. 3 tr. zák. je v rozporu s výkladem Nejvyššího soudu, jak vyplývá ze shora uvedeného, rozhodl Nejvyšší soud tak, že dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 4. prosince 2002
Předseda senátu:
Mgr. Josef Hendrych
Vypracovala:
JUDr. Blanka Roušalová