ECLI:CZ:NS:2002:30.CDO.1161.2002.1
sp. zn. 30 Cdo 1161/2002
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Karla Podolky a JUDr. Romana Fialy v právní věci žalobce V. B., zastoupeného advokátkou, proti žalovanému P. M., zastoupenému advokátem, o určení dědice, vedené u Okresního soudu v Benešově pod sp. zn. 10 C 1186/2000, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 31. října 2001, č. j. 21 Co 306/2001-52, ve znění opravného usnesení téhož soudu ze dne 9. ledna 2002, č. j. 21 Co 306/2001-62, takto:
I. Dovolání žalovaného se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Benešově rozsudkem ze dne 14. května 2001, č. j. 10 C 1186/2000-36, určil, že V. B., je dědicem po zůstaviteli V. M., narozeném dne 10. prosince 1935, zemřelém dne 2. října 1999. Rozhodl také o náhradě nákladů řízení.
K odvolání žalobce Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 31. října 2001, č. j. 21 Co 306/2001-52, ve znění opravného usnesení téhož soudu ze dne 9. ledna 2002, č. j. 21 Co 306/2001-62, rozsudek soudu prvního stupně podle ustanovení §219 občanského soudního řádu (dále jen \"o. s. ř.\") potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Odvolací soud především vycházel ze skutečnosti, že žalobce uplatnil nárok na určení, že je dědicem zůstavitele pana V. M., zemřelého dne 2. října 1999. Okresní soud v Benešově totiž uložil v řízení o projednání dědictví po zůstaviteli ve smyslu ustanovení §175k odst. 2 o. s. ř., aby do patnácti dnů od právní moci usnesení podal žalobu o určení, že je dědicem zůstavitele V. M. Odvolací soud poukázal na to, že podle ustanovení §473 odst. 1 občanského zákoníku (dále jen \"o. z.\") v první dědické skupině dědí zůstavitelovy děti a manžel, každý z nich stejným dílem. V řízení pak bylo prokázáno, že zůstavitel V. M. nezanechal závěť a byl otcem žalobce. Jeho otcovství k žalobci bylo prokázáno rozsudkem Okresního soudu v Benešově ze dne 26. října 1962, č. j. 3 C 54/61-60, který nabyl právní moci dne 28. listopadu 1962 (nesprávně uvedeno 1960). Proto rozhodl, že žalobce je dědicem uvedeného zůstavitele v souladu s ustanovením §473 odst. 1 o. z.
Rozsudek odvolacího soudu nabyl právní moci dne 3. prosince 2001.
Proti uvedenému rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný (kterému bylo toto rozhodnutí doručeno dne 28. listopadu 2001) dne 24. ledna 2002 včasné dovolání. Dovolatel má zato, že v označené věci je dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a uvedl, že (odvolací) soud v poučení obsaženém v napadeném rozsudku v této věci připustil možnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. z důvodu, že se jedná o rozhodnutí, které má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Dovolatel zejména připomíná, že žalobce se svým původním návrhem podaným v této věci domáhal určení, že je synem zůstavitele V. M., narozeného dne 10. prosince 1935, zemřelého dne 2. října 1999. Tento petit nebudí žádné pochybnosti o tom, čeho se žalobce domáhal. Soud prvního stupně proto neměl důvodu (za tohoto stavu) vyzývat žalobce k doplnění žaloby. Žalobce přitom při prvním jednání ve věci sdělil, že nemůže prokázat, že je synem zemřelého, protože nemá k dispozici žádné rozhodnutí, resp. jiný doklad, který by tuto skutečnost prokázal. Původně tedy byla podána žalobcem zcela jiná žaloba, než jejíž podání bylo v dědickém řízení uloženo usnesením Okresního soudu v Benešově ze dne 21. srpna 2000 pod č. j. D 1075/99-29. Skutečnost, že soud upozornil žalobce na to, že podal zcela jinou žalobu s tvrzením, že je (sice) podána žaloba správná, ale je potřeba pouze její doplnění, podle dovolatele svědčí o tom, že nebyla dodržena zásada rovnosti stran při jednání před soudem. Žalobce až při jednání dne 19. března 2001 navrhl změnu žaloby na žalobu o určení, že je dědicem po zůstaviteli V. M., tj. až po uplynutí (dovolatelem uvažované) prekluzívní lhůty pro podání žaloby na určení v souladu se zmíněným usnesením okresního soudu vydaným dne 21. srpna 2000 v dědickém řízení.
Dovolatel proto požádal, aby napadené rozhodnutí bylo zrušeno, a aby věc byla vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení.
K posuzovanému dovolání vyjádření podáno nebylo.
Dovolací soud shledal, že dovolání žalovaného bylo podáno oprávněnou osobou - účastníkem řízení řádně zastoupeným advokátem podle ustanovení §241 odst. 1 o. s. ř., stalo se tak ve lhůtě stanovené ustanovením §240 odst. 1 o. s. ř., je charakterizováno obsahovými i formálními znaky požadovanými ustanovením §241a odst. 1 o. s. ř. Poté se dovolací soud zabýval otázkou přípustnosti dovolání v této věci se
závěrem, že podané dovolání přípustné není.
Podle §236 odst. l o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu
- jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé (§237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř.),
- jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak, než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil (§237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř.),
- jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle poslední z již uvedených možností, a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam (§237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.)
S ohledem na zjištění obsahu spisu je třeba dovodit, že v této věci není přípustnost dovolání založena ustanovením §237 odst. 1 písm. a) a b) o. s. ř., když napadeným rozsudkem nebyl rozsudek soudu prvního stupně změněn, resp. rozsudku soudu prvního stupně nepředcházel jiný a posléze zrušený rozsudek téhož soudu.
Z uvedeného vyplývá, že přípustnost dovolání v označené věci by mohla být založena jedině v případě, pokud by dovolací soud v této věci skutečně dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí ve věci samé má po právní stránce zásadní význam (§237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.). Tak tomu však v posuzované věci není.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.). Tyto předpoklady naplněny nejsou.
Zmíněným ustanovením §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. procesní předpis umožňuje dovolacímu soudu v konkrétní věci uvážit, zda je odůvodněno dovoláním napadené rozhodnutí, proti němuž by jinak nebylo dovolání přípustné, přezkoumat v dovolacím řízení. Přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu tímto způsobem má však přesto v zásadě povahu výjimečného opatření, a je vyhrazeno jen pro řešení zásadních právních otázek. Přitom je nezbytné, aby šlo o takové otázky, které se staly vlastním právním podkladem rozhodnutí odvolacího soudu. Přípustnost dovolání podle tohoto ustanovení však není založena již jen tím, že to dovolatel případně tvrdí, ale pouze tím, pokud jsou předpoklady tohoto ustanovení skutečně naplněny a dovolacím soudem seznány.
Na tomto místě je též nutno poznamenat, že z formulací podaného dovolání nelze vyloučit, že dovolatel v tomto svém dovolání případně vychází i z mylného předpokladu, že přípustnost dovolání v projednávané věci byla založena rozhodnutím samotného soudu druhého stupně, v jehož písemném vyhotovení je poučení o možnosti podání dovolání za podmínek obsažených v ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Dovolatel by totiž v tomto případě přehlédl, že občanský soudní řád (dále opět jen \"o. s. ř.\") ve znění účinném po jeho novele zákonem č. 30/2000 Sb., tj. od 1. ledna 2001, neobsahuje úpravu obdobnou úpravě obsažené do té doby v ustanovení §239 odst. 1 o. s. ř. tehdejšího znění. Ani v té době však nebylo možno dovodit, že by přípustnost dovolání v konkrétní věci byla založena plněním poučovací povinnosti soudu, pokud v části \"poučení\" obsažené v rozhodnutí informoval účastníky o možnostech, za jakých by případně mohli podat ve věci dovolání. Přípustnost dovolání v označené věci proto z tohoto důvodu založena není. Dovolací soud se proto za daného stavu musel zabývat tím, zda ve věci skutečně došlo k naplnění předpokladů ve zmiňovaném ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a zda tedy je možno podrobit napadené rozhodnutí dovolacímu přezkumu.
Dovolání žalovaného důvody dovolání spojuje zejména s otázkou, zda bylo vůbec přípustné, aby byl žalobce veden k opravě žaloby, resp. (podle okolností) k její změně, a dále s otázkou dodržení, resp. nedodržení lhůty stanovené Okresním soudem v Benešově v průběhu řízení o dědictví k podání žaloby na určení, že žalobce je dědicem po zůstaviteli panu V. M.
Závisí-li rozhodnutí o dědickém právu na zjištění sporných skutečností, odkáže soud usnesením po marném pokusu o odstranění sporu dohodou účastníků toho z dědiců, jehož dědické právo se jeví jako méně pravděpodobné, aby své právo uplatnil žalobou. K podání žaloby určí lhůtu. Nebude-li žaloba ve lhůtě podána, pokračuje soud v řízení bez zřetele na tohoto dědice (§175k odst. 2 o. s. ř.).
V první skupině dědí zůstavitelovy děti a manžel, každý z nich stejným dílem (§473 odst. 1 o. z.)
Předseda senátu usnesením vyzve účastníky, aby bylo opraveno nebo doplněno podání, které neobsahuje všechny stanovené náležitosti, nebo které je nesrozumitelné nebo neurčité a k opravě nebo doplnění podání určí lhůtu a účastníka poučí, jak je třeba opravu provést (§43 odst. 1 o. s. ř.).
V posuzované věci ze spisu Okresního soudu v Benešově sp. zn. D 1075/99 vyplývá, že uvedený soud v řízení o dědictví po panu V. M., zemřelému dne 2. října 1999, usnesením ze dne 21. srpna 2000, č. j. D 1075/99-29, uložil V. B. (žalobci), aby do patnácti dnů od právní moci tohoto usnesení podal u téhož okresního soudu žalobu na určení, že je dědicem po uvedeném zůstaviteli. Současně bylo takto dědické řízení přerušeno.
Ze spisu Okresního soudu v Benešově u Prahy sp. zn. 10 C 1186/2000 pak vyplývá, že řízení v této věci bylo zahájeno žalobou podanou u uvedeného soudu dne 9. října 2000. Tato žaloba byla žalobcem označena jako návrh na zahájení řízení o určení, že žalobce je dědicem. Tato žaloba byla odůvodněna tím, že v řízení o určení otcovství, které proběhlo u Okresního soudu v Benešově pod sp. zn. 3 C 54/61 byl pan V. M. uznán rozsudkem uvedeného soudu otcem žalobce. Tento rozsudek však žalobce nemá k dispozici. Okresní soud v Benešově proto žalobci podání žaloby o určení, že je dědicem po tomto zůstaviteli, uložil usnesením ze dne 21. srpna 2000.
V tomto případě tedy žalobce zcela zřetelně ozřejmil důvod, pro který uvedenou žalobu podal. Současně je též nepochybné, že vlastní žalobní petit této žaloby není s popsanými důvody v souladu. To tuto žalobu nepochybně činilo nesrozumitelnou, resp. neurčitou. Tato skutečnost proto odůvodňovala postup okresního soudu, pokud usnesením ze dne 16. března 2001, č. j. 10 C 1186/20000-23, žalobce ve smyslu ustanovení §43 o. s. ř. vyzval, aby žaloba byla doplněna, resp. opravena. Pokud pak žalobce při jednání před soudem prvního stupně dne 19. března 2001 opravil, resp. upravil žalobní petit tak, že jím požaduje určení, že je dědicem po zůstaviteli, nedošlo tak ke změně žaloby (byť na to tak soud prvního stupně ve skutečnosti nepřiléhavě reagoval), ale jednalo se pouze o naplnění požadavku ve smyslu ustanovení §43 odst. 1 o. s. ř. Tato okolnost je pak významná z pohledu jak dovolatelem uplatněné výtky o údajném porušení rovnosti účastníků řízení, tak výtky o tvrzeném nedodržení lhůty k podání žaloby ve smyslu ustanovení §175k odst. 2 o. s. ř., kdy však žádná z těchto výtek není z tohoto pohledu opodstatněná.
Kromě uvedeného je vhodné, ve vztahu k dovolatelem dovozované údajné opožděnosti podání žaloby v této věci (v důsledku uplynutí dovolatelem uvažované prekluzívní lhůty), s ohledem na lhůtu stanovenou usnesením Okresního soudu v Benešově ze dne 21. srpna 2000, uvést, že ani samotná skutečnost, pokud by žaloba na uplatnění dědického práva byla skutečně podána až po uplynutí lhůty určené podle ustanovení §175k odst. 2 o. s. ř., nemůže mít za následek prekluzi nároku domoci se příslušného určení. Zmíněná lhůta totiž není lhůtou prekluzívní. Není lhůtou hmotněprávní, ale lhůtou soudcovskou - tedy procesněprávní. Trvání této lhůty není stanoveno zákonem, ale naopak je určováno soudem.
Nadto, pokud žalobci svědčí veřejná listina (zde příslušný rozsudek o určení otcovství, který byl v průběhu řízení dohledán) osvědčující skutečnost určení otcovství zůstavitele k žalobci, pak konkrétní výrok o osobním stavu je závazný i pro řízení o dědictví (§159 odst. 2 o. s. ř.). Ani v tomto smyslu by proto případné \"odklizení\" dovoláním napadeného rozsudku odvolacího soudu v rámci výsledku dovolacího řízení nemohlo pozici žalovaného v rámci dědického řízení po zůstaviteli panu V. M. jakkoliv zlepšit.
Proto za tohoto stavu věci a za situace vázanosti dovolacího soudu podaným dovoláním (§242 odst. 1 až 3 o. s. ř.), nelze s ohledem na již vyložené okolnosti dovodit, že by dovoláním napadený rozsudek Krajského soudu v Praze případně naplňoval zákonný předpoklad obsažený v ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., totiž, že by se v daném případě jednalo o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu. Proto ani z tohoto pohledu není proti tomuto rozhodnutí dána přípustnost dovolání.
Protože tedy v případě dovolání žalovaného nebyly dány předpoklady jeho přípustnosti, dovolací soud z těchto důvodů podané dovolání odmítl jako nepřípustné podle §243b odst. 5 věta prvá o. s. ř. ve spojení s §218 písm. c) o. s. ř. Rozhodoval, aniž nařídil jednání (§243a odst. l věta první o. s. ř.).
Výrok o náhradě nákladů řízení je odůvodněn ustanovením §243b odst. 5 ve spojení s §224 odst. 1, §146 odst. 3 a §151 o. s. ř. za situace, kdy dovolání dovolatele bylo odmítnuto, avšak žalobci v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 4. prosince 2002
JUDr. Pavel Pavlík, v. r.
předseda senátu