ECLI:CZ:NS:2002:30.CDO.1249.2002.1
sp. zn. 30 Cdo 1249/2002
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Karla Podolky a soudců JUDr. Romana Fialy a JUDr. Pavla Pavlíka v právní věci žalobce Ing. I. Š., zastoupeného advokátem, proti žalované Ing. Š. Š., zastoupené advokátem, o rozvod manželství, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 31 C 44/98, o dovolání žalované proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 22. února 2002, č. j. 19 Co 39/2002-80, takto:
I. Dovolání žalované se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobním návrhem podaným u Městského soudu v Brně dne 6. 2. 1998 se žalobce domáhal rozvodu manželství, jež uzavřel dne 29. 8. 1987 před tehdejším ObNV pro B. se žalovanou, a úpravy práv a povinností žalobce a žalované k jejich synovi, nezletilému O. Š., narozenému 24. 1. 1988, pro dobu po rozvodu.
Rozsudkem ze dne 18. 6. 1998, č. j. 31 C 44/98-24, Městský soud v Brně manželství účastníků rozvedl a schválil jejich dohodu o výchově a výživě jejich nezletilého syna O. Š. pro dobu po rozvodu.
K odvolání žalované Krajský soud v Brně usnesením ze dne 29. 10. 1998, č. j. 15 Co 529/98-36, rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 18. 6. 1998, č. j. 31 C 44/98-24, zrušil a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení.
Rozsudkem ze dne 16. 7. 2001, č. j. 22 Nc 82/98-240, Městský soud v Brně svěřil nezletilého O. Š. pro dobu před rozvodem i pro dobu po rozvodu manželství jeho rodičů, do výchovy matce Ing. Š. Š. a rozhodl o povinnosti otce Ing. I. Š. přispívat na jeho výživu.
Rozsudkem ze dne 20. 11. 2001, č. j. 31 C 44/98-70, Městský soud v Brně manželství účastníků rozvedl.
Odvolání, které žalovaná proti rozsudku soudu prvního stupně ze dne 20. 11. 2001, č. j. 31 C 44/98-70, podala, Městský soud v Brně usnesením ze dne 18. 1. 2002, č. j. 31 C 44/98-74, odmítl. Soud prvního stupně dovodil, že zástupci žalované byl rozsudek ze dne 20. 11. 2001, č. j. 31 C 44/98-70, doručen dne 31. 12. 2001. Protože zástupce žalované podal odvolání osobně u soudu až dne 17. 1. 2002, jde o opožděné odvolání. Při svém rozhodování soud prvního stupně postupoval podle ustanovení §209 odst. 1 (správně §208 odst. 1) Občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2001.
K odvolání žalované Krajský soud v Brně usnesením ze dne 22. 2. 2002, č. j. 19 Co 39/2002-80, usnesení soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud dospěl ze shodných důvodů jako soud prvního stupně k závěru, že žalovaná podala odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně ze dne 20. 11. 2001, č. j. 31 C 44/98-70, opožděně. Při svém rozhodování vycházel - jak vyplývá z odůvodnění usnesení - z Občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2001.
Proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 22. 2. 2002, č. j. 19 Co 39/2002-80, podala žalovaná dovolání. Namítá, že rozhodnutí soudů obou stupňů spočívají na nesprávném právním posouzení věci, když se opírají o závěr, že rozsudek soudu prvního stupně ze dne 20. 11. 2001, č. j. 31 C 44/98-70, byl zástupci žalované doručen dne 31. 12. 2001. Ve skutečnosti byl zástupci žalované uvedený rozsudek doručen až dne 2. 1. 2002, kdy byl předán pracovnici advokátní kanceláře zástupce žalované JUDr. S., který má stejné sídlo jako zástupce žalované a omylem předmětný rozsudek převzal dne 31. 12. 2001 od poštovního doručovatele, ač k tomu nebyl zástupcem žalované zmocněn. Přípustnost dovolání žalovaná dovozuje z ustanovení §239 odst. 3 Občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2001 a navrhuje, aby dovolací soud napadené usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 22. 2. 2002, č. j. 19 Co 39/2002-80, „ve spojitosti s usnesením Městského soudu v Brně ze dne 18. 1. 2002“, zrušil a aby „uložil soudu prvního stupně povinnost doručit dosud nepravomocný meritorní rozsudek postupem souladným s §48b o. s. ř.“.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2001 (dále též jen „o. s. ř.“), neboť dovoláním je napadeno rozhodnutí odvolacího soudu vydané po 1. 1. 2001 a po řízení provedeném podle Občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2001 (srov. Část dvanáctou, Hlavu I, bod 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Po přezkoumání věci dospěl k závěru, že dovolání žalované proti usnesení odvolacího soudu není přípustné.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.).
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§237 odst. 1 písm. b) o. s. ř.], nebo jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. a jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.].
Dovolání je také přípustné proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo změněno usnesení soudu prvního stupně nebo jímž bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl jinak než v dřívějším usnesení proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější usnesení zrušil, anebo jímž bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně, jestliže dovolání není jinak přípustné a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené usnesení má po právní stránce zásadní význam, a to v případech, kdy usnesením odvolacího soudu bylo potvrzeno nebo změněno usnesení soudu prvního stupně, kterým bylo rozhodnuto o žalobě na obnovu řízení, o zamítnutí návrhu na změnu rozhodnutí podle ustanovení §235h odst.1 věty druhé o. s. ř., ve věci konkursu a vyrovnání, o žalobě pro zmatečnost, o návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí, ve věci zastavení výkonu rozhodnutí, ve věci udělení příklepu ve výkonu rozhodnutí, o rozvrhu rozdělované podstaty ve výkonu rozhodnutí nebo o povinnostech vydražitele uvedeného v ustanoveních §336m odst. 2 (§336n) a v §338za o. s. ř. (§238 a §238a o. s. ř.).
Dovolání je rovněž přípustné proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo rozhodnutí soudu prvního stupně zrušeno a řízení zastaveno, popřípadě věc byla postoupena orgánu, do jehož pravomoci náleží [§239 odst. 1 písm. a) o. s. ř.], jímž bylo v průběhu odvolacího řízení rozhodnuto o tom, kdo je procesním nástupcem účastníka, o zastavení řízení podle ustanovení §107 odst. 5 o. s. ř., o vstupu do řízení namísto dosavadního účastníka podle ustanovení §107a o. s. ř., o přistoupení dalšího účastníka podle ustanovení §92 odst. 1 o. s. ř. a o záměně účastníka podle ustanovení §92 odst. 2 o. s. ř. [§239 odst. 1 písm. b) o. s. ř.], jímž bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně o zastavení řízení podle ustanovení §104 odst. 1 o. s. ř. [§239 odst. 2 písm. a) o. s. ř.], jímž bylo potvrzeno nebo změněno usnesení soudu prvního stupně, kterým bylo rozhodnuto o tom, kdo je procesním nástupcem účastníka, o zastavení řízení podle ustanovení §107 odst. 5 o. s. ř., o vstupu do řízení na místo dosavadního účastníka podle ustanovení §107a o. s. ř., o přistoupení dalšího účastníka podle ustanovení §92 odst. 1 o. s. ř. a o záměně účastníka podle ustanovení §92 odst. 2 o. s. ř. [§239 odst. 2 písm. b) o. s. ř.], nebo jímž bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně o odmítnutí návrhu (žaloby), ledaže by byl odmítnut návrh na předběžné opatření podle ustanovení §75a o. s. ř. [§239 odst. 3 o. s. ř.].
V posuzovaném případě žalovaná dovoláním napadá usnesení odvolacího soudu, kterým bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně o odmítnutí odvolání pro opožděnost.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř. není dána, a to již proto, že usnesením odvolacího soudu nebylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně, kterým by bylo rozhodnuto ve věci samé. Dovolání není přípustné podle ustanovení §238 a §238a o. s. ř., protože usnesením soudu prvního stupně nebylo rozhodnuto ve věcech, v uvedených ustanoveních taxativně vyjmenovaných. Přípustnost dovolání nevyplývá rovněž z ustanovení §239 odst. 1 a 2 o. s. ř., neboť nejde o případy v těchto ustanoveních uvedené. Přípustnost dovolání nelze důvodně dovozovat ani z ustanovení §239 odst. 3 o. s. ř., neboť podle tohoto ustanovení lze podat dovolání jen tehdy, bylo-li potvrzeno usnesení soudu prvního stupně, jímž byla postupem podle ustanovení §43 o. s. ř. odmítnuta žaloba, popřípadě jímž byl podle tohoto ustanovení odmítnut jiný návrh na zahájení řízení, a nikoliv odmítl-li soud prvního stupně podle ustanovení §208 odst. 1 o. s. ř. odvolání pro opožděnost (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 20. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 1124/2001, uveřejněné v časopise Soudní judikatura, ročník 2002, sešit č. 1, pod pořadovým č. 8).
Z uvedeného vyplývá, že dovolání žalované směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný. Nejvyšší soud ČR proto dovolání žalované podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl. O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §144 o. s. ř.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. září 2002
JUDr. Karel Podolka, v. r.
předseda senátu