ECLI:CZ:NS:2002:30.CDO.1267.2002.1
sp. zn. 30 Cdo 1267/2002
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Romana Fialy a JUDr. Karla Podolky, v právní věci žalobce V. Š., zastoupeného advokátem, proti žalované H. P., o vydání pračky, vedené u Okresního soudu v Mělníku pod sp. zn. 4 C 1390/98, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 18. září 2001, č. j. 31 Co 298/2001-57, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 18. září 2001, č. j. 31 Co 298/2001-57, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Mělníku rozsudkem ze dne 27. dubna 2001, č. j. 4 C 1390/98-30, zamítl žalobu o vydání automatické pračky se sušičkou značky HOTPOINT, typ WD 61 PE a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Takto rozhodl na základě skutkového závěru učiněného z provedených důkazů, podle něhož žalobce zakoupil dne 10. ledna 1998 ze svých výlučných prostředků uvedenou pračku se sušičkou a tuto daroval žalované, které dal k dispozici doklad, na jehož základě byla pračka prodejcem žalované vydána. Ač žalobce takovéto darování popíral, podle soudu prvního stupně provedené důkazy podporovaly tvrzení žalované o tomto darování. Takto podle soudu pro darování svědčí skutečnost, že účastníci k sobě měli blízký vztah a žili spolu (byť ne v době darování). Ač se účastníci rozešli krátce před vánocemi roku 1997, počátkem ledna 1998 se opět sblížili a žalobce uvažoval o společném soužití se žalovanou. Tomu, že k udobření mezi účastníky došlo počátkem ledna 1998, nasvědčuje koupě pračky. Slyšení svědci G., P., T. a Ing. S. podpořili tvrzení žalované, pokud jde o dar žalobce s tím, že žalovaná opakovaně zmiňovala, že má pračku slíbenou a pak ji také svědkům ukazovala s tím, že ji získala darem od žalobce. Naproti tomu soud pokládal za nevěrohodné tvrzení žalobce, že tuto pračku pouze ponechal žalované, aby žalovaná prala pro něho a pro jeho zaměstnance. Žalobce pak poskytl žalované nabývací doklad k věci, aby ji mohla převzít v prodejně, což žalovaná dne 14. ledna 1998 také fakticky učinila.
Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 18. září 2001, č. j. 31 Co 298/2001-57, rozsudek soudu prvního stupně změnil s odkazem na ustanovení §220 odst. 2 občanského soudního řádu (dále jen \"o. s. ř.\") tak, že žalované uložil vydat již zmíněnou pračku se sušičkou do tří dnů od právní moci rozsudku. Rozhodl též o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů.
Odvolací soud především uvedl, že dokazováním před soudy obou stupňů bylo zjištěno, že účastníci udržovali bližší vztahy, v první polovině prosince roku 1997 se (sice) rozešli, ale počátkem ledna 1998 se opět smířili. Dne 10. ledna 1998 společně zakoupili předmětnou pračku, přičemž je nesporné, že pračka byla zakoupena výlučně z finančních prostředků žalobce. Doklad o nákupu je vystaven na žalobce. Pračka pak byla zúčtována do nákladů firmy žalobce. Originál dokladu se nachází mezi účetními doklady žalobce, což potvrdila svědkyně Ing. Š. Dále bylo prokázáno, že dne 14. ledna 1998 originálem tohoto dokladu disponovala žalovaná, která zajistila odvoz pračky z prodejny do svého bytu, kde se pračka nadále nacházela. Sám odvolací soud pak má zato, že tvrzení žalované o uzavření darovací smlouvy dne 10. ledna 1998 byla vyvrácena nejen výpovědí žalobce, ale především skutečností, že žalobce kupoval pračku ze svých finančních prostředků, nechal doklad o koupi vystavit na jméno a adresu své firmy a nepochybně měl v úmyslu pračku zúčtovat do majetku své firmy, což pro něj bylo z hlediska zvýšení nákladů výhodné. Je proto vyloučeno, aby žalobce měl současně v úmyslu pračku darovat žalované. Žalobce souhlasil s umístěním pračky do bytu žalované, aby jí tak poskytl možnost bezplatného neomezeného užívání pračky, avšak jeho úmysl pračku darovat v řízení prokázán nebyl. Takovýto úmysl není možno dovodit ani z výpovědí svědků M. V., O. G., J: T. a J. P., protože všichni tito svědci slyšeli o darování pračky pouze od žalované, přičemž s ohledem k jejich osobnímu vztahu k žalované lze u nich očekávat tendenci vypovídat v její prospěch. Protože tedy k uzavření darovací smlouvy ve smyslu ustanovení §628 občanského zákoníku nedošlo, žalobce se proto důvodně domáhal ve smyslu ustanovení §126 odst. 1 téhož zákoníku vydání předmětné věci.
Rozsudek Krajského soudu v Praze nabyl právní moci dne 19. října 2001.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dne 17. prosince 2001 včasné dovolání, doplněné podáním ze dne 10. června 2002. Přípustnost tohoto dovolání odvozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a při formulaci dovolacích důvodů odkazuje na ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř., tj. takto fakticky vytýká, že toto rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování.
Dovolatelka se ztotožňuje s rozhodnutím soudu prvního stupně, pokud dospěl k závěru, že předmětnou pračku žalobce žalované daroval, takže se žalovaná stala jejím vlastníkem. To bylo prokázáno nejen svědeckými výpověďmi, ale (současně) způsobem chování obou účastníků. To, že žalobce též chtěl ušetřit tím, že výdaj za pračku zaevidoval ve svém účetnictví, pak v řízení zneužil. Pokud by (totiž) pračku kupoval pro účely svého podnikání, musel by ji v této své činnosti využívat, což se nestalo. Šlo pouze o daňový únik, který soud nesprávně posoudil. Dovolatelka také mimo jiné poukázala na skutečnost, že svědkyně G. uvedla, že pračku žalovaná dostala, ukazovala ji, přičemž vedle svědkyně a žalované u toho byl přítomen i žalobce. Totéž potvrdil i svědek Ing. S. Navrhla proto, aby napadený rozsudek byl zrušen, a aby věc byla vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalobce se k podanému dovolání nevyjádřil.
Dovolací soud uvážil, že dovolání žalované bylo podáno oprávněnou osobou - účastníkem řízení, řádně zastoupeným advokátem podle ustanovení §241 odst. 1 o. s. ř., stalo se tak ve lhůtě stanovené ustanovením §240 odst. 1 o. s. ř., je charakterizováno obsahovými i formálními znaky požadovanými ustanovením §241a odst. 1 o. s. ř. Dovolání vychází z dovolacího důvodu podle ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř. Opírá se o případ přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.
Dovolací soud poté přezkoumal napadený rozsudek Krajského soudu v Praze v souladu s ustanovením §242 odst. 1 až 3 o. s. ř. a dospěl k závěru, že dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu nelze považovat za správné (§243b odst. 2 o. s. ř.).
S přihlédnutím ke znění ustanovení §242 o. s. ř. je třeba konstatovat, že právní úprava institutu dovolání obecně vychází ze zásady vázanosti dovolacího soudu rozsahem dovolacího návrhu. Dovolací soud je však přitom vázán nejen rozsahem dovolacího návrhu, ale i uplatněným dovolacím důvodem. Současně je však v případech, je-li dovolání přípustné, povinen přihlédnout i k vadám uvedeným v ustanovení §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a to i tehdy, když nebyly uplatněny v dovolání. Jak vyplývá z obsahu spisu, právě poslední z uvedených vad rozhodnutí odvolacího soudu zatížila.
Odvolací soud není vázán skutkovým stavem, jak jej zjistil soud prvního stupně. Odvolací soud může opakovat dokazování nebo je i doplnit, nejde-li o rozsáhlejší doplnění a lze-li je provést bez průtahů. Dokazování doplní buď sám nebo prostřednictvím soudu prvního stupně, anebo soudu dožádaného (§213 odst. 1 a 2 o. s. ř.)
Jednou ze základních zásad, na nichž je zbudováno občanské soudní řízení, je zásada dvouinstančnosti tohoto řízení. K řízení v prvním stupni jsou zásadně příslušné okresní soudy (§9 odst. 1 o. s. ř.) a o odvoláních proti jejich rozhodnutím rozhodují krajské soudy (§10 odst. 1 o. s. ř.) Krajský soud jako soud odvolací přezkoumává správnost skutkových zjištění učiněných soudem prvního stupně a právního posouzení věci, k němuž tento soud na základě svých skutkových zjištění v rozhodnutí dospěl, jakož i správnost řízení, které vydání rozhodnutí soudu prvního stupně předcházelo (§212, §212a o. s. ř.). Je-li rozhodnutí soudu prvního stupně věcně správné, odvolací soud je potvrdí (§219 o. s. ř.). Odvolací soud změní rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže tento soud rozhodl nesprávně, ačkoliv správně zjistil skutkový stav věci, nebo jestliže po doplnění dokazování (§213 odst. 2 o. s. ř.) je skutkový stav zjištěn tak, že je možno ve věci spolehlivě rozhodnout (§220 o. s. ř.). Nejsou-li podmínky ani pro potvrzení ani pro změnu rozhodnutí soudu prvního stupně, odvolací soud je zruší (§221 odst. 1 věta první o. s. ř.); učiní tak zejména v případech uvedených v ustanovení §221 odst. 1 písm. a) až d) o. s. ř. a většinou též vrátí věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§221 odst. 2 o. s. ř.).
Zásada úplné apelace, kterou je ovládáno občanské soudní řízení, akcentuje potvrzující a měnící rozhodnutí odvolacího soudu. Teprve tam, kde ani po doplnění důkazního řízení odvolacím soudem nejsou podmínky pro potvrzení či změnu napadeného rozhodnutí, má své místo kasační rozhodnutí odvolacího soudu.
Předpoklady pro potvrzení ani pro změnu rozhodnutí soudu prvního stupně nejsou dány mimo jiné tehdy, jestliže právní posouzení věci soudem prvního stupně je nesprávné a její správné právní posouzení vyžaduje další skutková zjištění, která odvolací soud sám nemůže učinit. Tak je tomu nejen v případě, kdy je zapotřebí rozsáhlejšího doplnění dokazování, které nelze provést bez průtahů (§213 odst. 2 o. s. ř.), ale ani tehdy, jestliže se má doplnění dokazování týkat podstatných skutečností (výsledkem doplnění dokazování by měla být zásadní skutková zjištění, která rozhodujícím způsobem ovlivní právní posouzení věci).
Nedostatek rozhodujících (pro správné rozhodnutí zásadně významných) skutkových zjištění nemůže odvolací soud nahradit vlastním doplněním dokazováním podle §213 odst. 2 o. s. ř., ale ani tím, že tato skutková zjištění převezme v rozhodnutí soudu prvního stupně, který je učinil přesto, že vzhledem k právnímu názoru, který zaujal, na nich své rozhodnutí nezaložil (z hlediska jeho právního posouzení nebyla tato skutková zjištění významná a významnými se stala až z pohledu právního názoru odvolacího soudu). Takovýmto postupem - pokud by vyústil ve změnu rozhodnutí soudu prvního stupně - by totiž odvolací soud porušil zásadu dvouinstančnosti občanského soudního řízení, neboť by účastníkům řízení odepřel možnost přezkumu správnosti nových, popřípadě - z pohledu soudu prvního stupně - dosud bezvýznamných skutkových zjištění. Rozhodnutí odvolacího soudu by tak ve svých důsledcích bylo rozhodnutím vydaným v jediném stupni (přitom nedodržení zásady dvouinstančnosti představuje porušení zásady obsažené v článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod).
Je-li proto ke správnému rozhodnutí věci zapotřebí podstatných skutkových zjištění, která neučinil soud prvního stupně, popřípadě, která sice tento soud učinil, ale vzhledem k odlišnému právnímu názoru na nich své rozhodnutí nezaložil, nejsou dány podmínky ani pro potvrzení ani pro změnu rozhodnutí soudu prvního stupně. V těchto případech je na odvolacím soudu napadené rozhodnutí zrušit a věc vrátit soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
V posuzovaném případě zaujal soud prvního stupně ve věci názor, že mezi účastníky byla uzavřena darovací smlouva, na jejímž základě žalobce daroval předmětnou pračku žalované. Protože však žalobce namítal, že tuto pračku žalované nedaroval, a nebyla tak mezi účastníky uzavřena darovací smlouva, bylo ke správnému rozhodnutí věci z hlediska právního názoru odvolacího soudu zapotřebí též zjištění, zda existovaly okolnosti rozhodné pro úvahu, zda úmyslem účastníků bylo tvrzenou darovací smlouvu týkající se pračky se sušičkou uzavřít, či zda žalobce pračku kupoval výlučně pro sebe, resp. pro potřeby své firmy. Soud prvního stupně měl v daném případě za prokázánu první z uvedených alternativ, když dovozoval, že okolnosti případu svědčí pro závěr, že účastníky řízení došlo skutečně k uzavření příslušné darovací smlouvy a pračka byla žalobcem žalované darována. Naproti tomu skutkové zjištění, že žalobce učinil součástí účetnictví své firmy i pokladní doklad týkající se předmětné pračky, a že tento doklad je aktuálně v jeho držení, nebylo - jak vyplývá z jeho rozsudku - pro soud prvního stupně významné, vzhledem k jeho závěru o uzavření kupní smlouvy účastníky řízení a soud prvního stupně na něm své rozhodnutí nezaložil. Z hlediska posouzení věci odvolacím soudem, který především na základě této okolnosti dospěl k závěru, že žalobce zakoupil pračku pro sebe, resp. pro účely svého podnikání, však naopak šlo o zjištění, které bylo pro jeho rozhodnutí podstatné (obdobně srovnej rozhodnutí publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 30/2000).
Pokud proto za popsaného stavu odvolací soudu sám dospěl na rozdíl od soudu prvního stupně k závěru, že darovací smlouva nebyla účastníky uzavřena, rozhodnutí soudu prvního stupně změnil a žalobě vyhověl, odepřel tak žalované možnost nechat správnost tohoto skutkového zjištění přezkoumat odvolacím soudem na základě odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně. Tím odvolací soud zatížil řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Dovolací soud proto ve smyslu ustanovení §242 odst. 3 věty druhá o. s. ř. k této vadě odvolacího řízení přihlédl, i když nebyla v dovolacím řízení uplatněna.
Nadto v posuzované věci závěry odvolacího soudu nemohou obstát též ani proto, že byly přijaty, aniž tento soud současně důsledně respektoval zásady dokazování v odvolacím řízení ve smyslu zmíněného ustanovení §213 o. s. ř. Toto ustanovení je procesním projevem zásady, že skutkový stav zjištěný soudem prvního stupně sice může doznat změn v důsledku odchylného hodnocení důkazů, které byly provedeny již soudem prvního stupně, je však nepřijatelné, aby odvolací soud jinak hodnotil důkazy, které sám neopakoval. V posuzovaném případě se to týká především výslechu svědkyň J. T. a O. G. (které sice odvolací soud - jak vyplývá ze spisu - měl v úmyslu vyslechnout, ale od jejichž výslechu nakonec upustil), ač jejich výpověď byla jedním ze základů rozhodnutí soudu prvního stupně.
Je proto zřejmé, že dovoláním napadené rozhodnutí ve věci samé Krajského soudu v Praze nelze z uvedených důvodů pokládat za správné (§243b odst. 2 o. s. ř.). Nejvyšší soud České republiky proto toto rozhodnutí zrušil včetně výroku o nákladech řízení a vrátil věc uvedenému soudu k dalšímu řízení (§243b odst. 3 o. s. ř.). K projednání věci nebylo nařízeno jednání (§243a odst. 1 o. s. ř.).
Odvolací soud je vázán právním názorem dovolacího soudu (§243d odst. 1 věta první o. s. ř. ve spojení s §226 odst. 1 téhož zákona). O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.)
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 30. října 2002
JUDr. Pavel Pavlík, v. r.
předseda senátu