ECLI:CZ:NS:2002:30.CDO.1354.2002.1
sp. zn. 30 Cdo 1354/2002
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Romana Fialy a JUDr. Karla Podolky, v právní věci žalobce B. R. S., společnost s ručením omezeným, zastoupeného advokátkou, proti žalovaným 1/ B. U. a 2/ M. U., oběma zastoupeným advokátem, o neúčinnost darovací smlouvy, vedené u Okresního soudu v Ústí nad Orlicí pod sp. zn. 7 C 60/2001, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 4. dubna 2002, č. j. 19 Co 504/2001-35, takto:
I. Dovolání žalovaných se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Ústí nad Orlicí rozsudkem ze dne 7. srpna 2001, č. j. 7 C 60/2001-15, rozhodl, že darovací smlouva a dohoda o zřízení věcného břemene, kterou manželé J. a A. G. převedli jako bezpodíloví spoluvlastníci dům čp. 133 na stavební parcele 133, (dále) stavební parcelu 133 a pozemkovou parcelu č. 40/1 - zahrada v katastrálním území D. T. žalovaným, je vůči žalobci právně neúčinná. Rozhodl též o náhradě nákladů řízení.
K odvolání žalovaných Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 4. dubna 2002, č. j. 19 Co 504/2001-35, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Soud druhého stupně ve svém rozhodnutí vyšel především z úvahy, že soud prvního stupně správně učinil závěr o tom, že darovací smlouvou ze dne 12. června 1998 došlo ke zkrácení žalobce, a že žalovaní v řízení neprokázali, že úmysl J. G. zkrátit věřitele nemohli i při náležité pečlivosti poznat. To vyplynulo z výsledků dokazování, které okresní soud zhodnotil způsobem odpovídajícím ustanovení §132 občanského soudního řádu (dále jen \"o. s. ř.\") Poukázal pak na znění ustanovení §42a občanského zákoníku (dále jen \"o. z.\") a mimo jiné připomněl, že ze zmíněného ustanovení vyplývá, že odporovatelným je takový právní úkon dlužníka, který učinil v posledních třech letech v úmyslu zkrátit své věřitele, musel-li být tento úmysl druhé straně znám. Prokázání úmyslu dlužníka však není podmínkou odporovatelnosti tehdy, jestliže tzv. druhou stranou jsou osoby dlužníkovi blízké. Je pak na těchto blízkých osobách prokázat, že úmysl dlužníka zkrátit věřitele nemohli i při náležité pečlivosti poznat (to se však žalovaným v průběhu řízení nepodařilo). Odvolací soud pak při posouzení stavu majetku dlužníka J. G. přihlédl k jeho dopisu ze dne 8. ledna 2001 adresovanému věřiteli.
Toto rozhodnutí odvolacího soudu nabylo právní moci dne 30. dubna 2002.
Proti uvedenému rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové podali žalovaní dne 29. května 2002 dovolání. Přípustnost tohoto dovolání dovozuje z ustanovení §237 odst. 2 písm. c) o. s. ř. Důvody dovolání pak uvádějí tvrzením, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.), přičemž současně je řízení postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Konkrétně především namítají, že v řízení před soudy obou stupňů tvrdili, že to byli oni, kteří vynaložili náležitou péči k rozpoznání úmyslu dárců zkrátit věřitele. Především si tak zajistili výpis z listu vlastnictví u Katastru nemovitostí, ze kterého bylo zřejmé, že na převáděných nemovitostech neváznou žádné dluhy, zástavy, ani věcná břemena. Žalovaným pak nebylo nic známo o stavu závazků dárce J. G. z jeho soukromého podnikání. Věděli (naopak), že vlastní značný majetek, a že jeho podnik normálně funguje. O těchto tvrzeních mají žalobci zato, že je prokázali. Odvolací soud však jejich odvolání nevyhověl. Dovolatelé mají zato, že otázka, v čem spočívá náležitá pečlivost žalovaných, jakožto osob blízkých dlužníka, k rozpoznání úmyslu dárce zkrátit věřitele - nebyla doposud v rámci rozhodování Nejvyššího soudu ČR vyřešena, resp. zejména je soudy nižších stupňů rozhodována rozdílně, a je proto otázkou mající zásadní právní význam.
Dovolatelé konečně poukázali na to, že odvolací soud postupoval vadně, pokud provedl důkaz již zmíněným dopisem ze dne 8. ledna 2001. Tato procesní vada pak měla podle názoru dovolatelů za následek nesprávné posouzení věci.
Dovolatelé proto navrhli, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a vrátil věc tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalobce se k podanému dovolání nevyjádřil.
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, případně jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak, než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil, resp. jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné v rámci již uvedených případů, avšak dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam (§237 odst. 1 o. s. ř.).
Z předestřené zákonné úpravy vyplývá, že podané dovolání žalovaných není možno považovat za přípustné.
Především z obsahu spisu je zřejmé, že není naplněn některý z případů přípustnosti dovolání, na něž dopadá ustanovení §237 odst. 1 písm. a) a b) o. s. ř.
Je však dále patrno, že není naplněn ani případ přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť dovolací soud dospívá k závěru, že není splněn v citovaném ustanovení obsažený zákonný předpoklad vyžadující, aby napadené rozhodnutí ve věci samé mělo po právní stránce zásadní význam. O takovýto případ by se totiž jednalo zejména tehdy, řešilo-li by toto rozhodnutí právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena, nebo která byla odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řešila-li by právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.).
V posuzovaném případě soudy obou stupňů zákonu odpovídajícím způsobem aplikovaly ustanovení §42a o. z. - zejména pak s důrazem na jeho druhý odstavec. Nelze přitom současně přehlédnout, že např. již v rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 23. května 2001, sp. zn. 21 Cdo 1912/2000, bylo výslovně mimo jiné konstatováno, že osoba dlužníkovi blízká se může ve smyslu ustanovení §42a odst. 2 o. z. ubránit odpůrčí žalobě, jen jestliže prokáže, že o úmyslu zkrátit odporovaným právním úkonem věřitele nevěděla a ani nemohla vědět, přestože vyvinula \"pečlivost\" k poznání tohoto úmyslu dlužníka a šlo (současně) o \"náležitou pečlivost\". Vynaložení náležité pečlivosti předpokládá zejména, že osoba dlužníkovi blízká vykonala s ohledem na okolnosti případu a s přihlédnutím k obsahu právního úkonu dlužníka takovou činnost (aktivitu), aby úmysl dlužníka zkrátit věřitele, který tu byl v době odporovaného právního úkonu, z jejích výsledků poznala. Nepostačovalo by proto například i pouze prokázání toho, že dlužníkovi blízká žalovaná osoba o úmyslu dlužníka zkrátit odporovaným právním úkonem nevěděla nebo ani nemusela vědět.
Je pak zřejmé, že odvolací soud z tohoto pohledu skutečně také věc posuzoval. Není proto možno dovodit, že dané rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam (§237 odst. 3 o. s. ř.), a že je tak dána přípustnost dovolání v této věci podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Jestliže tedy není v posuzované věci dána žádná z možností přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., dovolacímu soudu proto nezbylo, než podané dovolání odmítnout (§243b odst. 5 ve spojení s §218 písm. c/ o. s. ř.), aniž se tak mohl zabývat věcnou správností napadeného rozsudku odvolacího soudu a současně se též zabývat uplatněným dovolacím důvodem ve smyslu ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením §243b odst. 5 věta prvá o. s. ř. ve spojení s §224 odst. 1, §151 a §146 odst. 3 o. s. ř., za situace kdy dovolání žalovaných bylo odmítnuto, avšak žalobci v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. října 2002
JUDr. Pavel Pavlík, v. r.
předseda senátu