ECLI:CZ:NS:2002:30.CDO.1368.2002.1
sp. zn. 30 Cdo 1368/2002
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Karla Podolky a soudců JUDr. Pavla Pavlíka JUDr. Romana Fialy ve věci navrhovatelky M. T., zastoupené advokátem, proti České správě sociálního zabezpečení, Praha 5, Křížová 25 (dále jen ČSSZ), o plný invalidní důchod, vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 41 Ca 166/98, o dovolání navrhovatelky proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 28. listopadu 2001, č.j. 1 Cao 187/2001-208, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Rozhodnutím ČSSZ ze dne 22.5.1998, č. 725 306 0947, byla zamítnuta navrhovatelčina žádost o plný invalidní důchod pro nesplnění podmínek ustanovení §39 zákona č. 155/1995 Sb. s odůvodněním, že podle posudku lékaře Okresní správy sociálního zabezpečení K. ze dne 16.12.1997 není plně invalidní, neboť z důvodu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu poklesla její schopnost soustavné výdělečné činnosti pouze o 35%.
Krajský soud v Praze k opravnému prostředku navrhovatelky rozsudkem ze dne 29. prosince 2000, č.j. 41 Ca 166/98-119, přezkoumávané rozhodnutí ČSSZ zrušil a vrátil k dalšímu řízení; ČSSZ uložil znovu rozhodnout o přiznání částečného invalidního důchodu navrhovatelce, přičemž přihlédne k datu vzniku částečné invalidity, tj. k červnu 1996.
Vrchní soud v Praze k odvolání navrhovatelky rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení usnesením ze dne 22. května 2001, č.j. 1 Cao 59/2001-155. Pochybení soudu prvního stupně spatřoval v tom, že rozhodl o věci rozsudkem, aniž by nařídil a provedl jednání. Uložil mu proto, aby ve věci nařídil jednání, v němž provede důkazy nezbytné k přezkoumání rozhodnutí ČSSZ a o opravném prostředku navrhovatelky znovu rozhodne, přičemž posoudí také otázku zpětvzetí (omezení) opravného prostředku navrhovatelkou se zřetelem k jejím námitkám vyjádřeným v odvolání.
Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 19. července 2001, č.j. 41 Ca 166/98-168, přezkoumávané rozhodnutí ČSSZ znovu zrušil a vrátil k dalšímu řízení. Vycházel z výpovědi navrhovatelky a jejích písemných podání a z posudku posudkové komise Ministerstva práce a sociálních věcí s pracovištěm v Praze 5 ze dne 28.6.1999. Podání navrhovatelky, v němž dne 4.12.2000 sdělila, že již nechce, aby jí byl přiznám plný invalidní důchod a chce, aby jí byl na základě posudkového zhodnocení označenou posudkovou komisí přiznán částečný invalidní důchod, posoudil jako zpětvzetí návrhu na přezkoumání rozhodnutí o zamítnutí žádosti o plný invalidní důchod; navrhovatelčin přípis hodnotil jako projev vůle občana způsobilého k právním úkonům učiněný vážně, určitě a srozumitelně. Poukázal na to, že navrhovatelka odmítla hospitalizaci v Revmatologickém ústavu v P., uloženou jí soudem v usnesení ze dne 9.11.2000 k prokázání oprávněnosti jejího nároku na plný invalidní důchod, neboť bez této hospitalizace nebylo možno její případ diagnosticky ani posudkově uzavřít a její četné námitky verifikovat či vyvrátit. Dále vycházel ze zjištění, že rozhodnutím ČSSZ ze dne 3.6.1998 byl navrhovatelce od 22.1.1998 přiznán částečný invalidní důchod, a že označeným posudkem posudkové komise byla uznána částečně invalidní podle §44 odst. 1 zákona č. 155/1995 Sb. od června 1996, neboť již v té době byly na RTG prokázány známky základního onemocnění, odpovídajícího zdravotnímu postižení uvedenému v kapitole XV, oddílu A, položce 1, písm. b) přílohy č. 2 vyhlášky č. 284/1995 Sb. a představuje 35% míru poklesu schopnosti soustavné výdělečné činnosti. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že přezkoumávané rozhodnutí ČSSZ v sobě zahrnuje i zamítnutí žádosti o přiznání částečného invalidního důchodu, jež není plně v souladu s označeným posudkem posudkové komise, stanovícím vznik navrhovatelčiny částečné invalidity červnem 1996. Zavázal proto ČSSZ k novému rozhodnutí o přiznání částečného invalidního důchodu navrhovatelce s přihlédnutím k datu vzniku částečné invalidity, tj. k červnu 1996.
Vrchní soud v Praze k navrhovatelčině odvolání, v němž vysvětlovala, že citovaný dopis byl osobním dopisem soudkyni, který napsala v tísni pod nátlakem vyvolaným usnesením soudu prvního stupně ukládajícím jí povinnost nástupu k hospitalizaci do Revmatologického ústavu s pohrůžkou předvedení policií, který proto nemůže být pokládán za zpětvzetí opravného prostředku, poukazovala na to, že je vážně nemocná, když byl u ní prokázán systémový lupus erytematodes (SLE) od ledna 1996, dosud nesprávně léčený, přičemž po chřipce v lednu 2000 toto onemocnění postihlo i mozek, což bylo prokázáno již 4.5.2000 magnetickou rezonancí a potvrzeno neuroložkou MUDr. P., namítla podjatost Revmatologického ústavu v P., a to mluvčí H. H., doc. B. a ředitele prof. P., nesouhlasila s postupem posudkové komise Ministerstva práce a sociálních věcí v Praze 2, která nevypracovala posudek, neboť požadovala navrhovatelčinu hospitalizaci v Revmatologickém ústavu, když nebyla schopna sama rozpoznat její onemocnění, vytýkala posudkové komisi s pracovištěm v P., že nebyl přítomen revmatolog, internista ani ortoped a že nebyla v komisi vyšetřena a protože se k jednání komise dostavila opožděně, nemohla ani dodat zprávy z rozhodného období května 1998, nesouhlasila s diagnozou uvedenou v odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně s tím, že ji posudková komise v posudku ze dne 28.6.1999 nestanovila a požadovala po doplnění řízení posudkem soudního znalce přiznání plného invalidního důchodu, rozsudek soudu prvního stupně rozsudkem v záhlaví označeným potvrdil a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
V odůvodnění nejprve uvedl, že se ztotožňuje s názorem soudu prvního stupně, kterým posoudil navrhovatelčin přípis ze dne 4.12.2000, adresovaný soudu prvního stupně. Podle §250d odst. 2 o.s.ř. až do rozhodnutí soudu může vzít žalobce žalobu zpět; předseda senátu pak usnesením řízení zastaví (§250d odst. 3 o.s.ř.). Rozhodování o opravných prostředcích proti rozhodnutím správních orgánů je upraveno v hlavě třetí v §250l až 250s o.s.ř. Podle §250m odst. 1 o.s.ř. se řízení zahajuje na návrh, kterým je opravný prostředek proti rozhodnutí správního orgánu. Protože v otázce zpětvzetí opravného prostředku není v hlavě třetí o.s.ř. stanoveno jinak, užije se podle §250l odst. 2 o.s.ř. přiměřeně ustanovení hlavy druhé, tedy i §250h odst. 2 a §250d odst. 3 o.s.ř. Pokud navrhovatel v přezkumném soudním řízení vezme opravný prostředek zpět, nemá soud jinou možnost, než přezkumné řízení podle §250d odst. 3 zastavit. Projev o zpětvzetí opravného prostředku učiněný procesně způsobilým účastníkem řízení je neodvolatelný. V konkrétním případě je proto předmětem přezkoumání pouze to, zda učiněným projevem vůle nastaly účinky, které zákon spojuje se zpětvzetím opravného prostředku, tedy zda skutečně došlo ke zpětvzetí způsobem zákonem předpokládaným, či nikoli. Shodně se soudem prvního stupně i odvolací soud vyšel z toho, že projev vůle navrhovatelky v písemném podání ze dne 4.12.2000 byl učiněn navrhovatelkou platně, tj. svobodně, vážně, určitě a srozumitelně, a není možno jej vykládat jinak než jako zpětvzetí návrhu (opravného prostředku) o přezkoumání rozhodnutí ČSSZ o zamítnutí její žádosti o plný invalidní důchod. Z obsahu spisu nelze dovozovat, že by navrhovatelka trpěla duševní poruchou, činící jí k tomuto právnímu úkonu neschopnou (§37 odst. 1, §38 odst. 1 obč. zák.). Skutečnost, že tento písemný projev učinila sama, nepopírá navrhovatelka ani v dalších písemných podáních a přednesech. Její tvrzení, že uvedený projev vůle nebyl procesním úkonem, nýbrž soukromým dopisem soudkyni a že jej učinila v tísni a pod tlakem za okolností, uvedených v odvolání, neshledal odvolací soud opodstatněným. Usnesení soudu prvního stupně ukládající jí podstoupení vyšetření zdravotního stavu za hospitalizace v revmatologickém ústavu obdržela již dne 16.11.2000, zatímco uvedený procesní úkon učinila až dne 5.12.2000, tedy s dostatečným časovým odstupem, aby mohl být posouzen jako učiněný v tísni a pod tlakem. Označeným usnesením nebylo nařízeno předvedení navrhovatelky, ale byla pouze vyzvána, aby absolvovala vyšetření svého zdravotního stavu v příslušném zdravotnickém zařízení; tehdy ostatně navrhovatelka vyslovovala nespokojenost, pokud jde o pracovníky tohoto zařízení, pouze s MUDr. B. a obecně se obávala hospitalizace jako takové, i když usnesení soudu prvního stupně obsahuje nesprávné poučení o následcích neuposlechnutí v něm soudem učiněné výzvy, neboť v tomto řízení, kde je důkazní břemeno k prokázání invalidity na žadateli o dávku, tedy navrhovatelce, takže soud prvního stupně měl navrhovatelku vyzvat k nástupu na potřebná vyšetření nikoli s pohrůžkou použití pořádkových opatření, ale s poučením, že pokud tak neučiní, bude soud vycházet z toho, že důkazní břemeno v řízení neunesla. Takto byla navrhovatelka ostatně poučena odvolacím soudem při jednání dne 16.5.2001 a její reakcí na toto poučení nebylo podstoupení potřebných vyšetření, ale námitka podjatosti proti revmatologickému ústavu jako takovému a žádost o ustanovení soudního znalce. Proto, aby tento soudní znalec měl pro své posouzení dostatek potřebných podkladů, se však potřebnému vyšetření nepodrobila ani v jiném zdravotnickém zařízení.
K věci samé pak odvolací soud uvedl, že je třeba vycházet z §86 odst. 3 zákona č. 582/1991 Sb., podle něhož orgán rozhodující o plném invalidním důchodu nebo částečném invalidním důchodu rozhodne bez nové žádosti i o částečném invalidním důchodu nebo plném invalidním důchodu, jestliže v průběhu řízení o přiznání důchodu (§81 odst. 1) zjistí, že občan je částečně invalidní nebo plně invalidní. Přestože tedy navrhovatelka podáním ze dne 4.12.2000 omezila svůj opravný prostředek tak, že již nepožaduje plný invalidní důchod, ale požaduje přiznání částečného invalidního důchodu od června 1996, soud prvního stupně se s požadavkem navrhovatelky na plný invalidní důchod v řízení přesto vypořádal, když konstatoval, že v řízení o plném invalidním důchodu je zahrnuto i řízení o částečném invalidním důchodu. Přitom správně a v souladu s §4 odst. 2 cit. zákona vycházel především z posudku posudkové komise Ministerstva práce a sociálních věcí s pracovištěm v Praze 5 ze dne 28.6.1999, která na podkladě dostupné zdravotnické dokumentace dospěla k závěru, že k datu vydání přezkoumávaného rozhodnutí byla navrhovatelka částečně invalidní podle §44 odst. 1 zákona č. 155/1995 Sb., nebyla však plně invalidní podle §39 odst. 1 téhož zákona, neboť šlo o pokles schopnosti soustavné výdělečné činnosti z důvodu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu nejméně o 33% (posudková komise stanovila tento pokles na 35% podle kapitoly XV, oddílu A, pložky 1, písm. b/ přílohy č. 2 vyhlášky č. 284/1995 Sb.) a nešlo ani o schopnost vykonávat pro zdravotní postižení soustavnou výdělečnou činnost jen za zcela mimořádných podmínek (nešlo o zdravotní postižení uvedené v příloze č. 3 citované vyhlášky). Datum vzniku částečné invalidity stanovila posudková komise červnem 1996 a tyto posudkové závěry náležitě odůvodnila. V posudku se vyjádřila i k lékařským nálezům, předloženým navrhovatelkou po skončení jednání komise s tím, že jsou většinou staršího data a neovlivnily by podstatnějším způsobem posudkové hodnocení. To bylo provedeno za účasti odborné neuroložky, z dostupné zdravotní dokumentace, obsahující odborné lékařské nálezy RTG z prosince 1997, revmatologického vyšetření z 22.1.1998 a 12.3.1998, imunologie z prosince 1997, ortopedického vyšetření ze dne 21.4.1999 a neurologického vyšetření ze dne 20.5.1999. K dalším vyšetřením na odborných zdravotnických pracovištích požadovaných posudkovou komisí se navrhovatelka nedostavila. O správnosti posudku a přesvědčivě odůvodněných posudkových závěrech uvedené posudkové komise na základě zjištěného stavu neměl proto ani odvolací soud pochybnosti.
K navrhovatelčině námitce podjatosti ve vztahu k Revmatologickému ústavu v Praze 2 odvolací soud vysvětlil, že v řízení mohou účastníci uplatnit námitku podjatosti soudců (přísedících) z důvodu jejich vyloučení z projednávání a rozhodnutí věci pro jejich poměr k věci, k účastníkům nebo k jejich zástupcům (§14 a násl. o.s.ř.), případně námitku podjatosti zapisovatele nebo jiného zaměstnance soudu, znalce nebo tlumočníka (§17 o.s.ř.). O námitce podjatosti zdravotnického zařízení, v němž by měl být vyšetřen zdravotní stav navrhovatelky k objektivizaci posudkového hodnocení proto soudu rozhodovat nepřísluší. Zároveň navrhovatelku upozornil, že za stavu, kdy nebylo možno pro její nespolupráci vyčerpat možnosti posouzení jejího zdravotního stavu a pracovní schopnosti posudkovými komisemi Ministerstva práce a sociálních věcí, které jsou k takovému posouzení povolány přímo ze zákona (§4 odst. 2 zákona č. 582/1991 Sb.), by nebylo možno vyhovět jejímu požadavku na znalecký posudek kolektivního orgánu Institutu postrgraduálního vzdělávání ve zdravotnictví ani v případě, kdyby ke zpětvzetí (omezení) jejího opravného prostředku nedošlo. K provedení důkazu takovýmto znaleckým posudkem přistupuje soud až k odstranění rozporů vzniklých v průběhu řízení na základě námitek účastníka směřujících proti posudkům posudkové komise (viz také Nález Ústavního soudu ze dne 1.11.1995 sp. zn. II. ÚS 92/95, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 4, č. 72).
Jestliže tedy podle dosavadních výsledků řízení odpovídal navrhovatelčin zdravotní stav a schopnost soustavné výdělečné činnosti k datu vydání přezkoumávaného rozhodnutí částečné invaliditě podle §44 odst. 1 zákona č. 155/1995 Sb. a její vznik byl stanoven na červen 1996, pak soud prvního stupně postupoval správně a v souladu s §86 odst. 3 zákona č. 582/1991 Sb., když přezkoumávané rozhodnutí ČSSZ zrušil a vrátil ČSSZ k dalšímu řízení a vydání nového rozhodnutí o přiznání částečného invalidního důchodu navrhovatelce s přihlédnutím k tomuto stanovenému datu vzniku částečné invalidity. Odvolací soud proto rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný podle §219, §250s odst. 3 o.s.ř. potvrdil.
V podaném dovolání, jehož přípustnost dovozuje z §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. a jež podává z důvodů §241a odst. 2 písm. a) a b) o.s.ř. navrhovatelka spatřuje nesprávné právní posouzení především ve způsobu právního posouzení jejího písemného podání ze dne 4.12.2000, jež nebylo zpětvzetím opravného prostředku pro nedostatek náležitosti svobody vůle; vady, k nimž došlo v řízení spatřuje v pominutí jejích námitek podjatosti vůči Revmatologickému ústavu v P. povolanému k jejímu vyšetření za hospitalizace, v pominutí jejích námitek proti postupům posudkových komisí Ministerstva práce a sociálních věcí a vytýkání její nespolupráce s nimi, v pominutí jejích námitek vůči správnosti posudku první posudkové komise a v nevyhovění jejímu požadavku na znalecký posudek katedrou posudkového lékařství Institutu postgraduálního vzdělávání ve zdravotnictví. Požaduje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu i soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Dovolací soud shledal, že včasné dovolání navrhovatelky proti pravomocnému rozsudku odvolacího soud vykazuje formální i obsahové náležitosti ve smyslu §241a odst. 1 o.s.ř., včetně povinného zastoupení dovolatelky advokátem (§241 o.s.ř.). Zabýval se proto posouzením přípustnosti dovolání (§236 o.s.ř.).
Dovolání směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, který byl druhým rozsudkem ve věci. Předchozí rozsudek soudu prvního stupně byl odvolacím soudem zrušen a věc byla soudu prvního stupně vrácena k dalšímu řízení. Soud prvního stupně však i svým v pořadí druhým rozsudkem rozhodl naprosto stejně, když přezkoumávané rozhodnutí ČSSZ zrušil a vrátil ČSSZ k dalšímu řízení a rozhodnutí o přiznání částečného invalidního důchodu s datem vzniku částečné invalidity měsícem červnem 1996. Nejedná se o přípustnost dovolání podle §237 odst.. 1 písm. b) o.s.ř. Z hlediska přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 o.s.ř. přichází v úvahu písm. c) o.s.ř., podle něhož dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Podle odst. 3 cit. ustanovení rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (odstavec 1 písm. c/) zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem. Dovolací soud sám posoudí, zda napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam, či nikoli. V případě kladného závěru o této otázce, aniž by vydával rozhodnutí, že dovolání je přípustné, přezkoumá rozsudek odvolacího soudu na základě podaného dovolání a v rozsahu jím vymezeného důvodu (§242 odst. 1, §241a odst. 2 o.s.ř.), jímž se zřetelem k oprávněnosti dovolání ve smyslu ust. §237 o.s.ř. může být nesprávné právní posouzení věci ve smyslu ust. §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., případně důvod upravený v ust. §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř. (řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci) a o dovolání rozhodne.
Výhrady formulované dovolatelkou ve vazbě na §241a odst. 2 o.s.ř. mohou být ovšem uvažovány z pohledu dovolacích důvodů pouze za předpokladu, že dovolání je přípustné; samy o sobě však přípustnost dovolání nezakládají. To platí i ve vztahu k důvodu uvedenému v §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř., založeném na vadě řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
K tomu nutno ovšem uvést, že vady, k nimž za řízení došlo, jsou způsobilým dovolacím důvodem jen tehdy (nejde-li o zmatečnosti uvedené v §229 o.s.ř.), jestliže mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Vadou řízení je především skutečnost, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází z neúplně nebo nesprávně zjištěného skutkového stavu věci; to však není dovolacím důvodem podle §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř. v případě, že odvolací soud dospěl ke skutkovým závěrům, na kterých založil své rozhodnutí, jak je tomu i v souzené věci. I v případě nesprávnosti těchto skutkových zjištění se totiž nejedná o vadu řízení a nápravy se lze domáhat jen dovolacím důvodem podle §241a odst. 3 o.s.ř. Mezi vady řízení proto nepatří ani nesprávné hodnocení důkazů. Pochybení v tomto směru se totiž v rozhodnutí odvolacího soudu může projevit jen ve správnosti skutkových zjištění a lze je tedy úspěšně napadat jen dovolacím důvodem podle §241a odst. 3 o.s.ř. Z těchto důvodů lze však dovolání podat jen tehdy, je-li přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) a b) o.s.ř., příp. podle obdobného užití těchto ustanovení (§238 a §238a o.s.ř.). Nelze je tedy úspěšně podat, je-li dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., tedy v případě, že dovolání je přípustné proto, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Proto z hlediska §237 odst. 1 písm. c) odst. 3 o.s.ř. není právně rozhodný odkaz dovolatelky na jí tvrzenou neúplnost při provádění dokazování skutečností, významných z hlediska hmotněprávní normy, ani jejich hodnocení soudy.
Z toho, co již bylo vyloženo, plyne, že přípustnost dovolání může být dána jen tehdy, jestliže napadený rozsudek odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam (§237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.). O takové rozhodnutí by přitom šlo zejména tehdy, jestliže odvolací soud řešil právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena vůbec nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, přičemž v rozhodnutí řešená právní otázka má zásadní právní význam nejen pro rozhodnutí konkrétní věci, tj. v tomto jednotlivém případě, nýbrž z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (tj. pro jejich judikaturu), nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
O takový případ se v souzené věci nejedná. Odvolací soud tu neřešil otázku zásadního právního významu ve vyloženém smyslu. Předpoklady pro závěr o přípustnosti dovolání v posuzované věci ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. dovolací soud neshledal, proto dovolání navrhovatelky jako nepřípustné odmítl (§243b odst. 5, věta první, o.s.ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5, §151 odst. 1, 2, §142 odst. 1 o.s.ř., neboť dovolatelka s ohledem na výsledek řízení na náhradu svých nákladů nemá právo a ČSSZ v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 19. září 2002
JUDr. Karel Podolka,v. r.
předseda senátu