ECLI:CZ:NS:2002:30.CDO.155.2002.1
sp. zn. 30 Cdo 155/2002
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobce J. B. C., spol. s r. o., proti žalovanému O., spol s r.o., o určení neplatnosti smlouvy o zřízení věcného břemene, vedené u Okresního soudu ve Vsetíně – pobočka Valašské Meziříčí pod sp. zn. 17 C 32/2000, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě, č. j. 10 Co 1168/2000–79, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud ve Vsetíně - pobočka ve Valašském Meziříčí rozsudkem ze dne 7. 9. 2000, č. j. 17 C 32/2000–52, zamítl žalobu na určení, že je neplatná smlouva o zřízení věcného břemene ze dne 25. 9. 1996, uzavřená mezi žalobcem jako osobou povinnou a žalovaným jako osobou oprávněnou, týkající se zřízení věcného břemene ve prospěch oprávněného, spočívající v právu užívání celé budovy včetně stavební parcely č. 562/7 – skladu a dále v právu chůze a jízdy jedno a vícestopými vozidly bez zřetele na druh jejich pohonu přes pozemek žalobce p. č. 562/1 – ostatní plocha, a to tak jak je právo užívání chůze a jízdy vyznačeno v geometrickém plánu pro vyznačení věcného břemene č. 901-37/96 ze dne 22. 2. 1996, potvrzený Katastrálním úřadem ve V. – pracoviště ve V. pod č. GP 201/96 ze dne 23. 2. 1996. Dále uložil žalobci zaplatit žalovanému náklady řízení.
Podle závěru soudu prvního stupně je předmětná smlouva platná vzhledem k ustanovení §151n občanského zákona (dále jen ObčZ), který stanoví, že obsahem věcného břemene je povinnost vlastníka movité věci něco trpět, něčeho se zdržet či něco konat, avšak neomezuje smluvní strany v ničem dalším, tedy ani pokud jde o věcné břemeno na celou nemovitost ani ve způsobu úplaty. Je proto na smluvních stranách, co konkrétně učiní obsahem práv a povinností v rámci ustanovení §151n ObčZ. Naléhavý právní zájem podle §80 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen OSŘ) na určení neplatnosti smlouvy je zde dán tím, že bez tohoto určení by se žalobce nemohl domáhat případné změny zápisu v katastru nemovitostí.
Krajský soud v Ostravě, jako soud odvolací, rozsudkem ze dne 23. 5. 2001, č. j. 10 Co 1168/2000-79, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Odvolací soud se zcela ztotožnil se závěry soudu prvního stupně, a to jak pokud jde o právní posouzení platnosti smlouvy o zřízení věcného břemene, tak pokud jde o prokázání naléhavého právního zájmu na určení neplatnosti smlouvy. Vymezení věcného břemene podle §151n a násl. ObčZ je natolik rámcové, že dává subjektům značnou volnost při stanovení vzájemných práv a povinností. Není proto vyloučeno, aby účastníci, pokud nepovažují smlouvu o nájmu nemovitostí za dostatečný právní titul, uzavřeli smlouvu o zřízení věcného břemene s věcně právními účinky, jejímž obsahem bude právo oprávněného užívat nemovitosti vlastníka a povinnost vlastníka toto strpět.
Žalobce (dále též dovolatel) podal proti rozsudku odvolacího soudu dovolání, jehož přípustnost opřel o ustanovení §239 OSŘ a jako dovolací důvod uvedl §241 odst. 3 písm. d) OSŘ. Podle názoru dovolatele charakter věcného břemene sjednaného v předmětné smlouvě odpovídá nájemní smlouvě. Právní názor odvolacího soudu pokud jde o výklad §151n ObčZ považuje za nesprávný. Nepovažuje za možné ztotožňovat věcná břemena a nájemní vztahy a obcházet tak právní úpravu nájemních smluv zřizováním věcných břemen. Proto považuje předmětnou smlouvu za absolutně neplatnou podle ustanovení §39 ObčZ. Navrhl zrušení napadeného rozsudku a vrácení věci odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Při posuzování tohoto dovolání vycházel dovolací soud z ustanovení části 12, hlavy prvé, bodu 17 zák. č. 30/2000 Sb., jímž byl změněn občanský soudní řád (zák. č. 99/1963 Sb.), podle kterého dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu, vydaným před účinností tohoto zákona nebo po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů, se projednají a rozhodne se o nich podle dosavadních právních předpisů, tj. podle občanského soudního řádu ve znění před novelizací provedenou zákonem č. 30/2000 Sb.
Po zjištění, že dovolání bylo podáno oprávněnou osobou – účastníkem řízení, řádně zastoupeným v dovolacím řízení advokátem podle §241 odst. 1 OSŘ, že tak bylo učiněno ve lhůtě určené v §240 odst. 1 OSŘ a že splňuje formální i obsahové náležitosti podle §241 OSŘ, se dovolací soud nejprve zabýval přípustností dovolání, neboť podle §236 odst. 1 OSŘ lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Dovolání není přípustné.
Dovolání směřuje proti rozsudku, kterým odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé. Proti takovému rozsudku ustanovení §238 OSŘ, upravující přípustnost dovolání proti rozsudku, dovolání nepřipouští. Dovolatel odůvodnil přípustnost svého dovolání odkazem na §239 OSŘ, který upravuje podmínky pro přípustnost dovolání rozhodnutím soudu. Podle §239 odst. 1 je dovolání přípustné proti rozsudku nebo usnesení odvolacího soudu ve věci samé, jímž bylo rozhodnutí soudu prvního stupně potvrzeno, jestliže odvolací soud ve výroku rozhodnutí vyslovil, že dovolání je přípustné, protože jde o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu, přičemž přípustnost dovolání může odvolací soud vyslovit i bez návrhu. Podle ustanovení §239 odst. 2 OSŘ nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku nebo před vyhlášením usnesení, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé, je dovolání podané tímto účastníkem přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.
V předmětné věci odvolací soud přípustnost dovolání proto, že jde o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu, sám nevyslovil. Bylo proto na dovolateli, aby včas, tj. nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku, podal návrh na vyslovení přípustnosti dovolání a zároveň formuloval otázku zásadního právního významu. Vzhledem k tomu, že dovolatel, jak ze spisu vyplývá, v zákonem stanovené lhůtě návrh na vyslovení přípustnosti dovolání u odvolacího soudu nepodal, odvolací soud o něm nemohl rozhodnout, takže dovolání podle §239 OSŘ přípustné není. Z uvedeného vyplývá, že dovolatel nenaplnil zákonnou podmínku pro připuštění dovolání, neboť nepodal včas u odvolacího soudu návrh na vyslovení přípustnosti dovolání.
Z obsahu spisu nebylo zjištěno, že by řízení bylo postiženo některou z vad uvedených v ustanovení §237 odst. 1 OSŘ, ke kterým dovolací soud přihlíží z úřední povinnosti. Toto ustanovení spojuje přípustnost dovolání proti každému rozhodnutí odvolacího soudu (s výjimkami zakotvenými v odstavci druhém) s takovými hrubými vadami řízení a rozhodnutí, které činí rozhodnutí odvolacího soudu zmatečným. Daná věc náleží do pravomoci soudu, ten, kdo vystupoval v řízení jako účastník, měl způsobilost být účastníkem řízení i procesní způsobilost, v téže věci nebylo již dříve pravomocně rozhodnuto ani již zahájeno řízení, návrh na zahájení byl podán, účastníku řízení nebyla v průběhu řízení odňata možnost jednat před soudem a soud byl správně obsazen (§237 odst. 1 písm. a/ až g/ OSŘ).
Na základě shora uvedených skutečností bylo dovolání odmítnuto podle §243b odst. 4 OSŘ, protože bylo podáno proti takovému rozhodnutí odvolacího soudu, proti kterému žádné ustanovení OSŘ dovolání nepřipouští.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto s odkazem na ustanovení §243b odst. 4, §224 odst. 1, §142 odst. 1 OSŘ, kdy v dovolacím řízení dovolatel neuspěl a žalované straně žádné náklady dovolacího řízení nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 20. února 2002
JUDr. František Duchoň, v. r.
předseda senátu