ECLI:CZ:NS:2002:30.CDO.1649.2001.1
sp. zn. 30 Cdo 1649/2001
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Františka Duchoně a JUDr. Karla Podolky, v právní věci žalobce Města K., zastoupeného advokátem, proti žalovaným 1/ J. P., 2/ M. P. a 3/ V. N., všem zastoupeným advokátem, o přivolení k výpovědi z nájmu bytu a o vyklizení bytu, vedené u Okresního soudu v Klatovech pod sp. zn. 6 C 293/99, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 23. května 2001, č.j. 15 Co 228/2001-123, takto:
I. Dovolání žalovaných se odmítá.
II. Žalovaní jsou povinni společně a nerozdílně na náhradu nákladů žalobce zaplatit jeho zástupci, advokátu, částku 1975,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Klatovech rozsudkem ze dne 23. května 2000, č. j. 6 C 293/99-49, výrokem označeným \"I.\" přivolil k výpovědi z nájmu bytu č. 2, sestávajícího z kuchyně a pokoje s příslušenstvím, který se nalézá v přízemí domu čp. 638 v P. ulici v K., kterou dal žalobce písemným podáním ze dne 19. listopadu 1999 žalovaným J. P. a M. P. Výrokem označeným \"II.\" stanovil, že tříměsíční výpovědní lhůta počne běžet prvním dnem kalendářního měsíce následujícího po právní moci rozsudku. Výrokem označeným \"III.\" pak soud prvního stupně prvním dvěma žalovaným uložil dotčený byt vyklidit do patnácti dnů od skončení výpovědní lhůty a v téže lhůtě vyklizený byt předat žalobci. Výrokem označeným \"IV.\" bylo dále třetí žalované uloženo zmíněný byt vyklidit do patnácti dnů od právní moci rozsudku. Konečně též rozhodl o náhradě nákladů řízení. Tento rozsudek byl k odvolání žalovaných zrušen podle ustanovení §221 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (dále jen \"o.s.ř.\") usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 11. října 2000, č. j. 15 Co 625/2000-81 a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Po dalším řízení ve věci znovu rozhodl soud prvního stupně, který rozsudkem ze dne 27. května 2001, č. j. 6 C 293/99-104, výrokem označeným \"I.\" opět přivolil k výpovědi z nájmu bytu č. 2, sestávajícího z kuchyně a pokoje s příslušenstvím, který se nalézá v přízemí domu čp. 638 v P. ulici v K., kterou dal žalobce písemným podáním ze dne 19. listopadu 1999 žalovaným J. P. a M. P. Výrokem označeným \"II.\" stanovil, že tříměsíční výpovědní lhůta počne běžet prvním dnem kalendářního měsíce následujícího po právní moci rozsudku. Výrokem označeným \"III.\" soud prvního stupně prvním dvěma žalovaným uložil dotčený byt vyklidit do patnácti dnů od skončení výpovědní lhůty a v téže lhůtě vyklizený byt předat žalobci. Výrokem označeným \"IV.\" bylo třetí žalované uloženo zmíněný byt vyklidit do patnácti dnů od skončení výpovědní lhůty prvních dvou žalovaných. Výrokem \"V.\" též rozhodl o náhradě nákladů řízení. Soud prvního stupně v souvislosti s posuzovanou výpovědí z nájmu bytu podle ustanovení §711 odst. 1 písm. h) občanského zákoníku (dále jen \"o.z.\"), kterou dal žalobce prvním dvěma žalovaným, mimo jiné dovodil, že první žalovaný a druhá žalovaná neprokázali, že do sporem dotčeného bytu dojíždějí. Tvrzení prvního žalovaného, že v bytě bydlí občas, se soudu jevilo jako nevěrohodné, přičemž nebylo ani svědecky podloženo. Byt není zařízen tak, aby v něm mohly bydlet tři dospělé osoby a nezletilé dítě
K odvolání žalovaných Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 23. května 2001, č. j. 15 Co 228/2001-123, rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích pod \"I.\" \"II.\" a \"III.\" potvrdil. Výrok rozsudku soudu prvního stupně označený jako \"IV.\" však změnil tak, že žalobu na vyklizení bytu třetí žalovanou zamítl. Rozhodl též o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů.
Soud druhého stupně ve svém rozhodnutí vyšel především ze závěru, že podané odvolání bylo, s výjimkou odvolání třetí žalované, nedůvodné. Zdůraznil, že soud prvního stupně v řízení provedl nezbytné důkazy, jimiž zjistil skutkový stav v souladu s ustanovením §120 o. s. ř., přičemž v odvolacím řízení již důkazy navrhovány nebyly. Na takto zjištěný skutkový stav pak okresní soud aplikoval správná zákonná ustanovení a poté dospěl k náležitým právním závěrům, se kterými se odvolací soud ztotožnil. Soud prvního stupně se především správně zabýval důvody, pro které se první žalovaný a druhá žalovaná v bytě nezdržují, a zda současně má (alespoň) některý z nich pro tuto skutečnost závažné důvody. Z lékařských zpráv, které si soud vyžádal, pak nevyplývá, že druhá žalovaná nemůže byt užívat. Tento skutkový závěr není nelogický, přičemž o něm není možno tvrdit, že by byl v rozporu s provedenými důkazy. Žalovaní nenavrhli ani před soudem prvního stupně ani před odvolacím soudem žádné další důkazy, takže skutkový závěr, že první žalovaný i druhá žalovaná nemají vážné důvody, aby dotčený byt neužívali, nedoznal žádné změny.
V případě třetí žalované odvolací soud vyšel ze závěru, že její vztah při užívání předmětného bytu se odvíjí od nájemního vztahu prvních dvou žalovaných za situace dosavadního trvání tohoto nájemního vztahu. Proto nebyl v tomto případě žalobce aktivně legitimován k žalobě směřující proti této žalované.
Rozsudek krajského soudu nabyl právní moci dne 20. června 2001.
Proti uvedenému rozsudku Krajského soudu v Plzni bylo dne 17. srpna 2001 podáno dovolání žalovaných datované dne 16. srpna 2001. Přípustnost tohoto dovolání dovozují především z ustanovení §237 odst. 1 písm. a) a c) o. s. ř. Důvod dovolání uvádějí odkazem na ustanovení §241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř. Konkrétně zejména konstatují, že řízení je postiženo vadou, která má za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a to proto, že samotná výpověď z nájmu bytu byla absolutně neplatná, přičemž i žalobní návrh žalobce je nepřesný a nevykonatelný. Nadto odvolací soud nerespektoval svůj vlastní právní názor vyslovený v předchozím jeho zrušovacím rozhodnutí. Nevzal totiž v úvahu, že soud prvního stupně svůj dotaz ošetřujícímu lékaři formuloval jinak, než měl na mysli odvolací soud. Nezeptal se tak, zda zdravotní stav druhé žalované a její (nezletilé) dcery jim nedovoluje aktuálně sporem dotčený byt užívat, ale pouze na to, jaký je zdravotní stav druhé žalované. Takový dotaz (však) nemůže dát odpověď na otázku, zda druhá žalovaná je vzhledem k zdravotnímu stavu schopna zcela bez pomoci pečovat o nezletilou dceru. Tuto otázku mohli osvětlit i rodiče druhé žalované, avšak tento důkaz byl soudem považován za nadbytečný. Odvolací soud se též nezabýval ani problémem hodnocení důkazů. Protože se napadený rozsudek týká práv a povinností i třetí žalované, má zato, že je oprávněna podat dovolání i ona. Dovolatelé proto požadují, aby napadené rozhodnutí bylo zrušeno, a aby věc byla vrácena uvedenému soudu k dalšímu řízení.
Žalobce se k podanému dovolání vyjádřil podáním ze dne 3. září 2001, v němž jednak vyslovil a odůvodnil názor, že podané dovolání není přípustné, jednak se sám s napadeným rozsudkem ztotožnil.
Podle části dvanácté, hlavy první, bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým byl novelizován mimo jiné též občanský soudní řád, se dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti uvedeného zákona (t. j. přede dnem 1. ledna 2001) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů, projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Jak vyplývá z dosavadního průběhu řízení, pak s přihlédnutím k části dvanácté, hlavě první, bodu 15. již uvedené novely občanského soudního řádu, bylo na odvolacím soudu postupovat podle znění o. s. ř. účinného od 1. ledna 2001. Z uvedených důvodů proto Nejvyšší soud České republiky, jako soud dovolací, věc projednal a rozhodl podle téhož znění tohoto procesního předpisu.
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, případně jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak, než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil, resp. jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle již uvedeného a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam (§237 odst. 1 o. s. ř.). Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Již z předestřené zákonné úpravy vyplývá, že podané dovolání žalovaných není možno považovat za přípustné.
Především v případě prvních dvou žalovaných původní, a později zrušené rozhodnutí soudu prvního stupně vyznělo shodně jako dovoláním napadeným rozsudkem odvolacího soudu potvrzený rozsudek Okresního soudu v Klatovech (není proto naplněn některý z případů, na něž dopadá ustanovení §237 odst. 1 písm. a/ a b/ o. s. ř.). Z napadeného rozhodnutí odvolacího soudu dále vyplývá, že jeho základ spočívá především v posouzení skutkových zjištění. Při samotné aplikaci ustanovení §711 odst. 1 písm. h) o. s. ř. se odvolací soud nedostal do případných interpretačních obtíží, přičemž toto rozhodnutí nenaplňuje žádný z předpokladů obsažených v ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř. Nelze proto dovodit, že by toto rozhodnutí mělo po právní stránce zásadní význam, a že z tohoto důvodu by proti němu bylo přípustné dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Ve vztahu k třetí žalované bylo pak sice rozhodnutí soudu prvního stupně napadeným rozsudkem změněno, avšak v tomto případě se tak stalo z pohledu žalobou uplatněného nároku ve prospěch této žalované, když žaloba proti ní byla zamítnuta. Z tohoto důvodu proto nebyla oprávněna podat proti uvedenému rozsudku dovolání.
Dovolacímu soudu proto nezbylo, než podané dovolání z tohoto důvodu odmítnout (§243b odst. 5 ve spojení s §218 odst. 1 písm. b/ a c/ o. s. ř.), aniž se tak mohl zabývat věcnou správností napadeného rozsudku odvolacího soudu.
Výrok o náhradě nákladů řízení je odůvodněn ustanovením §243b odst. 5 ve spojení s §224 odst. 1, §142 odst. 1 a §151 odst. 1 o. s. ř. za situace, když dovolatelé neměli se svým dovoláním úspěch, zatímco žalobci v tomto řízení vznikly náklady spojené s jeho zastoupením advokátem v dovolacím řízení. Konkrétně jde o jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání) podle §11 odst. 1 písm. k/ vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů. Podle části dvanácté, hlavy první, bodu 10. zákona č. 30/2000 Sb. platí, že odměna za zastupování advokátem nebo notářem v řízeních v jednom stupni, která byla zahájena přede dnem účinnosti tohoto zákona, se stanoví podle dosavadních právních předpisů. V intencích §82 odst. 1 a §243c o. s. ř. je dovolací řízení zahájeno dnem, kdy soudu dojde návrh na jeho zahájení, tedy dnem, kdy soudu dojde dovolání. Protože dovolání v této věci došlo soudu dne 17. srpna 2001 a dovolací řízení tak bylo zahájeno po prvním lednu roku 2001, určuje se výše odměny za zastupování advokátem podle vyhlášky č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení, a kterou se mění vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů (dále jen \"vyhláška\").
Podle §2 vyhlášky se sazby a odměny stanoví pro řízení v jednom stupni z peněžité částky, která je předmětem řízení, nebo podle druhu projednávané věci (odstavec 1). V sazbě podle prvního odstavce uvedeného ustanovení jsou zahrnuty všechny úkony právní služby provedené advokátem nebo notářem, s výjimkou odměny za úkony, které patří k nákladům řízení, o jejichž náhradě soud rozhoduje podle §147 o. s. ř. (odstavec 2).
Podle ustanovení §15 vyhlášky, rozhodne-li soud o odmítnutí dovolání nebo o zastavení dovolacího řízení, platí obdobně §14 vyhlášky. Ustanovení §14 odst. 1 vyhlášky určuje, že rozhodne-li soud o odmítnutí odvolání nebo o zastavení odvolacího řízení, činí sazba odměny 50 % sazby stanovené podle §10 odst. 3, nejméně však 400,- Kč a nejvýše 15.000,- Kč. Podle §10 odst. 3 vyhlášky pak ve věcech odvolání a dovolání se sazba odměny posuzuje podle sazeb, jakými se řídí odměna pro řízení před soudem prvního stupně, není-li stanoveno jinak. Protože podle §7 písm. d/ vyhlášky činí sazba odměny ve věci nájmu 3.800,- Kč, náleží zástupci žalobce jako odměna za dovolací řízení částka 1.900,- Kč (představující 50 % výše uvedené sazby).
Vyhláška č. 484/2000 Sb. upravuje pouze paušální sazby odměny za zastupování účastníka advokátem, a nikoliv tedy již nároky advokáta na náhradu hotových výdajů a na náhradu za promeškaný čas, jež stojí vedle odměny (§2 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb.). K nákladům řízení na straně žalobce proto patří též paušální náhrada hotových výloh advokáta v částce 75,- Kč (§13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb.). Celkem tak výše přisouzené náhrady nákladů dovolacího řízení žalobce činí 1975,- Kč.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně 28. února 2002
JUDr. Pavel Pavlík, v. r.
předseda senátu