ECLI:CZ:NS:2002:30.CDO.2000.2002.1
sp. zn. 30 Cdo 2000/2002
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Karla Podolky a JUDr. Romana Fialy ve věci žalobce - nezletilého D. N., bytem u matky M. N., zastoupeného Okresním úřadem v B. jako opatrovníkem, proti žalovanému M. N., zastoupenému advokátem, za účasti matky nezletilého M. N., jako vedlejší účastnice, zastoupené advokátkou, o určení otcovství a o výchovu a výživu nezletilého, vedené u Okresního soudu v Benešově pod sp. zn. 9 C 1112/99, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 30. dubna 2002, č. j. 24 Co 460/2001-223, takto:
I. Dovolání žalovaného se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Benešově rozsudkem ze dne 6. března 2001, č. j. 9 C 1112/99-127, určil žalovaného otcem nezletilého žalobce, rozhodl o úpravě poměrů rodičů k nezletilému a rozhodl o náhradě nákladů řízení, včetně náhrady státem placených nákladů tohoto řízení.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 30. dubna 2002, č. j. 24 Co 460/2001-223, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil s výjimkou výroku o výživném, v němž byl rozsudek soudu prvního stupně zrušen a věc byla v této části vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Dále též rozhodl o námitce podjatosti vznesené žalovaným.
Rozsudek odvolacího soudu byl dovolateli doručen dne 7. června 2002 a téhož dne také nabyl právní moci.
Proti potvrzujícím výrokům uvedeného rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dne 1. července 2002 včasné dovolání, doplněné podáním ze dne 8. listopadu 2002. Dovolatel má zato, že v označené věci je dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen \"o. s. ř.\") a dovolání podává z důvodu podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) téhož zákona.
Dovolatel připomíná, že od samého počátku (řízení) tvrdí, že není a nemůže být otcem nezletilého žalobce, protože s matkou dítěte nesouložil v době, od které neprošlo do narození dítěte méně než 180 a více než 300 dnů. Ve svých výpovědích pravdivě uvedl, že s matkou nezletilého žalobce ukončil kontakt v únoru 1998, a poté se s ní vůbec nestýkal. Matka nezletilého pak po celou dobu před žalovaným tajila své těhotenství a po porodu neuvedla žádného otce dítěte. Žalovaného jako otce uvedla až později. Tyto skutečnosti matka žalobce před soudem uspokojivě nevysvětlila. Přesto jí (však) soud uvěřil, stejně jako svědectví jejích rodičů, ač jsou proti žalovanému zaujatí. Soud nevzal řádně v úvahu svědectví K. Ch. a odmítl i jeho doplňující výslech. Soud odmítl provést i další žalovaným navrhované důkazy. Podle dovolatele tyto vady řízení měly za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, které žalovaného poškodilo.
Dovolatel proto požádal, aby napadené rozhodnutí bylo zrušeno, a aby věc byla vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
K posuzovanému dovolání vyjádření podáno nebylo.
Dovolací soud shledal, že dovolání žalovaného bylo podáno oprávněnou osobou - účastníkem řízení, řádně zastoupeným advokátem podle ustanovení §241 odst. 1 o. s. ř., stalo se tak ve lhůtě stanovené ustanovením §240 odst. 1 o. s. ř., je charakterizováno obsahovými i formálními znaky požadovanými ustanovením §241a odst. 1 o. s. ř. Poté se dovolací soud zabýval otázkou přípustnosti dovolání v této věci se závěrem, že dovolání žalovaného přípustné není.
Podle §236 odst. l o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu
- jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé (§237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř.),
- jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak, než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil (§237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř.),
- jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle poslední z již uvedených možností, a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam (§237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.)
S ohledem na zjištění obsahu spisu je třeba dovodit, že v této věci není přípustnost dovolání založena ustanovením §237 odst. 1 písm. a) a b) o. s. ř., když napadeným rozsudkem nebyl rozsudek soudu prvního stupně změněn, resp. rozsudku soudu prvního stupně nepředcházel jiný a posléze zrušený rozsudek téhož soudu.
Z uvedeného vyplývá, že přípustnost dovolání v označené věci by mohla být založena jedině v případě, pokud by dovolací soud v této věci skutečně dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí ve věci samé má po právní stránce zásadní význam (§237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.). Tak tomu však v posuzované věci není.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.). Tyto předpoklady naplněny nejsou.
Zmíněným ustanovením §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. procesní předpis umožňuje dovolacímu soudu v konkrétní věci uvážit, zda je odůvodněno rozhodnutí přezkoumat v dovolacím řízení. Přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu tímto způsobem má však přesto v zásadě povahu výjimečného opatření, a je vyhrazeno jen pro řešení zásadních právních otázek. Přitom je nezbytné, aby šlo o takové otázky, které se staly vlastním právním podkladem rozhodnutí odvolacího soudu.
Vlastní dovolání žalovaného především neuvádí nic, co by relevantním způsobem zpochybňovalo právní závěry učiněné odvolacím soudem, když za nesprávné právní posouzení je třeba považovat omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav. O takový případ jde tehdy, jestliže soud buď použil při právním posouzení věci jiný právní předpis, než který měl správně použít, nebo jestliže sice aplikoval odpovídající právní předpis, ale nesprávně jej vyložil. Dovolání též neuvádí takové okolnosti, o nichž by bylo možno tvrdit, že napadené rozhodnutí činí po právní stránce zásadně významným. Přitom ani sám obsah napadeného rozhodnutí takový závěr neodůvodňuje.
Proto za situace vázanosti dovolacího soudu podaným dovoláním (§242 odst. 1 až 3 o. s. ř.) nelze i s ohledem na již vyložené okolnosti dovodit, že by dovoláním napadený rozsudek Krajského soudu v Praze případně naplňoval zákonný předpoklad obsažený v ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., totiž, že by se v daném případě jednalo o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu. Proto ani z tohoto pohledu není proti tomuto rozhodnutí dána přípustnost dovolání.
Protože tedy v případě dovolání žalovaného nebyly dány předpoklady jeho přípustnosti, dovolací soud z těchto důvodů podané dovolání odmítl jako nepřípustné podle §243b odst. 5 věta prvá o. s. ř. ve spojení s §218 písm. c) o. s. ř., a nemohl se tak zabývat věcnou správností napadeného rozhodnutí. Rozhodoval přitom, aniž nařídil jednání (§243a odst. l věta první o. s. ř.).
Výrok o náhradě nákladů řízení je odůvodněn ustanovením §243b odst. 5 ve spojení s §224 odst. 1, §146 odst. 3 a §151 o. s. ř. za situace, kdy dovolání dovolatele bylo odmítnuto, zatímco ostatním účastníkům v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek
V Brně dne 4. prosince 2002
JUDr. Pavel Pavlík, v. r.
předseda senátu