ECLI:CZ:NS:2002:30.CDO.221.2002.1
sp. zn. 30 Cdo 221/2002
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Duchoně a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a JUDr. Karla Podolky v právní věci žalobců P. K. a K. K. proti žalovanému Správnímu bytovému družstvu N., o neplatnost dohody o zániku užívacího práva, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 8 C 114/2001, o dovolání žalobců proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 25. 9. 2001, č. j. 11 Co 289/2001– 47, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 4 usnesením ze dne 4. 7. 2001, č. j. 8 C 114/2001–12, odmítl žalobu v bodu 2, kterým žalobce požadoval, aby bylo žalovanému uloženo „zabezpečení užívacích práv žalobců k předmětnému bytu“. Jak vyplývá z odůvodnění usnesení soudu prvního stupně, žalobci se svým původním podáním domáhali určení, že dohoda o zániku užívacího práva k družstevnímu bytu ze dne 18. 10. 1989 se ruší. Vzhledem k tomu, že jejich podání postrádalo zákonem předepsané náležitosti, byli soudem vyzváni k odstranění vad podání ve stanovené lhůtě. Žalobci v této lhůtě soudu zaslali doplnění žaloby, ovšem ani toto doplnění v bodě 2 nemělo zákonem předepsané náležitosti, takže by z toho důvodu nebylo vykonatelné. Poněvadž žalobci přes výzvu soudu neuvedli dostatečně přesně a určitě, čeho se domáhají a jak má soud ve věci rozhodnout, v řízení nebylo možno pokračovat. Proto soud žalobu odmítl podle §43 odst. 2 občanského soudního řádu (dále jen OSŘ).
K odvolání žalobců Městský soud v Praze usnesením ze dne 25. 9. 2001, č. j. 11 Co 289/2001–47, usnesení soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně a uvedl, že žalobní požadavek pod bodem 2 žalobního petitu zcela evidentně nesplňuje zákonný požadavek uvedený v §79 OSŘ. Pokud se žalobci domáhají, aby bylo žalovanému uloženo zabezpečení užívacích práv žalobců k danému bytu, pak se jedná o neurčitý požadavek, který brání věcnému projednání žaloby. Z žalobního petitu nelze dovodit, o jaká práva a jim odpovídající povinnosti se jedná, proto by nebylo možno takovéto soudní rozhodnutí vykonat.
Proti tomuto usnesení podali žalobci (dále jen dovolatelé) včasné dovolání, jehož přípustnost dovodili z ustanovení §239 odst. 2 písm. a) OSŘ a jako dovolací důvod uvedli důvody podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) a b) OSŘ, tedy že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Podle názoru dovolatelů je odmítnutí druhé části žalobního návrhu pro nedostatek zákonem předepsaných náležitostí zavádějící, neboť nalézací ani odvolací soud neuvedly, jaké náležitosti jsou postrádány a v čem spočívá nevykonatelnost žalobního návrhu. Spojitost obou odstavců žalobního návrhu je podle nich nesporná. Pokud by byla zrušena dohoda o zániku užívacího práva k uvedenému bytu, dovolatelé očekávali, že žalovaný zabezpečí jejich užívací práva k tomuto bytu. Není pravdou, že by dostatečně přesně a určitě neuvedli, čeho se domáhají.
Žalovaný se k dovolání nevyjádřil.
Dovolání je přípustné podle §239 odst. 3 OSŘ, protože směřuje proti usnesení odvolacího soudu, kterým bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně o odmítnutí žaloby.
Dovolací soud přezkoumal napadené usnesení Městského soudu v Praze v souladu s ustanovením §242 odst. 1 až 3 OSŘ a dospěl k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu je správné.
Jak vyplývá z textu §79 odst. 1 OSŘ i z ustálené judikatury, žalobní petit musí být úplný, určitý a srozumitelný. To znamená, že musí obsahovat označení konkrétních práv a povinností natolik přesně a jednoznačně, aby po jeho převzetí do výroku soudního rozhodnutí mohl být nařízen a proveden výkon tohoto rozhodnutí. Podle §43 odst. 2 OSŘ, pokud není přes výzvu předsedy senátu podání řádně opraveno nebo doplněno a v řízení nelze pro tento nedostatek pokračovat, soud usnesením podání odmítne. V předmětné věci podali dovolatelé žalobu, jejíž petit považoval soud prvního stupně za nepřesný a neúplný. Vyzval proto dovolatele k doplnění žalobního petitu. Podle jimi doplněného žalobního petitu dovolatelé navrhli vydání rozsudku, podle něhož 1) dohoda o zániku užívacího práva k družstevnímu bytu v P., H. 508, mezi P. a K. K. a SBD „N.“ ze dne 18. 10. 1989 se ruší vzhledem k promlčení právních nároků podle ní ve smyslu §101 občanského zákona, a 2) ukládá se SBD „N.“ zabezpečení užívacích práv P. a K. K. k danému bytu spolu s úhradou nákladů soudního řízení a právního zastoupení do tří dnů od pravomocnosti tohoto rozsudku. Soudy obou stupňů dospěly ke shodnému závěru, že formulace žalobního petitu pod bodem 2) je v rozporu s požadavky §79 odst. 1 OSŘ, neboť je neurčitá a brání věcnému projednání žaloby. Nelze z ní dovodit, o jaká práva a jim odpovídající povinnosti se jedná. Dovolací soud se s názorem soudů obou stupňů ztotožnil. Při posuzování předmětného petitu vyšel z ustanovení §685 a násl. občanského zákona (dále jen ObčZ), která obsahují zvláštní ustanovení o nájmu bytu, tedy především vznik nájmu, obsah nájemní smlouvy a práva a povinnosti z nájmu bytu. Tato ustanovení však nikde neobsahují pojem „užívací práva k bytu“, ani výčet těchto užívacích práv, ani pojem „zabezpečení užívacích práv“. Z tohoto důvodu bylo nezbytné, aby dovolatelé doplnili žalobní petit (návrh) o konkrétní vymezení práv, spojených s užíváním bytu a jeho příslušenství a přesně uvedli, jaké povinnosti v souvislosti s užíváním bytu má soud žalovanému uložit. Přitom je nepochybné, že dovolatelé jako žalobci mohli žalobní návrh formulovat i zcela jinak – neboť formulaci žalobního návrhu zákon ponechává zcela na vůli žalobců. Nezbytnou podmínkou řízení ovšem je, aby, jak již bylo uvedeno, žalobci vždy formulovali svůj návrh v souladu s tím, čeho se skutečně domáhají, natolik určitě a srozumitelně, aby o něm soud mohl jednat a rozhodnout a aby byl vykonatelný.
To však dovolatelé neučinili ani na výzvu soudu. Proto soudy obou stupňů předmětnou věc správně posoudily podle příslušných ustanovení OSŘ, ve věci správně rozhodly a svá rozhodnutí také náležitě odůvodnily. Dovolací soud proto neshledal, že by zde byly dány dovolací důvody podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) a b) OSŘ, které dovolatelé ve svém dovolání uvedli.
Podle ustanovení §242 odst. 3 OSŘ rozhodnutí dovolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 OSŘ, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Tyto vady však dovolateli tvrzeny nebyly a dovolacím soudem, který je vždy povinen napadené rozhodnutí odvolacího soudu z hlediska těchto vad posuzovat, rovněž shledány nebyly.
Na základě výše uvedených skutečností dovolací soud dovolání zamítl podle ustanovení §243b odst. 2 OSŘ, protože rozhodnutí odvolacího soudu považuje za správné.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto s odkazem na ustanovení §243b odst. 4, §224 odst. 1, §142 odst. 1 OSŘ, kdy v dovolacím řízení dovolatelé neuspěli a žalovanému žádné náklady dovolacího řízení nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 26. února 2002
JUDr. František Duchoň, v. r.
předseda senátu