ECLI:CZ:NS:2002:30.CDO.226.2002.1
sp. zn. 30 Cdo 226/2002
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Františka Duchoně a JUDr. Karla Podolky, v právní věci žalobce V. M., zastoupeného advokátkou, proti žalovaným 1) V. M., 2) J. M., obou zastoupených advokátem a 3/ H., s.r.o., o neplatnost kupní smlouvy, vedené u Okresního soudu v Rokycanech pod sp.zn. 5 C 149/2000, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 1. října 2001, č.j. 14 Co 472/2001 - 62, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Rokycanech rozsudkem ze dne 27. února 2001, č.j. 5 C 149/2000 – 24, zamítl žalobu, jíž se žalobce domáhal určení, že kupní smlouva uzavřená dne 15. dubna 1992 formou notářského zápisu Nz 163/92 mezi akciovou společností M. R. jako prodávajícím a žalovanými, jako kupujícími, jíž došlo k převodu pozemku č. 308/14 o výměře 24 m2, je neplatná. Rozhodl též o náhradě nákladů řízení. Soud prvního stupně, pokud rozhodoval ve věci samé, vycházel mimo jiné z úvahy, že v případě, že je žalováno o určení neplatnosti smlouvy, musí být účastníky řízení všichni ti, kteří napadenou smlouvu uzavřeli. V posuzovaném případě byla prodávajícím akciová společnost M., proti níž (stejně tak jako ani proti případnému jejímu právnímu nástupci) žaloba nesměřuje, takže mimo jiné již z tohoto důvodu nemohla mít žaloba úspěch. Nadto soud v rámci provedeného dokazování zjistil, že první žalovaný a druhá žalovaná jsou v katastru nemovitostí zapsáni jako vlastníci dotčeného pozemku. V této souvislosti soud poukázal na skutečnost, že pro žalobu na určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, platí, že je na žalobci, aby tvrdil a prokázal, že na požadovaném určení má ve smyslu ustanovení §80 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“) právní zájem. Naléhavost právního zájmu spočívá pak většinou v tom, že bez požadovaného určení práva nebo právního vztahu by žalobcovo právní postavení zůstalo nebo se stalo nejistým. K tomu však žaloba v této věci nesměřuje. Jestliže jsou totiž v katastru nemovitostí jako vlastníci této nemovitosti zapsáni první dva žalovaní, pak rozhodnutí, kterým by bylo případně určeno, že dotčená smlouva je neplatná, by nebylo podkladem způsobilým ke změně v evidenci vlastnických vztahů k pozemku. V případě vyhovění žaloby by pak (naopak) nastal stav právní nejistoty, takže žalobě nebylo možno vyhovět.
K odvolání žalobce Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 1. října 2001, č.j. 14 Co 472/2001 – 62, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a současně rozhodl o náhradě nákladů dovolacího řízení.
Soud druhého stupně ve svém rozhodnutí vyšel především ze závěru, že soud prvního stupně provedl důkazy v souladu s ustanovením §120 odst. 1 o.s.ř., z nichž správně zjistil skutkový stav, který pak správně posoudil. Skutečnosti, kterými žalobce odůvodňoval jím tvrzený naléhavý právní zájem na určení neplatnosti předmětné smlouvy, nemohl podle soudu obstát, protože ani v případě úspěšnosti žalobce ve sporu by se v jeho právním postavení ničeho nezměnilo. Nemá proto ve smyslu ustanovení §80 písm. c) o.s.ř. na tomto určení naléhavý právní zájem. Případný jiný (např. ekonomický) zájem žalobce na tomto určení je pak irelevantní. Dalším důvodem neúspěchu žalobce je skutečnost neúčasti dalšího účastníka smlouvy, s.j. akciové společnosti M. R. na straně žalované v tomto řízení.
Toto rozhodnutí krajského soudu nabylo právní moci dne 20. listopadu 2001.
Proti uvedenému rozsudku Krajského soudu v Plzni podal žalobce dne 18. ledna 2002 dovolání. Přípustnost tohoto dovolání dovozuje z ustanovení §237 odst. 2 písm. c) o.s.ř. Důvod dovolání uvádí odkazem na ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. Konkrétně především konstatuje, že důvodem podání žaloby v této věci byl (skutečně) jeho naléhavý právní zájem. Žalobce totiž v důsledku změny vlastnictví uvedeného pozemku, ztratil jedinou možnost užívat nemovitosti na parc.č. 897 v katastrálním území R., které má v podílovém spoluvlastnictví s prvním žalovaným. Akciová společnost M. zanikla a nemůže být účastníkem řízení. To však podle jeho názoru nebrání zjištění, že dotčená smlouva je absolutně neplatná. I když dovolatel připouští, že vhodnějším postupem by bývalo bylo vést žalobu na určení vlastnictví k dotčené nemovitosti, nelze pro názor soudů obou stupňů nalézt dostatečnou oporu v zákoně. Ač názor soudů je obecně přijímán, přesto podle názoru dovolatele případný rozsudek na neplatnost kupní smlouvy, než výrok určující sporné vlastnictví, lépe odpovídá dikci §1 odst. 1 zákona č. 265/1992 Sb. Rozsudek o určení vlastnictví totiž není listinou, jíž by nastala skutečnost, která založila nebo změnila vlastnická práva, zatímco rozsudek o neplatnosti smlouvy o převodu nemovitosti takovou listinou nepochybně je. Proto navrhuje, aby dovolací soud zrušil jak napadený rozsudek odvolacího soudu, tak i rozsudek soudu prvního stupně, a aby věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaní se k podanému dovolání nevyjádřili.
Podle části dvanácté, hlavy první, bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým byl novelizován mimo jiné též občanský soudní řád, se dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti uvedeného zákona (t.j. přede dnem 1.ledna 2001) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů, projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Jak vyplývá z obsahu spisu, byla rozhodnutí soudů obou stupňů vydána po nabytí účinnosti zmíněné novely o.s.ř. Z uvedeného důvodu proto Nejvyšší soud České republiky, jako soud dovolací, věc projednal a rozhodl podle znění tohoto procesního předpisu účinného od 1. ledna 2001.
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, případně jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak, než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil, resp.jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle již uvedeného a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam (§237 odst. 1 o.s.ř.). Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o.s.ř.).
Již z předestřené zákonné úpravy vyplývá, že podané dovolání žalobce není možno považovat za přípustné.
Především z dovolání žalobce i z obsahu spisu vyplývá, že není naplněn některý z případů přípustnosti dovolání, na něž dopadá ustanovení §237 odst. 1 písm. a) a b) o.s.ř. Z napadeného rozhodnutí odvolacího soudu je pak dále zřejmé, že právní posouzení přípustnosti žaloby na určení podle ustanovení §80 písm. c) o.s.ř. soudem druhého stupně bylo provedeno v souladu s ustálenou rozhodovací praxí soudů vyšších stupňů (což ostatně dovolatel sám připouští). Odvolací soud se při výkladu zmíněného ustanovení nedostal do případných interpretačních obtíží, přičemž toto rozhodnutí nenaplňuje žádný z předpokladů obsažených v ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. V této souvislosti se nadto dovolacímu soudu nejeví z pohledu odůvodnění podaného dovolání jako přiléhavá úvaha dovolatele, týkající se otázky možnosti provést zápis v katastru nemovitostí na podkladě výroku soudu, jímž bylo rozhodnuto o konkrétním typu určovací žaloby. Podstatou rozhodnutí odvolacího soudu (ale i soudu prvního stupně) je totiž prostá skutečnost, že žalobce neosvědčil v daném sporu existenci naléhavého právního zájmu na požadovaném určovacím výroku.
Jestliže proto nelze dovodit, že by toto rozhodnutí mělo po právní stránce zásadní význam, a že z tohoto důvodu by proti němu bylo přípustné dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., dovolacímu soudu proto nezbylo, než podané dovolání z tohoto důvodu odmítnout (§243b odst. 5 ve spojení s §218 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.), aniž se tak mohl zabývat věcnou správností napadeného rozsudku odvolacího soudu.
Výrok o náhradě nákladů řízení je odůvodněn ustanovením §243b odst. 5 ve spojení s §224 odst. 1 , §142 odst. 1 a §151 odst. 1 o.s.ř. za situace, když dovolatel neměl se svým dovoláním úspěch, zatímco žalovaným v tomto řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. února 2002
JUDr. Pavel Pavlík,v. r.
předseda senátu