ECLI:CZ:NS:2002:30.CDO.2279.2001.1
sp. zn. 30 Cdo 2279/2001
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl ve věci péče o nezletilého M. M., nar. 19. 8. 1984, zastoupeného Městem P. jako opatrovníkem, syna N. M., a J. M., o změnu výchovy a výživy, vedené u Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. 14 P 210/95, o dovolání proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 20. 9. 2001, č. j. 24 Co 136/2001–575, takto:
Dovolání se zamítá.
Odůvodnění:
Okresní soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 29. 10. 1999, č. j. 14 P 210/95–492, svěřil nezletilého M. M. do výchovy matce, otci uložil povinnost platit na nezletilého výživné měsíčně ve výši 5.000,- Kč k rukám matky, dále rozhodl o doplacení dlužného výživného otcem, o rozsahu styku otce s nezletilým M. a o povinnosti rodičů uhradit státu náklady řízení. Rozhodl tak na základě změny poměrů na straně matky, stanoviska samotného nezletilého M., znaleckých posudků i dalších důkazů v řízení provedených.
Odvolání otce proti uvedenému rozsudku Krajský soud v Hradci Králové, jako soud odvolací, usnesením ze dne 22. 6. 2000, č. j. 24 Co 113/2000–532, odmítl jako opožděné. Nejvyšší soud České republiky usnesením ze dne 1. 2. 2001, č. j. 30 Cdo 2447/2000–555, zmíněné usnesení odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Důvodem byla skutečnost, že odvolací soud dostatečně neobjasnil okolnosti doručování zásilky otci, vycházel z neúplných zjištění, jeho závěr o opožděném podání odvolání tedy nemohl být považován za správný.
V dalším řízení se odvolací soud znovu zabýval otázkou, zda odvolání otce bylo podáno včas. K tomu provedl řadu důkazů, mimo jiné i výslechem doručovatele České pošty. Na základě provedeného šetření dospěl opětovně k závěru, že předmětné odvolání bylo podáno opožděně a proto je odmítl. Své rozhodnutí opřel o zjištění, že otec se zdržoval v místě bydliště, kam mu byla zásilka doručována. Vyšel rovněž z údajů na doručence, které potvrzují, že první pokus o doručení byl uskutečněn dne 30. 11. 1999, kdy byla zanechána otci výzva s poučením, že zásilku přijde doručovatel doručit v dopoledních hodinách dne následujícího. Je zde i podpis doručovatele a otisk razítka s datem 30. 11. 1999. Doručenka obsahuje i údaj o tom, že byl opakován marný pokus o doručení dne 1. 12. 1999, proto bylo zanecháno otci oznámení o uložení zásilky toho dne na poště s informací o celkové délce úložní doby zásilky, opět s datem a podpisem doručovatele. Podle názoru odvolacího soudu obsah doručenky a přesvědčivá výpověď doručovatele nevzbuzují žádné pochybnosti o tom, že při doručení rozsudku otci doručovatel dodržel postup stanovený v §47 odst. 2 OSŘ a příloze č. 5 poštovního řádu. Jazykové rozlišení názvů použitých tiskopisů při doručování svědčí o tom, že otec dne 1. 12. 1999 obdržel oznámení o uložení zásilky a nikoliv výzvu, že bude učiněn opakovaný pokus o doručení zásilky, jak sám tvrdí. Protože třetí den od uložení zásilky na poště připadl na sobotu, stal se dnem doručení rozsudku nejbližší pracovní den, tedy 6. prosinec 1999. Patnáctidenní odvolací lhůta, o níž byl otec v napadeném rozsudku řádně poučen, počala běžet dnem následujícím po doručení a skončila dne 21. 12. 1999. Bez vlivu na počátek a skončení odvolací lhůty je skutečnost, že se otci dostalo ještě dalšího oznámení o uložení zásilky na poště a že si zásilku na poště vyzvedl dne 13. 12. 1999. Podal-li otec, podle obsahu spisu, odvolání k poštovní přepravě dne 27. 12. 1999, podal je opožděně.
Proti usnesení odvolacího soudu podal otec (dále též dovolatel) dovolání, v němž vyjádřil svůj nesouhlas se závěry odvolacího soudu. Podle jeho názoru mu předmětná zásilka nebyla doručována v souladu s tehdy platným zněním §47 odst. 2 OSŘ. Po druhém pokusu o doručení nedošlo k uložení zásilky a tento postup nemohl mít za následek počátek běhu třídenní lhůty pro náhradní doručení. Není zřejmé, zda a jakým způsobem mu byl při prvním marném doručování oznámen den, kdy bude provedeno opětovné doručení. Svědkyně (doručovatelka) neuvedla, že by do výzvy vyplňovala datum dne, kdy se poprvé pokoušela zásilku doručit, aby adresát mohl nový termín doručování dovozovat z tohoto údaje. Je však zcela nepochybné, že doručovatelka uvedla, že další doručení bude provedeno dopoledne. Podle názoru dovolatele je takový údaj v rozporu s povinností uvést v oznámení hodinu nového doručování – tedy konkrétní časový údaj. Pojem dopoledne v sobě zahrnuje několik hodin a nelze obecně možno říci, kdy tento časový úsek začíná, lze jen dovodit, že končí ve 12.00 hodin. Dovolatel se o doručování zásilky dozvěděl až dne 1. 12. 1999. Za druhý pokus o doručení tedy považoval až doručování dne 10. 12. 1999, kdy opět nebyl v místě svého bydliště zastižen. Považoval proto převzetí zásilky dne 13. 12. 1999 za řádný termín doručení a své odvolání za včasné. Vzniklou situaci nijak nezavinil, přebírání pošty se nevyhýbal a postup soudu provažuje za postup, který je v rozporu se zásadami spravedlivého procesu. Svá tvrzení opřel o judikaturu Nejvyššího soudu ČR, konkrétně o usnesení ze dne 9. 12. 1998, sp. zn. 33 Cdo 460/98, podle něhož v oznámení o novém doručení písemnosti určené do vlastních rukou je nezbytné uvádět nejen den, ale i hodinu doručení. Rovněž napadl i obsah poučení o odvolání v rozsudku soudu prvního stupně, které postrádá poučení o institutu náhradního doručení a způsobu jeho provádění. Takový postup je podle něj v rozporu s poučovací povinností soudu podle ustanovení §5 OSŘ. I když je dovolateli známa zásada, že neznalost zákona neomlouvá, považuje postup odvolacího soudu v tomto případě za nepřiměřeně tvrdý, v rozporu se smyslem §47 odst. 2 OSŘ. Navrhl zrušení usnesení odvolacího soudu a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení.
Vyjádření k dovolání nebylo podáno.
Při posuzování tohoto dovolání vycházel dovolací soud z ustanovení části 12, hlavy prvé, bodu 17 zák. č. 30/2000 Sb., jímž byl změněn občanský soudní řád (zák. č. 99/1963 Sb.), podle kterého dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu, vydaným před účinností tohoto zákona nebo po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů, se projednají a rozhodne se o nich podle dosavadních právních předpisů, tj. podle občanského soudního řádu ve znění před novelizací provedenou zákonem č. 30/2000 Sb.
Po zjištění, že dovolání bylo podáno oprávněnou osobou – účastníkem řízení, řádně zastoupeným v dovolacím řízení advokátem podle ustanovení §241 odst. 1 OSŘ, že tak bylo učiněno ve lhůtě určené v ustanovení §240 odst. 1 OSŘ a že splňuje formální i obsahové náležitosti podle §241 OSŘ, se dovolací soud nejprve zabýval přípustností dovolání, neboť podle §236 odst. 1 OSŘ lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Dovolání je přípustné podle §238a odst. 1 písm. e) OSŘ, protože směřuje proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo odvolání odmítnuto. I když dovolatel přímo neuvedl důvod ze kterého dovolání podává, z jeho obsahu vyplývá, že se jedná o důvod uvedený v §241 odst. 3 písm. d) OSŘ, tedy že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Při posuzování, zda odvolání bylo podáno včas, je třeba v souladu s ustanovením §47 odst. 2 OSŘ nejprve posoudit, zda se dovolatel zdržoval v místě doručení. Touto otázkou, jako základním předpokladem pro platné doručení, se správně zabýval i odvolací soud a z provedených důkazů učinil závěr, že otec se v místě doručení v době doručení skutečně zdržoval. Tuto skutečnost otec nepopřel. Rovněž je třeba se zabývat otázkou, zda byly splněny i další předpoklady platného doručení do vlastních rukou, jak je stanoví §47 odst. 2 OSŘ. Po posouzení všech skutečností dovolací soud dospěl k názoru, že odvolací soud učinil správný závěr, spočívající v tom, že všechny zákonné podmínky pro platné doručení byly splněny .
K námitce dovolatele, že z výpovědi doručovatelky není zřejmé, zda a jakým způsobem mu byl při prvním marném doručení oznámen den, kdy bude provedeno opětovné doručení, uzavřel dovolací soud, že tato skutečnost z výpovědi svědkyně zřejmá je. Z její výpovědi vyplývá, že použila předtištěného formuláře, na němž byly uvedeny všechny potřebné údaje a na který postačovalo pouze doplnit hodinu doručení. O správnosti tohoto tvrzení svědčí i údaje na doručence, kde se nachází vlastnoruční podpis doručovatelky, a to jak u data 30. 11. 1999, kdy bylo doručováno poprvé, tak i u data 1. 12. 1999, kdy byl učiněn druhý pokus o doručení. Navíc dovolatel potvrdil, že se o doručování zásilky dne 1. 12. 1999 dozvěděl, tudíž měl vědomost o tom, že je mu doručována zásilka do vlastních rukou, že tato zásilka je uložena na poště a do 15 dnů má být vyzvednuta, jinak bude vrácena odesílateli. Dovolatel rovněž věděl, že mu má být doručen rozsudek soudu I. stupně, přesto však na oznámení o uložení zásilky dne 1. 12. 1999 vůbec nereagoval a na poštu k vyzvednutí zásilky se dostavil až na základě poslední výzvy ze dne 10. 12. 1999. Dovolatel tvrdí, že výzva ze dne 30. 11. 1999 neměla všechny náležitosti, že na ní nebyly uvedeny potřebné údaje, avšak jako důkaz pro toto své tvrzení tuto výzvu soudu nepředložil. Stejně tak nepředložil ani oznámení o příchodu doporučené zásilky ze dne 1. 12. 1999, které obdržel. Lze tedy uzavřít, že dovolatel neprokázal svá tvrzení, jimiž se snažil vyvrátit svědectví doručovatelky. Navíc na doručence, kterou dovolatel podepisoval dne 13. 12. 1999, je jasně uvedeno, kdy byl proveden první i druhý pokus o doručení zásilky. Už tehdy musel tedy dovolatel zjistit, kdy byly provedeny oba pokusy o doručení. Na základě toho se mohl na tyto skutečnosti na poště informovat a podat své odvolání dříve, jak sám v dovolání uvádí. Není tedy pravdivé jeho tvrzení, že při přebírání zásilky se o dřívějších pokusech o doručení nedozvěděl. Dovolatel se rovněž vůbec nevyjádřil k tomu, z jakého důvodu se po obdržení oznámení o uložení zásilky dne 1. 12. 1999 pro tuto zásilku na poštu nedostavil a proč si pro zásilku přišel až na základě II. výzvy pošty ze dne 10. 12. 1999. K další námitce dovolatele ohledně určení hodiny, kdy bude zásilka opětovně doručena, dovolací soud zastává názor, že časový údaj „dopoledne“ je dostatečně určitý, neboť je to jiným než číselným údajem vyjádřené časové rozpětí, v němž bude zásilka doručena. Navíc tato námitka dovolatele se jeví jako čistě účelová, neboť dovolatel na jedné straně zpochybňuje první pokus o doručení dne 30. 11. 1999, na druhé straně tvrdí, že toto doručení nebylo provedeno v souladu se zákonem, o čemž však nebyl schopen předložit žádný důkaz. S námitkou dovolatele, že nebyl soudem I. stupně řádně poučen o možnosti podat odvolání, nelze v žádném případě souhlasit, neboť rozsudek soudu prvního stupně obsahuje standardní ustálené poučení o odvolání, přičemž žádná právní norma nestanoví, že je nutno účastníky poučovat rovněž o podmínkách náhradního doručování. Ustanovení §204 OSŘ ukládá povinnost soudu dát poučení o odvolání, nikoliv poučení o pravidlech doručování případně náhradního doručování. Zde skutečně platí, jak sám dovolatel uvádí, pravidlo, že neznalost zákona neomlouvá. Pokud jde o judikát Nejvyššího soudu ČR, na který dovolatel odkazuje, v uvedené věci se jednalo o případ, kdy vůbec nebylo uvedeno žádné časové určení o tom, kdy bude zásilka opětovně doručena. Proto nemá tento judikát pro posouzení této věci význam.
Ze všech zjištěných skutečností v dané věci vyplývá, že dovolatel přesto, že se v místě doručování zdržoval, že očekával doručení rozsudku soudu prvního stupně, nevěnoval došlým poštovním zásilkám náležitou pozornost, a projevil poněkud laxní přístup k převzetí doporučené zásilky do vlastních rukou na poště.
Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem dospěl dovolací soud k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu je založeno na správných právních závěrech a žádná z námitek dovolatele neobstála. Vady podle §237 odst. 1 OSŘ, pro něž je dovolání přípustné vždy a jež jsou i způsobilým dovolacím důvodem podle ustanovení §241 odst. 3 písm. a) OSŘ, nebyly tvrzeny a dovolacím soudem shledány v obsahu spisu nebyly. Dovolací soud proto dovolání zamítl podle §243b odst. 1 OSŘ .
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 20. února 2002
JUDr. František Duchoň, v. r.
předseda senátu