ECLI:CZ:NS:2002:30.CDO.259.2002.1
sp. zn. 30 Cdo 259/2002
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Františka Duchoně a JUDr. Karla Podolky v právní věci žalobce - Obec S., zastoupeného advokátkou, proti žalované J. M., o vydání předběžného opatření, vedené u Okresního soudu ve Žďáře nad Sázavou pod sp. zn. 11 Nc 36/2001, o dovolání žalobce proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 20. září 2001, č. j. 15 Co 311/2001-19, takto:
I. Dovolání žalobce se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud ve Žďáře nad Sázavou usnesením ze dne 18. května 2001, č. j. 11 Nc 36/2001-11, podle ustanovení 75 odst. 1 občanského soudního řádu (dále jen \"o. s. ř.\") nařídil předběžné opatření, jímž bylo žalované uloženo zdržet se umisťování vozidel se státní poznávací značkou a vozidel bez státní poznávací značky na pozemku parc. č. 221 o výměře 433 m2, zapsaném u Katastrálního úřadu ve Ž. n. S. na LV č. 1 pro obec a katastrální území S. Žalobci bylo současně uloženo, aby do třiceti dnů ode dne doručení usnesení podal u soudu proti žalované žalobu o vyklizení ve věci samé.
K odvolání žalované Krajský soud v Brně usnesením ze dne 20. září 2001, č. j. 15 Co 311/2001-19, usnesení soudu prvního stupně zrušil, řízení zastavil a věc postoupil Obci S. (§221 odst. 2 písm. c/ o. s. ř.). Rozhodl též o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů.
Soud druhého stupně ve svém rozhodnutí vyšel především ze zjištění a úvahy, že předmětný pozemek, který žalobce žádal v rámci řízení o návrhu na vydání předběžného opatření zpřístupnit, je místní účelovou komunikací spravovanou a udržovanou žalobcem, přičemž žalobce je zapsán jako vlastník pozemku. Dochází-li k případnému narušování provozu na účelové komunikaci, pak právní poměr mezi účastníky nezakládá pravomoc soudu k projednání věci ve smyslu ustanovení §7 o. s. ř. Jde o vztah veřejnoprávní, upravený příslušným předpisem správního práva - konkrétně zákonem č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích. K rozhodnutím ve vztahu k účelové komunikaci je oprávněn příslušný silniční správní úřad, což rámcově vyplývá z ustanovení §3 citovaného zákona. Ve věcech místních komunikací a veřejně přístupných účelových komunikací jsou silničním správním úřadem obce, které vykonávají v tomto rozsahu státní správu (§40 odst. 4 písm. b/ cit. zákona). Podle téhož ustanovení je pak obec oprávněna projednat i případný přestupek ve věci účelové komunikace.
Toto rozhodnutí krajského soudu nabylo právní moci dne 16. listopadu 2001.
Proti uvedenému usnesení Krajského soudu v Brně podal žalobce dne 15. ledna 2002 dovolání. Přípustnost tohoto dovolání dovozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. Má zato, že uvedené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (dovolací důvod ve smyslu §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.).
Dovolatel se neztotožňuje s již popsaným právním názorem odvolacího soudu. Konkrétně uvádí, že dotčený pozemek slouží jako účelová komunikace. Pokud odvolací soud v napadeném usnesení uvádí, že v této věci by měla rozhodnout obec, jako silniční správní úřad a věc projednat jako přestupek ve věci účelové komunikace, pak má žalobce zato, že jednání žalované nelze projednat jako přestupek podle §23 zákona č. 2000/1990 Sb., o přestupcích, protože je není možno podřadit pod žádné z jednání popsaných v citovaném ustanovení zákona o přestupcích. Stejně tak není možno jednání žalované projednat podle zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, protože není popsáno v jeho §42 odst. 2. Proto je ve věci žaloby na ochranu vlastnického práva příslušný rozhodnout ve věci soud.
Dovolatel proto navrhuje, aby dovolací soud napadené usnesení odvolacího soudu zrušil, a aby věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná se k podanému dovolání vyjádřila svým podáním ze dne 17. ledna 2002, v němž se ztotožnila s napadeným usnesením odvolacího soudu.
Podle části dvanácté, hlavy první, bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým byl novelizován mimo jiné též občanský soudní řád, se dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti uvedeného zákona (tj. přede dnem 1.ledna 2001) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů, projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Jak vyplývá z obsahu spisu, byla rozhodnutí soudů obou stupňů vydána po nabytí účinnosti zmíněné novely o. s. ř. Z uvedeného důvodu proto Nejvyšší soud České republiky, jako soud dovolací, věc projednal a rozhodl podle téhož znění uvedeného procesního předpisu účinného od 1. ledna 2001.
Dovolací soud uvážil, že dovolání žalobce bylo podáno oprávněnou osobou - účastníkem řízení, řádně zastoupeným advokátem podle ustanovení §241 o. s. ř., stalo se tak v průběhu dvouměsíční lhůty stanovené ustanovením §240 odst. 1 o. s. ř. a je charakterizováno obsahovými i formálními znaky požadovanými ustanovením §241a odst. 1 o. s. ř. Dovolání se fakticky opírá o možný případ přípustnosti dovolání podle §239 odst. 1 písm. a) o. s. ř. (byť dovolatel nesprávně odkazuje na ustanovení §237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř.) a vychází z dovolacích důvodů podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. a §241a odst. 3 téhož zákona. Dovolací soud pak přezkoumal napadené usnesení Krajského soudu v Brně v souladu s ustanovením §242 odst. 1 až 3 o. s. ř. a dospěl k závěru, že dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu je třeba považovat za správné (§243b odst. 2 o. s. ř.).
Ze znění ustanovení §242 o. s. ř. vyplývá, že právní úprava institutu dovolání obecně vychází ze zásady vázanosti dovolacího soudu rozsahem dovolacího návrhu. Dovolací soud je přitom vázán nejen rozsahem dovolacího návrhu, ale i uplatněným dovolacím důvodem. Podle třetího odstavce zmíněného ustanovení však dovolací soud v případech, kdy je dovolání přípustné, přihlédne též k vadám uvedeným v ustanovení §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a to i tehdy, pokud tyto vady nebyly uplatněny v dovolání. Dovolatel však ve svém dovolání žádný z případů, na něž dopadají zmíněná ustanovení neuvádí a ani z obsahu spisu se žádné takové pochybení nepodává. Dovolací soud se proto dále zabýval výtkami dovolatelem v jeho dovolání výslovně uvedenými, zobecněnými v dovolací důvod ve smyslu ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.
V občanském soudním řízení projednávají a rozhodují soudy spory a jiné právní věci, které vyplývají z občanskoprávních, pracovních, rodinných a z obchodních vztahů, pokud podle zákona neprojednávají a nerozhodují o nich jiné orgány. Jiné věci projednávají a rozhodují soudy v občanském soudním řízení jen, stanoví-li to zákon.
Jak vyplývá z obsahu spisu, návrh na vydání předběžného opatření podaný v této věci měl zajistit regulaci užívání tzv. účelové komunikace v obci S. Definici účelové komunikace podává ustanovení §7 zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, přičemž současně zde vymezuje i některé pravomoci, které ve vztahu k posouzení užívání těchto komunikací má příslušný silniční správní úřad. Podle ustanovení §40 odst. 5 písm. b/ a c/ cit. zákona pak obce mimo jiné vykonávají působnost silničního správního úřadu ve věcech místních komunikací a veřejně přístupných účelových komunikací projednávají přestupky ve věcech místních komunikací a veřejně přístupných účelových komunikací podle uvedeného zákona a podle zvláštního předpisu (zde zákon č. 200/1990 Sb.) a vykonávají působnost silničního správního úřadu ve věcech místních komunikací a veřejně přístupných účelových komunikací.
Již z uvedeného vyplývá, že obecné užívání pozemních komunikací není institutem soukromého práva, ale že jde o veřejnoprávní oprávnění. Užívání těchto komunikací se neopírá o občanskoprávní předpisy, ale především o uvedený zákon o pozemních komunikacích. Z ustanovení §44 odst. 1 cit, zákona vyplývá, že v řízení o věcech upravených tímto zákonem, a tedy i o obecném užívání komunikací se postupuje, nestanoví-li tento zákon jinak, podle obecných předpisů o správním řízení. Proto tyto věci není možno projednávat a rozhodovat v občanském soudním řízení.
Z uvedeného vyplývá, že pokud odvolací soud takto věc posoudil, pak je třeba jeho rozhodnutí považovat za správné.
Jen pro úplnost je možno připomenout, v souvislosti s jeho úvahami jím dovozované nemožnosti reagovat na jím popisovanou situaci, ustanovení §2 vyhlášky č. 30/2001 Sb., kterou se provádějí pravidla provozu na pozemních komunikacích, a zejména pak §45 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích.
Jestliže tedy není možno dovodit, že by napadené rozhodnutí nebylo správné, dovolací soud podané dovolání z tohoto důvodu zamítl (§243b odst. 2 o. s. ř. ve spojení s §243b odst. 6 cit. zákona). Rozhodoval, aniž nařídil jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.)
Výrok o náhradě nákladů řízení je odůvodněn ustanovením §243b odst. 5 ve spojení s §224 odst. 1, §142 odst. 1 a §151 odst. 1 o. s. ř. za situace, kdy dovolatel neměl se svým dovoláním úspěch, zatímco žalované v tomto řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 24. dubna 2002
JUDr. Pavel Pavlík,v. r.
předseda senátu