ECLI:CZ:NS:2002:30.CDO.336.2002.1
sp. zn. 30 Cdo 336/2002
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Františka Duchoně a JUDr. Karla Podolky v právní věci žalobce C., s. r. o., zastoupeného advokátkou, proti žalovaným 1/ J. Ch., zastoupenému advokátem, 2/ J. Ch. a 3/ L. G., o určení, že zástavní právo trvá, vedené u Okresního soudu v Mladé Boleslavi pod sp. zn. 8 C 136/2000, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 11. září 2001, č. j. 31 Co 323/2001-100, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 11. září 2001, č. j. 31 Co 323/2001-100, se zrušuje a věc se vrací uvedenému soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Mladé Boleslavi rozsudkem ze dne 15. ledna 2001, č. j. 8 C 136/2000-67, určil, že pohledávka žalobce proti prvému žalovanému ve výši 545.000,- Kč je zajištěna zástavním právem vzniklým na základě zástavní smlouvy ze dne 11. srpna 1999, podle níž byl vklad práva povolen Katastrálním úřadem v M. B. pod čj. V2-2857/99, s právními účinky od 11. srpna 1999, kdy zápis do katastru nemovitostí byl proveden dne 24. srpna 1999 a předmětem zástavy je dům čp. 96 na stavební parcele 138, dále parcela p. č. 138, zahrada p. č. 30/1 a zahrada 30/3, vše v k. ú. B. Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení a o povinnosti k zaplacení soudního poplatku.
Soud prvního stupně v tomto případě rozhodoval o žalobě, v níž žalobce vycházel ze skutečnosti, že prvnímu žalovanému poskytl půjčku ve výši 545.000,- Kč, kterou se tento žalovaný zavázal vrátit spolu s úrokem do 12. září. 1999. Tato pohledávka byla současně zajištěna zástavní smlouvou se zástavci, kterými byli další dva žalovaní. Přestože však pohledávka nebyla uhrazena, Katastrální úřad v M. B. provedl výmaz zástavního práva na základě potvrzení o zániku pohledávky ze dne 27. března 2000, ač statutární zástupce žalobce toto potvrzení nepodepsal.
Soud prvního stupně v této souvislosti především dospěl k závěru, že je ve smyslu ustanovení §80 písm. c) o. s. ř. dán naléhavý právní zájem žalobce na určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, protože výmazem zástavního práva je ohrožena možnost žalobce domáhat se splnění pohledávky prodejem zástavy. Poté soud dospěl k závěru o důvodnosti žaloby, neboť vzal za prokázáno, že předmětný dluh existuje, přičemž nebylo prokázáno ani tvrzeno, že by zástavní právo mělo zaniknout jiným způsobem, než v souvislosti se zánikem dluhu. Dotčené zástavní právo proto existuje i nadále.
Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 11. září 2001, č. j. 31 Co 323/2001-100, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že předmětnou žalobu v plném rozsahu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud vycházel mimo jiné z úvahy, že při řešení existence zástavního práva mezi žalobcem a žalovanými 2/ a 3/ bylo třeba nejprve zkoumat, zda (vůbec) platně vznikl hlavní závazkový vztah, když zástavní právo, jako zajišťovací institut, má akcesorickou povahu. Platně proto může vzniknout jen tehdy, vznikla-li platně také pohledávka, k jejímuž zajištění má sloužit. Zde pak odvolací soud dospěl k závěru, že smlouva o půjčce ze dne 12. srpna 1999 nebyla uzavřena platně. K tomuto závěru dospěl na základě skutkového zjištění, podle něhož žalobce poskytl žalovanému peněžitou půjčku oproti zastavení nemovitostí ve vlastnictví posledních dvou žalovaných. Učinil tak v rámci svého předmětu podnikání, kterým je mimo jiné i zastavárenská činnost. Tento pojem není v platném právním řádu výslovně definován. Odvolací soud připomněl, že však v minulosti se zastavárnou rozumělo zařízení, v němž se na cenné movité věci nebo na cenné papíry půjčovala dohodnutá částka. Podle soudu ani v současné době není důvodu tento pojem vykládat odlišně, takže i nyní je náplní zastavárenské činnosti poskytování peněžních půjček oproti zastavení movitých věcí, popřípadě cenných papírů. Proto provozování zastavárenské činnosti neopravňuje podnikatele k tomu, aby vykonával takovou podnikatelskou činnost, jež by spočívala v poskytování půjček fyzickým a právnickým osobám, jejichž vrácení by bylo zajišťováno zástavním právem na nemovitostech. Pokud žalobce vykonával takovou činnost ve větším rozsahu, šlo o činnost protiprávní, která byla v rozporu se zákonem ve smyslu ustanovení §39 občanského zákoníku (dále jen \"o. z.\"). Odvolací soud poté uzavřel, že neplatnost smlouvy o půjčce uzavřené mezi žalobce a prvním žalovaným má za následek i neplatnost zástavní smlouvy, která na ni navazovala.
Rozsudek Krajského soudu v Praze nabyl právní moci dne 29. října 2001.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dne 20. prosince 2001 včasné dovolání, jehož přípustnost se odvozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (dále jen \"o. s. ř.\"). Odvolacímu soudu pak vytýká, že jeho závěr o tom, že provozování zastavárenské činnosti neopravňuje podnikatele, aby vykonával takovouto podnikatelskou činnost spočívající v poskytování půjček, jejichž vrácení by bylo zajišťováno zástavním právem na nemovitosti, není podloženo ani zněním právních předpisů, ani provedenými příslušnými důkazy. Dovolatel připomíná, že náš právní řád nezakazuje zapůjčit finanční prostředky a takovýto právní vztah zajistit zastavením nemovitosti ve prospěch subjektu, jakým je žalobce - tedy v daném případě ve prospěch společnosti s ručením omezeným. Pokud krajský soud vyvozuje protiprávnost této činnosti tím, že je (v tomto případě) vykonávána podnikatelsky a ve větším rozsahu, (pak ovšem) žádné důkazy před soudy obou stupňů v tomto směru prováděny nebyly. Nadto však ani při výkonu podnikatelské činnosti nejde dospět k závěru, že takováto činnost je protiprávní. Žalobce půjčil (prvnímu žalovanému) peníze a právě proto, že zástavní právo je akcesorickým závazkem, neměla by být zužována možnost jeho zajištění jen na věci movité, resp. na cenné papíry. Zástavou může být přitom podle (platného) právního řádu věc movitá i nemovitá. Žalobce jednal v rámci prostoru, který je mu dán právním řádem, takže zúžení tohoto prostoru historickým výkladem, je chybné. Dovolatel proto navrhl, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a vrátil mu věc k dalšímu řízení.
K podanému dovolání se vyjádřil první žalovaný podáním ze dne 30. ledna 2002, v němž dovozuje, že dovolání bylo podáno opožděně. Má totiž zato, že mělo být postupováno podle znění občanského soudního řádu účinného do 31. prosince 2000. Navrhuje proto odmítnutí tohoto dovolání.
Ostatní žalovaní se k posuzovanému dovolání nevyjádřili.
S přihlédnutím k části dvanácté, hlavě první, bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým byl novelizován mimo jiné též občanský soudní řád, Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) věc projednal a rozhodl podle znění občanského soudního řádu účinného od 1. ledna 2001, protože napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno dne 11. září 2001, přičemž jím bylo rozhodováno o odvolání směřujícím proti rozsudku soudu prvního stupně, vydanému též po prvním lednu roku 2001.
Dovolací soud uvážil, že dovolání žalobce bylo podáno oprávněnou osobou - účastníkem řízení, řádně zastoupeným advokátem podle ustanovení §241 o. s. ř., stalo se tak v průběhu dvouměsíční lhůty stanovené ustanovením §240 odst. 1 o. s. ř. a je charakterizováno obsahovými i formálními znaky požadovanými ustanovením §241a odst. 1 o. s. ř. Dovolání se opírá se o možný případ přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a fakticky vychází z dovolacích důvodů podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. a §241a odst. 3 téhož zákona. Dovolací soud pak přezkoumal napadený rozsudek Krajského soudu v Praze v souladu s ustanovením §242 odst. 1 až 3 o. s. ř. a dospěl k závěru, že dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu nelze považovat za správné (§243b odst. 2 o. s. ř.).
Ze znění ustanovení §242 o. s. ř. vyplývá, že právní úprava institutu dovolání obecně vychází ze zásady vázanosti dovolacího soudu rozsahem dovolacího návrhu. Dovolací soud je přitom vázán nejen rozsahem dovolacího návrhu, ale i uplatněným dovolacím důvodem. Podle třetího odstavce zmíněného ustanovení však dovolací soud v případech, kdy je dovolání přípustné, přihlédne též k vadám uvedeným v ustanovení §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a to i tehdy, pokud tyto vady nebyly uplatněny v dovolání. Dovolatel však ve svém dovolání žádný z případů, na něž dopadají zmíněná ustanovení neuvádí a ani z obsahu spisu se žádné takové pochybení nepodává. Dovolací soud se proto dále zabýval výtkami dovolatelem v jeho dovolání výslovně uvedenými.
Je-li dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) a b) o. s. ř., popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení, lze dovolání podat také z důvodu, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Uvedený dovolací důvod míří na pochybení ve zjištění skutkového stavu věci, které spočívá v tom, že skutková zjištění a z nich vyplývající skutkový závěr, jenž je podkladem pro rozhodnutí odvolacího soudu, jsou vadné. Musí tedy jít o skutkový závěr, na jehož základě odvolací soud věc posoudil po právní stránce, a který nemá oporu v provedeném dokazování. O naplnění tohoto dovolacího důvodu pak v této věci jde především.
Podle ustanovení §657 o. z. smlouvou o půjčce přenechává věřitel dlužníkovi věci určené podle druhu, zejména peníze, a dlužník se zavazuje vrátit po uplynutí dohodnuté doby věci stejného druhu. Při půjčce peněžité lze dohodnout úroky (§658 odst. 1 o. z.).
Podle ustanovení §151a odst. 1 o. z. ve znění účinném do 31. prosince 2000 zástavní právo slouží k zajištění pohledávky a jejího příslušenství tím, že v případě jejich řádného a včasného nesplnění je zástavní věřitel oprávněn domáhat se uspokojení z věci zastavené; zástavní právo se vztahuje na zástavu, její příslušenství a přírůstky, avšak z plodů jen na ty, které nejsou oddělené. Podle §151b odst. 1 a 2 o. z. v citovaném znění zástavní právo vzniká na základě písemné smlouvy, schválené dědické dohody nebo ze zákona. Zástavní právo vzniká, jde-li o nemovitost, vkladem do katastru nemovitostí.
Jak vyplývá z napadeného rozsudku, odvolací soud vycházel z úvahy, že v tomto případě žalobce poskytl půjčku prvnímu žalovanému v rámci vlastního předmětu podnikání, kterým je mimo jiné i zastavárenská činnost. Lze se pak ztotožnit s tím, pokud odvolací soud uvádí, že pojem zastavárenská činnost není v platném právním řádu definován. Je totiž skutečností, že např. i platné znění zákona č. 455/1991 Sb. o živnostenském podnikání (živnostenský zákon) pouze ve svém ustanovení §43 bez dalšího uvádí, že pro účely tohoto zákona se službami rozumí mimo jiné i provozování zastaváren.
Je pak zřejmé, že inspiračním zdrojem právních úvah odvolacího soudu bylo odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 5. září 2000, sp. zn. 21 Cdo 2204/99 (který byl poté publikován pod pořadovým číslem 131 v prosincovém čísle ročníku 2000 časopisu Soudní judikatura), z něhož cituje některé konkrétní pasáže právního zdůvodnění. Přes tuto skutečnost však nedocenil, že ve zmíněném a publikovaném rozhodnutí výtky dovolacího soudu směřovaly též k tomu, že v řízení nebyla zajištěna potřebná skutková zjištění mimo jiné toho, zda provozovatel zastavárny vykonával v této souvislosti podnikatelskou činnost, jež by spočívala v poskytování půjček fyzickým (a právnickým) osobám, jejichž vrácení by bylo zajišťováno zástavním právem na nemovitostech, ve větším rozsahu. Je pak skutečností, že z napadeného rozhodnutí vyplývá, že odvolací soud vycházel právě z úvahy, že žalobce vykonával takovouto výdělečnou činnost ve větším rozsahu, ač tento závěr, na němž bylo toto rozhodnutí zbudováno, nebyl nikterak skutkově podložen provedením příslušných důkazů.
S ohledem na uvedenou skutečnost je proto patrné, že dovoláním napadené rozhodnutí ve věci samé Krajského soudu v Praze nelze pokládat za správné. (§243b odst. 2 o. s. ř.). Nejvyšší soud České republiky proto napadené rozhodnutí zrušil a vrátil věc uvedenému soudu k dalšímu řízení (§243b odst. 3 věta první o. s. ř.). K projednání věci nebylo nařízeno jednání (243a odst. 1 o. s. ř.).
Odvolací soud je v dalším řízení vázán právním názorem dovolacího soudu (§243d odst. 1 věta prvá ve spojení s §226 odst. 1 o. s. ř.). O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 24. dubna 2002
JUDr. Pavel Pavlík, v. r.
předseda senátu