ECLI:CZ:NS:2002:30.CDO.68.2002.1
sp. zn. 30 Cdo 68/2002
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobce ThMgr. M. S., zastoupeného advokátem, proti žalovanému MUDr. V. K., CSc., zastoupenému advokátkou, o návrhu na určení dědice ze závěti, vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 15 C 203/2000, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 11. 9. 2001, č. j. 6 Co 1289/2001–87, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Českých Budějovicích, jako soud prvního stupně, rozsudkem ze dne 2. 3. 2001, č. j. 15 C 203/2000–62, zamítl žalobu na určení, že žalovaný MUDr. V. K., CSc. není dědicem ze závěti po zemřelé M. F. Soud prvního stupně vzal za prokázané, že zůstavitelka M. F. napsala závěť vlastní rukou a podepsala ji. Chybu, které se dopustila ohledně roku pořízení závěti, poté sama vlastnoručně před svědky opravila. Na skutečnosti, že opravená číslice 3 byla psána vlastní rukou zůstavitelky, se shodli žalovaní i žalobce. Podle závěru soudu závěť obsahuje údaj o dni, měsíci a roku, který je určitý, jednoznačný a srozumitelný tak, jak to vyžaduje ustanovení §476 odst. 2 občanského zákoníku (dále jen ObčZ). Toto ustanovení neobsahuje zákaz možnosti závěť opravit. Vedle toho i v protokolu sepsaném před notářkou JUDr. K. dne 11. 1. 1995 v rámci dědického řízení vedeného pod sp. zn. D 1936/94 notářka prohlásila, že závěť je formálně platná.
K odvolání žalobce Krajský soud v Českých Budějovicích, jako soud odvolací, rozsudkem ze dne 11. 9. 2001, č. j. 6 Co 1289/2001–87, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Odvolací soud dospěl k závěru, že skutková zjištění soudu prvního stupně jsou správná, jeho hodnocení důkazů odpovídá logice věci a správně aplikoval i právní předpis, který správně vyložil.
Proti tomuto rozsudku podal žalobce (dále jen dovolatel) včasné dovolání, jehož přípustnost dovodil z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) OSŘ, neboť podle jeho názoru má napadené rozhodnutí ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Jako dovolací důvod označil nesprávné právní posouzení věci soudem.
Žalovaný se k dovolání nevyjádřil.
Vzhledem k tomu, že odvolací soud v předmětné věci, jak je uvedeno přímo v odůvodnění rozsudku odvolacího soudu, rozhodoval podle ustanovení části dvanácté, hlavy první zákona č. 30/2000 Sb., jímž byl změněn občanský soudní řád (zák. č. 99/1963 Sb.), podle občanského soudního řádu ve znění po novelizaci provedené zákonem č. 30/2000 Sb., rozhodoval i dovolací soud podle znění občanského soudního řádu provedeného zákonem č. 30/2000 Sb. ( bod 1., bod 15. a bod 17. přechodných a závěrečných ustanovení, část dvanáctá OSŘ)
Po zjištění, že dovolání bylo podáno oprávněnou osobou – účastníkem řízení, řádně zastoupenou v dovolacím řízení advokátem podle §241 OSŘ, že tak bylo učiněno ve lhůtě určené v §240 odst. 1 OSŘ a splňuje formální i obsahové náležitosti podle §241a odst. 1 OSŘ, se dovolací soud nejprve zabýval přípustností dovolání, neboť podle §236 odst. 1 OSŘ lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Dovolání směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé. Proti potvrzujícímu rozsudku ustanovení §237 OSŘ dovolání obecně nepřipouští.
Podmínka přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) OSŘ rovněž není splněna, protože se nejedná o rozsudek, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým by soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozhodnutí proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) OSŘ není rovněž naplněna, protože napadené rozhodnutí nemá ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má totiž po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem( §237 odst. 3 OSŘ). Po posouzení předmětné věci dospěl dovolací soud k závěru, že odvolací soud v této věci otázku zásadního právního významu neřešil.
Dovolání v této věci není tedy přípustné, dovolací soud proto dovolání odmítl podle ustanovení §243b odst. 5 za použití ustanovení §218 písm. c) OSŘ.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází ze skutečnosti, že dovolatel v dovolacím řízení neuspěl, žalovanému žádné náklady v tomto řízení nevznikly (§243c, §142 odst. 1, §151 odst. 1 OSŘ).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 20. února 2002
JUDr. František Duchoň, v. r.
předseda senátu