ECLI:CZ:NS:2002:30.CDO.746.2002.1
sp. zn. 30 Cdo 746/2002
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Karla Podolky a soudců JUDr. Františka Duchoně a JUDr. Pavla Pavlíka, v právní věci navrhovatelky M. T., zastoupené advokátkou, proti České správě sociálního z. (dále jen ČSSZ), o plný invalidní důchod, vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 43 Ca 320/99, o dovolání navrhovatelky proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 13. června 2001, č.j. 1 Cao 76/2001-49, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 6. února 2001, č.j. 43 Ca 320/99-24, k opravnému prostředku navrhovatelky potvrdil rozhodnutí ČSSZ ze dne 14.10.1999, č. 556 123 0906, jímž byl navrhovatelce podle §56 odst. 1 zákona č. 155/1995 Sb. od 6.11.1999 odňat částečný invalidní důchod s odůvodněním, že podle posudku lékaře Okresní správy sociálního zabezpečení K. ze dne 5.10.1999 již není částečně invalidní, neboť z důvodu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu poklesla její schopnost soustavné výdělečné činnosti o 20%.
V odůvodnění svého rozsudku se soud prvního stupně především zabýval tím, zda ve smyslu §81 odst. 3 zákona č. 582/1991 Sb. zahájení řízení o plný invalidní důchod (k navrhovatelčině žádosti) brání tomu, aby bylo také zahájeno řízení o částečný invalidní důchod (z titulu výsledku lékařské kontrolní prohlídky), když ke dni vydání přezkoumávaného rozhodnutí ČSSZ nebylo dosud ukončeno řízení o plném invalidním důchodu navrhovatelky. Soud prvního stupně vysvětlil, že plný invalidní důchod a částečný invalidní důchod jsou dvě různé dávky důchodového pojištění a o každé z nich by proto mohlo vedle sebe probíhat správní řízení. Výjimku upravuje citované ustanovení §81 odst. 3 zákona č. 582/1991 Sb., které ze zákona spojuje v jedno řízení o plný invalidní důchod a řízení o částečný invalidní důchod a naopak. Pod toutéž věcí ve smyslu tohoto ustanovení je třeba rozumět nejen takovouto dávku, ale také stejný časový úsek, za který se o dávce rozhoduje. Z toho vyplývá, že správní řízení a na něj navazující přezkumné soudní řízení o zamítnutí žádosti o plný invalidní důchod nebylo překážkou pro zahájení řízení o odnětí částečného invalidního důchodu, ovšem až od data následujícího po vydání takového rozhodnutí. Jestliže tedy rozhodnutím ČSSZ ze dne 17.7.1995 byla zamítnuta žádost navrhovatelky o plný invalidní důchod a nyní je v daném případě přezkoumáváno rozhodnutí ČSSZ ze dne 14.10.1999, jímž je navrhovatelce od 6.11.1999 odnímán částečný invalidní důchod, protože k tomuto datu již navrhovatelka podmínky částečné invalidity nesplňovala, pak jde o jiné správní řízení a na daný případ nelze citované zákonné ustanovení aplikovat. Jinak by nastaly případy, kdy občan by v průběhu přezkumného řízení nemohl až do jeho skončení požádat o nové přiznání dávky, na druhé straně by správní orgán až do ukončení přezkumného řízení nemohl rozhodnout o odnětí dávky, přestože by nárok zanikl.
Ve věci samé pak soud prvního stupně zdůraznil, že jde o dávku podmíněnou dlouhodobě nepříznivým zdravotním stavem, kdy rozhodnutí je závislé na odborném lékařském posouzení a posudek posudkové komise je rozhodujícím důkazem. V této věci vycházela posudková komise z dokumentace Okresní správy sociálního zabezpečení K., dále dokumentace ošetřující praktické lékařky, z vyšetření imunologického a z přešetření navrhovatelčina zdravotního stavu při jednání posudkové komise odbornými lékařkami neuroložkou a internistkou. Vývoj zdravotního stavu navrhovatelky byl popsán, zjištěn v době rozhodnutí, s odkazem na konkrétní odborné nálezy byla stanovena rozhodující příčina dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu navrhovatelky a vše bylo posouzeno podle platných posudkových kritérií včetně možného zvýšení. Posudková komise se vyjádřila i k možnosti pracovního zařazení navrhovatelky. Posudková komise měla dostatek podkladů pro zjištění zdravotního stavu navrhovatelky; její závěr, v podstatě shodný ve svém výsledku s posouzením lékaře Okresní správy sociálního zabezpečení K., považoval soud prvního stupně za odůvodněný a posudek za úplný. Jestliže tedy po zjištění a podle závěru posudkové komise ze dne 16.10.2000 činil pokles schopnosti navrhovatelčiny soustavné výdělečné činnosti 25% a nešlo o zdravotní postižení značně ztěžující obecné životní podmínky, je zřejmé, že k datu vydání přezkoumávaného rozhodnutí navrhovatelka nebyla částečně invalidní ve smyslu §44 odst. 1, 2 zákona č. 155/1995 Sb. a soud prvního stupně proto přezkoumávané rozhodnutí ČSSZ podle §250q odst. 2 o. s. ř. potvrdil. Žádnému z účastníků pak nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení.
K odvolání navrhovatelky Vrchní soud v Praze rozsudkem v záhlaví označeným rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a účastníkům nepřiznal náhradu nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud shledal, že soud prvního stupně zjistil skutkový stav v dostatečném rozsahu, který ani v odvolacím řízení nedoznal změny a vyvodil z něho i správné právní závěry, s nimiž se odvolací soud ztotožnil.
V projednávané věci jde o dávku důchodového pojištění podmíněnou zdravotním stavem občana. Soud prvního stupně proto nepochybil, jestliže při svém rozhodování vycházel především z posudku posudkové komise Ministerstva práce a sociálních věcí s pracovištěm v P., protože v přezkumném soudním řízení je tato komise povolána ze zákona (§4 odst. 2 zákona č. 582/1991 Sb.) k celkovému posouzení navrhovatelčina zdravotního stavu a dochované pracovní schopnosti. Posudek této posudkové komise pak soud hodnotí podle zásad upravených v §132 o. s. ř.
Soud prvního stupně takto posupoval a ani odvolací soud neměl důvod pochybovat o správnosti posudku uvedené posudkové komise ze dne 16.10.2000, protože v něm bylo přesvědčivě odůvodněno, proč k datu vydání přezkoumávaného rozhodnutí nebyla navrhovatelka plně ani částečně invalidní. Posudková komise podala posudek v řádném složení, za účastni odborných lékařů neurologa a internisty. Navrhovatelčinu námitku, že členem komise nebyl odborný lékař – imunolog, neshledal odvolací soud důvodnou, neboť je věcí posudkové komise, resp. jejího předsedy, v jakém složení, tedy za přítomnosti kterých odborníků bude jednat. Posudková komise dala navrhovatelce možnost, aby se vyjádřila ke svým subjektivním obtížím, vyhodnotila celkový vývoj navrhovatelčina zdravotního stavu na základě obsáhlé zdravotní dokumentace včetně dokumentace imunologické, obsahující nejnovější imunologické vyšetření navrhovatelky s příslušnými laboratorními nálezy. V posudku posudkové komise uvedla souhrnnou diagnózu navrhovatelčina onemocnění a přesně označila a odůvodnila, které zdravotní postižení a proč považuje za základní příčinu navrhovatelčina dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu. Jestliže posudková komise označila za rozhodující zdravotní postižení navrhovatelky anxiozně depresivní neurotickou poruchu se somatomorfními projevy, odpovídající postižení uvedenému v kapitole V, položce 4, písm. b/ přílohy č. 2 vyhlášky č. 284/1995 Sb. v platném znění, pak je toto její hodnocení v souladu i s posudkem posudkové komise Ministerstva práce a sociálních věcí s pracovištěm v B. ze dne 17.1.2000, podaným v řízení o plném invalidním důchodu, vedeném u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 42 Ca 14/96, která v popředí dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu navrhovatelky a ve svém diagnostickém souhrnu na prvním místě rovněž uvádí smíšený neurastenický a anxiozně depresivní syndrom neurotický středního stupně (když podle vyhlášky č. 284/1995 Sb. nemohla tato posudková komise zdravotní stav navrhovatelky hodnotit vzhledem k rozhodnému datu vydání přezkoumávaného rozhodnutí 17.7.1995).
Stejně jako soud prvního stupně také odvolací soud hodnotil posudek uvedené posudkové komise jako úplný a přesvědčivě odůvodňující celkový zdravotní stav navrhovatelky i stanovenou míru poklesu její schopnosti soustavné výdělečné činnosti. Navrhovatelčin požadavek na vyžádání znaleckého posudku po Institutu postgraduálního vzdělávání ve zdravotnictví proto odvolací soud neshledal důvodným.
K opakované navrhovatelčině námitce ohledně aplikace §81 odst. 3 zákona č. 582/1991 Sb. se odvolací soud ztotožnil zcela s právním názorem soudu prvního stupně a odkázal v tomto směru na odůvodnění jeho rozsudku s tím, že uvedené ustanovení je třeba vykládat v kontextu s §86 odst. 3 téhož zákona a §56 odst. 1 písm. a) zákona č. 155/1995 Sb., řešícím otázku změny podmínek nároku na dávku důchodového pojištění, tedy zániku tohoto nároku po zjištění učiněném kontrolní lékařskou prohlídkou. Opačný výklad §81 odst. 3 zákonač. 582/1991 Sb. zastávaný navrhovatelkou by ve svém důsledku vedl k tomu, že nikomu by nemohl být částečný invalidní důchod odňat, kdyby poživatel tohoto důchodu opakované žádal o plný invalidní důchod, a to i za situace, že mu nárok na částečný invalidní důchod prokazatelně zanikl.
Jestliže tedy bylo v řízení prokázáno zejména přesvědčivě odůvodněnými posudkovými závěry označené posudkové komise, že k datu vydání přezkoumávaného rozhodnutí, tj. ke dni 14.10.1999, nešlo u navrhovatelky o pokles schopnosti soustavné výdělečné činnosti z důvodu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu nejméně o 33% (posudková komise stanovila tento pokles podle kapitoly V, položky 4, písm. b/ přílohy č. 2 vyhlášky č. 284/1995 Sb. na 20% a tuto hodnotu zvýšila s ohledem na značné subjektivní obtíže navrhovatelky na celkových 25% za použití §6 odst. 4 této vyhlášky) a dlouhodobě nepříznivý zdravotní stav také navrhovatelce značně neztěžoval obecné životní podmínky (nešlo o zdravotní postižení uvedené v příloze č. 4 citované vyhlášky), je zřejmé, že navrhovatelka nesplňovala podmínky částečné invalidity podle §44 odst. 1, 2 zákona č. 155/1995 Sb. a částečný invalidní důchod jí byl odňat právem. Odvolací soud proto z vyložených důvodů rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný potvrdil a žádnému z účastníků nepřiznal náhradu nákladů odvolacího řízení.
V podaném dovolání, jehož přípustnost dovozuje z §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. navrhovatelka namítá, že Krajský soud v Praze v několika případech vykládal odlišně §81 odst. 3 zákona č. 582/1991 Sb. Krom toho různé posudkové komise posuzují zdravotní stav navrhovatelky a její pracovní způsobilost rozdílně, takže ji zařazují do odlišných kapitol vyhlášky č. 284/1995 Sb., přičemž se jedná o dosti odlišná hodnocení i po stránce procentního stanovení míry poklesu výdělečné činnosti. Soud prvního stupně proto měl vyhovět jejímu návrhu na posouzení jejího zdravotního stavu vskutku odborným pracovištěm, tedy znaleckým ústavem, konkrétně Institutem postgraduálního vzdělávání ve zdravotnictví. Liší-li se posouzení posudkových komisí ohledně jejího zdravotního stavu a její pracovní schopnosti a též od názoru odborných lékařů, jde o situaci, jíž má na mysli usnesení Ústavního soudu ČR publikované ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 4, pod č. 72. Pochybení soudů obou stupňů spatřuje především v odlišném výkladu určitých ustanovení právních předpisů různými senáty těchto soudů. Navrhuje, aby rozsudek odvolacího soudu byl zrušen.
Dovolací soud shledal, že včasné dovolání navrhovatelky proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu vykazuje formální i obsahové náležitosti ve smyslu ust. §241a odst. 1 o. s. ř. včetně povinného zastoupení dovolatelky advokátem (§241 o.s.ř.). Zabýval se proto posouzením přípustnosti dovolání (§236 o.s.ř.).
Dovolání směřuje proti rozsudku, jímž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, který byl prvním rozsudkem ve věci. Z hlediska přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 o. s. ř. přichází v úvahu písm. c) o. s. ř., podle něhož dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Podle odst. 3 cit. ustanovení rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (odstavec 1 písm. c/) zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem. Dovolací soud sám posoudí, zda napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam, či nikoli. V případě kladného závěru o této otázce, aniž by vydával rozhodnutí, že dovolání je přípustné, přezkoumá rozsudek odvolacího soudu na základě podaného dovolání a v rozsahu jím vymezeného důvodu (§242 odst. 1, §241a odst. 2 o. s. ř.), jímž se zřetelem k oprávněnosti dovolání ve smyslu ust. §237 o. s. ř. může být nesprávné právní posouzení věci ve smyslu ust. §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., případně důvod upravený v ust. §241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř. (řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci) a o dovolání rozhodne.
Výhrady formulované dovolatelkou ve vazbě na §241a odst. 2 o. s. ř. mohou být ovšem uvažovány z pohledu dovolacích důvodů pouze za předpokladu, že dovolání je přípustné; samy o sobě však přípustnost dovolání nezakládají. To platí i ve vztahu k důvodu uvedenému v §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., založeném na vadě řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
K tomu nutno ovšem uvést, že vady, k nimž za řízení došlo, jsou způsobilým dovolacím důvodem jen tehdy (nejde-li o zmatečnosti uvedené v §229 o. s. ř.), jestliže mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Vadou řízení je především skutečnost, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází z neúplně nebo nesprávně zjištěného skutkového stavu věci; to však není dovolacím důvodem podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. v případě, že odvolací soud dospěl ke skutkovým závěrům, na kterých založil své rozhodnutí, jak je tomu i v souzené věci. I v případě nesprávnosti těchto skutkových zjištění se totiž nejedná o vadu řízení a nápravy se lze domáhat jen dovolacím důvodem podle §241a odst. 3 o. s. ř. Mezi vady řízení proto nepatří ani nesprávné hodnocení důkazů. Pochybení v tomto směru se totiž v rozhodnutí odvolacího soudu může projevit jen ve správnosti skutkových zjištění a lze je tedy úspěšně napadat jen dovolacím důvodem podle §241a odst. 3 o. s. ř. Z těchto důvodů lze však dovolání podat jen tehdy, je-li přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) a b) o. s. ř., příp. podle obdobného užití těchto ustanovení (§238 a §238a o.s.ř.). Nelze je tedy úspěšně podat, je-li dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., tedy v případě, že dovolání je přípustné proto, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Proto z hlediska §237 odst. 1 písm. c) odst. 3 o. s. ř. není právně rozhodný odkaz dovolatelky na jí tvrzenou neúplnost při provádění dokazování skutečností, významných z hlediska hmotněprávní normy, ani jejich hodnocení soudy.
Z toho, co již bylo vyloženo, plyne, že přípustnost dovolání může být dána jen tehdy, jestliže napadený rozsudek odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam (§237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.). O takové rozhodnutí by přitom šlo zejména tehdy, jestliže odvolací soud řešil právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena vůbec nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, přičemž v rozhodnutí řešená právní otázka má zásadní právní význam nejen pro rozhodnutí konkrétní věci, tj. v tomto jednotlivém případě, nýbrž z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (tj. pro jejich judikaturu), nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
O takový případ se v souzené věci nejedná. Odvolací soud tu neřešil otázku zásadního právního významu ve vyloženém smyslu. Aplikace §81 odst. 3 zákona č. 582/1991 Sb. není odvolacími soudy (Vrchními soudy v Praze a Olomouci) nebo dovolacím soudem posuzována a rozhodována rozdílně a nejedná se přitom ani o aplikaci, jež by byla v rozporu s hmotným právem. Předpoklady pro závěr o přípustnosti dovolání v posuzované věci ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. dovolací soud neshledal, proto dovolání navrhovatelky jako nepřípustné odmítl (§243b odst. 5, věta první, o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5, §151 odst. 1, 2, §142 odst. 1 o. s. ř., neboť dovolatelka s ohledem na výsledek řízení na náhradu svých nákladů nemá právo a ČSSZ v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 3. června 2002
JUDr. Karel Podolka, v. r.
předseda senátu