ECLI:CZ:NS:2002:30.CDO.755.2001.1
sp. zn. 30 Cdo 755/2001
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Františka Duchoně a JUDr. Karla Podolky, v právní věci žalobce J. D., zastoupeného advokátkou, proti žalované obchodní společnosti F., s. r. o., zastoupené advokátem, o zaplacení částky 71.000,- Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 12 C 60/99, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. dubna 2000, č. j. 13 Co 46/2000 - 31, takto:
I. Dovolání žalobce se zamítá,
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 8. listopadu 1999, č. j. 12 C 60/99 – 15, uložil žalované zaplatit žalobci částku 71.000,- Kč a nahradit náklady řízení do tří dnů od právní moci rozsudku. Soud vycházel ze zjištění, že mezi účastníky byla uzavřena smlouva ve smyslu ustanovení §733 násl. občanského zákoníku (dále jen \"o. z.\"). Mezi účastníky došlo k uzavření smlouvy o obstarání věci, jejímž předmětem bylo obstarání zájezdu. Žalobce tak byl v právním vztahu pouze se žalovanou, která mu pak podle ustanovení §433 o. z. násl. odpovídala za škodu, která žalobci vznikla na zájezdu, kdy dne 22. června 1998 se neznámý pachatel vloupal do ubytovacího prostoru, kde odcizil nebo poškodil věci žalobce a odcizil i finanční hotovost. Uzavřením smlouvy se žalovaná zavázala poskytnout žalobci přechodné ubytování. Zákon zde vedle obecné odpovědnosti za škodu stanoví i odpovědnost ubytovatele za škodu na věcech, které byly fyzickými osobami vneseny do ubytovacího zařízení, která je odpovědností objektivní.
K odvolání žalované Městský soud v Praze rozsudkem ze 5. dubna 2000, č. j. 13 Co 46/2000 – 31, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu v plném rozsahu zamítl, přičemž žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů.
Odvolací soud se především ztotožnil se skutkovým zjištěním soudu prvního stupně, že v řízení bylo prokázáno, že mezi účastníky byla uzavřena smlouva o obstarání věci, t. j. zájezdu na Gran Canaria, podle §733 o. z. Touto smlouvou se žalovaná zavázala pro žalobce obstarat i ubytování po dobu pobytu. Žalovaný ubytování obstaral, sám však ubytování neposkytl. Odpovědnost za škodu na věcech podle §433 o. z. stíhá pouze provozovatele poskytujícího ubytovací služby, nikoliv obstaravatele zájezdu. Dojde-li v době ubytování objednatele ke škodě na věcech, nelze obstarání ubytování považovat za vadné plnění, za které odpovídá obstaravatel. Ze smlouvy uzavřené mezi účastníky nelze dovodit odpovědnost žalovaného za odcizení věcí v ubytovacím zařízení, protože se k nim žalovaný nezavázal. Odvolací soud proto nepovažoval za správný názor, pokud soud prvního stupně dovodil, že žalovaná odpovídá za vzniklou škodu ztrátou (odcizením) věcí v době ubytování na zájezdu.
Rozsudek soudu druhého stupně nabyl právní moci dne 30. června 2000.
Proti rozsudku Městského soudu v Praze podal žalobce dne 12. července 2000 včasné dovolání, doplněné podáním ze dne 16. března 2001. Jako důvod tohoto dovolání uvádí, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241 odst. 3 písm. d/ občanského soudního řádu - dále jen \"o. s. ř.\"). Nesprávnost napadeného rozhodnutí dovolatel spatřuje v tom, že odvolací soud vyšel ze závěru, že žalovaná uzavřela se žalobcem pouze smlouvu o obstarání věci podle ustanovení §733 o. z., a z této smlouvy nelze dovodit odpovědnost žalované za odcizení věci v ubytovacím zařízení. Dovolatel je toho názoru, že zde nešlo jen o uzavření smlouvy o obstarání věci, ale i o uzavření smlouvy na přepravu osob, stravování a ubytování za cenu dle katalogu, kterou žalobce zaplatil žalované. Není podstatné, že žalovaná pro vlastní ubytování použila jiný subjekt. Uzavřením smlouvy o ubytování se vztahuje na žalovanou odpovědnost za škodu podle ustanovení §758 o. z. v souvislosti s ustanovením §433 až §436 o. z., takže má odpovědnost bez zřetele na zavinění za ztrátu věcí vnesených do ubytovacích prostor ubytovaným. Žalobce nevstoupil do právního vztahu se španělskou ubytovnou. Dovolatel proto navrhl, aby dovolací soud napadené rozhodnutí zrušil a vrátil věc tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná se k podanému dovolání nevyjádřila.
S přihlédnutím k části dvanácté, hlavě první, bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým byl novelizován mimo jiné též občanský soudní řád, Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací věc projednal a rozhodl podle znění o. s. ř. účinného do 31. prosince 2000.
Dovolací soud uvážil, že dovolání žalobce bylo podáno oprávněnou osobou - účastníkem řízení řádně zastoupeným advokátem podle ustanovení §241 odst. 1 o. s. ř., stalo se tak ve lhůtě stanovené ustanovením §240 odst. 1 o. s. ř., je charakterizováno obsahovými i formálními znaky požadovanými ustanovením §241 odst. 2 o. s. ř., opírá se o možný případ přípustnosti dovolání podle §238 odst. 1 písm. a) o. s. ř., přičemž vychází z dovolacího důvodu podle ustanovení §241 odst. 3 písm. d) o. s. ř. Dovolací soud za tohoto stavu přezkoumal napadený rozsudek Městského soudu v Praze v souladu s ustanovením §242 odst. 1 až 3 o. s. ř. a dospěl k závěru, že výtkám obsaženým v dovolání není možno v jejich podstatě přisvědčit, takže z tohoto pohledu je třeba toto rozhodnutí považovat za správné (§243b odst. 1 o. s. ř.).
S přihlédnutí ke znění ustanovení §242 o. s. ř. je třeba konstatovat, že právní úprava institutu dovolání obecně vychází ze zásady vázanosti dovolacího soudu rozsahem dovolacího návrhu. Dovolací soud je však přitom vázán nejen rozsahem dovolacího návrhu, ale i uplatněným dovolacím důvodem. Současně je však povinen přihlédnout i k vadám uvedeným v ustanovení §237 o. s. ř., a pokud je dovolání přípustné, pak i k vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a to i tehdy, když nebyly uplatněny v dovolání.
Z dovolání žalobce však nevyplývá, že by obsahovalo výtky ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 o. s. ř., přičemž existence takových vad se nepodává ani z obsahu spisu. Totéž lze říci o případných jiných vadách, které by mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Jak již bylo uvedeno, dovolatel uplatňuje dovolací důvod ve smyslu ustanovení §241 odst. 3 písm. d) o. s. ř. Tento dovolací důvod se uplatní v případech, kdy dovoláním napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, t. j. je poznamenáno nesprávným právním posouzením. Jde tedy o omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav. O takovou situaci jde tehdy, pokud
- soud buď použije jiný právní předpis, než který měl správně použít, nebo
- soud sice ve věci aplikuje správný právní předpis, avšak nesprávně jej vyloží.
Přitom nesprávné právní posouzení věci může být způsobilým dovolacím důvodem jen tehdy, bylo-li rozhodující pro výrok rozhodnutí odvolacího soudu.
Jak vyplývá z obsahu spisu a současně i ze samotného dovolání žalobce, nelze mít zato, že by s přihlédnutím k dovolacím tvrzením žalobce bylo možno uzavřít, že by skutečně také byl býval byl naplněn některý z předpokladů, které by odůvodňovaly případný závěr, že dovolací důvod podle ustanovení §241 odst. 3 písm. d) o. s. ř. je ve věci skutečně dán.
Ani sám dovolatel ve svém dovolání fakticky nebrojí proti závěru učiněnému soudem druhého stupně (ale ve své podstatě i soudem prvního stupně), že mezi účastníky byla uzavřena smlouva o obstarání věci ve smyslu ustanovení §733 o. z., přičemž v zásadě ani nezpochybňuje způsob, jakým bylo toto ustanovení odvolacím soudem vyloženo. Dovolatel má ovšem současně zato, že - jak již bylo zmíněno - v posuzovaném případě nešlo jen o uzavření smlouvy o obstarání věci, ale i o uzavření smlouvy na přepravu osob, stravování a ubytování za cenu podle katalogu, kterou žalobce zaplatil žalované.
Zde je třeba připomenout, že smlouvou o obstarání věci se obstaratel zavazuje objednateli obstarat určitou věc. Obstaratel má právo věc obstarat i prostřednictvím jiné osoby. Objednatel je povinen obstarateli za obstarání věci poskytnout odměnu (§733 o. z.). Obstaráním věci se rozumí obstarání určité záležitosti objednatele, nikoliv pouze obstarání věci ve smyslu hmotném. Předmětem závazku obstaratele tak může být např. právě i obstarání rekreačních a léčebných pobytů apod. Pro smlouvu o obstarání věci zákon nepředepisuje žádné formální náležitosti, přičemž smlouva může být uzavřena i konkludentně. V rámci ní však musí být především sjednáno určení stran, předmětu obstarání, jeho cena, doba obstarání a odměna za obstarání.
Je pak zřejmé, že odvolací soud se zde v právní posouzení této smlouvy nedostal do rozporu s ustáleným výkladem citovaného ustanovení.
Naproti tomu je třeba odlišit, pokud ze smlouvy o ubytování vznikne objednateli právo, aby mu ubytovatel poskytl přechodné ubytování na dobu dohodnutou nebo na dobu vyplývající z účelu ubytování v zařízení k tomu určeném (hotely, noclehárny, ubytovny a jiná zařízení). Za ubytování a služby s ním spojené je objednatel povinen zaplatit ubytovateli cenu ve lhůtách stanovených ubytovacími řády (§754 o. z.). Účelem této smlouvy je poskytnout ubytování na přechodnou dobu. Právní podstata smlouvy o ubytování, kterou je úplatné užívání cizí věci, je však shodná se smlouvou nájemní (§663 a násl. o. z.). Smlouvu o ubytování uzavírá objednatel s ubytovatelem. Není-li objednatel a ubytovaný totožným subjektem, je třeba odlišit práva a povinnosti vznikající objednateli (např. zaplatit cenu za ubytování) a práva a povinnosti vznikající ubytovanému (právo užívat prostory apod.) Mezi ubytovaným a objednatelem může být uzavřena smlouva o obstarání věci (§733 a násl. o. z.).
O odpovědnosti ubytovatele za věci vnesené do ubytovacích prostor ubytovaným nebo pro něj platí ustanovení §433 a §436 o. z. (§758 o. z.). Ubytování je poskytováno na základě smlouvy, jejímiž obsahovými náležitostmi je dohoda o předmětu ubytování, ujednání o ceně a ujednání o době provedení. V řízení však žalobce neprokázal, že by takováto smlouva byla současně též učastníky uzavřena. Přitom je zřejmé, že odpovědnost za věci vnesené do ubytovacích prostor ubytovaným podložená ustanoveními §433 a §436 o. z. (§758 o. z.) a zacílená na ubytovatele, takto nesměřuje vůči obstaravateli v rámci smlouvy o obstarání věci ve smyslu ustanovení §733 a násl. o. z. Jak již bylo přitom zdůrazněno, ze spisu nevyplývá, že by žalobce byl prokázal (resp. konkrétněji prokazoval), že mezi účastníky byla uzavřena též smlouva o ubytování podle ustanovení §754 a násl. o. z.
Jestliže tedy z hlediska výtek dovolatele obsažených v jeho dovolání nelze dovodit, že by soud druhého stupně věc neposoudil správně, proto za situace, kdy je dovolací soud vázán - jak již bylo vyloženo - obsahem podaného dovolání, nezbylo, než aby z tohoto důvodu klasifikoval napadený rozsudek odvolacího soudu jako správný (§243b odst. 1 o. s. ř.). Proto dovolání žalobce proti uvedenému rozhodnutí zamítl, aniž ve věci nařídil jednání (§243a odst. 1 o. s. ř.).
Výrok o nákladech řízení je odůvodněn ustanovením §243b o. s. ř. ve spojení s §224 odst. 1, §142 odst. 1 a §151 odst. 1 věta první o. s. ř., když žalobce neměl se svým dovoláním úspěch, zatímco žalované v tomto řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 28. února 2002
JUDr. Pavel Pavlík, v. r.
předseda senátu