ECLI:CZ:NS:2002:30.CDO.931.2001.1
sp. zn. 30 Cdo 931/2001
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobců A/ R., spol. s r. o., B/ S. Š. a C/ R. Š., proti žalovanému J. D., o zaplacení částky 24.693,50 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu ve Svitavách pod sp. zn. 6 C 11/2000, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 17. října 2000, č. j. 18 Co 152/2000 - 90, takto:
I. Dovolání žalobců se odmítá.
II. Žalobci jsou povinni společně a nerozdílně na náhradu nákladů dovolacího řízení žalovaného zaplatit jeho zástupci advokátu, částku 1.825,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Okresní soud ve Svitavách rozsudkem ze dne 16. března 2000, č. j. 6 C 11/2000 – 65, výrokem označeným \"I.\" zamítl žalobu, pokud se žalobce A/ domáhal po žalovaném zaplacení částky 19.193,50 Kč s příslušenstvím. Výrokem označeným \"II.\" zamítl žalobu, pokud se žalobci B/ a C/ domáhali po žalovaném zaplacení částky 5.500,- Kč s příslušenstvím. Konečně též rozhodl o náhradě nákladů řízení.
K odvolání žalobců Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 17. října 2000, č. j. 18 Co 152/2000 - 90, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Rozhodl též o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Toto rozhodnutí krajského soudu nabylo právní moci dne 13. listopadu 2000.
Proti uvedenému rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové podali žalobci dne 11. prosince 2000 dovolání, doplněné podáními ze dne 6. února 2001 a ze dne 11. května téhož roku. Přípustnost tohoto dovolání odůvodňují odkazem na ustanovení §237 odst. 1 písm. f) občanského soudního řádu (dále jen \" o. s. ř.\"). Jako důvod dovolání uvádějí odkaz na ustanovení §241 odst. 3 písm. d) o. s. ř. Konkrétně zejména konstatují, že v řízení před soudy v této věci jim nebylo umožněno plně prezentovat jejich stanoviska, nebyl brán zřetel na jimi navržené důkazy a postup soudů byl v rozporu se zásadou rovnosti účastníků. Žalobci mají především zato, že neměli možnost klást žalovanému otázky, přičemž při prvním jednání byli vykázáni ze soudní síně v okamžiku, kdy jako žalobci chtěli hovořit o podstatných skutečnostech souvisejících se sporem. Rozhodné skutečnosti byly (soudem) zlehčovány. Celý takto vedený spor vyústil v nepřijatelný rozsudek. V řízení, které považují za podjaté, pociťovali nadržování žalovanému ze strany soudu. Nadto soudy nesprávně posoudily věc z hlediska běhu promlčecí doby. Dovolatelé proto požadují, aby napadené rozhodnutí bylo zrušeno, a aby věc byla vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný se k podanému dovolání vyjádřil podáním ze dne 25. prosince 2000, v němž se s rozsudky soudů obou stupňů ztotožnil, přičemž toto svoje stanovisko též zdůvodnil. Navrhl, aby dovolání žalobců bylo zamítnuto.
S přihlédnutím k části dvanácté, hlavě první, bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým byl novelizován mimo jiné též občanský soudní řád, Nejvyšší soud České republiky, jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) věc projednal a rozhodl podle dosavadních právních předpisů, když dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu byl vydán přede dnem nabytí účinnosti této novely občanského soudního řádu (dále opět jen \"o. s. ř.\"). Uvedený procesní předpis je proto v tomto rozhodnutí užit ve znění účinném do 31. prosince 2000.
Dovolací soud shledal, že dovolání bylo podáno včas osobami k tomu oprávněnými (§240 odst. 1 o. s. ř.), zastoupenými advokátem (§241 odst. 1 a 2 o. s. ř.) a splňuje formální i obsahové znaky uvedené v §241 odst. 2 o. s. ř. Poté se zabýval přípustností dovolání.
Podle §236 odst. l o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Nejde-li o případ vad řízení uvedených v ustanovení §237 o. s. ř., je třeba, je-li dovoláním napaden rozsudek odvolacího soudu, zkoumat otázku přípustnosti dovolání proti takovému rozhodnutí podle ustanovení §238 odst. 1 o. s. ř. a §239 odst. 1 a 2 téhož zákona.
V posuzované věci odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně. Ustanovení §238 odst. 1 písm. a) o. s. ř. však dopadá pouze na případy, kdy byl rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé změněn. Není zde proto možno dovodit důvod přípustnosti dovolání podle zmíněného ustanovení.
Jak vyplývá z obsahu spisu, odvolacím soudem potvrzenému rozsudku soudu prvního stupně též nepředcházel jiný (a následně zrušený) rozsudek téhož soudu. Ve věci proto nejsou naplněny předpoklady přípustnosti dovolání podle ustanovení §238 odst. 1 písm. b) o. s. ř. Podle tohoto ustanovení je totiž dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl jinak, než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil.
Soud druhého stupně též ve výroku nevyslovil, že je proti jeho rozsudku dovolání přípustné. Ve věci tedy není dán ani případ přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení §239 odst. 1 o. s. ř.
Založena však není ani přípustnost dovolání podle ustanovení §239 odst. 2 o. s. ř., podle něhož, nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku nebo před vyhlášením (vydáním) usnesení, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé, je dovolání podané tímto účastníkem přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam. Je však zřejmé, že splněn není již zákonem požadovaný předpoklad případného návrhu žalobců, aby odvolací soud proti rozhodnutí připustil dovolání. Přípustnost dovolání v označené věci není proto založena ani na tomto základě.
Povinností dovolacího soudu je ovšem dále s přihlédnutím k ustanovení §237 odst. 1 o. s. ř. zabývat se otázkou, zda dovoláním napadené rozhodnutí nebylo poznamenáno některou z vad uvedených v označeném ustanovení. Samotní dovolatelé ve svém dovolání výslovně uvádějí, že řízení je poznamenáno vadami ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. f) o. s. ř. Toto ustanovení dopadá na případy, kdy je dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu přípustné tehdy, jestliže účastníku řízení byla v průběhu řízení nesprávným postupem soudu odňata možnost jednat před soudem. Zde je nutno uvážit, že přípustnost dovolání z hlediska ustanovení §237 o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel případně tvrdí, že rozhodnutí odvolacího soudu je postiženo některou z vad uvedených v tomto ustanovení. Tato přípustnost dovolání je totiž dána jen tehdy, když napadené rozhodnutí skutečně takovou vadou trpí. Tak tomu však není v posuzovaném případě. Odnětím možnosti jednat před soudem se totiž rozumí takový postup soudu, jímž znemožnil účastníku řízení realizaci těch procesních práv, která mu dává občanský soudní řád. Takto občanský soudní řád účastníkům řízení přiznává mimo jiné např. právo (resp. současně i tuto povinnost ukládá) označit (navrhnout) důkazy k prokázání svých tvrzení. Soud pak rozhoduje o tom, které z navrhovaných důkazů provede (§120 odst. 1 o. s. ř.). Proto, jestliže například soud účastníkem navržený důkaz neprovede, nelze dovodit, že mu tím odňal možnost jednat před soudem, jak má na mysli ustanovení §237 odst. 1 písm. f) o. s. ř.
V této souvislosti proto v dovolání zmiňovaný případ přípustnosti dovolání podle tohoto ustanovení dán není. Nutno podotknout, že pokud snad tím, že dovolatelé namítají, že odvolací soud neprovedl všechny jimi navržené důkazy, vyšel při svém rozhodování z neúplně nebo nesprávně zjištěného skutkového stavu věci, pak by se - bylo-li by rozhodnutí odvolacího soudu skutečně takovou vadou poznamenáno - mohlo jednat případně jen o tzv. jinou vadu řízení ve smyslu ustanovení §242 odst. 3 o. s. ř., k níž by dovolací soud mohl přihlédnout pouze v případě, pokud by ve věci bylo dovolání přípustné; existence takové vady by však sama o sobě přípustnost dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu nezakládala. Obsah spisu neodůvodňuje též výtku, že by žalobcům bylo soudem (resp. soudy) znemožněno plně prezentovat jejich stanoviska k věci. Ze spisu je seznatelné, že žalobci byli řádně předvoláváni k jednáním soudů obou stupňů, těchto jednání se účastnili, přičemž z příslušných protokolů o jednání jak soudu prvního, tak i druhého stupně (a stejně tak i z písemných podání žalobců založených ve spisu) je zřejmé, že žalobci byli též při těchto jednáních (resp. v průběhu celého řízení) procesně aktivní. Pokud dovolatelé zmiňují skutečnost, že žalobce B/ byl v závěru jednání soudu prvního stupně dne 24. února 2000 vykázán z jednací síně, pak z protokolu o tomto jednání vyplývá, že takto soud postupoval podle ustanovení §54 o. s. ř. v reakci na to, že tento účastník neuposlechl opakovaných výzev soudu ve smyslu ustanovení §117 odst. 1 o. s. ř. Ani v tomto případě tedy nešlo o postup, na nějž by dopadalo ustanovení §237 odst. 1 o. s. ř.
Z dovolání žalobců však současně též vyplývá, že dovolatelé fakticky uplatňují i případ přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. g) o. s. ř., podle něhož je dovolání přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, především mimo jiné tehdy, jestliže ve věci rozhodoval vyloučený soudce.
Podle ustanovení §14 o. s. ř. jsou soudci vyloučeni z projednávání a rozhodování věci, jestliže se zřetelem na jejich poměr k věci, k účastníkům nebo jejich zástupcům lze mít pochybnosti a jejich nepodjatosti. U soudu vyššího stupně jsou vyloučeni i soudci, kteří rozhodovali věc u soudu nižšího stupně, a naopak, přičemž totéž platí, jde-li o rozhodování o dovolání.
Ač dovolatelé ve své podstatě zpochybňují nezaujatost soudů v označeném řízení, kterou vyvozují ve své podstatě z postupu soudů v této věci a z jejich rozhodnutí, neuvádějí žádnou takovou okolnost, která by naplňovala znaky obsažené v již zmíněném ustanovení §14 o. s. ř. Protože pak obsah spisu nenaznačuje, že by bylo ve věci případně rozhodováno vyloučeným soudcem, nelze mít zato, že by byl naplněn případ přípustnosti dovolání v této věci podle ustanovení §237 odst. 1 písm. g) o. s. ř.
Z obsahu spisu a ani z napadeného rozhodnutí odvolacího soudu se pak nepodává ani žádná jiná případná vada podřaditelná pod ustanovení §237 odst. 1 o. s. ř. Přípustnost dovolání proti napadenému rozsudku proto není založena ani z tohoto důvodu.
Protože tedy v této věci nebyl naplněn žádný z případů přípustnosti dovolání, dovolací soud podané dovolání žalobců odmítl jako nepřípustné podle §243b odst. 4 věta prvá o. s. ř., ve spojení s §218 odst. 1 písm. c) o. s. ř., a nemohl se proto zabývat věcnou správností napadeného rozhodnutí. Rozhodoval přitom aniž nařídil jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením §243b odst. 4 věta prvá o. s. ř., ve spojení s §224 odst. 1, §150 a §142 odst. 1 o. s. ř., když v dovolacím řízení úspěšnému žalovanému vznikly náklady spojené s jeho zastoupením v dovolacím řízení. Konkrétně jde o jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání ) ve výši 1.750,- Kč, podle §11 odst. 1 písm. k), ve spojení s §8 odst. 1 a §12 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů a paušální náhrady hotových výdajů advokáta, podle ustanovení §13 odst. 3 téhož předpisu, ve výši 75,- Kč. Celkem tak výše přisouzené náhrady nákladů dovolacího řízení žalovaného činí 1.825,- Kč. Současně se připomíná, že podle části dvanácté, hlavy první, bodu 10. zákona č. 30/2000 Sb. platí, že odměna za zastupování advokátem nebo notářem v řízení v jednom stupni, která byla zahájena přede dnem účinnosti tohoto zákona, se stanoví podle dosavadních právních předpisů.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. února 2002
JUDr. Pavel Pavlík, v. r.
předseda senátu