ECLI:CZ:NS:2002:30.CDO.96.2002.1
sp. zn. 30 Cdo 96/2002
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Františka Duchoně a JUDr. Karla Podolky, v právní věci žalobce A. spol. s. r. o., zastoupeného advokátem, proti žalovaným 1/ J. Š. a 2/ A. Z., zastoupené advokátem, o neúčinnost právního úkonu, vedené u Okresního soudu v Českém Krumlově pod sp. zn. 4 C 340/99, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 11. září 2001, č. j. 6 Co 1719/2001-149, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Českém Krumlově rozsudkem ze dne 31. května 2001, č. j. 4 C 340/99-122, výrokem \"I.\" zastavil řízení, pokud směřovalo proti první žalované J. Š. Výrokem \"II.\" zamítl žalobu, jíž se žalobce domáhal určení, že právní úkon dlužníka J. Z., spočívající v uzavření dohody o vypořádání společného jmění manželů mezi dlužníkem a druhou žalovanou o převodu 1/4 nemovitosti zapsané na listu vlastnictví č. 328 pro obec v katastrálním území L., je vůči žalobci právně neúčinná. Rozhodl též o náhradě nákladů řízení (výrok \"III.\").
Soud prvního stupně dospěl k závěru, že rozhodčí nález ze dne 15. srpna 1997, sp. zn. Rz 1/97, nenabyl právní moci, protože nebyl dlužníkovi J. Z. doručen. Rozhodce totiž doručoval rozhodčí nález dlužníkovi na adresu L. č. 35, kde se však J. Z. nikdy nezdržoval. Jestliže rozhodčí nález nenabyl právní moci, nestal se tak ani vykonatelným, takže smlouva o postoupení pohledávky ze dne 4. srpna 1998, kdy M. D. postoupil pohledávku společnosti K., je neplatná. Stejně tak musí být neplatná smlouva o postoupení pohledávky ze dne 27. dubna 1999, kdy uvedená agentura K. postoupila pohledávku žalobci. Žalobce proto není nositelem této pohledávky a není tak věřitelem ve vztahu vůči J. Z. Proto se žalobce nemůže ve smyslu ustanovení §42a odst. 1 občanského zákoníku (dále jen \"o. z.\") domáhat odporovatelnosti právního úkonu J. Z.
K odvolání žalobce Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 11. září 2001, č. j. 6 Co 1719/2001-149, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a současně rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Soud druhého stupně ve svém rozhodnutí vyšel především z úvahy, že k odpůrčí žalobě podle §42a odst. 1 o. z. je aktivně věcně legitimován věřitel, jehož pohledávka za dlužníkem je vymahatelná, tj. pohledávka, jejíž splnění lze vymoci cestou výkonu rozhodnutí - tedy pohledávka, která byla věřiteli přiznána vykonatelným rozhodnutím nebo jiným titulem, podle kterého lze nařídit výkon rozhodnutí. Rozhodčí nález je exekučním titulem za předpokladu, že se stal vykonatelným, tedy, že řádně nabyl právní moci (§274 občanského soudního řádu - dále jen \"o. s. ř.\"). Odvolací soud pak shodně se soudem prvního stupně konstatoval, že vyznačení právní moci na zmiňovaném rozhodčím nálezu bylo učiněno nesprávně a rozhodčí nález dosud nenabyl právní moci. Nebyl totiž řádně doručen (dlužníkovi) J. Z. Odvolací soud poukázal na to, že podle ustanovení §30 zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a výkonu rozhodčích nálezů, nestanoví-li zákon jinak, užije se na řízení před rozhodci přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu (dále jen \"o. s. ř.\"). Podle ustanovení §28 cit. zákona musí být písemné vyhotovení rozhodčího nálezu doručeno stranám a po doručení opatřeno doložkou právní moci. Zde podle soudu postačí tzv. prosté doručení upravené v ustanovení §46 o. s. ř. (v daném případě ve znění účinném do 31. prosince 2000). Odvolací soud uvedl, že zásilka obsahující rozhodčí nález adresovaný J. Z. na adresu L. č. 35 byla uložena na poště dne 19. srpna 1997. Zásilka nebyla ve stanovené lhůtě vyzvednuta a byla (poštou) vrácena zpět rozhodci. J. Z. však na adrese L. čp. 35 nikdy nebydlel, nýbrž adresou jeho bydliště bylo L. čp. 65. Proto není možno v tomto případě vycházet ze zákonné fikce doručení. Proto rozhodčí nález dosud nenabyl právní moci, protože nebyl J. Z. řádně doručen, takže se ani pohledávka dosud nestala vymahatelnou. V průběhu řízení bylo zjištěno ze zprávy obecního úřadu i z občanského průkazu J. Z., že ten měl minimálně od 28. května 1997 adresu trvalého bydliště L. č. 65, kde se i zdržoval. Skutečnost, že v některých listinách byla uvedena adresa jmenovaného údajem L. čp. 35, a že J. Z. převzal i první obsílku rozhodce adresovanou na tuto adresu, není podle soudu pro účely fikce doručení rozhodná, když podstatným je, kde byl J. Z. hlášen k pobytu a kde se také skutečně zdržoval v době, kdy mu byl doručován rozhodčí nález.
Toto rozhodnutí krajského soudu nabylo právní moci dne 8. října 2001.
Proti uvedenému rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích podal žalobce dne 23. listopadu 2001 dovolání. Přípustnost tohoto dovolání dovozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Důvod dovolání spatřuje v tom, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.), přičemž rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.) Konkrétně poukazuje na skutečnost, že soudy obou stupňů zaujaly shodný závěr, že žalobce není aktivně věcně legitimován, protože již zmiňovaný rozhodčí nález nenabyl dosud z výše již popsaných důvodů právní moci. Žalobce však tento právní závěr nepokládá za správný. Poukazuje na to, že nezávislý rozhodce JUDr. P. K. mohl po doručení žaloby M. D. vycházet (v souladu s listinnými důkazy) pouze z uvedené adresy bydliště dlužníka J. Z., tj. L. č. 35, J. Z. oznámení o jmenování rozhodce s výzvou o vyjádření převzal, přijetí potvrdil, a tedy nezpochybnil. Na toto oznámení však nereagoval a k rozhodci na jednání se nedostavil. Vydaný rozhodčí nález byl jmenovanému rozhodcem zaslán opět na uvedenou adresu, ale dlužník již rozhodčí nález nepřevzal v úložní době, ani v náhradním termínu. Protože rozhodce neměl možnost správnost adresy dále ověřit podle občanského průkazu dlužníka při jednání a adresa nebyla zpochybněna ani příslušným poštovním úřadem, přičemž dlužník první oznámení na adrese L. č. 35 přijal, má dovolatel zato, že rozhodčí nález byl řádně doručen a nabyl tak právní moci. Přitom např. změna adresy na listu vlastnictví č. 328 byla Katastrálním úřadem v Č. provedena teprve v roce 1998. Rozhodce neměl důvod pochybovat o bydlišti dlužníka. Otázkou pak je, zda žalovaný svým jednáním jak žalobce tak rozhodce neuvedl úmyslně v omyl.
Dovolatel proto navrhuje, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil, a aby věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Druhá žalovaná se k podanému dovolání vyjádřila svým podáním ze dne 7. ledna 2002, v němž mimo jiné poukázala především na to, že ze strany rozhodce došlo k doručení rozhodčího nálezu popsaným způsobem a tím nastaly právní účinky s tím spojené, bylo nutno postupovat zcela v souladu se zákonnou konstrukcí, která je primárně založena na předpokladu, že J. Z., jako adresát zásilky, se (skutečně) zdržoval na adrese L. čp. 35. Žalovaná však v řízení před soudem prvního stupně prokázala, že její manžel se na této adrese nezdržoval, a ani zdržovat nemohl, protože jeho bydliště, stejně jako bydliště žalované se nachází na adrese L. č. 65. Proto soudy obou stupňů dospěly k správným právním závěrům, že účinky náhradního doručení rozhodčího nálezu nenastaly. Žalovaná proto především navrhuje, aby podané dovolání bylo odmítnuto, resp. zamítnuto.
Podle části dvanácté, hlavy první, bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým byl novelizován mimo jiné též občanský soudní řád, se dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti uvedeného zákona (tj. přede dnem 1. ledna 2001) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů, projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Jak vyplývá z obsahu spisu, byla rozhodnutí soudů obou stupňů vydána po nabytí účinnosti zmíněné novely o. s. ř. Z uvedeného důvodu proto Nejvyšší soud České republiky, jako soud dovolací, věc projednal a rozhodl podle téhož znění tohoto procesního předpisu účinného od 1. ledna 2001.
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, případně jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak, než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil, resp.jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle již uvedeného a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam (§237 odst. 1 o. s. ř.). Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Již z předestřené zákonné úpravy vyplývá, že podané dovolání žalobce není možno považovat za přípustné.
Především z dovolání žalobce i z obsahu spisu vyplývá, že není naplněn některý z případů přípustnosti dovolání, na něž dopadá ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., neboť dovoláním je napadeno rozhodnutí odvolacího soudu, kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně.
Naplněn není však ani předpoklad přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. Ve věci soud prvního stupně rozhodl již rozsudkem ze dne 31. března 2000, č. j. 4 C 340/99-55, které pak bylo zrušeno usnesením Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 12. října 2000, avšak i tehdy soud prvního stupně svým rozsudkem žalobu zamítl.
Z napadeného rozhodnutí odvolacího soudu pak dále vyplývá, že právní posouzení týkající se otázky doručování pro věc významného rozhodčího nálezu bylo soudem druhého stupně provedeno v souladu s příslušnou právní úpravou.
Podle ustanovení §30 zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a výkonu rozhodčích nálezů, nestanoví-li zákon jinak, užijí se na řízení před rozhodci přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu. Odvolací soud se při výkladu zmíněného ustanovení ani příslušných ustanovení občanského soudního řádu, týkajících se otázky doručování (zejména ustanovení §46 o. s. ř. ve znění účinném do 31. prosince 2000), nedostal do případných interpretačních obtíží, přičemž toto rozhodnutí nenaplňuje žádný z předpokladů obsažených v ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř. Především totiž, jestliže soudy obou stupňů na základě skutkových zjištění dospěly k závěru, že se dlužník J. Z. nezdržoval v době doručování rozhodčího nálezu na adrese L. č. 35 (když se současně ani nejednalo o adresu jeho bydliště), takže mu nebyl rozhodčí nález náležitě doručen, nelze přesto dovodit fikci náhradního doručení rozhodčího nálezu dlužníkovi. Ostatně ani sám dovolatel neuvádí konkrétně, v čem by byly právní úvahy odvolacího soudu týkající se této otázky nesprávné (v rozporu s jakým zákonným ustanovením by byly).
Jestliže proto nelze dovodit, že by toto rozhodnutí mělo po právní stránce zásadní význam, a že z tohoto důvodu by proti němu bylo přípustné dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., dovolacímu soudu proto nezbylo, než podané dovolání z tohoto důvodu odmítnout (§243b odst. 5 ve spojení s §218 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.), aniž se tak mohl zabývat věcnou správností napadeného rozsudku odvolacího soudu.
Výrok o náhradě nákladů řízení je odůvodněn ustanovením §243b odst. 5 ve spojení s §224 odst. 1, §150 a §151 odst. 1 o. s. ř., za situace, když dovolací soud s ohledem k okolnostem případu dospěl k závěru, že jsou tu důvody hodné zvláštního zřetele k nepřiznání náhrady nákladů řízení žádnému z účastníků.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 24. dubna 2002
JUDr. Pavel Pavlík, v. r.
předseda senátu