ECLI:CZ:NS:2002:33.ODO.189.2001.1
sp. zn. 33 Odo 189/2001
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Zdeňka Dese ve věci žalobce P. P., zastoupeného, advokátem, proti žalovaným 1) O. Š. a 2) M. Š., oběma zastoupeným, advokátkou, o zaplacení 90 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Příbrami pod sp. zn. 14 C 239/99, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 20. prosince 2000, č.j. 23 Co 594/2000-117, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovaným na nákladech dovolacího řízení 10 875 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalovaných, advokátky.
Odůvodnění:
Žalobce se domáhal, aby žalovaným byla stanovena povinnost zaplatit mu 100 000 Kč z titulu bezdůvodného obohacení. Uváděl, že zmíněnou částku žalovaným zálohově zaplatil při uzavření smlouvy o budoucí dohodě o převodu členských práv a povinností v družstvu 1019 se sídlem v D., P. 1019 (90 000 Kč) a smlouvy o budoucí kupní smlouvě na garáž (10 000 Kč). Přestože od uvedených smluv odstoupil, neboť byl jednáním žalovaných uveden v omyl tím, že mu podali nepravdivou informaci o možnosti získání předmětného bytu do osobního vlastnictví, složené zálohy mu vráceny nebyly.
Okresní soud v Příbrami (poté, kdy jeho rozsudek ze dne 11. 11. 1999 č.j. 14 C 239/99-37 byl usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 23. 5. 2000 č.j. 23 Co 136/2000-58 zrušen a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení) rozsudkem ze dne 26. 7. 2000 č.j. 14 C 239/99-92 uložil žalovaným povinnost zaplatit společně a nerozdílně žalobci 90 000 Kč s 12 % úrokem od 14. 5. 1999 do zaplacení, co do částky 10 000 Kč s 12 % úrokem od 14. 5. 1999 do zaplacení žalobu zamítl, a rozhodl o nákladech řízení. Vycházel ze zjištění, že žalovaní jako členové Družstva … se sídlem v D. uzavřeli 4. 8. 1998 se žalobcem smlouvu o budoucí dohodě o převodu členských práv a povinností v družstvu a smlouvu o budoucí kupní smlouvě na garáž, která byla ve společném jmění žalovaných; obě budoucí smlouvy měly být uzavřeny nejpozději do 1. 3. 1999. Cena za převod členských práv a povinností byla stranami stanovena na 1 150 000 Kč a kupní cena za garáž na 100 000 Kč. Dne 7. 8. 1998 složil žalobce v realitní kanceláři C., s.r.o. se sídlem v D., která žalované při uzavírání zmíněných smluv zastupovala, zálohu na cenu za převod členských práv a povinností v družstvu ve výši 90 000 Kč a zálohu na kupní cenu za garáž ve výši 10 000 Kč. Ve smlouvách bylo rovněž dohodnuto, že nedojde-li k uzavření budoucí dohody o převodu členských práv a povinností, resp. kupní smlouvy do zde stanoveného termínu z důvodů na straně žalobce, zaplatí žalobce žalovaným smluvní pokutu ve výši zaplacených záloh, kterou je možno jednostranně zaúčtovat oproti složené záloze. Při jednání 17. 12. 1998 se žalobce od předsedy družstva dozvěděl, že mu nemůže být garantován převod družstevního bytu do osobního vlastnictví, neboť žalovaní dosud o takový převod nepožádali, a neučinil tak ani žádný jiný člen družstva. Následně jednali s předsedou družstva i žalovaní spolu se zástupcem realitní kanceláře a dozvěděli se mimo jiné, že stanovy družstva nelze vykládat jednoznačně tak, že by po zaplacení ceny domu a pozemku městu D. (cena byla splacena do poloviny roku 1999), mělo automaticky dojít k převodu družstevních bytů do osobního vlastnictví družstevníků. Dne 11. 12. 1998 uzavřel žalobce Smlouvu o překlenovacím úvěru ze stavebního spoření na náhradu nákladů na bytové potřeby a na základě informace podané mu předsedou družstva dne 17. 12. 1998 se rozhodl koupit jinou nemovitost. Dohodu o převodu členských práv a povinností v družstvu, ani kupní smlouvu na garáž žalobce se žalovanými do sjednané doby neuzavřel. Dne 13. 5. 1999 byla realitní kanceláři doručena listina, v níž žalobce odstupuje od smluv o smlouvách budoucích a žádá vrácení zaplacených záloh v celkové výši 100 000 Kč. Na základě uvedených skutečností soud uzavřel, že „žalobce při uzavření smlouvy o budoucí dohodě o převodu členských práv a povinností k družstevnímu bytu jednal v omylu, který vyvolali žalovaní, zastoupení realitní kanceláří, protože jej nesprávně informovali o možnosti získat jejich družstevní byt do osobního vlastnictví“. Smlouva o budoucí dohodě o převodu členských práv a povinností v družstvu je pro omyl žalobce neplatná a jelikož se žalobce neplatnosti právního úkonu dovolal, byla žalovaným uložena povinnost zaplatit žalobci 90 000 Kč s příslušenstvím z titulu bezdůvodného obohacení. Smlouva o budoucí kupní smlouvě garáže ve společném jmění žalovaných uvedenou vadou zatížena nebyla a žalobce od ní nemohl ani platně odstoupit; žalobu na zaplacení 10 000 Kč (vrácení zálohy na kupní cenu garáže) proto soud zamítl. Soud prvního stupně pak dále konstatoval, že na výsledku sporu nemohla nic změnit skutečnost, že žalobce od smlouvy o smlouvách budoucích odstoupil, ačkoli možnost odstoupení nebyla účastníky smluv dohodnuta, ani skutečnost, že soudem nebyla shledána možnost případného postupu podle §50a odst. 3 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník ve znění pozdějších předpisů – dále jen „ObčZ“.
K odvolání žalovaných, které směřovalo proti rozsudečným výrokům, jimiž soud prvního stupně žalovaným uložil povinnost zaplatit žalobci 90 000 Kč s příslušenstvím, a rozhodl o nákladech řízení, Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 20. 12. 2000, č.j. 23 Co 594/2000-117, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu na zaplacení 90 000 Kč s příslušenstvím zamítl; současně rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Vycházeje ze stejného skutkového stavu jako soud prvního stupně, shledal správnými jeho závěry dovozující, že žalobci v posuzovaném případě nepříslušelo právo platně odstoupit od smluv o smlouvách budoucích a že „nebyl dán postup podle §50a odst. 3 ObčZ“. K odlišnému právnímu závěru nežli soud prvního stupně dospěl odvolací soud ohledně namítané neplatnosti právního úkonu pro omyl. Dovodil totiž, že skutkové zjištění, že žalovaní žalobce informovali o možnosti získat jejich družstevní byt do osobního vlastnictví, neumožňuje uzavřít, že žalobce při uzavření smlouvy o budoucí dohodě o převodu členských práv a povinností v družstvu jednal v omylu a proto je takový právní úkon ve smyslu ustanovení §49a ObčZ neplatný. Žalobce musel vědět, že na základě dohody o převodu členských práv a povinností v družstvu nelze nabýt vlastnictví k družstevnímu bytu, a možnost převodu družstevního bytu do osobního vlastnictví je zakotvena ve stanovách Družstva …, se kterými se žalobce seznámil a z nichž vyplývá, že k převodu bytu do osobního vlastnictví je třeba splnění dalších podmínek. Odvolací soud uzavřel, že žalovaným vznikl nárok na smluvní pokutu, neboť z důvodů na straně žalobce nedošlo v dohodnuté době k uzavření dohody o převodu členských práv a povinností.
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce dovoláním, v němž brojí proti závěru odvolacího soudu dovozujícímu, že žalobce nemohl platně odstoupit od smlouvy o budoucí dohodě o převodu členských práv a povinností v družstvu, neboť nebyly splněny zákonné podmínky ustanovení §48 ObčZ. Je nadále přesvědčen, že takový závěr „neodpovídá zákonu“ a že „jeho odstoupení od smlouvy, které bylo učiněno přípisem ze dne 7. 5. 1999 je odstoupením platným“. Srozuměn pak není rovněž se závěrem, že smlouvu o budoucí dohodě o převodu členských práv a povinností v družstvu nelze mít za neplatný právní úkon podle §49a ObčZ. S odkazem na rozsudek soudu prvního stupně dospívá žalobce k přesvědčení, že žalovaní v době uzavření smlouvy o budoucí dohodě o převodu členských práv a povinností nemohli vědět, kdy bude možné byty do osobního vlastnictví převést, resp. věděli, že převod vlastnictví k bytu není reálný, a to z celé řady důvodů. Odvolací soud podle jeho názoru v souvislosti s posouzením, zda žalobce jednal při uzavření smlouvy o smlouvě budoucí v omylu, přecenil listinný důkaz - smlouvu o smlouvě budoucí ze dne 4. 8. 1998. Stejně tak se odvolací soud „dopustil skutkového omylu“ dovodil-li, že žalobce neprokázal, že by podmiňoval uzavření budoucí dohody o převodu členských práv a povinností v družstvu převodem bytu do osobního vlastnictví, nebo že by žalovaní ujišťovali žalobce o automatickém převodu osobního vlastnictví bytu spolu s převodem členských práv a povinností v družstvu; uvedené skutečnosti totiž žalobce nikdy ani netvrdil. Dovolatel navrhl, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaní považují rozhodnutí odvolacího soudu za správné a zákonné. Domníval-li se žalobce, že na něho spolu s převodem členských práv v družstvu přejde i vlastnictví k bytu, nemohlo jej k takové domněnce vést jejich jednání; o ničem takovém jej totiž neinformovali. Vysokoškolsky vzdělanému žalobci muselo být zřejmé, jakou smlouvu uzavírá, neboť ve smlouvě je explicitně uvedeno, že předmětem budoucí smlouvy bude převod členských práv a povinností v družstvu a spolu s tím práva na uzavření nájemní smlouvy. Možnost získat byt do vlastnictví vyplývá ze stanov. Protože se s nimi žalobce seznámil, musel vědět, že k převodu bytu do osobního vlastnictví je třeba splnit další podmínky. Správně odvolací soud zhodnotil rovněž jednání žalobce, pokud jde o odstoupení od smlouvy.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) věc projednal podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2000 – dále opět jen „o. s. ř.“ (srov. Část dvanáctou, Hlavu I, bod 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony); po zjištění, že dovolání bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o. s. ř. k tomu legitimovanou osobou (žalobcem), a že jde o rozsudek, proti němuž je dovolání přípustné podle §238 odst. 1 písm. a/ o. s. ř., přezkoumal bez jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.) napadený rozsudek ve smyslu ustanovení §242 odst. 1 a 3 o. s. ř. a dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.
Naplnění dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §241 odst. 3 písm. c/ o. s. ř., jímž lze namítat, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování, spatřuje dovolatel jednak v tom, že odvolací soud přecenil listinný důkaz (smlouvu o budoucí dohodě o převodu členských práv a povinností v družstvu), dále pak v tom, že žalobci je vytýkáno, že neprokázal, že by podmiňoval uzavření budoucí dohody o převodu členských práv a povinností v družstvu převodem bytu do jeho osobního vlastnictví, nebo že by žalovaní ujišťovali žalobce o automatickém převodu osobního vlastnictví bytu spolu s převodem členských práv a povinností v družstvu, ačkoli nic takového žalobce ani netvrdil.
Je především namístě zdůraznit, že odvolací soud v souvislosti se zvažováním aplikace §49a ObčZ nevycházel z jiných skutkových zjištění, než-li soud prvního stupně (shodně jako soud prvního stupně vzal za prokázané, že žalovaní žalobce informovali o možnosti získat družstevní byt do osobního vlastnictví); odlišně pouze uvedené skutkové zjištění právně posoudil. Přesto je nutné se s námitkami dovolatele, které uplatnil v rámci zmiňovaného dovolacího důvodu podle §241 odst. 3 písm. c/ o. s. ř., vypořádat.
Dovolací důvod uvedený v ustanovení §241 odst. 3 písm. c/ o. s. ř. se nepojí s každou námitkou účastníka ke zjištěnému skutkovému stavu; pro dovolací řízení jsou významné jen ty námitky, jejichž obsahem je tvrzení, že skutkové zjištění, ze kterého napadené rozhodnutí vychází, nemá v provedeném dokazování v podstatné části oporu, a které jsou způsobilé zpochybnit logiku úsudku soudu o tom, co bylo dokazováním zjištěno, eventuálně ty námitky, z nichž plyne, že soud z logicky bezchybných dílčích úsudků (zjištění) učinil nesprávné (logicky vadné) skutkové závěry. Skutková podstata vymezující dovolací důvod podle §241 odst. 3 písm. c/ o. s. ř. obsahuje dvě podmínky. První splní dovolatel tím, že namítá, že soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly, ani jinak nevyšly za řízení najevo, nebo že soud naopak pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo. Druhá z uvedených podmínek je splněna výhradou, že v hodnocení důkazů, popřípadě poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků, nebo které vyšly jinak najevo, je – z hlediska jejich závažnosti, zákonnosti, pravdivosti či věrohodnosti – logický rozpor, nebo že výsledek hodnocení důkazů neodpovídá tomu, co mělo být zjištěno způsobem vyplývajícím z ustanovení §§133 až 135 o. s. ř. Vždy přitom musí jít o skutečnosti významné pro (následné) právní posouzení věci.
Důkazy hodnotí soud podle své úvahy, a to každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti; přitom pečlivě přihlíží ke všemu, co vyšlo za řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci (§132 o. s. ř.). Hodnocením důkazů se rozumí myšlenková činnost soudu, kterou je provedeným důkazům přisuzována hodnota závažnosti (důležitosti) pro rozhodnutí, hodnota zákonnosti, hodnota pravdivosti, popřípadě věrohodnosti. Při hodnocení důkazů z hlediska jejich závažnosti (důležitosti) soud určuje, jaký význam mají jednotlivé důkazy pro jeho rozhodnutí a zda o ně může opřít svá skutková zjištění (zda jsou použitelné pro zjištění skutkového stavu a v jakém rozsahu, popřípadě v jakém směru). Při hodnocení důkazů po stránce jejich zákonnosti zkoumá soud, zda důkazy byly získány (opatřeny) a provedeny způsobem odpovídajícím zákonu nebo zda v tomto směru vykazují vady; k důkazům, které byly získány nebo provedeny v rozporu s obecně závaznými právními předpisy, soud nepřihlédne. Hodnocením důkazů z hlediska jejich pravdivosti soud dochází k závěru, které skutečnosti, o nichž důkazy (pro rozhodnutí významné a zákonné) podávají zprávu, lze považovat za pravdivé (dokázané) a které nikoli. Vyhodnocení důkazů z hlediska pravdivosti předpokládá též posouzení věrohodnosti důkazem poskytované zprávy podle druhu důkazního prostředku a způsobu, jakým se podle zákona provádí. Při důkazu výpovědí svědka musí soud vyhodnotit věrohodnost výpovědi s přihlédnutím k tomu, jaký má svědek vztah k účastníkům řízení a k projednávané věci a jaká je jeho rozumová a duševní úroveň, k okolnostem, jež doprovázely jeho vnímání skutečností, o nichž vypovídá, vzhledem ke způsobu reprodukce těchto skutečností a k chování při výslechu (přesvědčivost, jistota, plynulost výpovědi, ochota odpovídat na otázky a pod.) a k poznatkům, získaným na základě hodnocení jiných důkazů (do jaké míry je důkaz výpovědí svědka souladný s jinými důkazy, zda jim odporuje, popřípadě zda se vzájemně doplňují); celkové posouzení z uvedených hledisek pak poskytuje závěr o pravdivosti či nepravdivosti tvrzených (prokazovaných) skutečností.
Na nesprávnost výsledku činnosti soudu při hodnocení důkazů lze usuzovat - jak vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů - jen ze způsobu, jak k němu soud dospěl. Dovolání žalobce ve své podstatě neobsahuje námitky, že by odvolací soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly, ani jinak nevyšly za řízení najevo, nebo že soud naopak pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo; argumentace dovolatele směřuje výlučně k tomu, jak odvolací soud hodnotil důkazy z hlediska jejich průkaznosti a vypovídací schopnosti. Odvolacímu soudu však v tomto směru nelze vytknout žádné pochybení. Ze spisu je zřejmé, že hodnotil důkazy způsobem uvedeným v ustanovení §132 o. s. ř., žádný z důkazů nepominul, a v jeho hodnocení důkazů i poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků, není z hlediska závažnosti, zákonnosti, pravdivosti, případně věrohodnosti logický rozpor. Okolnost, že listinnému důkazu (smlouvě o budoucí dohodě o převodu práv a povinností v družstvu) přikládal nejvyšší vypovídací schopnost, pravidlům logického myšlení neodporuje. Není tudíž ani možné polemizovat se skutkovými závěry odvolacího soudu, resp. namítat, že odvolací soud měl přiznat větší váhu jiným důkazům.
Lze uzavřít, že brojí-li žalobce proti hodnocení důkazů odvolacím soudem, které (jak bylo výše vyloženo) samo o sobě není způsobilým dovolacím důvodem, nelze jeho požadavku, aby rozhodnutí odvolacího soudu shledal dovolací soud nesprávným pro naplnění dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §241 odst. 3 písm. c/ o. s. ř., přisvědčit.
Správný není ani názor dovolatele, že odvolací soud se dopustil (slovy dovolatele) „skutkového omylu“, neboť vycházel při svém rozhodování ze zjištění, že žalobce neprokázal, že by podmiňoval uzavření budoucí smlouvy o převodu členských práv a povinností v družstvu převodem bytu do jeho osobního vlastnictví a nepodařilo se mu rovněž prokázat, že by ho žalovaní ujišťovali, že automaticky s převodem členských práv a povinností v družstvu na žalobce přechází i osobní vlastnictví k družstevnímu bytu. Odvolací soud se – jak již bylo shora uvedeno - při skutkovém hodnocení věci neodchýlil od skutkových závěrů soudu prvního stupně, s nimiž žalobce souhlasí. Pokud je v odůvodnění jeho rozsudku použito formulace, že „žalobce neprokázal, že by podmiňoval uzavření budoucí smlouvy o převodu členských práv a povinností v družstvu převodem bytu do jeho osobního vlastnictví a nepodařilo se mu rovněž prokázat, že by ho žalovaní ujišťovali, že automaticky s převodem členských práv a povinností v družstvu na žalobce přechází i osobní vlastnictví k družstevnímu bytu“, je uvedeným konstatováním poněkud zavádějícím způsobem toliko zdůrazňováno, proč rovněž nelze v dané věci aplikovat §49a ObčZ. Jinak řečeno, odvolací soud uvedeným způsobem ozřejmuje, za jakých okolností (které ovšem nenastaly a nebyly ani žalobcem - jak sám připomíná - tvrzeny) by mohl být naplněn obsah institutu omylu v pojetí ObčZ, a bylo by tak možné dovodit neplatnost právního úkonu pro omyl na straně žalobce. Jelikož zmíněné konstatování odvolacího soudu nelze mít za skutkové zjištění, ze kterého by při svém rozhodnutí vycházel, je námitka dovolatele o „skutkovém omylu“ lichá.
Zbývá posoudit důvodnost zbývajících žalobcových námitek, kterými je brojeno proti právnímu posouzení věci odvolacím soudem (§241 odst. 3 písm. d/ o. s. ř.).
Právním posouzením věci je činnost soudu spočívající v subsumaci zjištěného skutkového stavu pod skutkovou podstatu vyhledané právní normy, jež vede k závěru, zda-li a komu soud právo přiznává nebo oduznává. Právní posouzení věci je nesprávné, dopustil-li se soud při této činnosti omylu, tj. když na správně zjištěný skutkový stav aplikoval jiný právní předpis, než který správně měl použít, nebo aplikoval sice správný právní předpis, ale nesprávně jej interpretoval, anebo ze skutečností najisto postavených vyvodil nesprávné právní závěry.
Žalobce – aniž by své námitky v tomto směru blíže specifikoval - v prvé řadě nesouhlasí s právním závěrem odvolacího soudu, že žalobce nemohl platně odstoupit od smlouvy o budoucí dohodě o převodu členských práv a povinností v družstvu.
Podle ustanovení §48 odst. 1 ObčZ může účastník od smlouvy odstoupit, jen jestliže je to v tomto zákoně stanoveno nebo účastníky dohodnuto.
Odstoupení od smlouvy je jednostranným právním úkonem, na jehož základě se smlouva od počátku ruší. Tento právní instrument je ve svém důsledku popřením obecné zásady, že smlouvy je třeba dodržovat. Možnost odstoupení od smlouvy je tak omezena pouze na případy, kdy zákon z nějakého důvodu odstoupení v určitém případě výslovně umožňuje, nebo kdy si strany samy tuto možnost jednostranného vyvázání ze smluvní povinnosti dohodly. Není-li možnost odstoupit od smlouvy dána zákonem a pokud se na této možnosti strany nedohodly, od smlouvy odstoupit nelze.
V posuzovaném případě účastníci uzavřeli dne 4. 8. 1998 smlouvu o budoucí dohodě o převodu členských práv a povinností v družstvu 1019 se sídlem v D., P. 1019, která je svým charakterem smlouvou o smlouvě budoucí, a jako taková je upravena v ustanovení §50a ObčZ. Protože ustanovení §50a ObčZ nepřiznává straně smlouvy o smlouvě budoucí možnost od této smlouvy odstoupit, bylo by - jak již správně dovodily v posuzovaném případě soudy obou stupňů – možné od smlouvy, kterou účastníci uzavřeli 4. 8. 1998 odstoupit jen tehdy, kdyby se na takové možnosti strany dohodly. Účastníci si však ve smlouvě možnost odstoupení nesjednali a žádná ze smluvních stran (tedy ani žalobce) tak neměla právo od smlouvy odstoupit.
Správnost právního posouzení věci odvolacím soudem zpochybňuje dovolatel i pokud jde o závěr dovozující, že smlouvu o budoucí dohodě o převodu členských práv a povinností v družstvu neuzavíral žalobce v omylu.
Podle ustanovení §49a ObčZ je právní úkon neplatný, jestliže jej jednající osoba učinila v omylu, vycházejícím ze skutečnosti, jež je pro jeho uskutečnění rozhodující, a osoba, které byl právní úkon určen, tento omyl vyvolala nebo o něm musela vědět. Právní úkon je rovněž neplatný, jestliže omyl byl touto osobou vyvolán úmyslně. Omyl v pohnutce právní úkon neplatným nečiní.
Právní úkon je projev vůle směřující k právním následkům, které právní předpisy s takovým projevem spojují. Vůle je psychickým subjektivním prvkem, směřujícím ke způsobení právního následku. Omyl je speciální vadou vůle a jeho právní podstata spočívá v tom, že jednající měl nesprávnou či nedostatečnou představu o právních účincích právního úkonu. S ohledem na zabezpečení právní jistoty může být neplatnost právního úkonu způsobena pouze rozhodujícím omylem. Tak je tomu tehdy, týká-li se omyl právního důvodu, tj. vůle jednající osoby byla zaměřena k jinému právnímu úkonu, nebo týká-li se předmětu, a to buď totožnosti předmětu nebo jeho podstatné vlastnosti, nebo týká-li se osoby, účastnící se právního úkonu.
Zatímco podle soudu prvního stupně zjištění, že žalovaní žalobce (nesprávně) informovali o možnosti získat převáděný družstevní byt do osobního vlastnictví, umožňuje uzavřít, že žalobce jednal při uzavření smlouvy o budoucí dohodě o převodu členských práv a povinností v družstvu v omylu, který za dané situace činí tento právní úkon neplatným, odvolací soud takový právní závěr z uvedeného zjištění činit odmítá s odůvodněním, že informace o možnosti získat družstevní byt do osobního vlastnictví podaná žalobci žalovanými nebyla způsobilá omyl vyvolat, neboť korespondovala se stanovami bytového družstva. Právní závěr odvolacího soudu je správný.
Žalobce preferuje právní závěr učiněný soudem prvního stupně. Argumentaci, jíž brojí proti právnímu závěru odvolacího soudu, však vystavěl na odlišném skutkovém závěru, než soudy obou stupňů (z provedených důkazů totiž žalobce činí vlastní skutkové závěry, na nichž pak buduje své vlastní a od odvolacího soudu odlišné právní posouzení). Ani okresní soud totiž neučinil skutkové zjištění, že žalobce byl žalovanými informován, že bude moci převáděný družstevní byt získat do svého vlastnictví minimálně do jednoho roku od uzavření smlouvy o smlouvě budoucí. Žalobce sice v průběhu řízení argumentoval tím, že od žalovaných vyrozuměl, že byt bude moci získat do vlastnictví „v dohledné době“, resp. „zhruba do jednoho roku“, avšak soudy takové jeho tvrzení nemohly považovat za prokázané, neboť ani jeden z nich je do svých skutkových závěrů nepřijal (k tomu viz odůvodnění dovoláním napadeného rozsudku odvolacího soudu i odůvodnění jemu předcházejícího rozsudku soudu prvního stupně). Při zkoumání důvodnosti žalobcovy námitky ohledně nesprávného právního posouzení věci je tak třeba vycházet ze skutkového zjištění, které odvolací soud (shodně jako před ním i soud prvního stupně) ve věci ve skutečnosti učinil.
V posuzovaném případě žalobce nezpochybňoval, že jeho vůlí bylo uzavřít se žalovanými smlouvu o budoucí dohodě o převodu členských práv a povinností v družstvu. Rovněž pokud jde o účinky právního úkonu (žalobce sám přiznává, že „si byl od počátku vědom a toto také tvrdil, že samozřejmě smlouvou o smlouvě budoucí ani smlouvou konečnou o převodu členských práv a povinností nezískává vlastnictví“), o osoby, k nimž právní úkon směřoval, i o předmět smlouvy, je jeho právní úkon prost omylu. Žalobce měl v úmyslu stát se členem Družstva … a tento jeho úmysl nalezl výraz v uzavřené smlouvě. Projev jeho vůle, tj. jím učiněný právní úkon vedoucí k uzavření předmětné smlouvy, tak byl ve shodě s jeho úmyslem. Bylo-li pak vedle úmyslu získat členská práva a povinnosti v družstvu úmyslem žalobce následně, již z pozice člena družstva, dosáhnout i převodu předmětného družstevního bytu do osobního vlastnictví, nebyl tento jeho úmysl podpisem smlouvy o převodu členských práv a povinností v družstvu vyloučen a i s takovým úmyslem žalobce je učiněný právní úkon ve shodě.
Lze souhlasit s odvolacím soudem, že informace poskytnutá žalovanými žalobci, že předmětný byt bude moci posléze získat do osobního vlastnictví, nebyla způsobilá vyvolat omyl na straně žalobce; nejde totiž o informaci nepravdivou, nýbrž o informaci, která je v souladu s právními předpisy i stanovami družstva, a nebyla tudíž způsobilá vyvolat u žalobce kvalifikovaný omyl (ve stanovách Družstva …., se sídlem v D., P. č. 1019, v hlavě I. článku 2. odst. 4 větě druhé je uvedeno, že při splnění zákonných podmínek umožní družstvo přeměnu členského podílu v družstvu ve vlastnictví k bytu nebo přeměnu družstva na družstvo vlastníků bytů). Odvolací soud proto nepochybil, dospěl-li k závěru, že žalobce nejednal při právním úkonu činěném dne 4. 8. 1998 v omylu a dovolací důvod podle §241 odst. 3 písm. d/ o. s. ř. nebyl žalobcem uplatněn důvodně.
Lze uzavřít, že v mezích dovolacího přezkumu daných obsahovou formulací dovolacích důvodů uvedených v §241 odst. 3 písm. c/ a d/ o. s. ř. je napadené rozhodnutí odvolacího soudu správné. Jelikož dovolatel netvrdí a ani ze spisu se nepodává, že by řízení trpělo některou z vad uvedených v §237 odst. 1 o. s. ř. nebo jinou vadou řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241 odst. 3 písm. b/ o.s.ř), k nimž soud přihlíží z úřední povinnosti (§242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.), Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobce jako nedůvodné zamítl (§243b odst. 2 věta před středníkem o. s. ř.).
V dovolacím řízení vznikly žalovaným v souvislosti se zastoupením advokátem náklady, které v rozsahu, v jakém byly potřebné k účelnému bránění jejich práva, spočívají v odměně za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání) ve výši 10 800 Kč (srov. Část dvanáctou Hlavu první zákona č. 30/2000 Sb., §3 odst. 1, §10 odst. 3, §16 odst. 1, §17 odst. 2 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazba výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení /advokátní tarif/), po připočtení paušální částky 75 Kč (§13 odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb.) celkem ve výši 10 875 Kč. Protože dovolání žalobce bylo zamítnuto, soud mu podle §243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř. uložil, aby tyto náklady žalovaným k ruce společné a nerozdílné uhradil; ve smyslu ustanovení §149 odst. 1 o. s. ř. je žalovaný povinen náhradu nákladů zaplatit k rukám advokáta, který žalované v tomto řízení zastupoval.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně 30. dubna 2002
JUDr. Ivana Z l a t o h l á v k o v á , v. r.
předsedkyně senátu
předsedkyně senátu
33 Odo 189/2001
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Zdeňka Dese ve věci žalobce P. P., zastoupeného, advokátem, proti žalovaným 1) O. Š. a 2) M. Š., oběma zastoupeným, advokátkou, o zaplacení 90 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Příbrami pod sp. zn. 14 C 239/99, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 20. prosince 2000, č.j. 23 Co 594/2000-117, takto: I. Dovolání se zamítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovaným na nákladech dovolacího řízení 10 875 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalovaných, advokátky.
Odůvodnění:
Žalobce se domáhal, aby žalovaným byla stanovena povinnost zaplatit mu 100 000 Kč z titulu bezdůvodného obohacení. Uváděl, že zmíněnou částku žalovaným zálohově zaplatil při uzavření smlouvy o budoucí dohodě o převodu členských práv a povinností v družstvu 1019 se sídlem v D., P. 1019 (90 000 Kč) a smlouvy o budoucí kupní smlouvě na garáž (10 000 Kč). Přestože od uvedených smluv odstoupil, neboť byl jednáním žalovaných uveden v omyl tím, že mu podali nepravdivou informaci o možnosti získání předmětného bytu do osobního vlastnictví, složené zálohy mu vráceny nebyly.
Okresní soud v Příbrami (poté, kdy jeho rozsudek ze dne 11. 11. 1999 č.j. 14 C 239/99-37 byl usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 23. 5. 2000 č.j. 23 Co 136/2000-58 zrušen a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení) rozsudkem ze dne 26. 7. 2000 č.j. 14 C 239/99-92 uložil žalovaným povinnost zaplatit společně a nerozdílně žalobci 90 000 Kč s 12 % úrokem od 14. 5. 1999 do zaplacení, co do částky 10 000 Kč s 12 % úrokem od 14. 5. 1999 do zaplacení žalobu zamítl, a rozhodl o nákladech řízení. Vycházel ze zjištění, že žalovaní jako členové Družstva … se sídlem v D. uzavřeli 4. 8. 1998 se žalobcem smlouvu o budoucí dohodě o převodu členských práv a povinností v družstvu a smlouvu o budoucí kupní smlouvě na garáž, která byla ve společném jmění žalovaných; obě budoucí smlouvy měly být uzavřeny nejpozději do 1. 3. 1999. Cena za převod členských práv a povinností byla stranami stanovena na 1 150 000 Kč a kupní cena za garáž na 100 000 Kč. Dne 7. 8. 1998 složil žalobce v realitní kanceláři C., s.r.o. se sídlem v D., která žalované při uzavírání zmíněných smluv zastupovala, zálohu na cenu za převod členských práv a povinností v družstvu ve výši 90 000 Kč a zálohu na kupní cenu za garáž ve výši 10 000 Kč. Ve smlouvách bylo rovněž dohodnuto, že nedojde-li k uzavření budoucí dohody o převodu členských práv a povinností, resp. kupní smlouvy do zde stanoveného termínu z důvodů na straně žalobce, zaplatí žalobce žalovaným smluvní pokutu ve výši zaplacených záloh, kterou je možno jednostranně zaúčtovat oproti složené záloze. Při jednání 17. 12. 1998 se žalobce od předsedy družstva dozvěděl, že mu nemůže být garantován převod družstevního bytu do osobního vlastnictví, neboť žalovaní dosud o takový převod nepožádali, a neučinil tak ani žádný jiný člen družstva. Následně jednali s předsedou družstva i žalovaní spolu se zástupcem realitní kanceláře a dozvěděli se mimo jiné, že stanovy družstva nelze vykládat jednoznačně tak, že by po zaplacení ceny domu a pozemku městu D. (cena byla splacena do poloviny roku 1999), mělo automaticky dojít k převodu družstevních bytů do osobního vlastnictví družstevníků. Dne 11. 12. 1998 uzavřel žalobce Smlouvu o překlenovacím úvěru ze stavebního spoření na náhradu nákladů na bytové potřeby a na základě informace podané mu předsedou družstva dne 17. 12. 1998 se rozhodl koupit jinou nemovitost. Dohodu o převodu členských práv a povinností v družstvu, ani kupní smlouvu na garáž žalobce se žalovanými do sjednané doby neuzavřel. Dne 13. 5. 1999 byla realitní kanceláři doručena listina, v níž žalobce odstupuje od smluv o smlouvách budoucích a žádá vrácení zaplacených záloh v celkové výši 100 000 Kč. Na základě uvedených skutečností soud uzavřel, že „žalobce při uzavření smlouvy o budoucí dohodě o převodu členských práv a povinností k družstevnímu bytu jednal v omylu, který vyvolali žalovaní, zastoupení realitní kanceláří, protože jej nesprávně informovali o možnosti získat jejich družstevní byt do osobního vlastnictví“. Smlouva o budoucí dohodě o převodu členských práv a povinností v družstvu je pro omyl žalobce neplatná a jelikož se žalobce neplatnosti právního úkonu dovolal, byla žalovaným uložena povinnost zaplatit žalobci 90 000 Kč s příslušenstvím z titulu bezdůvodného obohacení. Smlouva o budoucí kupní smlouvě garáže ve společném jmění žalovaných uvedenou vadou zatížena nebyla a žalobce od ní nemohl ani platně odstoupit; žalobu na zaplacení 10 000 Kč (vrácení zálohy na kupní cenu garáže) proto soud zamítl. Soud prvního stupně pak dále konstatoval, že na výsledku sporu nemohla nic změnit skutečnost, že žalobce od smlouvy o smlouvách budoucích odstoupil, ačkoli možnost odstoupení nebyla účastníky smluv dohodnuta, ani skutečnost, že soudem nebyla shledána možnost případného postupu podle §50a odst. 3 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník ve znění pozdějších předpisů – dále jen „ObčZ“.
K odvolání žalovaných, které směřovalo proti rozsudečným výrokům, jimiž soud prvního stupně žalovaným uložil povinnost zaplatit žalobci 90 000 Kč s příslušenstvím, a rozhodl o nákladech řízení, Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 20. 12. 2000, č.j. 23 Co 594/2000-117, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu na zaplacení 90 000 Kč s příslušenstvím zamítl; současně rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Vycházeje ze stejného skutkového stavu jako soud prvního stupně, shledal správnými jeho závěry dovozující, že žalobci v posuzovaném případě nepříslušelo právo platně odstoupit od smluv o smlouvách budoucích a že „nebyl dán postup podle §50a odst. 3 ObčZ“. K odlišnému právnímu závěru nežli soud prvního stupně dospěl odvolací soud ohledně namítané neplatnosti právního úkonu pro omyl. Dovodil totiž, že skutkové zjištění, že žalovaní žalobce informovali o možnosti získat jejich družstevní byt do osobního vlastnictví, neumožňuje uzavřít, že žalobce při uzavření smlouvy o budoucí dohodě o převodu členských práv a povinností v družstvu jednal v omylu a proto je takový právní úkon ve smyslu ustanovení §49a ObčZ neplatný. Žalobce musel vědět, že na základě dohody o převodu členských práv a povinností v družstvu nelze nabýt vlastnictví k družstevnímu bytu, a možnost převodu družstevního bytu do osobního vlastnictví je zakotvena ve stanovách Družstva …, se kterými se žalobce seznámil a z nichž vyplývá, že k převodu bytu do osobního vlastnictví je třeba splnění dalších podmínek. Odvolací soud uzavřel, že žalovaným vznikl nárok na smluvní pokutu, neboť z důvodů na straně žalobce nedošlo v dohodnuté době k uzavření dohody o převodu členských práv a povinností.
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce dovoláním, v němž brojí proti závěru odvolacího soudu dovozujícímu, že žalobce nemohl platně odstoupit od smlouvy o budoucí dohodě o převodu členských práv a povinností v družstvu, neboť nebyly splněny zákonné podmínky ustanovení §48 ObčZ. Je nadále přesvědčen, že takový závěr „neodpovídá zákonu“ a že „jeho odstoupení od smlouvy, které bylo učiněno přípisem ze dne 7. 5. 1999 je odstoupením platným“. Srozuměn pak není rovněž se závěrem, že smlouvu o budoucí dohodě o převodu členských práv a povinností v družstvu nelze mít za neplatný právní úkon podle §49a ObčZ. S odkazem na rozsudek soudu prvního stupně dospívá žalobce k přesvědčení, že žalovaní v době uzavření smlouvy o budoucí dohodě o převodu členských práv a povinností nemohli vědět, kdy bude možné byty do osobního vlastnictví převést, resp. věděli, že převod vlastnictví k bytu není reálný, a to z celé řady důvodů. Odvolací soud podle jeho názoru v souvislosti s posouzením, zda žalobce jednal při uzavření smlouvy o smlouvě budoucí v omylu, přecenil listinný důkaz - smlouvu o smlouvě budoucí ze dne 4. 8. 1998. Stejně tak se odvolací soud „dopustil skutkového omylu“ dovodil-li, že žalobce neprokázal, že by podmiňoval uzavření budoucí dohody o převodu členských práv a povinností v družstvu převodem bytu do osobního vlastnictví, nebo že by žalovaní ujišťovali žalobce o automatickém převodu osobního vlastnictví bytu spolu s převodem členských práv a povinností v družstvu; uvedené skutečnosti totiž žalobce nikdy ani netvrdil. Dovolatel navrhl, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaní považují rozhodnutí odvolacího soudu za správné a zákonné. Domníval-li se žalobce, že na něho spolu s převodem členských práv v družstvu přejde i vlastnictví k bytu, nemohlo jej k takové domněnce vést jejich jednání; o ničem takovém jej totiž neinformovali. Vysokoškolsky vzdělanému žalobci muselo být zřejmé, jakou smlouvu uzavírá, neboť ve smlouvě je explicitně uvedeno, že předmětem budoucí smlouvy bude převod členských práv a povinností v družstvu a spolu s tím práva na uzavření nájemní smlouvy. Možnost získat byt do vlastnictví vyplývá ze stanov. Protože se s nimi žalobce seznámil, musel vědět, že k převodu bytu do osobního vlastnictví je třeba splnit další podmínky. Správně odvolací soud zhodnotil rovněž jednání žalobce, pokud jde o odstoupení od smlouvy.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) věc projednal podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2000 – dále opět jen „o. s. ř.“ (srov. Část dvanáctou, Hlavu I, bod 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony); po zjištění, že dovolání bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o. s. ř. k tomu legitimovanou osobou (žalobcem), a že jde o rozsudek, proti němuž je dovolání přípustné podle §238 odst. 1 písm. a/ o. s. ř., přezkoumal bez jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.) napadený rozsudek ve smyslu ustanovení §242 odst. 1 a 3 o. s. ř. a dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.
Naplnění dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §241 odst. 3 písm. c/ o. s. ř., jímž lze namítat, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování, spatřuje dovolatel jednak v tom, že odvolací soud přecenil listinný důkaz (smlouvu o budoucí dohodě o převodu členských práv a povinností v družstvu), dále pak v tom, že žalobci je vytýkáno, že neprokázal, že by podmiňoval uzavření budoucí dohody o převodu členských práv a povinností v družstvu převodem bytu do jeho osobního vlastnictví, nebo že by žalovaní ujišťovali žalobce o automatickém převodu osobního vlastnictví bytu spolu s převodem členských práv a povinností v družstvu, ačkoli nic takového žalobce ani netvrdil.
Je především namístě zdůraznit, že odvolací soud v souvislosti se zvažováním aplikace §49a ObčZ nevycházel z jiných skutkových zjištění, než-li soud prvního stupně (shodně jako soud prvního stupně vzal za prokázané, že žalovaní žalobce informovali o možnosti získat družstevní byt do osobního vlastnictví); odlišně pouze uvedené skutkové zjištění právně posoudil. Přesto je nutné se s námitkami dovolatele, které uplatnil v rámci zmiňovaného dovolacího důvodu podle §241 odst. 3 písm. c/ o. s. ř., vypořádat.
Dovolací důvod uvedený v ustanovení §241 odst. 3 písm. c/ o. s. ř. se nepojí s každou námitkou účastníka ke zjištěnému skutkovému stavu; pro dovolací řízení jsou významné jen ty námitky, jejichž obsahem je tvrzení, že skutkové zjištění, ze kterého napadené rozhodnutí vychází, nemá v provedeném dokazování v podstatné části oporu, a které jsou způsobilé zpochybnit logiku úsudku soudu o tom, co bylo dokazováním zjištěno, eventuálně ty námitky, z nichž plyne, že soud z logicky bezchybných dílčích úsudků (zjištění) učinil nesprávné (logicky vadné) skutkové závěry. Skutková podstata vymezující dovolací důvod podle §241 odst. 3 písm. c/ o. s. ř. obsahuje dvě podmínky. První splní dovolatel tím, že namítá, že soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly, ani jinak nevyšly za řízení najevo, nebo že soud naopak pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo. Druhá z uvedených podmínek je splněna výhradou, že v hodnocení důkazů, popřípadě poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků, nebo které vyšly jinak najevo, je – z hlediska jejich závažnosti, zákonnosti, pravdivosti či věrohodnosti – logický rozpor, nebo že výsledek hodnocení důkazů neodpovídá tomu, co mělo být zjištěno způsobem vyplývajícím z ustanovení §§133 až 135 o. s. ř. Vždy přitom musí jít o skutečnosti významné pro (následné) právní posouzení věci.
Důkazy hodnotí soud podle své úvahy, a to každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti; přitom pečlivě přihlíží ke všemu, co vyšlo za řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci (§132 o. s. ř.). Hodnocením důkazů se rozumí myšlenková činnost soudu, kterou je provedeným důkazům přisuzována hodnota závažnosti (důležitosti) pro rozhodnutí, hodnota zákonnosti, hodnota pravdivosti, popřípadě věrohodnosti. Při hodnocení důkazů z hlediska jejich závažnosti (důležitosti) soud určuje, jaký význam mají jednotlivé důkazy pro jeho rozhodnutí a zda o ně může opřít svá skutková zjištění (zda jsou použitelné pro zjištění skutkového stavu a v jakém rozsahu, popřípadě v jakém směru). Při hodnocení důkazů po stránce jejich zákonnosti zkoumá soud, zda důkazy byly získány (opatřeny) a provedeny způsobem odpovídajícím zákonu nebo zda v tomto směru vykazují vady; k důkazům, které byly získány nebo provedeny v rozporu s obecně závaznými právními předpisy, soud nepřihlédne. Hodnocením důkazů z hlediska jejich pravdivosti soud dochází k závěru, které skutečnosti, o nichž důkazy (pro rozhodnutí významné a zákonné) podávají zprávu, lze považovat za pravdivé (dokázané) a které nikoli. Vyhodnocení důkazů z hlediska pravdivosti předpokládá též posouzení věrohodnosti důkazem poskytované zprávy podle druhu důkazního prostředku a způsobu, jakým se podle zákona provádí. Při důkazu výpovědí svědka musí soud vyhodnotit věrohodnost výpovědi s přihlédnutím k tomu, jaký má svědek vztah k účastníkům řízení a k projednávané věci a jaká je jeho rozumová a duševní úroveň, k okolnostem, jež doprovázely jeho vnímání skutečností, o nichž vypovídá, vzhledem ke způsobu reprodukce těchto skutečností a k chování při výslechu (přesvědčivost, jistota, plynulost výpovědi, ochota odpovídat na otázky a pod.) a k poznatkům, získaným na základě hodnocení jiných důkazů (do jaké míry je důkaz výpovědí svědka souladný s jinými důkazy, zda jim odporuje, popřípadě zda se vzájemně doplňují); celkové posouzení z uvedených hledisek pak poskytuje závěr o pravdivosti či nepravdivosti tvrzených (prokazovaných) skutečností.
Na nesprávnost výsledku činnosti soudu při hodnocení důkazů lze usuzovat - jak vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů - jen ze způsobu, jak k němu soud dospěl. Dovolání žalobce ve své podstatě neobsahuje námitky, že by odvolací soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly, ani jinak nevyšly za řízení najevo, nebo že soud naopak pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo; argumentace dovolatele směřuje výlučně k tomu, jak odvolací soud hodnotil důkazy z hlediska jejich průkaznosti a vypovídací schopnosti. Odvolacímu soudu však v tomto směru nelze vytknout žádné pochybení. Ze spisu je zřejmé, že hodnotil důkazy způsobem uvedeným v ustanovení §132 o. s. ř., žádný z důkazů nepominul, a v jeho hodnocení důkazů i poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků, není z hlediska závažnosti, zákonnosti, pravdivosti, případně věrohodnosti logický rozpor. Okolnost, že listinnému důkazu (smlouvě o budoucí dohodě o převodu práv a povinností v družstvu) přikládal nejvyšší vypovídací schopnost, pravidlům logického myšlení neodporuje. Není tudíž ani možné polemizovat se skutkovými závěry odvolacího soudu, resp. namítat, že odvolací soud měl přiznat větší váhu jiným důkazům.
Lze uzavřít, že brojí-li žalobce proti hodnocení důkazů odvolacím soudem, které (jak bylo výše vyloženo) samo o sobě není způsobilým dovolacím důvodem, nelze jeho požadavku, aby rozhodnutí odvolacího soudu shledal dovolací soud nesprávným pro naplnění dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §241 odst. 3 písm. c/ o. s. ř., přisvědčit.
Správný není ani názor dovolatele, že odvolací soud se dopustil (slovy dovolatele) „skutkového omylu“, neboť vycházel při svém rozhodování ze zjištění, že žalobce neprokázal, že by podmiňoval uzavření budoucí smlouvy o převodu členských práv a povinností v družstvu převodem bytu do jeho osobního vlastnictví a nepodařilo se mu rovněž prokázat, že by ho žalovaní ujišťovali, že automaticky s převodem členských práv a povinností v družstvu na žalobce přechází i osobní vlastnictví k družstevnímu bytu. Odvolací soud se – jak již bylo shora uvedeno - při skutkovém hodnocení věci neodchýlil od skutkových závěrů soudu prvního stupně, s nimiž žalobce souhlasí. Pokud je v odůvodnění jeho rozsudku použito formulace, že „žalobce neprokázal, že by podmiňoval uzavření budoucí smlouvy o převodu členských práv a povinností v družstvu převodem bytu do jeho osobního vlastnictví a nepodařilo se mu rovněž prokázat, že by ho žalovaní ujišťovali, že automaticky s převodem členských práv a povinností v družstvu na žalobce přechází i osobní vlastnictví k družstevnímu bytu“, je uvedeným konstatováním poněkud zavádějícím způsobem toliko zdůrazňováno, proč rovněž nelze v dané věci aplikovat §49a ObčZ. Jinak řečeno, odvolací soud uvedeným způsobem ozřejmuje, za jakých okolností (které ovšem nenastaly a nebyly ani žalobcem - jak sám připomíná - tvrzeny) by mohl být naplněn obsah institutu omylu v pojetí ObčZ, a bylo by tak možné dovodit neplatnost právního úkonu pro omyl na straně žalobce. Jelikož zmíněné konstatování odvolacího soudu nelze mít za skutkové zjištění, ze kterého by při svém rozhodnutí vycházel, je námitka dovolatele o „skutkovém omylu“ lichá.
Zbývá posoudit důvodnost zbývajících žalobcových námitek, kterými je brojeno proti právnímu posouzení věci odvolacím soudem (§241 odst. 3 písm. d/ o. s. ř.).
Právním posouzením věci je činnost soudu spočívající v subsumaci zjištěného skutkového stavu pod skutkovou podstatu vyhledané právní normy, jež vede k závěru, zda-li a komu soud právo přiznává nebo oduznává. Právní posouzení věci je nesprávné, dopustil-li se soud při této činnosti omylu, tj. když na správně zjištěný skutkový stav aplikoval jiný právní předpis, než který správně měl použít, nebo aplikoval sice správný právní předpis, ale nesprávně jej interpretoval, anebo ze skutečností najisto postavených vyvodil nesprávné právní závěry.
Žalobce – aniž by své námitky v tomto směru blíže specifikoval - v prvé řadě nesouhlasí s právním závěrem odvolacího soudu, že žalobce nemohl platně odstoupit od smlouvy o budoucí dohodě o převodu členských práv a povinností v družstvu.
Podle ustanovení §48 odst. 1 ObčZ může účastník od smlouvy odstoupit, jen jestliže je to v tomto zákoně stanoveno nebo účastníky dohodnuto.
Odstoupení od smlouvy je jednostranným právním úkonem, na jehož základě se smlouva od počátku ruší. Tento právní instrument je ve svém důsledku popřením obecné zásady, že smlouvy je třeba dodržovat. Možnost odstoupení od smlouvy je tak omezena pouze na případy, kdy zákon z nějakého důvodu odstoupení v určitém případě výslovně umožňuje, nebo kdy si strany samy tuto možnost jednostranného vyvázání ze smluvní povinnosti dohodly. Není-li možnost odstoupit od smlouvy dána zákonem a pokud se na této možnosti strany nedohodly, od smlouvy odstoupit nelze.
V posuzovaném případě účastníci uzavřeli dne 4. 8. 1998 smlouvu o budoucí dohodě o převodu členských práv a povinností v družstvu 1019 se sídlem v D., P. 1019, která je svým charakterem smlouvou o smlouvě budoucí, a jako taková je upravena v ustanovení §50a ObčZ. Protože ustanovení §50a ObčZ nepřiznává straně smlouvy o smlouvě budoucí možnost od této smlouvy odstoupit, bylo by - jak již správně dovodily v posuzovaném případě soudy obou stupňů – možné od smlouvy, kterou účastníci uzavřeli 4. 8. 1998 odstoupit jen tehdy, kdyby se na takové možnosti strany dohodly. Účastníci si však ve smlouvě možnost odstoupení nesjednali a žádná ze smluvních stran (tedy ani žalobce) tak neměla právo od smlouvy odstoupit.
Správnost právního posouzení věci odvolacím soudem zpochybňuje dovolatel i pokud jde o závěr dovozující, že smlouvu o budoucí dohodě o převodu členských práv a povinností v družstvu neuzavíral žalobce v omylu.
Podle ustanovení §49a ObčZ je právní úkon neplatný, jestliže jej jednající osoba učinila v omylu, vycházejícím ze skutečnosti, jež je pro jeho uskutečnění rozhodující, a osoba, které byl právní úkon určen, tento omyl vyvolala nebo o něm musela vědět. Právní úkon je rovněž neplatný, jestliže omyl byl touto osobou vyvolán úmyslně. Omyl v pohnutce právní úkon neplatným nečiní.
Právní úkon je projev vůle směřující k právním následkům, které právní předpisy s takovým projevem spojují. Vůle je psychickým subjektivním prvkem, směřujícím ke způsobení právního následku. Omyl je speciální vadou vůle a jeho právní podstata spočívá v tom, že jednající měl nesprávnou či nedostatečnou představu o právních účincích právního úkonu. S ohledem na zabezpečení právní jistoty může být neplatnost právního úkonu způsobena pouze rozhodujícím omylem. Tak je tomu tehdy, týká-li se omyl právního důvodu, tj. vůle jednající osoby byla zaměřena k jinému právnímu úkonu, nebo týká-li se předmětu, a to buď totožnosti předmětu nebo jeho podstatné vlastnosti, nebo týká-li se osoby, účastnící se právního úkonu.
Zatímco podle soudu prvního stupně zjištění, že žalovaní žalobce (nesprávně) informovali o možnosti získat převáděný družstevní byt do osobního vlastnictví, umožňuje uzavřít, že žalobce jednal při uzavření smlouvy o budoucí dohodě o převodu členských práv a povinností v družstvu v omylu, který za dané situace činí tento právní úkon neplatným, odvolací soud takový právní závěr z uvedeného zjištění činit odmítá s odůvodněním, že informace o možnosti získat družstevní byt do osobního vlastnictví podaná žalobci žalovanými nebyla způsobilá omyl vyvolat, neboť korespondovala se stanovami bytového družstva. Právní závěr odvolacího soudu je správný.
Žalobce preferuje právní závěr učiněný soudem prvního stupně. Argumentaci, jíž brojí proti právnímu závěru odvolacího soudu, však vystavěl na odlišném skutkovém závěru, než soudy obou stupňů (z provedených důkazů totiž žalobce činí vlastní skutkové závěry, na nichž pak buduje své vlastní a od odvolacího soudu odlišné právní posouzení). Ani okresní soud totiž neučinil skutkové zjištění, že žalobce byl žalovanými informován, že bude moci převáděný družstevní byt získat do svého vlastnictví minimálně do jednoho roku od uzavření smlouvy o smlouvě budoucí. Žalobce sice v průběhu řízení argumentoval tím, že od žalovaných vyrozuměl, že byt bude moci získat do vlastnictví „v dohledné době“, resp. „zhruba do jednoho roku“, avšak soudy takové jeho tvrzení nemohly považovat za prokázané, neboť ani jeden z nich je do svých skutkových závěrů nepřijal (k tomu viz odůvodnění dovoláním napadeného rozsudku odvolacího soudu i odůvodnění jemu předcházejícího rozsudku soudu prvního stupně). Při zkoumání důvodnosti žalobcovy námitky ohledně nesprávného právního posouzení věci je tak třeba vycházet ze skutkového zjištění, které odvolací soud (shodně jako před ním i soud prvního stupně) ve věci ve skutečnosti učinil.
V posuzovaném případě žalobce nezpochybňoval, že jeho vůlí bylo uzavřít se žalovanými smlouvu o budoucí dohodě o převodu členských práv a povinností v družstvu. Rovněž pokud jde o účinky právního úkonu (žalobce sám přiznává, že „si byl od počátku vědom a toto také tvrdil, že samozřejmě smlouvou o smlouvě budoucí ani smlouvou konečnou o převodu členských práv a povinností nezískává vlastnictví“), o osoby, k nimž právní úkon směřoval, i o předmět smlouvy, je jeho právní úkon prost omylu. Žalobce měl v úmyslu stát se členem Družstva … a tento jeho úmysl nalezl výraz v uzavřené smlouvě. Projev jeho vůle, tj. jím učiněný právní úkon vedoucí k uzavření předmětné smlouvy, tak byl ve shodě s jeho úmyslem. Bylo-li pak vedle úmyslu získat členská práva a povinnosti v družstvu úmyslem žalobce následně, již z pozice člena družstva, dosáhnout i převodu předmětného družstevního bytu do osobního vlastnictví, nebyl tento jeho úmysl podpisem smlouvy o převodu členských práv a povinností v družstvu vyloučen a i s takovým úmyslem žalobce je učiněný právní úkon ve shodě.
Lze souhlasit s odvolacím soudem, že informace poskytnutá žalovanými žalobci, že předmětný byt bude moci posléze získat do osobního vlastnictví, nebyla způsobilá vyvolat omyl na straně žalobce; nejde totiž o informaci nepravdivou, nýbrž o informaci, která je v souladu s právními předpisy i stanovami družstva, a nebyla tudíž způsobilá vyvolat u žalobce kvalifikovaný omyl (ve stanovách Družstva …., se sídlem v D., P. č. 1019, v hlavě I. článku 2. odst. 4 větě druhé je uvedeno, že při splnění zákonných podmínek umožní družstvo přeměnu členského podílu v družstvu ve vlastnictví k bytu nebo přeměnu družstva na družstvo vlastníků bytů). Odvolací soud proto nepochybil, dospěl-li k závěru, že žalobce nejednal při právním úkonu činěném dne 4. 8. 1998 v omylu a dovolací důvod podle §241 odst. 3 písm. d/ o. s. ř. nebyl žalobcem uplatněn důvodně.
Lze uzavřít, že v mezích dovolacího přezkumu daných obsahovou formulací dovolacích důvodů uvedených v §241 odst. 3 písm. c/ a d/ o. s. ř. je napadené rozhodnutí odvolacího soudu správné. Jelikož dovolatel netvrdí a ani ze spisu se nepodává, že by řízení trpělo některou z vad uvedených v §237 odst. 1 o. s. ř. nebo jinou vadou řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241 odst. 3 písm. b/ o.s.ř), k nimž soud přihlíží z úřední povinnosti (§242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.), Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobce jako nedůvodné zamítl (§243b odst. 2 věta před středníkem o. s. ř.).
V dovolacím řízení vznikly žalovaným v souvislosti se zastoupením advokátem náklady, které v rozsahu, v jakém byly potřebné k účelnému bránění jejich práva, spočívají v odměně za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání) ve výši 10 800 Kč (srov. Část dvanáctou Hlavu první zákona č. 30/2000 Sb., §3 odst. 1, §10 odst. 3, §16 odst. 1, §17 odst. 2 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazba výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení /advokátní tarif/), po připočtení paušální částky 75 Kč (§13 odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb.) celkem ve výši 10 875 Kč. Protože dovolání žalobce bylo zamítnuto, soud mu podle §243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř. uložil, aby tyto náklady žalovaným k ruce společné a nerozdílné uhradil; ve smyslu ustanovení §149 odst. 1 o. s. ř. je žalovaný povinen náhradu nákladů zaplatit k rukám advokáta, který žalované v tomto řízení zastupoval.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně 30. dubna 2002
JUDr. Ivana Z l a t o h l á v k o v á , v. r.
předsedkyně senátu
předsedkyně senátu