ECLI:CZ:NS:2002:33.ODO.199.2002.1
sp. zn. 33 Odo 199/2002
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Miloše Šimánka v právní věci žalobkyně M., spol. s r. o., zastoupené advokátkou, proti žalované R. C. I., a. s., zastoupené advokátem, o určení neplatnosti smlouvy o půjčce, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 23 C 48/2000, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. září 2001 č. j. 51 Co 345/2001 - 63, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 1. listopadu 2000 č. j. 23 C 48/2000 – 29, ve znění opravného usnesení ze dne 21. května 2001 č. j. 23 C 48/2000 – 52 zamítl žalobu s návrhem na určení, že smlouva o půjčce, uzavřená mezi žalobkyní a žalovanou dne 22. 4. 1997 ve Zlíně, včetně jejího dodatku č. 1, uzavřeného dne 17. 12. 1997 ve Zlíně, je neplatná; zároveň rozhodl o náhradě nákladů řízení. Soud dospěl k závěru, že podle §80 písm. c) o. s. ř. není dán naléhavý právní zájem na určení neplatnosti smlouvy o půjčce, včetně jejího dodatku, uzavřené mezi účastníky. Dovodil, že i kdyby uzavřel, že smlouva je neplatná, je zde notářský zápis – prohlášení o uznání dluhu z této smlouvy a souhlas s výkonem rozhodnutí podle §274 písm. e) o. s. ř. ze dne 4. 3. 1998, na jehož základě bylo u soudu zahájeno řízení o výkon rozhodnutí zřízením soudcovského zástavního práva na nemovitostech žalobkyně; právní poměry mezi žalobkyní a žalovanou jsou uspořádány, jejich právní postavení je jisté, i bez této určovací žaloby. Soud poznamenal, že předmětná smlouva o půjčce byla uzavřena řádně a žalobkyni nic nebrání, aby se domáhala plnění z této smlouvy, když před žalobou na určení má přednost žaloba na plnění.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 21. září 2001 č. j. 51 Co 345/2001 - 63 rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že na straně žalobkyně není dán naléhavý právní zájem na určení neplatnosti předmětné smlouvy o půjčce. Určení neplatnosti smlouvy o půjčce nemá vliv na právní postavení žalobkyně, jak správně dovodil soud prvního stupně, určovací žaloba v posuzovaném případě nemá žádné preventivní následky a její pomocí nelze eliminovat stav ohrožení vlastnického práva žalobkyně k nemovitostem ani dosáhnout úpravy vztahů mezi účastníky. Při tvrzené neplatnosti smlouvy je žaloba na plnění pro žalobkyni nejjednodušším způsobem uplatnění jejího nároku. Jestliže žalobkyně tvrdí, že na plnění nemá zájem, pak nemůže mít naléhavý právní zájem ani na určení neplatnosti této smlouvy. Dovodil, že nelze očekávat, že určovací žaloba by vytvořila pevný základ pro odvrácení následků v postavení žalobkyně.
Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost dovozuje z §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. (správně má být uveden §239 odst. 2 o. s. ř.) s tím, že má za to, že se v daném případě jedná o věc zásadního významu a důvodnost dovolání spatřuje v nesprávném právním posouzení věci odvolacím soudem. Domnívá se, že zamítání žalob se zdůvodněním neexistence naléhavého právního zájmu vyžaduje jednoznačné stanovisko Nejvyššího soudu, neboť podle jejího názoru ustanovení §80 písm. c) o. s. ř. postrádá jednoznačnou definici, a i přesto, že se již soudy vyšších instanci zabývaly otázkou naléhavého právního zájmu, je aplikace uvedeného ustanovení nadále velmi sporná. Žalobkyně opětovně zdůraznila, že nemá zájem na žalobě o plnění ze smlouvy o půjčce, a i když zásadně platí, že možnost žaloby na plnění zpravidla vylučuje právní zájem na žalobě určovací, nelze tento předpoklad chápat všeobecně, jestliže může žalobce prokázat, že má právní zájem na tom, aby rozsudkem soudu bylo určeno určité právo nebo právní poměr přesto, že by mohl žalovat přímo na plnění. Podle názoru žalobkyně nelze v takovém konkrétním případě žalobci určovací žalobu odepřít a o takový případ se jedná i v dané věci. Vykonatelný notářský zápis a následně zahájené řízení o zřízení soudcovského zástavního práva, jehož předpokladem, resp. podkladem byla předmětná smlouva o půjčce, ohrožuje její vlastnické právo a činí je nejistým, proto má za to, že v daném případě existuje naléhavý právní zájem na určení, že předmětná smlouva o půjčce je neplatná. Dále namítá, že závěr soudu o řádně uzavřené smlouvě o půjčce mezi účastníky nemá oporu v hmotném právu, neboť ke vzniku smlouvy nepostačí se dohodnout na jejím obsahu, ale k jejímu uzavření vyžaduje zákon i odevzdání předmětu půjčky věřitelem dlužníkovi. V případě, že by si smluvní strany dohodly, že předmět půjčky bude odevzdán později, pak taková smlouva má povahu smlouvy o smlouvě budoucí. Žalobkyně má za to, že argumentace soudu obou stupňů, že se v daném případě jedná o řádně uzavřenou smlouvu o půjčce je předčasná, když není jednoznačně zřejmé, zda v posuzovaném případě jde (z tohoto pohledu) o smlouvu o půjčce nebo o smlouvu o smlouvě budoucí. Dovolatelka navrhla, aby rozsudek odvolacího soudu byl zrušen a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) věc projednal podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2000 (dále opět jen „o. s. ř.”) - srov. část dvanáctou, Hlavu I, bod 17 zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony. Po zjištění, že dovolání splňuje obsahové i formální náležitosti vyžadované zákonem, bylo podáno včas a k tomu oprávněným subjektem (žalobkyní) řádně zastoupenou advokátkou (§240 odst. 1, §241 odst. 1, 2 o. s. ř.), se zabýval nejprve přípustností dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.).
Dovolání je přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže trpí vadami uvedenými v §237 odst. 1 o. s. ř.
Dovolání je dále přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé /§238 odst. 1 písm. a) o. s. ř./, nebo jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud rozhodl jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil /§238 odst. 1 písm. b) o. s. ř./.
Podle §239 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku nebo usnesení odvolacího soudu ve věci samé, jímž bylo rozhodnutí soudu prvního stupně potvrzeno, jestliže odvolací soud ve výroku rozhodnutí vyslovil, že dovolání je přípustné, protože jde o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu. Přípustnost dovolání může odvolací soud vyslovit i bez návrhu. Podle §239 odst. 2 o. s. ř. nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku nebo před vyhlášením (vydáním) usnesení, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé, je dovolání podané tímto účastníkem přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam. Dovolání je podle tohoto ustanovení přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění přípustnost dovolání nezakládají) a současně se musí jednat o právní otázku zásadního významu.
Vady řízení vyjmenované v ustanovení §237 odst. 1 o. s. ř., k nimž dovolací soud přihlíží z úřední povinnosti /§242 odst. 3 o. s. ř./, nebyly dovolatelkou tvrzeny a ani z obsahu spisu nevyplývají.
Přípustnost dovolání v dané věci není dána ani podle §238 o. s. ř., neboť dovolání směřuje proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu a nejedná se ani o případ, kdy soud prvního stupně rozhodl jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil /§238 odst. 1 písm. b) o. s. ř./.
Přípustnost dovolání v dané věci nelze dovodit ani z §239 odst. 1 a 2 o. s. ř., neboť odvolací soud nevyslovil přípustnost dovolání ve výroku svého rozhodnutí a žalobkyně o připuštění dovolání ani nežádala, čímž nesplnila předpoklad pro postup podle §239 odst. 2 o. s. ř.
Za procesní situace, kdy dovolání není přípustné ani podle ustanovení §238 odst. 1 písm. a), b) o. s. ř., ani podle ustanovení §239 odst. 1 a 2 o. s. ř., přičemž žalobkyně netvrdí a ani z obsahu spisu nevyplývá, že by došlo k naplnění některého z předpokladů přípustnosti dovolání uvedených v ustanovení §237 odst. 1 o. s. ř., dovolací soud dovolání žalobkyně bez jednání (§243a odst. 1 o. s. ř.) jako nepřípustné odmítl (§243b odst. 4 věta prvá, §218 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.).
Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 4, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř. Žalobkyně, která nebyla v dovolacím řízení úspěšná, nemá na náhradu nákladů právo, a žalované žádné náklady v tomto řízení nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 13. května 2002
JUDr. Kateřina Hornochová, v.r
předsedkyně senátu