ECLI:CZ:NS:2002:33.ODO.475.2002.1
sp. zn. 33 Odo 475/2002
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci žalobce P. R., zastoupeného, advokátem, proti žalovanému 1) M. D., 2) L. G., oběma zastoupeným, advokátkou, o 263 000 Kč s přísl., vedené u Okresního soudu v Hodoníně pod sp. zn. 9 C 902/96, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 19. července 2001 č. j. 15 Co 686/98 - 96, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 19. července 2001 č. j. 15 Co 686/98 – 96 se ve výroku, kterým byl změněn rozsudek soudu prvního stupně tak, že se zamítá žaloba na zaplacení částky 150 00 Kč se 17 % úrokem z prodlení z této částky od 28. 6. 1995 do zaplacení, zrušuje a věc se vrací v tomto rozsahu tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se po žalovaných domáhal zaplacení částky 313 000 Kč s příslušenstvím. Protože žalovaní dne 30. 1. 1996 na úhradu této částky zaplatili žalobci 50 000 Kč, vzal žalobce žalobu co do částky 50 000 Kč zpět a Okresní soud v Hodoníně usnesením ze dne 16. 5. 1997 č. j. 9 C 902/96 - 18 řízení v částce 50 000 Kč zastavil. Rozsudkem ze dne 26. srpna 1998 č. j. 9 C 902/96 – 52 Okresní soud v Hodoníně po té, co jeho předchozí rozsudek ze dne 16. 5. 1997 č. j. 9 C 902/96 – 19 byl zrušen usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 27. dubna 1998 č. j. 15 Co 369/97 - 38, uložil žalovaným zaplatit žalobci společně a nerozdílně částku 263 000 Kč s 17 % úrokem z prodlení z částky 313 000 Kč od 28. 6. 1995 do 30. ledna 1996 a 17 % úrokem z prodlení z částky 263 000 Kč od 31. ledna 1996 do zaplacení, na účet jejich právního zástupce, do tří dnů od právní moci rozsudku; zároveň rozhodl o náhradě nákladů řízení. Dospěl k závěru, že mezi žalobcem a žalovanými došlo v průběhu první poloviny roku 1993 k uzavření smlouvy o půjčce podle §657 a násl. obč. zák., nikoliv smlouvy o uzavření budoucí smlouvy o půjčce ve smyslu §50a obč. zák. Vyšel ze zjištění, že podle smlouvy o půjče žalobce půjčil žalovaným částku 650 000 Kč s tím, že žalobci vrátí tuto částku do konce roku 1993. Žalovaní z dlužné částky vrátili do 27. 6. 1995 celkem 337 000 Kč. Soud prvního stupně žalobě vyhověl, neboť uvěřil tvrzení žalobce. Ve výpovědích žalovaných shledal nepřesnosti; žalovaní uvedli, že neznali přesnou výši částky, kterou dluží žalobci, a 2. žalovaný dne 28. 1. 1994 svým podpisem potvrdil, že z dlužné částky ještě zbývá doplatit 461 144 Kč.
Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 19. července 2001 č. j. 15 Co 686/98 - 96 změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku, jímž byla oběma žalovaným uložena povinnost zaplatit žalobci společně a nerozdílně částku 113 000 Kč se 17 % úrokem z prodlení z částky 163 000 Kč od 28. 6. 1995 do 30. 1. 1996 a z částky 113 000 Kč od 13. 1. 1996 do zaplacení, jen tak, že žalovaní jsou povinni tuto částku s příslušenstvím zaplatit žalobci do tří dnů od právní moci rozsudku; jinak ohledně této částky s příslušenstvím rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Ve zbytku rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu na zaplacení částky 150 000 Kč se 17 % úrokem z prodlení z této částky od 28. 6. 1995 do zaplacení zamítl. Současně rozhodl o náhradě nákladů řízení. Po doplnění dokazování vzal za prokázané, že žalobce předal za účelem půjčky oběma žalovaným nikoliv částku 650 000 Kč, jak je uvedeno v písemné smlouvě uzavřené mezi účastníky, ale pouze částku 500 000 Kč, kterou vybral z účtu dne 8. 3. 1993. Následně dne 16. 3. 1993 byla hotovost v téže výši uložena na účet jedním z žalovaných a bezprostředně poté si žalovaní objednali strojní zařízení v hodnotě blížící se výši půjčky.
Žalobce napadl rozsudek odvolacího soudu dovoláním v jeho měnícím a akcesorickém výroku. Přípustnost dovolání dovozuje z §238 odst. 1 písm. a) o. s. ř., ve znění platném do 31. 12. 2000. Vytýká odvolacímu soudu, že nehodnotil důkazy ve smyslu §132 o. s. ř. a že v odůvodnění neuvedl, jakou úvahou byl veden, nevycházel-li z listinného důkazu svědčícího o zapůjčení částky ve výši 650 000 Kč, podepsaného oběma žalovanými, v němž 2. žalovaný dne 28. 1. 1994 potvrdil, že z půjčené částky zbývá ještě doplatit 461 144 Kč. Dovolatel navrhl, aby rozsudek odvolacího soudu byl zrušen a věc byla tomuto soudu vrácena k dalšímu řízení.
Žalovaní navrhli, aby Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobce jako nedůvodné zamítl. Zdůrazňují, že odvolací soud provedl důkazy, které soud prvního stupně na návrh žalovaných odmítl provést, a ze kterých následně vyplynulo, že žalovaní si ve skutečnosti půjčili od žalobce jen 500 000 Kč, nikoliv 650 000 Kč, jak bylo uvedeno ve smlouvě, uzavřené před faktickým předáním obnosu 500 000 Kč.
Podle ustanovení části dvanácté hlavy I bodu 17 zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, se dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (1. 1. 2001) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (tedy podle občanského soudního řádu ve znění platném do 31. 12. 2000 – dále jen “o. s. ř.”).
Dovolání je v dané věci přípustné (§236 odst. 1 o. s. ř.), neboť směřuje proti výroku pravomocného rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé [§238 odst. 1 písm. a) o. s. ř.], bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou - účastníkem řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), řádně zastoupenou advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.), a splňuje formální i obsahové znaky předepsané §241 odst. 2 o. s. ř.
Dovolací soud přezkoumal napadený rozsudek Krajského soudu v Brně v souladu s §242 odst. 1 a 3 o. s . ř. a dospěl k závěru, že dovolání je důvodné.
Podle §242 odst. 3 o. s. ř. lze rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání. Z této zásady vázanosti užitými dovolacími důvody představují výjimku vady řízení podle §237 odst. 1 o. s. ř. a je-li dovolání přípustné i jiné vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, ke kterým dovolací soud přihlédne z úřední povinnosti bez ohledu na to, zda byly v dovolání uplatněny [§241 odst. 3 písm. b) o. s. ř.]. Vady řízení uvedené v §237 odst. 1 o. s. ř. dovolatel nenamítá a ani z obsahu spisu se nepodávají. Dovolací soud rovněž neshledal, že by řízení bylo postiženo jinými vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Podle ustanovení §241 odst. 3 písm. c) o. s. ř. lze dovolání odůvodnit tím, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Z obsahu dovolání vyplývá, že dovolatel svými námitkami brojí proti správnosti a úplnosti skutkových zjištění významných pro rozhodnutí věci, a uplatnil právě tento dovolací důvod.
Dovolací důvod podle ustanovení §241 odst. 3 písm. c) o. s. ř. se nepojí s každou námitkou účastníka ke zjištěnému skutkovému stavu; pro dovolací řízení významné jsou jen ty námitky, jejichž obsahem je tvrzení, že skutkové zjištění, ze kterého napadené rozhodnutí vychází, nemá v provedeném dokazování oporu v podstatné části. Podstatnou částí se přitom rozumí takové skutečnosti, jež má odvolací soud za prokázané a které byly významné pro rozhodnutí věci při aplikaci hmotného práva. Uvedenému ustanovení odpovídá tvrzení, jehož prostřednictvím dovolatel zpochybní logiku úsudku soudu o tom, co bylo dokazováním zjištěno, eventuelně tvrdí-li, že soud z logicky bezchybných dílčích úsudků (zjištění) učinil nesprávné (logicky vadné) skutkové závěry. Skutková podstata vymezující dovolací důvod podle §241 odst. 3 písm. c) o. s. ř. obsahuje dvě podmínky. První z těchto podmínek splní dovolatel tím, že namítá, že soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly, ani jinak nevyšly za řízení najevo, nebo že naopak pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo. Druhá z uvedených podmínek je splněna výhradou, že v hodnocení důkazů, popřípadě poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, je - z hlediska jejich závažnosti, zákonnosti, pravdivosti či věrohodnosti - logický rozpor, nebo že výsledek hodnocení důkazů neodpovídá tomu, co mělo být zjištěno způsobem vyplývajícím z ustanovení §133 až §135 o. s. ř.
Důkazy hodnotí soud podle své úvahy, a to každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti; přitom pečlivě přihlíží ke všemu, co vyšlo za řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci (§132 o. s. ř.). Hodnocením důkazů se rozumí myšlenková činnost soudu, kterou je provedeným důkazům přisuzována hodnota závažnosti (důležitosti) pro rozhodnutí, hodnota zákonnosti, hodnota pravdivosti, popřípadě věrohodnosti. Při hodnocení důkazů z hlediska jejich závažnosti (důležitosti) soud určuje, jaký význam mají jednotlivé důkazy pro jeho rozhodnutí a zda o ně může opřít svá skutková zjištění (zda jsou použitelné pro zjištění skutkového stavu a v jakém rozsahu, popřípadě v jakém směru). Při hodnocení důkazů po stránce jejich zákonnosti zkoumá soud, zda důkazy byly získány (opatřeny) a provedeny způsobem odpovídajícím zákonu nebo zda v tomto směru vykazují vady; k důkazům, které byly získány nebo provedeny v rozporu s obecně závaznými právními předpisy soud nepřihlédne. Hodnocením důkazů z hlediska jejich pravdivosti soud dochází k závěru, které skutečnosti, o nichž důkazy (pro rozhodnutí významné a zákonné) podávají zprávu, lze považovat za pravdivé (dokázané) a které nikoli. Vyhodnocením důkazů z hlediska pravdivosti předpokládá též posouzení věrohodnosti důkazem poskytované zprávy podle druhu důkazního prostředku a způsobu, jakým se podle zákona provádí. Při důkazu výpovědí svědka musí soud vyhodnotit věrohodnost výpovědi s přihlédnutím k tomu, jaký má svědek vztah k účastníkům řízení a k projednávané věci a jaká je jeho rozumová a duševní úroveň, k okolnostem, jež provázely jeho vnímání skutečností, o nichž vypovídá, vzhledem ke způsobu reprodukce těchto skutečností a k chování při výslechu (přesvědčivost, jistota, plynulost výpovědi, ochota odpovídat na otázky apod.) a k poznatkům, získaným na základě hodnocení jiných důkazů (do jaké míry je důkaz výpovědí svědka souladný s jinými důkazy, zda jim odporuje, popřípadě zda se vzájemně doplňují); celkové posouzení uvedených hledisek pak poskytuje závěr o pravdivosti či nepravdivosti tvrzených (prokazovaných) skutečností.
Ze skutkového stavu popsaného v dané věci, vyplývajícího z provedených důkazů, se nepodávají jednoznačně ta skutková zjištění, která odvolací soud učinil základem svých konečných právních závěrů. Odvolací soud provedl v odvolacím řízení důkazy výpisem z účtů na straně žalobce a žalovaných a listinami o nákupu strojního zařízení žalovanými, a o tyto důkazy, zejména o zjištění, že žalobce dne 8. 3. 1993 vybral z účtu 500 000 Kč a 1. žalovaný částku ve stejné výši uložil na účet dne 16. 3. 1993, opřel svůj závěr, že žalobce půjčil žalovaným částku 500 000 Kč.
Nevzal přitom v úvahu, resp. nevypořádal se s dalšími rozhodnými skutečnostmi, které vyplynuly z ostatních důkazů, a to z písemné smlouvy o zapůjčení částky 650 000 Kč podepsané všemi účastníky a opatřené i podpisem 2. žalovaného pod záznamem ze dne 28. 1. 1994, tento mimo jiné potvrdil, že z půjčené částky zbývá ještě doplatit 461 144 Kč. Pominul i skutečnost, že v rozhodném období, tedy v době, kdy 1. žalovaný uložil na účet u České spořitelny 500 000 Kč (16. 3. 1993) nevybral žalobce z účtu, který měl k dispozici, pouze částku 500 000 Kč, ale že v době od 8. 2. 1993 do 8. 3. 1993 disponoval minimálně s částkou ve výši 1 450 000 Kč (dne 8. 2. 1993 výběr z účtu ve výši 450 000 Kč, 1. 3. 1993 výběr částky 100 000 Kč, 4. 3. 1993 částky 400 000 Kč a 8. 3. 1993 částky 500 000 Kč).
Jestliže odvolací soud založil své skutkové závěry na neúplném hodnocení důkazů a nesprávné hodnocení důkazů se týkalo skutečností významných pro rozhodnutí věci, pak dovolací důvod podle §241 odst. 3 písm. c) o. s. ř. byl uplatněn právem.
Nejvyšší soud České republiky dospěl k závěru, že rozsudek odvolacího soudu není v dovoláním napadeném výroku správný, proto rozsudek odvolacího soudu v této napadené části zrušil a věc vrátil v tomto rozsahu Krajskému soudu v Brně k dalšímu řízení (§243b odst.1, část věty za středníkem o. s. ř. a §243b odst. 2, věta první o. s. ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§243d odst.1, věta druhá a třetí, o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně 19. září 2002
JUDr. Kateřina Hornochová, v.r.
předsedkyně senátu