ECLI:CZ:NS:2002:33.ODO.594.2002.1
sp. zn. 33 Odo 594/2002
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl ve věci žalobkyně A. S., proti žalovaným 1/ M. H. a 2/ Mgr. D. H., o určení neplatnosti smlouvy a o vrácení daru, vedené u Okresního soudu v Klatovech pod sp. zn. 10 C 116/2000, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 6. listopadu 2001, č. j. 11 Co 20/2001-81, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 6. 11. 2001, č. j. 11 Co 20/2001-81, potvrdil rozsudek Okresního soudu v Klatovech ze dne 31. 10. 2000, č. j. 10 C 116/2000-65, jímž byla zamítnuta žaloba o určení neplatnosti darovací smlouvy uzavřené mezi žalovanými dne 14. 11. 1997 a o uložení povinnosti vrátit dar, a rozhodnuto o nákladech řízení; současně odvolací soud rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Shodně jako soud prvního stupně vycházel i odvolací soud ze zjištění, že žalobkyně spolu se svým manželem V. S. darovací smlouvou ze dne 8. 10. 1991 darovala druhé žalované (své dceři) dům č. p. 345 ve Š. se stavební parcelou č. 327 a zahradou č. 638/2 zapsané na listu vlastnictví č. 558 v katastru nemovitostí vedeném pro obec a katastrální území Š. u Katastrálního úřadu v K. Zároveň bylo touto smlouvou pro žalobkyni a jejího manžela V. S. zřízeno věcné břemeno bezplatného doživotního užívání převáděných nemovitostí. Druhá žalovaná následně darovací smlouvou ze dne 14. 11. 1997 předmětné nemovitosti darovala - s uvedenými omezeními ve prospěch žalobkyně a jejího manžela – prvnímu žalovanému. Na podkladě takto zjištěného skutkového stavu odvolací soud uzavřel, že k žalobnímu návrhu na určení neplatnosti darovací smlouvy uzavřené mezi žalovanými není žalobkyně aktivně legitimována, neboť nebyla účastníkem této smlouvy. Požadavku na vrácení daru nelze podle odvolacího soudu vyhovět jednak proto, že institut vrácení daru předpokládá existenci hmotně právního úkonu (úkonu, jímž dárce žádá obdarovaného o vrácení daru), který učiněn nebyl a dále proto, že druhá žalovaná již předmět daru nevlastní.
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně dovoláním, jehož přípustnost odůvodňuje - s odkazem na ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ občanského soudního řádu ve znění po novele provedené zákonem č. 30/2000 Sb. - zásadním významem napadeného rozhodnutí
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) věc projednal podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2000. Podle části dvanácté, hlavy I, bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony se totiž dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů, tedy podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2000 – dále jen „o. s. ř.“. Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o. s. ř. k tomu legitimovaným subjektem (žalobkyní), zastoupeným advokátem (§241 odst. 1 věta první o. s. ř.), dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, proti němuž není přípustné.
Dovolání je mimořádným opravným prostředkem; dovolací soud se proto vždy musí v prvé řadě zabývat jeho přípustností. Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přestože žalobkyně – pokud jde o přípustnost dovolání – odkazuje na ustanovení „§237 odst. 1 písm. c/“ (o. s. ř.), podle něhož je dovolání přípustné v případě, že účastník řízení neměl procesní způsobilost a nebyl řádně zastoupen, z odůvodnění dovolání nevyplývá, že by se citované „zmatečnostní“ vady soudního rozhodnutí ve skutečnosti dovolávala. Obsahová argumentace užitá v dovolání totiž nesměřuje k prokázání vady uvedené v §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř, nýbrž je z ní zřejmé, že dovolatelka má mylně zato, že na řízení o dovolání v posuzované věci je třeba aplikovat občanský soudní řád ve znění po novele provedené zákonem č. 30/2000 Sb., a že rozhodnutí odvolacího soudu lze pro jeho zásadní právní význam podrobit bez dalšího dovolacímu přezkumu. Nutno dodat, že uvedené pochybení dovolatelky nemá na posouzení přípustnosti dovolání vliv, neboť – na rozdíl od zásadní vázanosti soudu uplatněným dovolacím důvodem – je dovolací soud povinen z úřední povinnosti posoudit podané dovolání z hlediska všech v úvahu přicházejících případů přípustnosti bez ohledu na to, ze kterého ustanovení (a zda vůbec) dovolatel přípustnost dovolání vyvozuje.
Nenamítá-li tedy dovolatelka ve skutečnosti žádnou z vad taxativně uvedených v ustanovení §237 odst. 1 o. s. ř. (při jejichž existenci je dovolání vždy přípustné), a ani dovolací soud z obsahu spisu existenci takových vad nezjistil, je třeba, je-li dovoláním napaden rozsudek odvolacího soudu, zkoumat přípustnost dovolání z pohledu ustanovení §238 odst. 1 a §239 o. s. ř.
Jde-li o rozsudek, jímž odvolací soud potvrdil ve věci samé rozsudek soudu prvního stupně (jak tomu bylo i v posuzovaném případě), úprava připouští dovolání pouze ve třech následně uvedených případech. V prvním z nich jde o situaci, kdy za podmínek stanovených v §238 odst. 1, písm. b/ o. s. ř. byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, jímž bylo rozhodnuto jinak, než v jeho dřívějším zrušeném rozsudku. Ve druhém případě je dovolání přípustné proto, že jeho přípustnost vyslovil odvolací soud na návrh nebo bez návrhu ve výroku svého potvrzujícího rozsudku (§239 odst. 1 o. s. ř.). Konečně ve třetím případě (§239 odst. 2 o. s. ř.) je dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu přípustné tehdy, jestliže při splnění dalších v tomto ustanovení uvedených předpokladů, odvolací soud nevyhověl návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, přičemž dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu, případně v něm řešená konkrétní právní otázka, má po právní stránce zásadní význam.
O žádný ze shora uvedených případů přípustnosti dovolání v dané věci nejde. Odvolací soud – pokud jde o rozhodnutí ve věci samé – potvrdil v pořadí první rozsudek soudu prvního stupně, aniž současně ve výroku svého potvrzujícího rozsudku vyslovil přípustnost dovolání. Protože žalobkyně před vyhlášením potvrzujícího rozsudku neučinila návrh na vyslovení přípustnosti dovolání, je vyloučeno, aby dovolací soud přípustnost dovolání uvažoval v intencích ustanovení §239 odst. 2 o. s. ř.
Vzhledem k tomu, že žalobkyně dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu v plném rozsahu, tedy její dovolání směřuje rovněž proti výrokům akcesorickým, které - ač jsou součástí rozsudku - mají povahu usnesení, bylo namístě uvážit přípustnost dovolání žalobkyně rovněž z pohledu ustanovení §238a o. s. ř. Podle ustanovení §238a odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo
a) změněno usnesení soudu prvního stupně; to neplatí, jde-li o usnesení o nákladech řízení, o příslušnosti, o předběžném opatření, o přerušení řízení, o pořádkové pokutě, o znalečném, o tlumočném, o soudním poplatku, o osvobození od soudních poplatků, o ustanovení zástupce účastníku nebo jeho odvolání, o nepřipuštění zastoupení, o odměně notáře za prováděné úkony soudního komisaře a jeho hotových výdajích, o odměně správce dědictví a jeho hotových výdajích,
b) rozhodnuto tak, že se zpětvzetí návrhu nepřipouští, nebo tak, že se zpětvzetí návrhu připouští, rozhodnutí soudu právního stupně zrušuje a řízení zastavuje (§208); to neplatí o věcech, v nichž bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20.000,- Kč a v obchodních věcech 50.000,- Kč,
c) rozhodnutí soudu prvního stupně zrušeno a řízení zastaveno, popřípadě věc byla postoupena orgánu, do jehož pravomoci náleží,
d) odvolacím soudem potvrzeno usnesení soudu prvního stupně, jímž bylo řízení zastaveno pro nedostatek pravomoci soudu,
e) odvolání odmítnuto,
f) odvolací řízení zastaveno.
Dovolání žalobkyně směřuje proti rozhodnutí, jímž odvolací soud potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně ve výroku o nákladech řízení a jímž rozhodl o nákladech odvolacího řízení, o žádný z případů uvedených v ustanovení §238a odst. 1 o. s. ř., tedy přípustnost dovolání opřít nelze; proti výroku o nákladech odvolacího řízení není dovolání přípustné podle §238a a §239 o. s. ř. již proto, že nejde o rozhodnutí měnící ani potvrzující.
Za dané procesní situace, kdy nejsou splněny předpoklady přípustnosti dovolání upravené v §238 odst. 1, §238a, ani §239 odst. 1 a 2 o. s. ř. a kdy nejsou naplněny ani podmínky přípustnosti dovolání uvedené §237 odst. 1 o. s. ř., Nejvyšší soud České republiky podle §243b odst. 4 věty prvé o. s. ř. ve spojení s §218 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. dovolání žalobkyně jako nepřípustné bez jednání odmítl, aniž se jím mohl věcně zabývat z pohledu v něm uplatněných dovolacích důvodů.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 4, věty první, §224 odst. 1 a §151 odst. 1, věty první o. s. ř., neboť žalobkyně s ohledem na výsledek řízení na náhradu svých nákladů nemá právo a žalovaným v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně 17. října 2002
JUDr. Ivana Zlatohlávková, v.r.
předsedkyně senátu