ECLI:CZ:NS:2002:33.ODO.597.2001.1
sp. zn. 33 Odo 597/2001-165
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ivany Zlatohlávkové v právní věci žalobců a) B. V. a b) M. V., zastoupených JUDr. J. H., advokátem , proti žalovaným 1. J. M. a 2. H. M., zastoupeným JUDr. J. B., advokátem , o stanovení povinnosti uzavřít kupní smlouvu, vedené u Okresního soudu v Klatovech pod sp. zn. 7 C 5/99, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 29. listopadu 2000 č. j. 18 Co 789/2000 - 144, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalobci jsou povinni zaplatit žalovaným na náhradě nákladů dovolacího řízení 3 795,- Kč do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám JUDr. J. B., advokáta.
Odůvodnění:
Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 2. května 2000 č. j. 18 Co 322/2000 - 112 zrušil rozsudek Okresního soudu v Klatovech ze dne 23. února 2000 č. j. 7 C 5/99 - 101, kterým soud prvního stupně uložil žalovaným uzavřít s žalobci kupní smlouvu o převodu domu čp. 43 v A. na stavební parcele č. 47, stavební parcely č. 47 o výměře 299 m2 a pozemkových parcel č. 37/2 o výměře 420 m2, č. 37/4 o výměře 204 m2, a č. 572/3 o výměře 1 825 m2 v tom znění, jak je patrno ze smlouvy, která byla k rozsudku připojena a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Ztotožnil se soudem prvního stupně, že smlouva o smlouvě budoucí, která byla dne 20. června 1994 uzavřena mezi účastníky je platná a že zvýšení odhadní ceny nemovitostí není možno považovat za okolnost uvedenou v §50a odst. 3 obč. zák., která by zapříčinila, že by nebylo spravedlivé na žalovaných požadovat, aby kupní smlouvu uzavřeli. Neztotožnil se ale s právním závěrem, že žaloba byla podána k soudu ve lhůtě uvedené v §50a odst. 2 obč. zák. Kupní smlouva měla být uzavřena do 21 dnů od splacení kupní ceny, to je do 15. 7. 1997, a podle článku III. odst. 4 smlouvy o smlouvě budoucí pouze v případě, že nastane překážka k uzavření smlouvy, bez toho, aby ji způsobila jedna ze stran, výše uvedená lhůta k uzavření smlouvy se zastaví a její běh pokračuje po odpadnutí překážky. Soud učinil závěr, že při uzavírání smlouvy o smlouvě budoucí vycházely smluvní strany z toho, že podle úvěrové smlouvy uzavřené dne 23. 6. 1993 mezi 1. žalovaným a bankou Bohemia a.s. bude poslední splátka úvěru zaplacena podle splátkového plánu do 24. 6. 1997 a do 15. 7. 1997 dojde k výmazu zástavního práva k převáděným nemovitostem, které bylo zřízeno k zajištění poskytnutého úvěru. Soudu prvního stupně uložil provést důkaz smlouvou o zřízení zástavního práva k nemovitostem, protože při absenci tohoto důkazu nebylo možno učinit závěr, zda mohla být kupní smlouva uzavřena bez toho, zda došlo či nedošlo k výmazu zástavního práva k nemovitostem ve prospěch banky Bohemia a.s., která poskytla na základě smlouvy o úvěru na nemovitosti, jež byly předmětem smlouvy o smlouvě budoucí, úvěr. Zaujal závazný právní názor, že nenastal důvod pro prodloužení lhůty, ve které měla být kupní smlouva uzavřena (do 15. 7. 1997), neboť se tak mohlo stát jen v případě, že nastane překážka k uzavření smlouvy bez toho, aby ji způsobila jedna ze stran a z výpovědí účastníků vyplynulo, že obě smluvní strany mají určitý podíl na tom, že úvěr nebyl splacen do 24. 6. 1997.
Okresní soud v Klatovech rozsudkem ze dne 16. srpna 2000 č. j. 7 C 5/99 – 125 zamítl návrh, kterým se žalobci domáhali, aby žalovaní byli povinni uzavřít se žalobci kupní smlouvu o převodu domu čp. 43 v A. na stavební parcele č. 47, stavební parcely č. 47 o výměře 299 m 2 a pozemkových parcel č. 37/2 o výměře 420 m2, č. 37/4 o výměře 204 m2, a č. 572/3 o výměře 1 825 m2 v tom znění, jak je patrno ze smlouvy, která byla přiložena k návrhu; zároveň rozhodl o náhradě nákladů řízení. Soud provedl důkaz zástavní smlouvou k nemovitostem ze dne 23. 6. 1993, z jejíž čl. III. vyplynulo, že zástavci se zavázali po dobu trvání závazku nepřevést smluvně zástavu bez souhlasu zástavního věřitele. Soud učinil závěr, že po tomto doplnění dokazování se skutkový základ nezměnil, soud je vázán právním názorem odvolacího soudu v tom směru, že vzal za důvodnou námitku žalovaných, že důvod k prodloužení lhůty, ve které měla být mezi účastníky uzavřena kupní smlouva (do 15. 7. 1997), nebyl naplněn, k prodloužení lhůty tedy nedošlo, a proto žalobu podanou u soudu až dne 8. 1. 1999 s odkazem na propadnutí lhůty podle §50a odst. 2 obč. zák. zamítl.
Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 29. listopadu 2000 č. j. 18 Co 789/2000 – 144 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a zároveň rozhodl o náhradě nákladů řízení. Setrval na svém právním názoru, vyjádřeném ve svém usnesení ze dne 2. května 2000 č. j. 18 Co 322/2000 – 112, že nenastal důvod pro prodloužení lhůty, ve které měla být kupní smlouva uzavřena (do 15. 7. 1997), neboť se tak mohlo stát podle čl. III. odst. 4 smlouvy o smlouvě budoucí jen v případě, že nastane překážka k uzavření smlouvy bez toho, aby ji způsobila jedna ze stran, a z výpovědí účastníků vyplynulo, že obě smluvní strany mají určitý podíl na tom, že úvěr nebyl splacen do 24. 6. 1997. Odmítl námitku žalovaných, že kupní smlouva o převodu nemovitostí nemohla být uzavřena v době, kdy nemovitosti byly zatíženy hypotékou, neboť k zatížení nemovitostí hypotékou došlo na základě zástavní smlouvy uzavřené ve smyslu §151a a násl. obč. zák. a dlužníci mohli převést vlastnictví zatížených nemovitostí zástavním právem i na další osoby. Nejednalo se tedy o překážku, pro kterou by nemohla být kupní smlouva uzavřena do 15. 7. 1997, a pokud žalovaní odmítli kupní smlouvu uzavřít, měla být podána žaloba k soudu na stanovení povinnosti kupní smlouvu uzavřít do 15. 7. 1998, protože taková žaloba byla podána až 8. 1. 1999, došlo k prekluzi práva žalobců.
166
Proti tomuto rozsudku podali žalobci dovolání, jehož přípustnost dovozují z §238 odst. 1 písm. b) o. s. ř., neboť rozsudkem odvolacího soudu bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než dřívějším rozsudkem proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil. Dovolání bylo podáno z důvodu nesprávného právního posouzení věci ve smyslu §241 odst. 3 písm. d) o. s. ř. Žalobci nesouhlasí, že došlo k prekluzi práva žalobců k podání návrhu na nahrazení projevu vůle uzavřít kupní smlouvu, jestliže žalobci toto právo u soudu neuplatnili do 15. 7. 1998, ale až 8. 1. 1999. Z nesprávný považují závěr soudu, že dohodnutá doba k uzavření smlouvy skončila 15. 7. 1997, když obě smluvní strany se podílely na tom, že úvěr nebyl zaplacen do 24. 6. 1997 a k výmazu zástavního práva na nemovitostech pro banku Bohemia, a. s., v likvidaci nedošlo do 15. 7. 1997, a že tedy nebyl podle článku III. odst. 4 smlouvy o smlouvě budoucí důvod pro prodloužení lhůty po 15. 7. 1997. Namítají, že odložení splátek úvěru za měsíc březen až květen 1996 na konec splátkového kalendáře nebylo důvodem k navýšení úroků z úvěru, a že důvodem nezaplacení splátky na úvěr žalovaným ve výši 19 050,- Kč nemohlo být prodlení žalobců se splacením splátky dluhu žalovaným ve výši 95 250 Kč do 31. 1. 1995, když ještě před termínem splatnosti uhradili žalovaným v roce 1994 dvě splátky a ke dni 31. 1. 1995 dlužili žalovaným na splatnou splátku ve výši 95 250 Kč jen částku 56 004 Kč. Poukazují, že podle článku III. zástavní smlouvy uzavřené mezi bankou Bohemia a.s., v likvidaci a žalovanými nebylo možno předmět zástavy převést, a pokud by k převodu došlo, banka by podala žalobu na určení neplatnosti smlouvy o převodu. Proto žalobci spatřují nesprávné právní posouzení i v tom, že zástavní smlouva k předmětným nemovitostem uzavřená dne 23. 6. 1993 ve smyslu §151a a násl. obč. zák., ve znění platném k datu uzavření této smlouvy, nebránila dlužníkům převést vlastnictví zatížených nemovitostí zástavním právem na další osoby, které by se potom staly zástavcem. Žalobci navrhli, aby rozsudek odvolacího soudu byl zrušen a věc vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení.
K dovolání žalobců podali žalovaní vyjádření, ve kterém navrhli zamítnutí dovolání. Považují za správný závěr odvolacího soudu, že návrh na stanovení povinnosti uzavřít kupní smlouvu by podán po uplynutí prekluzívní lhůty. Uvádějí, že není pravdivé tvrzení žalobců o jejich řádném placení veškerých splátek a úroků z úvěru, neboť k nárůstu úroků z úvěru došlo i v důsledku toho, že žalobci nezaplatili žalovaným ve stanovené lhůtě částku 95 250 Kč, a způsobili tak, že žalovaní neměli prostředky na zaplacení pravidelných splátek úvěru poskytnutého bankou Bohemia a.s., v likvidaci. Považují proto za správný závěr soudu, že nenastala překážka předpokládaná smlouvou o smlouvě budoucí, pro kterou by bylo možno prodloužit lhůtu pro uzavření kupní smlouvy. K nesplacení úvěru v době, se kterou smlouva o smlouvě budoucí uvažovala, nedošlo pro překážku bez toho, že by ji jedna ze smluvních stran způsobila, ale naopak nesplacení úvěru v dané lhůtě zavinily obě smluvní strany.
Žalobci k vyjádření žalovaných podali stanovisko, ve kterém podrobněji rozvedli své argumenty uvedené již v dovolání.
Podle ustanovení části dvanácté hlavy I bodu 17 zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, se dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (1. 1. 2001) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (tedy podle občanského soudního řádu ve znění platném do 31. 12. 2000 – dále jen „o. s. ř.”).
Dovolání je v dané věci přípustné (§236 odst. 1 o. s. ř.), neboť rozsudkem odvolacího soudu byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil. /§238 odst. 1 písm. b) o. s. ř./; bylo podáno včas, osobou oprávněnou - účastníkem řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), řádně zastoupeným podle §241 odst. 1 o. s. ř., splňuje formální i obsahové znaky předepsané §241 odst. 2 o. s. ř., přičemž se výslovně dovolává nesprávného právního posouzení věci ve smyslu §241 odst. 3 písm. d) o. s. ř.
Dovolací soud přezkoumal napadený rozsudek Krajského soudu v Plzni v souladu s §242 odst. 1 a 3 o. s. ř. a dospěl k závěru, že dovolání není důvodné.
Nesprávné právní posouzení věci ve smyslu §241 odst. 3 písm.d) o. s. ř. může spočívat v tom, že soud na správně zjištěný skutkový stav věci aplikoval nesprávný právní předpis, nebo že správně použitý právní předpis nesprávně vyložil.
Podle §50a odst. 1 obč. zák. se mohou účastníci písemně zavázat, že do dohodnuté doby uzavřou smlouvu. Jestliže do dohodnuté doby nedojde k uzavření smlouvy, lze se do jednoho roku domáhat u soudu, aby prohlášení vůle bylo nahrazeno soudním rozhodnutím (§50a odst. 2 obč. zák.).
V daném případě si účastníci v článku III. odst. 4 smlouvy o smlouvě budoucí ze dne 20. 6. 1994 dohodli, že kupní smlouva bude uzavřena do 21 dnů od splacení kupní ceny, to je do 15. 7. 1997, a v případě, že nastane překážka k uzavření smlouvy, bez toho, aby ji způsobila jedna ze stran, výše uvedená lhůta k uzavření smlouvy se zastaví a její běh bude pokračovat po odpadnutí překážky. Zároveň se v čl. III. odst. 3 dohodli, že žalovaní jsou povinni řádně a včas plnit úvěrovou smlouvu č. 166041/93, uzavřenou s bankou Bohemia a. s. a zajistit plné zrušení zástavního práva zřízeného ve prospěch banky na základě zástavní smlouvy ze dne 23. 6. 1993.
Podle úvěrové smlouvy č. 166041/93 byl úvěr 1. žalovanému poskytnut na dobu čtyř let. Úvěr byl čerpán 24. 6. 1993 a poslední splátka úvěru měla být zaplacena 24. 6. 1997. Podle sdělení (kvitance) banky Bohemia a.s., v likvidaci ze dne 19. 1. 1998, splnil J. M. (1. žalovaný) dne 13. 1. 1998 svůj závazek vyplývající ze smlouvy o úvěru č. 166041/93, jehož návratnost byla jištěna zástavou nemovitostí: domu čp. 43, st. p.č. 47, zahrady p.č. 37/2, 37/4 a p.č. 572/3 se všemi součástmi a příslušenstvím v katastrálním území A., obec S., okres K., zapsaných na LV 2292 u Katastrálního úřadu Klatovy. Převod nemovitostí, na nichž vázlo zástavní právo, byl podle sdělení zástavního věřitele banky Bohemia a.s. ze dne 7. 2. 1994, adresovaného 1. žalovanému jakožto zástavci, možný se souhlasem banky, který byla tato ochotna udělit při splnění určených podmínek.
Z uvedeného je zřejmé, že odvolací soud učinil správný závěr, že kupní smlouva o převodu nemovitostí, specifikovaných ve smlouvě o smlouvě budoucí ze dne 20. 6. 1994, měla být uzavřena do 15. 7. 1997, když úvěrová smlouva nebyla řádně a včas plněna (závazek z této smlouvy nebyl splněn do 24. 6. 1997, ale až 13. 1. 1998), proto tato skutečnost nebyla překážkou, kterou by nezpůsobila smluvní strana, a nebyl tedy důvod k prodloužení lhůty pro uzavření kupní smlouvy na dobu po 15. 7. 1997. Převodu nemovitostí, specifikovaných ve smlouvě o smlouvě budoucí, nebránilo ani zástavní právo na nich váznoucí podle §151a obč. zák. Odvolací soud správně aplikoval na danou věc §50a odst. 2 obč. zák., neboť pokud žalovaní odmítli kupní smlouvu uzavřít, měli žalobci podat návrh k soudu na stanovení povinnosti kupní smlouvu uzavřít do 15. 7. 1998, a protože tak učinili až 8. 1. 1999, došlo k prekluzi jejich práva.
167
Z uvedeného vyplývá, že dovolací důvod podle §241 odst. 3 písm. d) o. s. ř. není naplněn, a protože nebylo zjištěno, a ani žalobci tvrzeno, že by rozsudek odvolacího soudu byl postižen vadou uvedenou v §237 odst. 1 o. s. ř. nebo jinou vadou, která by měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky, aniž nařídil jednání (§243a odst. 1 o. s. ř. ), dovolání žalobců podle §243b odst. 1 o. s. ř. zamítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 4, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř. Podle výsledku dovolacího řízení mají žalovaní právo na náhradu účelně vynaložených nákladů řízení, které sestávají z odměny advokáta (účelně vynaloženým nákladem byl shledán sepis vyjádření k dovolání při předmětu řízení – nahrazení projevu vůle) výši 3 720,- Kč /část dvanáctá hlava první bod 10 zákona č. 30/2000 Sb., §10 odst. 3, §7 písm. e), §17 odst. 2 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální odměny za zastoupení účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení (advokátní tarif) a z paušální částky náhrady hotových výdajů advokáta na jeden úkon právní služby ve výši 75,- Kč (§13 odst. 3 vyhl.č. 177/1996 Sb.). Ve smyslu §149 odst. 1 o. s. ř. soud uložil žalobcům, aby náhradu nákladů řízení zaplatili žalovaným k rukám advokáta, který je v tomto řízení zastupoval.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně 4. února 2002
JUDr. Kateřina H o r n o c h o v á , v. r.
předsedkyně senátu