ECLI:CZ:NS:2002:33.ODO.92.2001.1
sp. zn. 33 Odo 92/2001
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudkyň JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci žalobce S., a. s., zastoupeného advokátem, proti žalované E. K., zastoupené advokátkou, o 92 847 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Prahu - východ pod sp. zn. 6 C 155/98, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 13. července 2000, č. j. 27 Co 690/99-65, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 3 150 Kč k rukám advokáta do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
Okresní soud Praha - východ rozsudkem ze dne 28. června 1999 č. j. 6 C 155/98-32 žalobu, aby žalované byla uložena povinnost zaplatit žalobci částku 92 847 Kč s 26% úrokem z prodlení od 5. 3. 1998 do zaplacení, a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Soud prvního stupně zjistil, že mezi účastníky byla uzavřena dne 31. 12. 1997 kupní smlouva, podle níž žalobce jako prodávající a vlastník pozemků parc. číslo 645/69, parc. číslo 623 a rodinného domu čp. 470 na pozemku parc. č. 623, tj. nemovitostí zapsaných na LV č. … vedeném pro obec a katastrální území L., prodal tyto nemovitosti žalované jako kupující za dohodnutou kupní cenu 1 992 793 Kč. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalovaná unesla důkazní břemeno a prokázala, že žalobci zaplatila celou kupní cenu. Svoje zjištění opřel o článek II/3 kupní smlouvy, v němž účastníci potvrdili, že kupní cena byla kupující (žalovanou) zaplacena před podáním návrhu na vklad kupní smlouvy do katastru nemovitostí, když neuvěřil svědkům V. K., J. Š. a V. Ch., kteří vypověděli, že spornou částku žalovaná žalobci dosud neuhradila.
K odvolání žalobce Krajský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 13. července 2000 č. j. 27 Co 690/99-65 změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že zavázal žalovanou zaplatit žalobci částku 92 847 Kč s 23% úrokem z prodlení od 13. 9. 1998 do zaplacení, ve zbytku rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení i řízení před soudem prvního stupně. Odvolací soud doplnil dokazování výslechem svědka J. V., otce žalované, a provedením důkazu listinou - smlouvou o budoucí kupní smlouvě s dodatkem č. 1 a opakoval důkazy výslechem svědků J. Š. a V. Ch. Odvolací soud zjistil, že kupní smlouva byla připravena žalobcem, jednalo se standardní znění, kdy ani v ostatních případech nebyla uhrazena celá kupní cena hned při podpisu kupní smlouvy, ale až později. Odvolací soud vyhodnotil svědecké výpovědi svědků žalobce jako věrohodné a vzal za prokázané, že žalovanou byla zaplacena převážná část sjednané kupní ceny a účastníci se při uzavírání kupní smlouvy ústně dohodli, že celá kupní cena bude doplacena před podáním návrhu na vklad vlastnického práva do katastru nemovitostí. Celá kupní cena však dosud zaplacena nebyla. Výši nedoplatku kupní ceny žalobce prokázal předloženými doklady. Naproti tomu žalovaná ke svému tvrzení, že kupní cenu uhradila v plné výši, nabídla pouze důkaz předmětnou kupní smlouvou, která však sama o sobě není dokladem o zaplacení kupní ceny a žádný jiný důkaz nenabídla, odmítla i důkaz svojí vlastní účastnickou výpovědí. Žalovaná tak neunesla důkazní břemeno stran svého tvrzení, že celou sjednanou kupní cenu zaplatila. Odvolací soud proto dospěl k jinému právnímu závěru než soud prvního stupně a shledal žalobu co do požadované dlužné částky za důvodnou.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, které odůvodnila tím, že řízení je stiženo jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování a spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Žalovaná především namítá, že doklady, které předložil žalobce ohledně zaplacení části kupní ceny dokazují pouze to, že část kupní ceny byla zaplacena, ale nedokazují, že žalovaná nezaplatila celý dluh. Uvádí, že její tvrzení podporuje i skutečnost, že v protokole o předání a převzetí předmětného domu poskytl žalobce žalované slevu, ale neuplatnil k tvrzenému nedoplatku žádné kompenzační prohlášení a dům předal, aniž by tvrzený nedoplatek v předávacím protokolu uvedl. Dovolatelka dále namítla, že odvolací soud se nezabýval otázkou, zda je žalobcem tvrzená ústní dohoda o změně rozhodné části písemné kupní smlouvy týkající se kupní ceny právně relevantní. Zpochybnila hodnocení důkazů o výši nedoplatku, když žalobce nepředložil všechny doklady o jejích platbách. Tyto doklady však sama s ohledem na znění kupní smlouvy nearchivovala. Je přesvědčena, že odvolací soud na ni nepřípustně naléhal ohledně její účastnické výpovědi a vystavoval ji psychickému nátlaku, čímž porušil procesní pravidla. Navrhla, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobce ve vyjádření k dovolání poukázal na to, že žalovaná nepředložila žádný důkaz, že zaplatila celou kupní cenu, přičemž sama odmítla vypovědět o tom, jak a kdy kupní cenu uhradila. Tvrzení žalované o tom, že s ohledem na znění smlouvy doklady nearchivovala, působí jako velmi nepravděpodobné. Pokud by žalovaná nedoplatek skutečně uhradila, bylo by možno tuto skutečnost doložit účetními doklady žalobce. Existenci ujednání o povinnosti žalované zaplatit nedoplatek kupní ceny potvrdili svými výpověďmi pracovníci žalobce. Žalobce se domnívá, že samotná smlouva není důkazem o tom, že žalovaná zaplatila kupní cenu v plné výši, zejména v situaci, kdy žalovaná soudu nepředložila žádný jiný doklad. Námitky dovolatelky směřující k nepřípustnému nátlaku odvolacího soudu na žalovanou ohledně její účastnické výpovědi označil žalobce za účelové a neopodstatněné. Žalobce navrhl zamítnutí dovolání.
Podle ustanovení části dvanácté hlavy I bodu 17 zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb. , občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, se dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (1. 1. 2001) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (tedy podle občanského soudního řádu ve znění platném do 31. 12. 2000 - dále jen „o. s. ř.“).
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas oprávněnou osobou a že je přípustné podle §238 odst. 1 písm. a) o. s. ř., přezkoumal napadený rozsudek odvolacího soudu podle §242 odst. 1 a 3 o. s. ř. a dospěl k závěru, že dovolání není důvodné.
Nejvyšší soud nejprve zkoumal, zda řízení netrpí vadami uvedenými v §237 odst. 1 o. s. ř., či jinými vadami, které by mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§242 odst. 3).
Vadou řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci se rozumí především to, že rozhodnutí vychází z neúplně nebo nesprávně zjištěného skutkového stavu věci, a to nikoli z pohledu výsledku hodnocení provedených důkazů, nýbrž z pohledu postupu soudu v důkazním procesu. Uvedená vada je dána zejména tehdy, nebylo-li při provádění důkazů postupováno v souladu s §120 o. s. ř. (nebyl proveden navržený důkaz, nebyly zjišťovány okolnosti rozhodné pro posouzení věci) nebo vycházel-li odvolací soud z jiného skutkového základu než soud prvního stupně, aniž by postupoval podle §213 odst. 2 o. s. ř. a zopakoval důkazy, na nichž založil svá zjištění soud prvního stupně, popř. dokazování doplnil. Takovou vadu řízení však dovolací soud nezjistil.
Pokud jde o tvrzení dovolatelky, že v průběhu odvolacího řízení byla vystavena nepřípustnému nátlaku ze strany odvolacího soudu, ztotožňuje se Nejvyšší soud s jejím tvrzením, že mohla jako účastník řízení svou výpověď odmítnout. Postup soudu, který by ji k poskytnutí účastnické výpovědi nutil, by jistě nebyl správný a zakládal by dovolací důvod upravený v §241 odst. 3 písm. b) o. s. ř. Takový postup soudu v řízení by se ale nijak neprojevil v rozhodnutí ve věci, protože dovolatelka nevypovídala a nemohla tak ovlivnit dokazování ani hodnocení důkazů.
Dovolatelka dále namítla, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování [ §241 odst. 3 písm. c) o. s. ř.] a že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci [§241 odst. 3 písm. d) o. s. ř.].
Za skutkové zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování, je třeba ve smyslu §241 odst. 3 písm. c) o. s. ř. rozumět výsledek hodnocení důkazů soudem, který neodpovídá postupu vyplývajícímu z ustanovení §132 o. s. ř. , protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů stran nevyplynuly ani jinak nevyšly najevo, protože soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo, nebo protože v hodnocení důkazů, popř. poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, event. věrohodnosti, je logický rozpor, nebo který odporuje ustanovením §133 a §134 o. s. ř.
Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro posouzení věci z hlediska hmotného práva.Dovolacím důvodem podle ustanovení §241 odst. 3 písm. c) o. s. ř. lze napadnout výsledek činnosti soudu při hodnocení důkazů, na jehož nesprávnost lze usuzovat - jak vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů - jen ze způsobu, jak k němu soud dospěl. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, není možné ani polemizovat s jeho skutkovými závěry (např. namítat, že soud neměl uvěřit svědecké výpovědi nebo výpovědi účastníka řízení, že některý důkaz není ve skutečnosti pro skutkové zjištění důležitý, apod.). Znamená to, že hodnocení důkazů, a tedy i skutkové zjištění jako jeho výsledek z jiných než z výše uvedených důvodů nelze dovoláním úspěšně napadnout.
V dané věci spočívá těžiště námitek dovolatelky v popírání tvrzení žalobce o tom, že v okamžiku sepisu kupní smlouvy nebyla kupní cena úplně uhrazena. Dovolatelka se domnívá, že odvolací soud vzal v úvahu skutečnosti, které nevyšly v řízení najevo (vzal na základě účetních dokladů žalobce za prokázané, že žalovaná nezaplatila celou kupní cenu) a pominul skutečnosti, které naopak najevo vyšly (shodné prohlášení stran smlouvy, že kupní cena byla zaplacena před podáním návrhu na vklad vlastnického práva do katastru nemovitostí). Žalobce naopak ve svém vyjádření poukazuje na to, že žalovaná nedoplacení celé kupní ceny popírala, ale k prokázání skutečnosti, že kupní cenu žalobci uhradila, nepředložila či nenavrhla žádný důkaz.
Důkazní břemeno ohledně určitých skutečností zatěžuje toho účastníka, který tyto skutečnosti tvrdí a vyvozuje z nich pro sebe příznivé právní důsledky. Pokud se věřitel domáhá splnění dluhu, je na něm, aby prokázal vznik splatné pohledávky vůči dlužníkovi. Pokud bylo prokázáno, že taková pohledávka skutečně vznikla, může se dlužník bránit tvrzením, že tato pohledávka již zanikla. Důkazní břemeno ohledně existence skutečností, které měly za následek zánik dluhu, leží na dlužníkovi.
V daném případě předložil žalobce účetní doklady, z nichž vyplynulo, že dluh žalované nebyl v celém rozsahu splacen, a nabídl svědecké výpovědi svých pracovníků o okolnostech uzavření kupní smlouvy i existenci ujednání, že text této smlouvy není pravdivý, pokud jde o prohlášení, že žalovaná celou kupní cenu uhradila. Žalovaná oproti tomu poukázala jen na text smlouvy a žádné další důkazy nenavrhla ani nepředložila. Předmětná kupní smlouva je soukromou listinou, pro jejíž posouzení jako důkazního prostředku je významná její pravost a pravdivost. Listina je pravá, pochází-li od vystavitele a je jím též podepsána - tyto skutečnosti nikdo z účastníků nepopíral. Je-li listina pravá, dokazuje, že vystavitel projevil vůli o obsahu v listině zachyceném, popř. učinil prohlášení v listině obsažené. Na rozdíl od důkazního hodnocení veřejné listiny, o níž §134 o. s. ř. prohlašuje, že tato listina potvrzuje, že jde o nařízení nebo prohlášení orgánu, který ji vydal, a není-li prokázán opak, i pravdivost toho, co je v listině osvědčeno nebo potvrzeno (jde o projev tzv. legální teorie důkazní), hodnocení důkazu soukromou listinou zákon zvlášť neupravuje. Soud je proto povinen postupovat při hodnocení takového důkazu podle §132 o. s. ř., který vyjadřuje zásadu volného hodnocení důkazů a podle něhož hodnotí soud důkazy podle své úvahy, a to každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti; přitom pečlivě přihlíží ke všemu, co vyšlo za řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci. Ze zákona ani z povahy věci nevyplývá, že by pro hodnocení důkazů soukromými listinami bylo možno vyslovit jiné pravidlo, než uvedené v §132 o. s. ř.
Z uvedeného vyplývá, že je-li pravdivost soukromé listiny předložené k důkazu popřena, vyzve soud toho, kdo pravdivost popírá, aby uvedl, proč pravdivost popírá a nabídl ke svému tvrzení důkazy. Provedené důkazy včetně důkazu spornou listinou pak soud zhodnotí v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů, přičemž přihlíží k povaze listiny, zejména pak k tomu, zda jde o listinu v neprospěch vystavitele nebo v jeho prospěch. Důkazní břemeno ohledně určitých skutečností totiž leží na tom účastníkovi řízení, který z existence daných skutečností vyvozuje pro sebe příznivé právní důsledky.
V daném případě popíral žalobce pravdivost předmětného článku kupní smlouvy a ke svému tvrzení nabídl důkazy. Žalovaná naopak tvrdila, že daný článek smlouvy je pravdivý, pro své tvrzení však další důkazy neměla. Vyvozovala tak pro sebe příznivé právní důsledky z pravdivosti smlouvy, aniž však předložila jakýkoli další důkaz, který by k závěru o pravdivosti opravňoval. Pokud tedy odvolací soud vzal za prokázané, že při uzavření kupní smlouvy nebyla celá kupní cena zaplacena a účastníci předpokládali její doplacení později, mělo toto jeho skutkové zjištění oporu v provedeném dokazování, neboť soud vycházel nejen z hodnocení listinného důkazu předmětnou smlouvou, ale ze všech dalších důkazů v jejich vzájemné souvislosti. Věrohodnost prohlášení v kupní smlouvě byla navíc snížena formulací použitou v jejím článku II.3, že „kupní cena uvedená v čl. II. odst. 2 byla zaplacena kupující před podáním návrhu na vklad kupní smlouvy do katastru nemovitostí“, tedy nikoliv v okamžiku uzavření kupní smlouvy, ale až po uzavření této smlouvy, a skutečností, že žalobce i v jiných obdobných případech uzavírání kupních smluv o prodeji nemovitostí použil stejnou formulaci potvrzující zaplacení kupní ceny před podáním vkladu do katastru nemovitostí, ač v těchto jiných případech doplatili nabyvatelé kupní cenu až po uvedeném termínu deklarovaném v kupní smlouvě. Nejvyšší soud proto neshledal, že by z postupu soudu bylo možno vyvodit dovolací důvod upravený v §241 odst. 3 písm. c) o. s. ř.
Dovolatelka dále uplatnila dovolací důvod podle §241 odst. 3 písm. d) o. s. ř. a namítá, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právní posouzení. Právní posouzení je nesprávné, jestliže dovolací soud posoudil věc podle právní normy, která na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, která byla určena správně, nesprávně vyložil, popřípadě ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Dovolatelka v této souvislosti namítá, že ústní ujednání měnící smlouvu o převodu nemovitostí, která musí mít obligatorně písemnou formu, je právně irelevantní. Tento dovolací důvod však není v dané věci dán, neboť odvolací soud nedospěl k závěru, že se účastníci dohodli na změně kupní smlouvy. Odvolací soud posuzoval, zda unesla důkazní břemeno tvrzení, že prohlášení v článku II.3 kupní smlouvy, že žalovaná zaplatila celou kupní cenu, je pravdivé.
Napadené rozhodnutí odvolacího soudu je tedy z hlediska uplatněných dovolacích důvodů správné a dovolací soud proto dovolání žalované podle ustanovení §243b odst. 1 věty před středníkem o. s. ř. zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 4, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř., když žalovaná nebyla v dovolání úspěšná a náklady žalobce spočívají v odměně advokáta za jeden úkon právní služby ve výši 3 075 Kč [§7 a §11 odst. 1 písm. k) vyhl. č. 177/1996 Sb. o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb] a v paušální částce náhrady hotových výdajů advokáta ve výši 75,- Kč (§13 odst. 3 cit. vyhl.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. dubna 2002
JUDr. Zdeněk Des, v.r.
předseda senátu