ECLI:CZ:NS:2002:4.TZ.25.2002.1
sp. zn. 4 Tz 25/2002
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání dne 18. dubna 2002 stížnost pro porušení zákona, kterou podal ministr spravedlnost České republiky v neprospěch obviněného S. V. proti pravomocnému usnesení Okresního soudu v Příbrami ze dne 23. 1. 2001, sp. zn. 2 T 90/2001, a rozhodl takto:
Podle §268 odst. 1 písm. c) tr. ř. se stížnost pro porušení zákona z a m í t á .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Příbrami ze dne 5. 11. 2001, sp. zn. 2 T 90/2001, byl obviněný S. V. uznán vinným trestným činem maření výkonu úředního rozhodnutí podle §171 odst. 1 písm. c) tr. zák., kterého se dopustil tím, že dne 19. 5. 2001 kolem 22.30 hod. v obci H., okres P., řídil osobní motorové vozidlo zn. Škoda 105, ačkoliv rozsudkem Okresního soudu v Liberci ze dne 29. 2. 1996, který nabyl právní moci dne 1. 5. 1996, mu byl uložen zákaz činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu 6 let. Za tento trestný čin mu byl uložen trest odnětí v trvání 5 měsíců se zařazením pro jeho výkon do věznice s ostrahou. Citované rozhodnutí nabylo právní moci dne 3. 12. 2001.
V další trestní věci obviněného S. V. vedené u Okresního soudu v Příbrami pod sp. zn. 1 T 97/2000 byl obviněný stíhán pro trestný čin krádeže podle §247 odst. 1 písm. a), e) tr. zák., kterého se měl dle obžaloby dopustit tím, že v době od 22. 4. 2001 do 23. 4. 2001 bez použití násilí v bytě v ulici M. B. v J., kde pobýval na návštěvě, odcizil mobilní telefon zn. DANCALL, GSM HP 2711 bez SIM karty, pánské náramkové hodinky zn. BENTIME, 2 ks prstenů ze žlutého kovu a svazek klíčů, vše v hodnotě ve výši 4.175,-Kč ke škodě paní M. N., a to přesto, že byl rozsudkem Okresního soudu Semily ze dne 1. 6. 1999, sp. zn. 4 T 31/98, odsouzen za trestný čin krádeže podle §247 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. zák. k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 10 měsíců. Dále obžaloba vinila obviněného S. V. z trestného činu podvodu podle §250 odst. 1 tr. zák., kterého se měl dopustit tím, že v době od 23. 7. 2001 do 29. 7. 2001 navštěvoval pizzerii L. P. a zde konzumoval jídlo a pití, ačkoliv neměl finanční prostředky a majiteli J. M. přislíbil zaplatit útratu ve výši 1.300,-Kč dodatečně, což neučinil, navíc si od něj vypůjčil finanční hotovost ve výši 1.300,-Kč, kterou rovněž nevrátil, a dále tím, že dne 21. 7. 2001 si vypůjčil od M. S. v D. finanční hotovost ve výši 1.500,-Kč pod záminkou, že tyto peníze potřebuje jeho přítelkyně E. S. a že částku vrátí sám v následujícím týdnu, což však rovněž neučinil.
V této trestní věci byl obviněný S. V. vzat do vazby usnesením Okresního soudu v Příbrami ze dne 24. 8. 2001, sp. zn. 3 Nt 206/2001, z důvodů uvedených v §67 odst. 1 písm. a), c) tr. ř. s tím, že vazba počíná dnem 22. 8. 2001 v 16.40 hod. Usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 24. 10. 2001, sp. zn. 14 To 535/2001, byla zamítnuta stížnost obviněného S. V. podaná proti tomuto usnesení.
Rozhodnutím Okresního soudu v Příbrami ze dne 19. 12. 2001, sp. zn. 1 T 97/2001, byl obviněný S. V. podle §72 odst. 2 tr. ř. z vazby propuštěn a dne 21. 12. 2001 nastoupil výkon trestu odnětí svobody v trvání 5 měsíců, který mu byl uložen výše označeným rozsudkem Okresního soudu v Příbrami ze dne 5. 11. 2001, sp. zn. 2 T 90/2001.
Okresní soud v Příbrami usnesením ze dne 7. 1. 2002, sp. zn. 1 T 97/2001, podle §314c odst. 1 písm. b) tr. ř. z důvodu uvedeného v §172 odst. 2 písm. a) tr. ř. zastavil trestní stíhání obviněného S. V. pro skutek kvalifikovaný jako trestný čin krádeže podle §247 odst. 1 písm. a), e) tr. zák, neboť trest, k němuž může trestní stíhání vést, je zcela bez významu vedle trestu odnětí svobody, který byl obviněnému uložen rozsudkem Okresního soudu v Příbrami ze dne 5. 11. 2001, sp. zn. 2 T 90/2001. Skutek kvalifikovaný jako trestný čin podvodu podle §250 odst. 1 tr. zák. soud podle §314c odst. 1 písm. a), §171 odst. 1 tr. ř. postoupil Městu Dobříš k projednání, neboť skutek by mohl být posouzen jako přestupek. Toto usnesení nabylo právní moci dne 22. 1. 2002.
Okresní soud v Příbrami usnesením ze dne 23. 1. 2002, sp. zn. 2 T 90/2001, podle §38 tr. zák. a §334 odst. 1 tr. ř. obviněnému S. V. započítal vazbu od 22. 8. 2001 do 20. 12. 2001 včetně, kterou obviněný S. V. vykonal ve věci vedené u Okresního soudu v Příbrami pod sp. zn. 2 T 97/2001, do trestu odnětí svobody, který byl obviněnému S. V. uložen rozsudkem Okresního soudu v Příbrami ze dne 5. 11. 2001, sp. zn. 2 T 90/2001. Toto usnesení nabylo právní moci dne 1. 2. 2002.
Proti pravomocnému usnesení Okresního soudu v Příbrami ze dne 23. 1. 2002, sp. zn. 2 T 90/2001, o započtení vazby, podal ministr spravedlnosti České republiky stížnost pro porušení zákona v neprospěch obviněného S. V. Vytkl v ní, že zákon byl porušen v ustanoveních §38 odst. 1 tr. zák. a §334 odst. 1 tr. ř.
V odůvodnění stížnosti pro porušení zákona ministr spravedlnosti České republiky uvádí, že rozhodnutí o započtení vazby následující po zastavení trestního stíhání pro neúčelnost podle §172 odst. 2 písm. a) tr. ř. je velmi sporné. Vychází ze sporného judikátu Vrchního soudu v Praze, publikovaného pod č. 12/1999 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, které srovnává případ upuštění od uložení souhrnného trestu, kdy však byl pachatel uznán vinným a tudíž ve smyslu §38 odst. 1 tr. zák. byl odsouzen, s případem zastavení trestního stíhání pro neúčelnost, kdy k odsouzení, jako nezbytné podmínce aplikace §38 odst. 1 tr. zák., vůbec nedošlo.
V závěru stížnosti pro porušení zákona ministr spravedlnosti České republiky navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky vyslovil podle §268 odst. 2 tr. ř., že usnesením Okresního soudu v Příbrami ze dne 23. 1. 2002, sp. zn. 2 T 90/2001, byl porušen zákon ve prospěch obviněného S. V. v ustanovení §38 odst. 1 tr. zák. a §334 odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud v souladu s ustanovením §274 tr. ř. v neveřejném zasedání přezkoumal podle §267 odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost výroku rozhodnutí, proti němuž byla stížnost pro porušení zákona podána, v rozsahu a z důvodů v ní uvedených, jakož i řízení, které napadené části rozhodnutí předcházelo, a zjistil, že zákon porušen nebyl.
Okresní soud v Příbrami rozhodl napadeným usnesením ze dne 23. 1. 2002, sp. zn. 2 T 90/2001, o započítání vazby, kterou obviněný S. V. vykonal ve věci vedené u téhož soudu pod sp. zn. 2 T 97/2001, když předtím v této věci bylo zastaveno trestní stíhání obviněného pro skutek kvalifikovaný jako trestný čin krádeže podle §247 odst. 1 písm. a), e) tr. zák. postupem podle §314c odst. 1 písm. b) tr. ř. z důvodu uvedeného v §172 odst. 2 tr. ř., tedy z důvodu, že trest, k němuž může trestní stíhání vést, je zcela bez významu vedle trestu odnětí svobody, který byl obviněnému již uložen rozsudkem Okresního soudu v Příbrami ze dne 5. 11. 2001, sp. zn. 2 T 90/2001.
Postup podle ustanovení §314c odst. 1 písm. b) tr. ř. má předejít poměrně zbytečnému konání hlavního líčení v situaci, kdy by jeho výsledek z hlediska účelu trestního řízení zřejmě nepřinesl žádoucí účinek. V případě, že jiný trestný čin je spáchán ve vícečinném souběhu se stíhaným skutkem, uplatní se ustanovení §314c odst. 1 písm. b) tr. ř. zejména tehdy, jestliže lze očekávat upuštění od souhrnného trestu ve smyslu §37 tr. zák., popř. uložení souhrnného trestu jen nepatrně převyšujícího trest dříve uložený. V souladu s těmito zásadami postupoval i Okresní soud v Příbrami při rozhodování o zastavení trestního stíhání obviněného ve věci vedené pod sp. zn. 2 T 97/2001, když dospěl k závěru, že s ohledem na okolnosti případu a zejména minimální výši škody, která byla způsobena jednáním obviněného, by zřejmě došlo k upuštění od souhrnného trestu nebo k uložení souhrnného trestu, který by jen nepatrně převyšoval trest již uložený.
Podle §37 tr. zák. soud upustí od uložení souhrnného trestu podle §35 odst. 2 tr. zák. nebo od uložení dalšího trestu podle §36 tr. zák., má-li za to, že trest uložený dřívějším rozsudkem je dostatečný. Pokud soud podle §37 tr. zák. upustí od uložení souhrnného trestu, neznamená to, že obviněnému nebyl za další trestný čin uložen trest žádný, ale znamená to, že příslušný soud považuje za dostatečný i za tento další trestný čin trest uložený dřívějším rozsudkem, a je na místě, aby obviněnému byla vazba, kterou v řízení vykonal, započtena do trestu, který mu byl uložen dřívějším rozsudkem.
Podle §38 odst. 1 tr. zák., jestliže se vedlo proti pachateli trestní řízení ve vazbě a dojde v tomto řízení k jeho odsouzení, započítá se mu doba strávená ve vazbě do uloženého trestu, popřípadě do trestu úhrnného nebo souhrnného, pokud je vzhledem k druhu uloženého trestu započítání možné.
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že pokud je nutno dobu, kterou pachatel v určitém řízení strávil ve vazbě, započítat podle §38 odst. 1 tr. zák. do trestu uloženého dřívějším rozsudkem v případě upuštění od uložení souhrnného trestu ve smyslu §37 tr. zák., pak je takový postup na místě i v případě zastavení trestního stíhání z důvodu možnosti upuštění od uložení souhrnného trestu podle §37 tr. zák. Možnost započítání vazby v tomto případě trestní zákon výslovně neupravuje, proto je nutno aplikovat ustanovení §38 odst. 1 tr. zák. per analogiam jako ustanovení, které upravuje případ nejbližší. Možnost využití analogie v tomto případě vyplývá ze skutečnosti, že se jedná o analogii ve prospěch pachatele, která je v trestním právu hmotném přípustná.V této souvislosti je nutno připomenout i ústavní zásadu rovnosti lidí v důstojnosti i v právech vyjádřenou v čl. 1 Listiny základních práv a svobod. V rozporu s touto zásadou by byl paradoxně v příznivějším postavení před týmž zákonným ustanovením pachatel společensky nebezpečnější trestné činnosti, kterému by byl uložen souhrnný trest a doba strávená ve vazbě by se mu do uloženého trestu započítala, než pachatel méně společensky nebezpečné trestné činnosti, u něhož by bylo jako v případě obviněného S. V. trestní stíhání zastaveno z důvodů možnosti upuštění od uložení souhrnného trestu a obdobná doba strávená ve vazbě by se mu do uloženého trestu, který je považován za dostatečný, nezapočítala.
Uvedené závěry, ke kterým Nejvyšší soud dospěl, jsou plně v souladu s publikovanou judikaturou (rozhodnutí publikované pod č. 12/1999 Sb. rozh. trest.). Nejvyšší soud neshledal žádný relevantní důvod, proč se od uvedeného judikátu odchýlit.
Z výše popsaných důvodů nelze přisvědčit námitce uvedené ve stížnosti pro porušení zákona, že napadené rozhodnutí o započtení vazby je velmi sporné v podstatě z toho důvodu, že tímto rozhodnutím byla započtena vazba podle §38 odst. 1 tr. zák., přesto, že nebyla splněna nezbytná podmínka aplikace tohoto ustanovení, kterou je skutečnost, že obviněný S. V. nebyl za příslušný trestný čin odsouzen. Jak bylo uvedeno a odůvodněno výše, skutečnost, že obviněný S. V. nebyl v řízení vedeném u Okresního soudu v Příbrami pod sp. zn. 1 T 97/2001 za příslušný trestný čin odsouzen, ale bylo zastaveno trestní stíhání z důvodu uvedeného v §172 odst. 2 tr. ř., kdy soud očekával upuštění od souhrnného trestu ve smyslu §37 tr. zák., nebrání možnosti započtení vazby, kterou obviněný S. V. v tomto řízení vykonal, do trestu, který byl obviněnému S. V. uložen dřívějším rozsudkem Okresního soudu v Příbrami ze dne 5. 11. 2001, sp. zn. 2 T 90/2001.
S ohledem na všechny uvedené skutečnosti Nejvyšší soud stížnost pro porušení zákona, kterou podal ministr spravedlnost České republiky v neprospěch obviněného S. V. proti usnesení Okresního soudu v Příbrami ze dne 23. 1. 2001, sp. zn. 2 T 90/2001, podle §268 odst. 1 písm. c) tr. ř. zamítl, neboť zákon porušen nebyl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 18. dubna 2002
Předseda senátu:
JUDr. Jiří P á c a l