ECLI:CZ:NS:2002:4.TZ.320.2001.1
sp. zn. 4 Tz 320/2001
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky projednal ve veřejném zasedání konaném dne 19. února 2002 v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Františka Hrabce a soudců JUDr. Blanky Roušalové a JUDr. Eduarda Teschlera stížnost pro porušení zákona, kterou podal ministr spravedlnosti České republiky ve prospěch obviněného J. D., proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 31. 8. 2000, sp. zn. 9 To 411/2000 a podle §268 odst. 2, §269 odst. 2 a §270 odst. 1 tr. ř. rozhodl takto:
Usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 31. 8. 2000, sp. zn. 9 To 411/2000 b y l p o r u š e n z á k o n v ustanovení §147 odst. 1 a §148 odst. 1 písm. c) tr. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2001 a v řízení, které mu předcházelo, v ustanovení §2 odst. 5, 6 a §116 odst. 2 tr. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2001, v neprospěch obviněného J. D.
Napadené usnesení se zrušuje .
Zrušuje se také usnesení soudkyně Okresního soudu v Nymburce ze dne 1. 8. 2000, sp. zn. Nt 453/2000, jakož i všechna další rozhodnutí, na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Okresnímu soudu v Nymburce se přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Usnesením soudkyně Okresního soudu v Nymburce ze dne 1. 8. 2000, sp. zn. Nt 453/2000 bylo podle §116 odst. 2 tr. ř. nařízeno, za účelem vyšetření jeho duševního stavu, pozorování obviněného J. D. v psychiatrické léčebně K. na dobu nejméně 30 dnů ode dne přijetí, a to ve věci trestního stíhání obviněného pro trestný čin výtržnictví podle §202 odst. 1 tr. zák. Tohoto se měl dopustit tím, že dne 12. 1. 2000 kolem 15.00 hod. v P. – V. Z., při jízdě v nepřehledném úseku silnic, náhle vjel svým automobilem tovární značky Mitsubishi Galant do protisměru a přinutil tak v protisměru jedoucí automobil tovární značky Škoda Felicia k zastavení a zcela bezdůvodně nejprve slovně hrubými výrazy napadl řidiče automobilu P. V. i jeho spolujezdce S. Š. a poté proti nim bezdůvodně použil i slzný plyn, takže oba museli vyhledat lékařské ošetření.
Citované usnesení napadl obviněný v zákonné lhůtě podanou stížností, kterou Krajský soud v Praze usnesením ze dne 31. 8. 2000, sp. zn. 9 To 411/2000 podle §148 odst. 1 písm. c) tr. ř. jako nedůvodnou zamítl.
Proti posledně uvedenému usnesení Krajského soudu v Praze podal ministr spravedlnosti podle §266 odst. 1 tr. ř. stížnost pro porušení zákona ve prospěch obviněného. V této vytýká porušení zákona v ustanovení §147 odst. 1 a §148 odst. 1 písm. c) tr. ř. a v řízení, které napadenému usnesení předcházelo v ustanovení §2 odst. 5 tr. ř. ve vztahu k ustanovení §116 odst. 2 tr. ř. Současně poukázal na předčasnost závěru obou soudů o nezbytnosti vyšetřit obviněného formou pozorování ve zdravotnickém zařízení, neboť není podložen konkrétními zjištěními znalců, svědčícími o nemožnosti vyšetření duševního stavu obviněného jinak než pozorováním v ústavním zařízení. Obviněný ve své stížnosti proti prvostupňovému rozhodnutí v podstatě přislíbil spolupráci se znalci při ambulantním vyšetření svého duševního stavu. Odmítání spolupráce s orgány trestního řízení i tím, že se obviněný odmítá dostavit k vyšetření duševního stavu samo o sobě nemůže být důvodem k nařízení pozorování. Takovým důvodem může být pouze to, nelze-li duševní stav obviněného vyšetřit jinak, než při současném omezení jeho svobody ve zdravotnickém zařízení. Před nařízením pozorování ve zdravotnickém ústavu pak musí být nezbytně vyčerpány všechny možnosti k vyšetření duševního stavu jiným způsobem, k čemuž v daném případě nedošlo.
V závěru stížnosti pro porušení zákona proto ministr spravedlnosti navrhl, aby Nejvyšší soud uvedené porušení zákona podle §268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, poté aby podle §269 odst. 2 tr. ř. napadené usnesení zrušil a dále postupoval podle §270 odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud přezkoumal podle §267 odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost výroku rozhodnutí, proti němuž byla stížnost pro porušení zákona podána, v rozsahu a z důvodů v ní uvedených, jakož i řízení napadené části rozhodnutí předcházející a dospěl k závěru, že stížnost pro porušení zákona byla podána důvodně.
Z odůvodnění usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 31. 8. 2000, sp. zn. 9 To 411/2000, jímž zamítl včas podanou stížnost obviněného jako nedůvodnou vyplývá, že se ztotožnil s poznatky a závěry učiněnými již soudem prvního stupně ohledně nutnosti nařídit pozorování duševního stavu obviněného v psychiatrické léčebně. Oba soudy přitom shodně vycházely zejména z vyjádření přibraných znalců psychiatrů ze dne 10. 7. 2000, v němž na základě studia spisového materiálu vyslovili své přesvědčení o duševní chorobě obviněného J. D., pod jejímž vlivem nebude spolupracovat s orgány činnými v trestním řízení ani se znalci. Zároveň označili pobyt obviněného na svobodě za nebezpečný pro společnost, neboť pod vlivem bludů se může dopustit i závažnější trestné činnosti, než pro kterou je stíhán. Proto v závěru doporučili postup a rozhodnutí podle §116 odst. 2 tr. ř. Samotná neochota obviněného podrobit se ambulantnímu vyšetření duševního stavu ze strany znalců psychiatrů byla dokumentována tím, že se nedostavil na písemné předvolání na den 4. 7. 2000, a že nereflektoval na nabízenou telefonickou dohodu o jiném termínu.
V odůvodnění stížnosti podané obviněným proti usnesení prvostupňového soudu je jednak vyjádřen nesouhlas s tím, že by jeho nesoučinnost mohla být důvodem k jeho umístění v psychiatrické léčebně, a dále v ní obviněný zmiňuje ochotu se ke znalcům k vyšetření dostavit. Dosud tak ale nemohl učinit pro svoji pracovní vytíženost a naplánovanou dovolenou. V doplňku odůvodnění stížnosti ze dne 21. 8. 2000 pak obviněný upřesnil, že se ve stanoveném termínu 4. 7. 2000 ve 14.30 hod. nemohl k vyšetření duševního stavu dostavit, jelikož se teprve tohoto dne v pozdních odpoledních hodinách vrátil z Německa do České republiky. Dopisem podaným na poště dne 7. 7. 2000 tento důvod neúčasti znalcům oznámil a zároveň je upozornil, že s rodinou bude na dovolené v zahraničí a zpět do republiky se vrátí až ve druhém týdnu měsíce srpna 2000. Tuto skutečnost pak obviněný doložil fotokopií podacího lístku datovaného na podací poště v Syrovicích dne 7. 7. 2000. Telefonicky se znalci nehovořil. V závěru opětovně zdůraznil svůj nesouhlas s nařízeným postupem spočívajícím v jeho umístění do psychiatrické léčebny za účelem pozorování duševního stavu.
Je třeba konstatovat, že Krajský soud v Praze nepostupoval důsledně podle ustanovení §147 odst. 1 tr. ř., když jeho povinností bylo přezkoumat jak správnost všech výroků napadeného usnesení, proti nimž může stěžovatel podat stížnost, tak řízení předcházející napadenému usnesení. V prvé řadě není vůbec zřejmé na základě čeho nejprve soud prvního stupně a po něm i stížnostní soud dospěly k závěru o odmítnutí obviněného zúčastnit se vyšetření duševního stavu v ambulantní formě, a že tento postoj obviněného byl základní příčinou proč se jeho vyšetření oběma znalci psychiatry ve stanoveném termínu neuskutečnilo. Obviněný ve své stížnosti předložil vysvětlení, které není nelogické ani nepravděpodobné, a též z vyjádření znalců psychiatrů ze dne 10. 7. 2000, jež je v podstatě jediným důkazem, z něhož soudy při svém rozhodování vycházely, nelze zjistit nic, čím by bylo prokazováno, že obviněný naplánované vyšetření úmyslně zmařil. Smysl věty, že „obviněný nereflektoval ani na námi (myšleno znalci) nabízenou telefonickou dohodu o jiném termínu“ nelze totiž vysvětlovat tak, že by znalci s obviněným telefonicky hovořili a on jim dal najevo svoji neochotu se ambulantního vyšetření zúčastnit, a to v jakémkoli termínu. Z fotokopie přípisu, který znalci psychiatři obviněnému zaslali a v němž jej zvou na den 4. 7. 2000 ve 14.30 hod. k vyšetření, mu mimo to sdělují, že pokud se mu tento termín nehodí, nechť zavolá na v přípisu uvedené telefonní číslo. Obviněný ale znalcům podle svého vyjádření netelefonoval, neboť se teprve dne 4. 7. 2000 odpoledne vrátil z ciziny a dne 7. 7. 2000 jim poslal dopis s vysvětlením. Nahlédnutím do kalendáře lze přitom zjistit, že ve dnech 5. a 6. 7. 2000 byl státní svátek. O tom, že by s obviněným hovořili telefonicky nic neuvádějí ani sami znalci. Tito ale místo aby obviněnému poskytli další možnost dostavit se k ambulantnímu vyšetření duševního stavu, bez dalšího podali (dne 10. 7. 2000) vyšetřovateli návrh na vydání rozhodnutí podle §116 odst. 2 tr. ř., který jej včetně státního zástupce akceptoval.
I kdyby ale bylo důkazy potvrzeno, že se obviněný odepřel k vyšetření znalci psychiatry dostavit, přesto by to sám o sobě nebyl důvod k nařízení jeho pozorování ve zdravotnickém zařízení. Takovou situaci by bylo nutné řešit jinými prostředky, které trestní řád dává k dispozici, např. uložením pořádkové pokuty podle §66 odst. 1 tr. ř. nebo předvedením obviněného k vyšetření podle analogie ustanovení §90 odst. 1, 2 tr. ř., a to i za podmínek §83c odst. 2 tr. ř.
Nařídit pozorování ve zdravotnickém ústavu lze podle ustanovení §116 odst. 2 tr. ř. jen tehdy, jestliže nelze duševní stav obviněného vyšetřit jinak. Pojem „nelze vyšetřit jinak“ je třeba vykládat tak, že pozorování ve zdravotnickém ústavu lze nařídit pouze tehdy, jestliže bez něho nelze učinit spolehlivé diagnostické závěry o duševním stavu obviněného. Tento postup tudíž přichází v úvahu pouze v souvislosti s náročností vyšetření duševního stavu, tedy jedná se o hledisko odborné a nikoli zdravotně bezpečnostní, jak správně bylo poukázáno ve stížnosti pro porušení zákona. Citovaný názor koresponduje s názorem vyjádřeným v rozhodnutí uveřejněném pod č. 18/1997 Sb. rozh. tr. a je souladný i s nálezem Ústavního soudu, sp. zn. IV. ÚS 289/2000.
V posuzovaném případě se ale o takovou situaci zjevně nejednalo, respektive nebyla prokazována žádným z důkazů, jež soudy obou stupňů měly pro své rozhodnutí k dispozici. Ve vyjádření znalců psychiatrů ze dne 10. 7. 2000 se totiž neuvádí nic z čeho by bylo možné dovodit, že znalci nemohou spolehlivě diagnostikovat duševní stav obviněného v rámci uskutečněného ambulantního vyšetření. Právě naopak, přibraní znalci aniž by obviněného jakkoli vyšetřili, pouze na základě předloženého spisového materiálu nabyli přesvědčení, že obviněný trpí duševní chorobou v pravém smyslu, paranoidní psychózou. Svůj konečný návrh na rozhodnutí podle §116 odst. 2 tr. ř. pak v podstatě postavili na blíže nepodložené presumpci nespolupráce obviněného se znalci a na závěru, že jeho další pobyt na svobodě je nebezpečný. Tento zvolený postup může přibrané znalce pro průběh dalšího řízení diskvalifikovat, s čímž se budou muset orgány přípravného řízení vypořádat.
Pokud by se následně posledně zmíněný závěr znalců o nebezpečnosti dalšího pobytu obviněného na svobodě ukázal být oprávněným, ani to by samo o sobě nemohlo opodstatnit rozhodnutí, jež by vedlo k nařízení pozorování obviněného ve zdravotnickém ústavu podle ustanovení §116 odst. 2 tr. ř. V takovém případě by mohl být aplikován postup vyplývající z ustanovení §23 odst. 4 písm. b) a §24 zák. č. 20/1966 Sb., o péči o zdraví lidu, ve znění pozdějších předpisů, umožňující převzít nemocného i bez jeho souhlasu do ústavní péče, a v návaznosti na to by pak o přípustnosti tohoto postupu vedl řízení a rozhodoval soud podle ustanovení §191a a násl. o. s. ř. Pouze pokud by další jednání obviněného naplňovalo podmínky, které jsou obsaženy v ustanovení §67 písm. c) tr. ř., mohl by být obviněný vzat z tohoto důvodu do vazby. Takové rozhodnutí by ale mělo výhradně povahu zajišťovací, směřující k zabránění obviněnému v dalším páchání trestné činnosti a nemohlo by suplovat výše zmíněný postup podle zákona o péči o zdraví lidu. Pouze ten umožňuje přijmout příslušná opatření vůči nemocné osobě z obecných zdravotně bezpečnostních hledisek.
S ohledem na to, co bylo výše uvedeno, je tudíž patrné, že pro vydání rozhodnutí podle §116 odst. 2 tr. ř., jímž bylo soudkyní Okresního soudu v Nymburce nařízeno pozorování obviněného J. D. v psychiatrické léčebně v K., nebyly splněny zákonem stanovené podmínky, zejména nebyly k dispozici takové důkazy, které by takovýto postup soudu opodstatňovaly. Prvostupňové soudní rozhodnutí tudíž bylo vydáno na základě nesprávného hodnocení důkazů a v důsledku toho i po nedostatečně zjištěném skutkovém stavu věci a proto i v rozporu s ustanovením §2 odst. 5, 6 tr. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2001. Krajský soud v Praze, jako soud stížnostní nedostál své přezkumné povinnosti vyplývající z ustanovení §147 odst. 1 tr. ř. a pochybil pokud důvodně podanou stížnost obviněného podle §148 odst. 1 písm. c) tr. ř. zamítl.
Nejvyšší soud proto podle §268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že porušením výše uvedených zákonných ustanovení došlo k porušení zákona v neprospěch obviněného, poté podle §269 odst. 2 tr. ř. napadené usnesení stížnostního soudu zrušil a zrušil též prvostupňové usnesení soudkyně Okresního soudu v Nymburce. Protože Nejvyšší soud může sám ve věci rozhodnout podle §271 odst. 1 tr. ř. pouze tehdy, je-li možno rozhodnutí učinit na podkladě skutkového stavu, který byl v napadeném rozhodnutí správně zjištěn, což se nestalo, byla věc přikázána Okresnímu soudu v Nymburce, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl v intencích právních názorů vyslovených v tomto rozsudku Nejvyššího soudu (§270 odst. 4 tr. ř.). To znamená, že okresní soud znovu rozhodne o návrhu státního zástupce ze dne 25. 7. 2000 na nařízení pozorování obviněného ve zdravotnickém ústavu za účelem vyšetření jeho duševního stavu.
Poučení: Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 19. února 2002
Předseda senátu:
JUDr. František Hrabec